První práce na muzeu opevnění v únoru 1997

Bylo to koncem ledna roku 1997, když jsem ke svým dvacátým narozeninám dostal dosti neobvyklý dárek. Na moje jméno pošta doručila úřední dopis, s místem podání na místním úřadě města Dubá. Uvnitř byl dopis a složenka. Město Dubá nám schválilo pronájem pozemku pod bunkrem u silnice na okraji obce Rozprechtice. Naše vytoužené muzeum opevnění se mohlo konečně rozběhnout. Nebylo to tak jednoduché. Původní myšlenkou bylo využití hned dvou objektů předválečného opevnění u Rozprechtic, s tím že těžištěm muzea bude především poměrně vzácný typ bunkru, stojící kus od silnice v lese pod skalou. Ten měl být opraven jako první a vybaven se vší dokonalostí. Zde mělo být také naše zázemí. V pořadí druhým bunkrem měl být řopík u rybníka, který měl být nejprve skladem materiálu a měl být rekonstruován až po dokončení prvního. S jeho obnovou do stavu, v jakém se měl nacházet po úplném dokončení a vybavení ještě před válkou, jsme úplně nepočítali. Jenže ten zmiňovaný první bunkr se nenacházel na území obce Dubá, vlastnily jej Lesy ČR. A s tímto úředním molochem nebylo lehké pořízení. Bunkr nám prozatím zamítli. Dubá jednala okamžitě a tak se rázem z dvojky stala jednička. Práce na bunkrem pod skalou jsme odložili a zaměřili se na řopík u rybníka, který měl být po následující dva roky téměř naším druhým domovem.

Datum prvních prací na objektu u rybníka, v tu dobu tedy jediným muzejním objektem skanzenu u Rozprechtic, máme velmi dobře zdokumentováno. Dlouhou dobu však bylo zapomenuto. Už nějaký čas nazpátek kamarád Čundrboy hlásil, že si pamatuje jakousi videopásku, kterou ve svém obsáhlém archivu před časem viděl. Měli jsme na ní být my před nějakým bunkrem. Tušil jsem o jaký půjde, ale neměl jsem ponětí, kdo, jak a kdy by to natáčel. Tlačil jsem tedy na Čundrboye, ať propátrává stovky jeho kazet do videokamery. A minulý týden mi volal, že jí nalezl!

Jde asi o půl hodiny záznamu. Nejprve čistíme bunkr od nánosů zmrzlé zeminy, pak se pokoušíme sehrát jakousi scénku, která nám tehdy přišla náramně humorná, následuje další z interiéru pevnůstky, pak se záznam přesouvá na naše Chrápací éčko. Pak pokračuje krátkým průzkumem třech dalších bunkrů.

Ta kazeta je darem z nebes. Zvlášť proto, že datumovka v obraze nám sděluje jasné datum.

7.-9.2.1997

Dává nám také ucelenou představu o tom, jak vandrovní víkend spojený s prvními pracemi na muzeu v Rozprechticích vypadal ...

Bylo páteční odpoledne, sedmý den v měsíci únoru roku 1997. V sestavě Jardy, Kóži, Grepy a mě jsme se naskládali do útrob přeplněné zelené Škody 120, mého prvního auta v osobním vlastnictví. Tento typ automobilu nedisponoval nikterak velkými zavazadlovými prostory, a ty jsme toho dne do posledního centimetru zaplnili. Krom poválečné lafety pro kulomet a vojenské vzduchovky, jsme vezli i kompletní výstroj vojáků první republiky.

Cílem toho dne ale bunkr v Rozprechticích nebyl, mířili jsme na jiné prověřené a mrazu odolné místo. Řopík u Nových Osinalic se v minulosti již několikrát stal naším dočasným útočištěm a krytem vůči okolním nízkým teplotám. Byl vybaven malými kamínky, které interiér betonové pevnůstky dokonale zahřívaly. Nejinak tomu bylo i tento večer. Strávili jsme jej při kytarách. Celý večerní "koncert" jsme zaznamenali na videopásku, leč o několik měsíců nazpátek jsme ho při dalším zapůjčení kamery nedopatřením smazali.

V sobotu dopoledne jsme se pak autem přesunuli do Rozprechtic, kde jsme ve střílně dočasně umístili lafetu a provedli několik konzervačních prací. Hnáni nadšením jsme se pustili i do čištění vnějších stěn pevnůstky, ale zamrzlá hlína na ní nám brzy vzala většinu nahromaděné energie. Na větší rozsah prací bylo zkrátka ještě brzy.

Popé jsme natočili dvě delší scénky a den se již povážlivě nachýlil ke svému závěru. Opět tedy nastal přesun automobilem do Osinalic a odtud pěšky k našemu spacímu bunkru.

Vstávali jsme jako obvykle pozdě, krátce jsme pobyli na "Chrápacím Éčku", pak se vydali na menší průzkum okolních bunkrů a jednoho u Liběchova při cestě k domovu.

Celý záznam mám stočený v počítači, ale ve velmi nevalné kvalitě. Nechám jej stočit profesionály a dodám jej později v nesestřihané verzi. Myslím že stojí za to se na něj podívat. Tak vydržte ...

Vytištěno : 3. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 26.9.2019

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=442