Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů
Téměř šest let tomu pomalu bylo od doby, kdy jsem odložil pádlo po třech dnech vodáckého putování v Roztokách u Prahy se slovy, že onen kus dřeva již nikdy více v mých horních končetinách již nespočine. Při onom vandru v roce 2008 se nám jak pára nad hrncem rozplynuly iluze o tom, že zdolat 62 kilometrů řekou, unášen jejím proudem na vratkém plavidle, je pohodová procházka růžovou zahradou. Poněkud drsný zážitek jsem tehdy prohlásil za poslední svého druhu v mém životě. Čas však plynul a obalil sentimentem i ony galeje, kterými jsme v červnu zmiňovaného roku na Berounce prošli. Byl konec dubna roku 2014, když poprvé padla zmínka o splutí nějaké řeky uprostřed naší kotliny české. Nostalgicky jsem si vzpomněl na mou oblíbenou řeku a hned od počátku tedy plánoval její opakované splutí, přibližně ve stejném termínu i trase, jen s rozdílem šesti let. Také časový harmonogram akce měl být téměř stejný, v pátek se v podvečer sejít v Chrástu u kempu, od soboty do pondělí pak splout o 61 kilometrů po řece níže a akci ukončit v Roztokách u Křivoklátu. Jedinou nejistou proměnnou pak byl počet účastníků. Ten se nakonec ustálil na deseti, což bylo překvapivě vysoké číslo. Objednal jsem tedy nedlouho před odjezdem v jedné ze dvou půjčoven na Berounce lodě (pro zajímavost, dnes jich je pět) a o prvním červnovém víkendu roku 2014 jsme konečně mohli vyrazit.
V práci na okraji Říčan jsem se usadil do útrob mého motorového povozu, jímž jsem se převezl do Uhříněvse. Tam jsem jej zanechal na parkovišti za panelovým domem a zašel pro Medeláka, který byl dle jeho slov nedlouho předtím po telefonu ve vrcholné fázi příprav. Skutečně tomu tak bylo, a když jsem vzal za kliku u dveří jeho domu, vyšel mi v ústrety v županu, obtěžkán barelem s věcmi v levici a s maršálskou holí v ruce druhé. Zahájil tím svou tradici každoročních nových unikátních oděvů pro vodácké putování. Zamířili jsme k nádraží, odkud zanedlouho jel vlak do centra Prahy. Na Hlavním nádraží jsme měli domluvený sraz s Grepou a Tomášem a s partou kolem Čundrboye. Grepa Tomáše vyzvedl v Holešovicích a společně se sem dopravili podzemní dráhou. Čundrboy, Kebule a Jeťák s Žofií dorazili jen krátce před odjezdem vlaku. Ale protože ani my jsme nedorazili s velkým předstihem, obsadit kupé se nám již nepodařilo a museli jsme se vtěsnat do útrob úzké uličky rychlíkového vozu. Fotulenka s Kukrtem přistoupila na Smíchově a byli jsme tedy kompletní.
O hodinu později jsme vystupovali v Rokycanech. Protože další spoj do požadovaným směrem jel až za necelou hodinku, navštívili jsme tehdy ještě fungující nádražní restauraci. Výčet našeho kšeftu ponechám raději bez komentáře. Poté jsme se usadili do sedaček motorového lokálního drážního vozu, který nás odvezl až do Chrástu. Odtud už byla přeprava závislá na našich dolních končetinách. Přesně 2700 metrů pochodu jsme zvládli bez restauračního přerušení a v podvečer jsme stanuli u kiosku v kempu u Dolanského mostu.
Důkladně jsme u stánku poseděli. Samozřejmě. Když se na kraj snesla tma, opustila nás parta kolem Čundrboye, když šla spát kamsi do klidu lesa. My ostatní pokračovali a se zavíračkou se odebrali ku spánku, Já ten svůj našel po boku Medeláka za kempem na okraji louky, čímž jsme měli zajištěné relativně klidné spaní od ryku z kempu, který od tamního osazenstva s přibývající hodinou i hladinou alkoholu v krvi sílil. Popravdě ani nevím, kde nocovali ostatní.
