Hantýrka osadní 2

Hodit umakart
Autorem je Unkas, doba vzniku se dá odhadnout na rok 1994, tedy do doby počínající naší vandrovní série do Domašína. V první polovině devadesátých let byla většina tehdejších pohostinství jiná, než je tomu dnes. Primárním zdrojem jejich příjmů bylo točené pivo, dodávané téměř zpravidla z nejbližšího pivovaru, pravidelné osazenstvo bylo většinou mužské. Jídla bývala z valné části pouhým doplňkem proti pití na lačno. Jen málo hostinských experimentovalo se vzhledem svých zařízení a to proto většinou podléhalo jakési samočinné unifikaci, jejímž určujícím členem byla především cena. Mnoho hospod v té době tedy bylo vybaveno umakartovými stoly, které byly nejen snadno k mání, ale cenově byly přijatelnější, než stoly dřevěné. Umakart byl tedy k vidění ve většině hospod.

A od toho se odvíjí naše hláška. Hodit umakart zkrátka znamenalo na něj položit hlavu. Usnout na stole. Byl to tedy stav.

Ten býval navozen zpravidla větší mírou konzumace alkoholu oproti schopnosti těla jej zpracovat u toho, komu hlava na stůl padla. Postižený často pak uváděl jiné důvody jeho neblahého stavu, neboť šlo o ostudný akt. Dotyčný zkrátka neudržel hospodské tempo, nastolené ostatními v jeho partě. Zařadil se tak na pomyslný žebříček mezi ty, co nic nevydrží. Naopak ti, co to při posezení "do židlí" vydrželi, byli těmi lepšími v oboru, a to i přes časté neblahé následky cestou k místu nocování. Hodit umakart znamenalo být terčem posměchu a často i být vydán na pospas vtípkům od svých kamarádů. Příkladem může být Medelákův umakart v radošovické hospodě krátce před jeho nástupem na vojnu. Zatímco mu padla hlava na stůl, my ostatní se jednomyslně shodli na akci, která si vzala za cíl pokrátit jeho bujnou kštici barvy mokré slámy a tvaru odrostlého květáku. Než aby stejnou činnost vykonal o týden později holící strojek v rukou určené osoby ve vojenské posádce, posloužil tomuto účelu mnohem lépe zapalovač v ruce mojí. Nikdo jsme si neuměli představit, jak rychle se kudrnatá hlava rozhoří. Medelák se samozřejmě ihned probudil, ovšem vzhledem ke svému stavu jen nechápavě zíral, proč jej po hlavě mlátí pět párů rukou najednou. Medelákovu hlavu se nám od plamenů povedlo uhasit také poměrně brzy, ovšem výrazně tomu pomohl i fakt, že již téměř nemělo co hořet. Ani poté Medelák plně neuznal, co jsme pro něho "udělali" a v příští minutě opět upadl "v umakart". Co se opravdu stalo zjistil až ráno. Voják se strojkem v ruce mnoho práce o týden později skutečně neměl.

Umakartové stoly po hospodách v dnešní době je už téměř nemožné najít, ale hláška stále zůstává a je stále nejnižší metou v případě, že by se někomu posezení u piva vymklo z rukou. Byť staré časy, kdy litry alkoholu tekly proudem do našich hrdel, jsou už dávnou minulostí.

U alkoholu ale ještě zůstaneme, neboť je třeba vysvětlit další příspěvek z osadní hantýrky. Nakonec vlastně celý díl bude věnován tomuto tématu.

Bé-stav
Autorem je Medelák, hlavním aktérem Jarda. Hláška vznikla na základě situace, která se odehrála na počátku listopadu roku 1996 při vandru na Trutnovsku. Při něm se Jarda pokusil opít Unkase, což byl od něj holý nerozum. Velmi brzy na to měl přijít.

Co se týče spalování alkoholu, byl Unkas hříčkou přírody. Sice se svými 198 centimetry výšky, ale s pouhými osmdesáti kily tělesné hmotnosti neměl logický předpoklad k tomu, aby byl v "chlastu" nepřekonatelným. Vydržel toho neskutečně moc, měl vypracovanou jakousi unikátní odolnost proti vlivům lihovin i pivních moků. Zkrátka se nedal opít. Všichni, včetně Jardy, jsme to věděli, neboť jsme se o to několikrát pokoušeli. Drtivou porážkou nám byl pokus provedený na Domašíně, kdy jsme Unkase šli zdolat v trojmužné převaze. Po panáku broskvové vody si s ním dal vždy jeden z nás, zatímco ti ostatní dva odpočívali. Takhle jsme ho museli zvládnout ...

Já jsem si ustlal v nejbližším křoví, Jarda nejdřív část lihoviny vrátil horní cestou, načež usnul vedle ohně. Medelák si znovu "upravil" již jednou pochroumanou nosní přepážku o blízký asfalt. Unkas ho poté uklidil ze silnice a zatímco nás ostatní ponechal svému osudu, v klidu ještě odkráčel Karlikovi naproti k nádraží. Ten přijížděl posledním vlakem a nepřijel s prázdnou. Spolu pak ještě dlouho do noci konzumovali z jeho zásob.

