Domašín - Zlenice na velikonoce r.2019

Moje sobotní ranní šichta na autobusové lince 226 nepatřila v polovině února roku 2019 k těm nejpříjemnějším. Celou noc se k zemi snášel sníh a před čtvrtou hodinou ranní, tedy v době, kdy jsem vyrážel na první jízdu od Lipan k Jižnímu Městu, sněžení notně zesílilo. Klouzalo to pořádně a na neprotažených silnicích jsem jezdil téměř prázdný. Než jsem po osmé hodině dopolední potkal první pluh, zvláště v pověstných Kolovratských dvojitých zatáčkách v kopci jsem měl plné ruce práce. Leč dařilo se serpentiny projíždět bez karambolů, dopoledne přestalo sněžit a vysvitlo sluníčko. Rázem bylo vše veselejší. Každou druhou hodinu jsem jezdíval přes nádraží v Uhříněvsi, kde jsem vídával vlak na odjezdové koleji směrem k Benešovu. V nostalgickém rozpoložení jsem pak zavolal z konečné v Lipanech Grepovi a zkusmo nadhodil otázku budoucího vandru směrem do Posázaví. Protože se Grepa živí jako řidič kamionu v Německu, s pracovním volnem bývá na štíru a případný vandr musí plánovat dlouho dopředu. Předběžně jsme dohodli čundr na prodloužený velikonoční víkend. Ovšem ne na celý, neboť v Německu svátky nedrží stejné jako u nás. Postupem doby Grepa upřesňoval termín, jisté volno měl až od soboty a do poslední chvíle nebylo jisté, jestli až do pondělí.

Asi týden před odjezdem jsme chtěli trochu pozměnit plány, neboť se nabízela možnost zasvětit do tajů vandrovních i následující generaci v podobě mého synka, leč jistá slečna jej táhla více než dva alkoholem nacucaní čtyřicátníci. Proto z možné výpravy na Kokořínsko sešlo a my se vrátili k původnímu směru do Posázaví.

Drobnou komplikaci jsem si přivodil den před odjezdem. Část vandrovní výbavy jsem totiž na volný velikonoční pátek potopil do potoka na Berounsku poté, co spolu s ní v hlubokém brodu putovala do vody i moje motorka. Spolu s očistou mojí tělesné schránky v jarním potoce tak došlo i k menším škodám, především na čutorách. Vzhledem k jejich významné vandrovní úloze to však byla citelná ztráta.

V sobotu odpoledne se ukázal Grepa, naložil mě na Slivenci do auta a zamířili jsme po pražském okruhu do Uhříněvse. U tamního nádraží jsme motorový povoz zanechali a dál již svěřili naší přepravu drážním prostředkům. Do této chvíle jsme nevěděli, kam vlastně chceme zamířit. V úvahu přicházel Kácov, nebo starý dobrý Domašín. Rozhodnout měl vlak. Pohled do jízdního řádu nám nakonec směr určil.

Domašín.

Jenže ani tímto směrem nebyla cesta ideální. Vlak mířil k Benešovu o několik minut později po našem příchodu na nádraží, ale na přípoj ve zmiňovaném městě bychom čekali další hodinku a půl. Vzhledem k tomu, že již neznáme tamní poměry, a hrozilo, že v Benešově nebude otevřená nádražní restaurace. Čekat na vlak "na sucho" se nám skutečně nechtělo. Sedli jsme tedy na nejbližší spoj a na jeho palubě dojeli do Senohrab, kde se hned za nádražím nachází hospůdka. Krom absolutně elitní domácí tlačenky s cibulí tu disponují i neméně chutným Gambrinusem, což je alespoň pro mne významným plusem. Proto jsem jich za půldruhou hodinku poslal do chřtánu šest. Grepa statečně držel tempo zrzavým mokem od popovického výrobce. Potřebný vlak jsme nepropásli a zhruba o dalších dvacet minut později už vystupovali na nádraží v Benešově. Přípoj už čekal na první koleji a zanedlouho jsme na jeho palubě mířili k Vlašimi.

Stanice Domašín nás uvítala za tmy. Ostatně jako mnohokrát v minulosti. Asi půl hodinky jsme poseděli, neboť bylo třeba zpracovat rum. Ten jsme vezli ve skle, neboť potřebnou čutorou pro jeho přepravu jsme z výše uvedených důvodů nedisponovali. A se skleněnou láhví se nikomu tahat nechtělo. Po posledním hltu pálenky jsme pak konečně zamířili k temnému hvozdu na severu. Známými cestami jsme dorazili na Kalamajku, kde jsme pak chvíli poseděli u bývalého seníku a poté se vydali na další oblíbenou cestu. Do Radošovic.

Mnohokrát v minulosti ověřená hospoda nás tentokrát zklamala. Probíhala tu nějaká místní zábava. U jediného stolu seděli dva otrávení štamgasti, z přilehlého kulturáku sem doléhala hlasitá hudba jakéhosi neznámého sdružení, nebylo téměř slyšet vlastního slova. Zkusili jsme to překonat pomocí dvou panáků vodky, ale po dalších dvou pivech jsme se nakonec zvedli na další cestu.