Důležité bylo, že jsme se ráno sešli. Tedy spíše dopoledne. Balení celkem velkého množství věcí do barelů, které jsme v poměrně pozdní hodinu vyfasovali od půjčovny, zabralo zhruba hodinku. Taktéž požít zrzavého moku před dlouhou cestou jsme pochopitelně museli. Takže jsme na vodu snesli lodě až téměř před jedenáctou.
Jednu loď jsem obsadil v roli háčka s Medelákem, druhou měl Grepa samotný, třímístnou loď vedla Fotulenka s Tomášem a Kukrtem a Čundrboyovci měli po dvou lodích.
Za těch šest let jsem už zapomněl, jak je dvoumístné plavidlo na vodě vratké. Nějakou dobu trvalo, než jsme se s Medelákem s lodí sžili, přesto ne natolik, abychom se hned na prvním jezu necvakli. S jednou malou přestávkou jsme k němu dorazili kolem poledne a hned v jeho vlnách jsem zakusil chladnost vod Berounky. K potěše ostatních jsme byli jedinými, kdo musel o břehu vylévat loď. O kilometr dále jsme pak zastavili u kiosku na levém břehu, kde jsme doplnili poživatiny i tekutiny. Cesta však byla ještě dlouhá a čas neúprosný. Pomalu jsem si začal vzpomínat, jak mě ve stejných místech před lety začínaly bolet ruce, neboť nyní jsem se potýkal se stejným problémem. A nejen já. Cíl pro ten den jsme přesně stanovený neměli, ale měl být někde v okolí Liblína. A to byla štreka.
Bylo vedro na padnutí, sluníčko pálilo a brzy se podepsalo i na mých zádech.
Stojaté vody střídaly jezy a krátké úseky proudící pod nimi. Bohužel jsme kdysi krásný a parádně splavný Kačeřovský jez teď chytli akorát ve výstavbě tělesa nového. Což byla velká škoda, neboť na Berounce tolik podobných míst není.
Plánovanou návštěvu zříceniny hradu Libštejn jsme nakonec vynechali, neboť se kvapem blížily podvečerní hodiny. Ovšem odepřít si kiosek v kempu Na kobylce nad Liblínem jsme nedokázali. Po dvojici piv a porci večere jsme opět sedli do lodí a zamířili hledat místo na spaní. Předpoklad byl v nalezení nocoviště někde v okolí levostranného přítoku Berounky, potoka Střely, když se pak ale objevil pěkný plácek na břehu pravém, bylo rozhodnuto. Jeho hlavní devizou totiž byl blízký stánek v kempu Na střelnici. Už padal pomalu soumrak, když někteří stavěli stany a jiní, mezi kterými jsem nemohl pochopitelně chybět já, už mířili k pultu kiosku, který se pak stal oblíbeným i po řadu dalších let. Brzy se sem přesunul i zbytek party. Nakonec naše ležení zůstal hlídat jen Tomáš, který si ustlal pod širákem, neboť tehdy s námi posedět ještě nemohl. Avšak únava z dlouhého dne nás zahnala ku spánku poměrně brzy.
S rychlým spánkem pak přišlo časné vstávání. Ovšem než jsme se vyhrabali na další cestu, bylo opět před jedenáctou hodinou dopolední. Po kilometru plavby přišel nejtěžší jez celé naší trasy, proslulý Liblínský, námi zvaný Jardův. Raději jsem jej vzhledem k našemu ponoru přešel po břehu a Medelák jej sjel samotný. Po dalších dvou kilometrech plavby jsme se nechali zlákat k návštěvě pohostinství Na rybárně, které jsme znali už z minula. Pivko přišlo k chuti. Po menším posezení jsme se vydali na další cestu, která nyní procházela nejkrásnějšími scenériemi horního toku Berounky. Oproti jiným úsekům to tu i dobře teče. Podkrašovský jez je vyloženě zábavný, stejně tak proudy pod ním. A asi nejhezčí pohled, co se člověku na lodi může na Berounce naskytnout, je na přibližující se zříceninu hradu Krašov. Ono je to i naopak, i z hradu jsou krásné výhledy na řeku. Zastavili jsme u malé písčité pláže pod hradem, k výstupu na něj se však nikomu nechtělo. Alespoň jsme se tedy v chladných vodách dosytosti vykoupali.