Protože se tohoto pokusu účastnil právě i Jarda a měl by jej mít v poměrně živé paměti (od akce uplynul sotva rok), pokusit se zdolat v alkoholu Unkase sám bez pomoci bylo od něj čirým bláznovstvím.

Abych dokreslil obraz onoho pátečního večera o prvním víkendu v listopadu roku 1996, dejme psaný prostor nejprve číslům. Na vandr jsme vyráželi ve čtyřech lidech, obtěžkáni 2,5 litry rumu a jednou půllitrovkou broskvové vodky. Jeden litr zrzavé lihoviny padl ještě ve vlaku, stejně tak po broskvové vodce se zaprášilo ještě v drážním prostředku. Při čekání na vlak v Trutnově jsme stihli popít každý po jednom pivu a další pětici plzeňského ležáku jsme spolykali v motorestu na okraji Petříkovic. Zbýval nám jeden a půl litru rumu ...

S tímto "základem" se Jarda pustil do Unkase. Zprvu jsme mu jeho nápad s Medelákem rozmlouvali, pak ale převážila zvědavost nad nevyhnutelným spádem událostí.

Celé Jardovo snažení trvalo necelých dvacet minut, při němž do obou protagonistů zmizel litr rumu. Asi nemusím doplňovat, že Unkas celou akci ustál se ctí, společně s námi se bavil na Jardův účet a teprve v pozdních nočních hodinách ulehl ku spánku vedle nás.

Jardu postihl Bé- stav. Ani po mnoha letech nemohu popsat, co se tehdy odehrálo. Zkrátka to nelze zveřejnit. Byla to kombinace vlastní dehonestace a sebedestrukce. Byl to stav, nad kterým by někteří možná volali záchranku, my mačkali spoušť fotoaparátu ve snaze jej pečlivě zdokumentovat. Stali jsme se svědky situace, jakou jsme nikdy předtím neviděli, a ani nikdy potom. Popravdě dodnes vlastně nechápu, jak to Jarda dokázal ustát jen s několika oděrkami, pořádnou kocovinou, a poté, co jsme jej o tom spravili druhý den, jen určitou dávkou deprese. Samozřejmě jsme mu vyprávění ještě trochu zveličili a přidali informaci o fotografickém zadokumentování jeho večerního extempore. Protože šlo o jeho foťák a film obsahoval i cenné snímky pevnostní linie na Trutnovsku, donesl jej po vandru vyvolat, zmiňované snímky okamžitě i s negativem zničil a týden se neukázal. Bé stav byl poté pro něj na dlouhou dobu tabu, zatímco pro nás se stal mustrem, jakousi měřitelnou hodnotou, kam až nadměrné požití alkoholických nápojů může zajít.

Už jsem vysvětlil co znamenal bé-stav, ale proč tak zvláštní název? Vysvětlení je prosté. Vše se odehrálo v interiéru předválečné pevnůstky typu B.

Nadhajzlová rychlost
Autorem jsme všichni jako kolektiv, vznik je datován do období Domašína, tedy 1994-96.

Opět se jedná o mustr. Že pivní produkty opouštějí po požití do lidského organizmu tělo přirozenou cestou o poznání rychleji než obyčejná voda, je všeobecně známým faktem. Běžně již po dvou vypitých půllitrových pivech se u nás začínala ozývat přirozená potřeba tělesného odvodnění. Překonat nadhajzlovou rychlost znamenalo vydržet vypít ještě pivo třetí, než se člověk odebral vykonat malou potřebu na toaletu. Bylo to považováno za jakési důkladnější zpracování pivního moku a s tím spojené menší plýtvání v tu dobu omezenými prostředky. Zkrátka ten, kdo překonal náš mustr, byl zároveň tím, kdo vynaložené úsilí dokázal lépe vstřebat a předat významnější část chmelového produktu krevnímu řečišti. Byl tedy efektivnějším pivařem.

Dlužno dodat, že postupem času je zmiňovaný mustr stále těžší překonat, neboť stejně jako my, stárnou i naše prostaty A jak známo, tento orgán v mužském těle je pro zdolání oné mety stěžejní.

Zažitých hlášek na téma alkoholu probíhalo v naší partě ještě několik dalších, ale v rámci udržení nadsázkové úrovně osadní hantýrky jsem je raději neuvedl. Většina z nich vznikla stejně jako dvě zmíněné v období Domašína, tedy v době, kdy u nás alkohol nejvíce "frčel". Byl významnou formou víkendové zábavy našich tehdejších let, ale také prvkem jakési potřeby dokazování dospělácké výkonnosti (někteří z nás plnoletosti ještě ani zdaleka nedosáhli). Byl i zároveň jistou revoltou vůči striktní domácí nealkoholické doktríně. "Nadšení" přirozeně opadlo a naštěstí pro nás všechny zůstal alkohol prostředkem zábavy, nikoliv nutnosti nebo potřeby.

Vytištěno : 3. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 19.11.2019

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=445