Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Ohře 2019


Dvaašedesát kilometrů říčních zdoláváme pátým rokem tradičně na počátku června ve stojatých i mírně proudících vodách západočeského toku zvaného Berounka. Z Chrástu do Roztok je to pořádná štreka, leč břehy jsou lemovány krásnou, a především liduprázdnou krajinou. Oba faktory jsou významným bonusem na jinak náročném putování, ze kterého pravidelně přinášíme mozoly a ruce vytahané jak orangutan. Několik týdnů poté jsme pak sborově všichni tvrdili, jak o následujícím roku vyrazíme zdolávat říční tok jiný, ale nakonec tomu okolnosti vždy chtěly, abychom se na oblíbenou řeku opět vrátili. Letos tomu bylo jinak. Plán vodácké výpravy pro červen 2019 se rodil už od počátků ledna. Paradoxně nejtěžším rozhodnutím bylo právě zvolení jiné řeky, neboť vlastně každý z naší party má odlišné představy o tom, kterou jinou vodu sjíždět. Lužnici tlačili jedni, Otavu druzí, padaly návrhy na Vltavu. Ohře měla bůhví proč status značně těžké řeky, tudíž poměrně obávané. Zpočátku tedy měla nejmenší šanci. Po shlédnutí několika videí o Vltavě a doslova příslovečném návalu vodáků na ní mi běhal mráz po zádech a byla to asi ta nejhorší trasa, kterou bych chtěl absolvovat. Už bylo téměř rozhodnuto ve prospěch Otavy, když mi padly do očí fotografie okolí Ohře. Asi hezčí okolí už žádná jiná z řek nenabízí a protože oproti jiným rokům si stále držela stav vody sjízdný, nakonec jsme jednomyslně dohodli výpravu na ní.

Sice se ještě řešila trasa, ale termín byl dohodnut. Po řadě peripetií se nám podařilo najít o jedenáct kilometrů kratší trasu než na Berounce, což při udávaném rychlejším toku Ohře mělo být mnohem jednodušší záležitostí. Odjezd byl stanoven jako obvykle na čtvrteční odpoledne, výchozí bod putování se nacházel na dost neobvyklém místě, v kempu naproti obci Šabina. Nalezl jsem velmi vstřícnou půjčovnu, která nám tam ochotně slíbila dopravit lodě, a poslal jim peníze na účet za 7 lodí.

Pak mi však "Ohře" uštědřila slušnou lekci. Ještě tři dny před odjezdem jsem obvolával všechny zúčastněné a řešil způsob přepravy, kde se sejdeme, odkud pojedeme a tak. Tedy v den, kdy ještě bylo možné na poslední chvíli změnit něco na objednávce lodí. O den později, tedy v době, kdy již stornovat některou z lodí nebylo možné, mi to hned pět lidí odpískalo. Dva z nich dokonce pouze zprostředkovaně. Takže jsem zbytečně ze svého zaplatil tři lodě navíc i s vybavením. Náramná paráda!

Nakonec ale ti skalní zůstali a my mohli ve čtvrtek odpoledne zamířit do Karlovarského kraje. Vlakové spojení do těch míst je sice bezproblémové, ale poměrně dlouhé. Protože Grepa potřeboval v neděli brzy dorazit do Prahy, v pěti lidech jsme se tedy vmáčkli do útrob mého Fordíku a zamířili do Vojkovic. Tam jsme u místního nádraží auto zanechali a na palubě vlakové soupravy se přesunuli o pět desítek kilometrů západněji, do obce Dasnice, kde byla naše cílová stanice. Odtud to byl už jen kilometr pěšky do parádního kempíku na levém břehu Ohře. Sem pak večer ještě dorazil Jeťák se Žofkou a byli jsme kompletní.

Kombinace mnoha dvanáctistupňových piv u místního stánku a Jetyho s dvěma láhvemi rumu i jednou mojí mě ve večerních hodinách slušně řečeno poslala k zemi. Ovšem nepamatuju si nic, takže se vlastně nic nestalo.

Ráno bylo pro mě trochu dramatičtější, neboť rum dvou chutí nedopřával mému trávicímu traktu první dvě hodiny nerušenou práci. Až pečené maso z večera pomohlo zvládnout neutěšený stav.