Šlapat až na bývalý seník se nám už nechtělo, zapadli jsme tedy na okraj lesa a tam utvořili dočasné ležení. Naše trávicí trakty již dávaly najevo absenci tuhé stravy, rozdělali jsme tedy oheň a v jeho plamenech ohřáli konzervu fazolí. Po následné konzumaci to však bylo stále málo a tak Grepa uložil do ohně konzervu další. Jenže zapomněl na dvě věci. Zaprvé mi to říct a zadruhé jí otevřít. Zrovna jsem zajišťoval další přísun dřeva, načež jsem významnou část donesených zásob ukládal do plamenů, když se ozvala rána. Část ohně mi rázem "vyšla naproti" a na pravé ruce jsem ucítil zásah horkým obsahem konzervy. Poté, co jsem ze sebe sklepal žhavé uhlíky a několik jich zadusil kolem sebe, prohlásil Grepa cosi jako "ty vole, konzerva!".

Když jsem seskupoval oheň do původní podoby, bylo slyšet, jak do něj v pravidelném rytmu padají kapky vody. Zdroj se našel vzápětí. Nebyla to voda, utržené víčko od konzervy mi rozseklo tři prsty na levé ruce. Vzhledem k vlastnímu pokročilému stavu jsem ránu ponechal bez ošetření a krvácení se brzy zastavilo přirozenou cestou. To už se ale Grepa motal do spacáku a na mou celkem zbytečnou otázku "co deš dělat?" už neodpověděl. Sice jsme se chystali zkonzumovat ještě láhev vína, kterou pro tu příležitost Grepa přivezl z Německa, ale v samotě už jsem na ní neměl chuť a proto jsem se taktéž uložil ku spánku.

Vstával jsem první a velmi brzy. Před devátou hodinou dopolední. Ze spacáku mě vytáhla přirozená potřeba a již jsem se do jeho útrob nevrátil. Probudil jsem Grepu, něco málo jsme pojedli a sbalili se na další cestu. Ani teď jsme neměli jasný plán. Mohli jsme trávit zbytek vandru po okolí, zajít třeba na rybníky u Lhotky Veselky a večer pak zamířit opět do Radošovic, nebo se vydat na delší cestu ke Šternberku. Zvolili jsme druhou variantu, neboť radošovická restaurace se předchozí večer neosvědčila a my raději zvolili možnost hospod jiných.

Vodou z čutory jsme zalili ohniště, počítaje přitom, že hned v následující vsi doplníme v krámku zásoby vody a posnídáme tam plísňový sýr s rozmrazeným pečivem a lahvovým pivem. Leč v Bílkovicích jsme zjistili, že známý krámek již nějaký čas provozován není a my se vydali na další cestu bez kapky vody a Grepa bez špetky tabáku. Čtyři kilometry k Divišovu tak byly poměrně dlouhé.

Ve zmiňované vsi naštěstí krámek otevřený byl, a co lépe, hned vedle pak dveře dokořán lákaly do známé restauraci na radnici. Zde jsme byli za cestovní utrpení odměněni točeným Bráníčkem a asi tím nejlepším gulášem, jaký jsem kdy jedl. Když jsme sem dorazili, hodiny na kostelní věži odbíjely poledne. Odcházeli jsme, když cinkaly druhou odpolední. Před námi byla úmorná a velmi nezáživná cesta po silnici směrem ke Šternovu. Odpolední vedro sílilo a my byli rádi, že jsme konečně mohli po hodince pochodu zmizet před slunečními paprsky do stínu lesa.

Na probrání dalších cestovních plánů jsme zamířili do restaurace pod hradem v Českém Šternberku. Po čtyřech Kozlech jsme se chystali na cestu k nádraží, když nám personál sdělil, že vlaky jsou nahrazeny autobusovou dopravou. Takže jsme z neznalosti prošvihli jeden spoj. Ten další už ne. Autobusy jezdily z náměstíčka. Na palubě úplně prázdné Karosy jsme se svezli oklikou až do Sázavy. Neméně prázdným vlakem pak dále k Čerčanům. Cílem byla plovárna Baštírna pod Zlenickým hradem. Protože jsme neměli tušení, jestli funguje přívoz u hotelu Kormorán, raději jsme vsadili na jistotu v podobě mostu ve Hvězdonicích. Ten byl sice už nějakou dobu zavřený, ale cedule není nepřekonatelná překážka. Následoval pochod po pravém břehu řeky až ke zmiňované Baštírně, kam jsme dorazili ve večerních hodinách.

Pojedli jsme, popili, poseděli, a pod rouškou tmy se pak přesunuli k hradu. Známý kempík v zadním hradním příkopu zel prázdnotou. Tedy až do našeho příchodu. Sehnat dříví na oheň v těch místech je docela problém, docela jsme se nachodili při baterce, než jsme nasbírali dostatek na zhruba hodinku provozu. Při něm jsme konečně zkonzumovali onu lahvinku vína, která na dně Grepovo batohu zela už od počátku vandru.

Vstávali jsme do mrazivého rána ještě před sedmou hodinou. Grepu ze spacáku vytáhla zima, mě kámen, který postupem noci vytlačil několik důlků do mých zad. Vyrazili jsme do Senohrab poměrně brzy, krátce počkali na vlak, na jehož palubě jsme pak dorazili do Uhříněvse.

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 28.4.2019

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=435