Následovala další zastávka v kempu U mloka, kam jsme zamířili opět vedeni kroky z minula. Pauza a doplnění tuhé stravy je tu téměř nezbytným krokem, neboť odtud začíná Berounka citelně zpomalovat, aby se nakonec zanořila do proslulého Zvíkoveckého "voleje". Jde o šest kilometrů stojaté vody. Když pak začne foukat i mírný protivítr, jak tomu bylo i v tomto případě, stane se z relativně pohodové plavby raubírna. Dojet do Zvíkovce bylo vysvobozením. A protože se tu nachází i u levého břehu hospůdka, byla většina chmur zažehnána.
Odpoledne již trochu pokročilo a bylo proto jasné, že Rozvědčíka nedosáhneme. Vlastně to ani nebylo v plánu. Pod Zvíkovcem jsme začali hledat místo k nocování, to jsme nakonec objevili až po několika kilometrech, nad Čilou. Parádní rybářské místo na levém břehu se doslova vybízelo k dočasnému táboru. Čundrboy však ještě mířil dále, chystal se nocovat tam, kde několikrát v minulosti. Spal na okraji kempu u jezu v Čilé. My ostatní jsme se uvelebili na louce vedle řeky, zašli do blízkého lesa pro dřevo, zapálili oheň a už se na kraj snášela tma. Při zpracovávání dřeva si Tomáš "ocejchoval" levou ruku sekyrkou, což byl jeho první menší vandrovní úraz. Večer jsme pak strávili hudební produkcí, ovšem bez hudebního nástroje. Trochu jsme se "naladili" Jeťákovým rumem a kytary již nebylo třeba.
Probudili jsme se do dalšího krásného rána. Počasí nám na této výpravě opravdu přálo, i když jsem nebyl jediný, kdo sílu slunečních paprsků podcenil a nyní se potýkal s následky nedostatečně aplikovaného krému na opalování. Dojedli jsme poslední zbytky potravin, neboť vydatný apetit při dlouhé cestě vykonal na našich zásobách své. Na další cestu jsme se oproti předchozím dnům vydali poměrně brzy. U jezu už na nás čekal Čundrboy a nalákal nás na prohlídku muzea v místní vodní elektrárně. Poté opět pádla začala čeřit vodu po boku našich lodí a my se vydali vstříc nejrychlejším proudům celé Berounky. Netrvalo proto dlouho a už jsme vystupovali u Rozvědčíka, kde byla nutná zastávka. Pojedli jsme, popili, a razili dál. Času jsme měli tentokrát nadbytek, půjčovna lodí do Roztok zajížděla až po třetí hodině odpolední, zastavili jsme se tedy ještě u kempu před zmíněnou vsí a naposledy se ve vodách Berounky vykoupali. V plánovaný čas jsme byli na dohodnutém místě, odevzdali jsme lodě, sbalili věci a zamířili na nádraží. Odtud pak vlakem do Berouna, dalším pak do Prahy. S Medelákem a Tomášem jsme pak sedli ještě do útrob dalšího spoje do Uhříněvse. Tomáše jsem pak autem ještě hodil domů.
Ruce opět bolely po mnoha kilometrové dřině, a nebyl jsem sám. Trochu jsem si ze všech směrů poslechl, že porce kilometrů je to vyšší, ale napřesrok už nás Berounka opět vítala na stejné trase. Založili jsme tím tradiční akci, která jen s letošním přerušením na Ohři stále trvá a napřesrok nás oblíbená řeka na svých vodách sveze pravděpodobně zase.
Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 5.11.2019
https://www.minessota.cz/clanek.php?id=444