Půjčovna zavezla lodě hned brzy ráno, ale na cestu jsme se vydali až před jedenáctou.

Voda upalovala řekou svižnou rychlostí a ani nad jezy se nezastavila. Ohře v těch místech opravdu teče. Možná to bylo tím, že i místní říkali, že je vody nejvíce za posledních patnáct let.

Obídek proběhl v Sokolově a pivko v Královském Poříčí. Hrad Loket je krásný a při pohledu z hladiny řeky je ještě hezčí. Trochu jsme se potýkali s časovou tísní, proto z původně plánované návštěvy okolí hradu nakonec sešlo. Místo toho jsme mířili objevit jeden ze dvou místních kempů. Cílili jsme hned do prvního, neboť ten dle informací od jiných vodáků měl být podstatně klidnějším než ten druhý. Málem jsme jej přejeli, neboť krom jakéhosi dřevěného schodiště nic nenasvědčuje tomu, že více jak dvacet výškových metrů nad hladinou se na pravém břehu hledaný kemp nachází.

Jak jsme druhý den zjistili, ten první kemp byl opravdu klidnějším, leč pro nás Berounkáře to byl krok do jiného světa. Stan na stanu, kemp praskal ve švech, na velmi malém prostoru se tísnilo několik desítek lidí. Byla to taková kaňka na našich plánech. Asi není úplně dobrá strategie přijet v pátek odpoledne do Lokte a v sobotu ráno z něj mířit dále.

Mírnou komplikací pro naše "stanaře" bylo zjištění, že v prvním kempu zůstalo tropiko z jejich plátěného přístřešku. Naštěstí nám počasí přálo, neboť pod moje pončo bychom se všichni nenaskládali.

Polkli jsme po dvou pivech a zmoženi únavou velmi rychle usnuli v tom nejvýchodnějším koutku kempu.

Vstávali jsme poměrně brzy, jako jedni z prvních. Cílem bylo vyrazit dříve, než se na vodu dostane celý dav z "našeho" i spodního kempu. Jistou výhodu nám poskytoval fakt, že loděmi jsme vybaveni již byli, zatímco většina osazenstva kempu na vydání těch svých měla teprve čekat. Ovšem jak to bývá, proberou se dva, dají řeč, probudí se další, přidá se a rázem jsou na nohou všichni. Takže jsme měli trochu honičku, leč na vodu vyrazit dříve než první lodě se nám skutečně podařilo. Leč trojice piv v kempu pod Svatošskými skalami nám počáteční výhodu eliminovala a většina pelotonu nás dojela.

Od Lokte řeka proudí velmi rychle mezi romantickými skalami a až do Karlových Varů se ani na metr nezastaví. Je tam opravdu hezky, ne nadarmo je úsek tento úsek Ohře tím nejatraktivnějším. Ale taky to chce trochu zručnost s ovládáním lodi, velké množství kamenů se záludně vynořuje i v těch nejsilnějších proudech.

Ve Varech jsme dali pozdní oběd a pak po několika kilometrech dorazili k pověstnému Hubertusu. Teď, když bylo vody víc než dostatek, mocná peřej vzbuzovala úctu. Její projetí jsme nechali nejzkušenějším z nás, Grepovi a Jeťákovi. Zvládli to bez cvaknutí, což se nedalo říci o jiných partách a každá třetí loď tu skončila dnem vzhůru.

Zbytek sobotní cesty už byl ve znamení střídavě rychlejšího a pomalejšího proudu. Cíl cesty, Dubina, byl vzhledem k postupující únavě stále velmi vzdálený. Pro ten den to stačilo, plánovaný Radošov jsme ještě nad Hubertusem vzdali.

V Dubině je na pravém břehu hospoda a kemp. Oboje byly přeplněné. Leč asi o půl kilometru dále se Jeťákovi povedlo najít krásný plácek, v naprosto odlehlém koutku dlouhého kempu. Klidné spaní jsme měli zajištěno, teď zbývalo ještě zahnat žízeň. To se projevilo jako trpělivost pokoušející činnost, neboť fronty před výčepem místní putyky dosahovaly doby kolem dvaceti minut čekání. Dali jsme tedy po dvou pivech a za soumraku se přesunuli ku spánku.

Na naše poměry jsme v neděli ráno vyrazili opět poměrně časně k dalšímu, tentokrát krátkému vodnímu putování. Čekaly nás už jen čtyři kilometry do cíle, který jsme stanovili z původně předpokládaných Vojkovic do Radošova. Grepa musel brzy domů a domluvil si ze zmiňované vsi odvoz. Rozhodli jsme se tam skončit také, neboť nás čekal ještě přejezd do prvního kempu pro stanové plátno. Přišel pro mě asi nejzajímavější úsek řeky. Vysoký sjízdný jez a pod ním několik stovek metrů velkých peřejí. Kličkování mezi kameny, vlny zalévaly lodě, na nedělní závěr parádní a náročný zážitek.

V Radošově jsme zanechali lodě, já se svezl s Grepovým odvozem do Vojkovic pro auto, zajeli jsme do Šabiny pro stan, zastavili se přitom v místní hospůdce na dlabanec a poté zamířili na Prahu.

No, co napsat na závěr?

Co do krás okolí, nemusí se Ohře před Berounkou stydět. Protéká sice přes velká města i kolem tepelných elektráren, ale koryto řeky je před většinou industriálních staveb schováno milosrdnou vegetací. Přes Sokolov i Karlovy Vary je plavba sice trochu nudnější, ale naštěstí není příliš dlouhá. Připlutí po hladině řeky do Lokte je absolutním skvostem, Svatošské skály jsou nádherné, okolí Kyselky bylo lahůdkou pro vodáka v ovládání lodi v proudu. Ačkoliv proud Ohře se ani na chvilku nezastaví a je proto o mnoho rychlejším oproti Berounce, rozhodně není méně náročným. V Ohři se člověk téměř neustále vyhýbá kamenům v korytě, loď sice upaluje kupředu, ale člověk má ruce vytahané od řízení už po několika kilometrech. 51 říčních kilometrů na Ohři se ukázalo být vlastně náročnějším, než 62 kilometrů na Berounce. I přes vyšší náročnost se ale nikdo nepřevrátil, takže letošní rok byl prvním bez vodáckých nehod.

Bonbónkem jsou na řece jezy, které jsou všechny sjízdné.

Ohře je ale také trochu polygonem pro zábavu. Korytem řeky mezi Loktem a Radošovem se i na konci května pohybuje odhadem pětinásobné množství lodí než na Berounce koncem června. Zatímco Berounku sjíždí plejáda spíše klid hledajících vodáků, na Ohři do Lokte míří převážná většina evidentně ještě nepracujících lidí. Člověk starší pětadvaceti let je tam spíše výjimkou a starým kmetem zároveň. Podle toho to trochu vypadá. Nedávno mi starý známý hospodský povídá "vy jste poslední generace co ještě chlastá, ta po vás už jen fetuje." Myslím, že hláška je to výmluvná dost a celkem jasně vytváří představu, co se na Ohři děje.

Proto je většina toku lemována cedulkami o soukromých pozemcích i zákazy výstupu z lodi a vodák je tak chtě nechtě směřován do některého z mála kempů v okolí řeky. Ty pak praskají ve švech a přidružené hospody jakbysmet. Restaurace jsou navíc bezobslužné, takže člověk většinu času tráví ve frontách u výdejních pultů.

Přes to všechno je ale Ohře opravdu krásnou řekou, kam se ještě rád v budoucnosti vrátím.

Ale sám!

Éra tradičních červnových výprav na vodu je u konce. Alespoň v mojí režii. Bavilo mě obklopovat se větší partou lidí, byť jsem musel rezignovat na vandrovní styl vodáckých výprav a kotvit v kempech v blízkosti řeky. Pět ročníků Berounky bylo parádních, Ohři jsem si taky užíval. V momentě, kdy jsem letos "spláchnul do hajzlu" peníze za tři lodi i s vybavením mi docvaklo, že tohle už nadále absolvovat nechci. Je načase vyměnit kempy zpátky za les, auta za vlak, zredukovat výbavu na nejnutnější věci i potencionální souputníky na ty, kteří mi na nádraží podají v čutoře rum a nepošlou dva dny předem zprávu přes mobilní operátory že na to serou.


Vytištěno : 3. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 30.6.2019

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=437