Nepopsané vandry

Zanedlouho tomu bude třicet let, kdy jsem poprvé v manšestrových kalhotách, kostkované košili, kovbojským kloboukem na hlavě a vojenským teletem na zádech vyrazil po boku bráchy, táty i několika kamarádů vstříc jednomu z prvních svých životních vandrů. Od té doby jsem podobně vyrazil mnohokrát. Měnily se způsoby trávení volných víkendů na čundrech i počty jejich účastníků. Mnoho čundrů mi dodnes utkvívá v paměti jakoby se odehrály teprve nedávno, jiné se mi vybavují na základě připomínek nějakých nevšedních zážitků, některé už mizí pod mlhou zapomnění a mnoho dalších se pod ní skrývá pravděpodobně definitivně. Tak to zkrátka chodí. Někdy se povede vzpomenout si na nějaký vandr poté, co jej neočekávaná souvislost připomene a z některých se dochovaly jen střípky vzpomínek. Ty si uchovávám v psané podobě, skryté před zraky návštěvníků našich osadních stránek. Je to poměrně dynamický seznam, někdy se mi z onoho vzpomínkového seznamu povede několik vandrů vytáhnout ke kompletnímu popisu, jindy zase naopak nějaký ten střípek připíšu. Postupem času je však čím dál těžší rozpomenout na takový vandr, aby se dal popsat do kroniky. Protože se nadá předpokládat, že by se situace nějak radikálně lepšila, rozhodl jsem se onen seznam vandrovních střípků zveřejnit. Jde o opravdové fragmenty, o mnohých z nich neznám téměř ani období, kdy se odehrály. Pokusím se v následujících několika dílech "nepopsaných vandrů" sepsat nějaký jejich ucelený přehled.

Začnu malou sérií čundrů do Ledečka. V tomto případě se dá přibližně odhadnout, kdy se odehrála. Bylo to mezi koncem období "Čiháku v Poddubí" (ještě o něm bude také zmíněno) a počátkem Domašína. Tedy s největší pravděpodobností čtyři vandry do Ledečka proběhly na podzim roku 1994.

Na prvním z nich jsme zavítali do restaurace U Čiháků (jiná než ta v Poddubí). Probíhala tam zrovna diskotéka, ovšem členů místní omladiny se na parketu pohybovalo jen málo. Mířili jsme tam na pivo a pár jich tam v restauraci vedle sálu popili. Unkas potom vytáhl nemalý peníz a předal jej maníkovi, co do mohutných reprobeden pouštěl staré ohrané tradiční věci v kombinaci s moderními tanečními. Na jeho přání začal hrát Kabáty a poté Orlíky. V kanadách jsme si zařádili na parketu, ovšem s tancem to nemělo pranic společného.

Také střípek druhého vandru se odehrál ve stejné restauraci. Ústřední postavou byl pro změnu Grepa. Těsně před odjezdem obdržel svou první výplatu od stavební firmy u které tehdy s tátou pracoval a inkasoval jí v nadstandardní výši. Na tehdejší dobu šlo o moc hezkou částku. A Grepa hýřil. "Čtyřikrát to nejdražší co tady máte!", obrátil se na hostinského. Nakrmili jsme se tedy vybranými produkty místní kuchyně a Grepa nakonec zaplatil peníz, za který se dal udělat vandr celý ve čtyřech lidech i s několika hospodami.

Třetí vandr do Ledečka se odehrál jen v mojí a Medelákově účasti. Pravděpodobně jsme spali nahoře na skále nad řekou, na místě zvaném místními "Krkavčina". Zamířili jsme do Talmberku na průzkum tamní zříceniny hradu. Na místě jsme zjistili, že se do ní nedá vlézt, neboť celá stojí na soukromém pozemku. Více o onom vandru nevím.

O čtvrtém Ledečkovském vandru už mám přehled větší. Účast byla hojná, sice bez Unkase, ale s Pictusem. Přijeli jsme sem večerním vlakem a zašli do restaurace za mostem. Se zavíračkou jsme zvedli kotvy a zamířili k místu spánku. Medelákem protěžovaná Krkavčina nebyla vzhledem k značnému převýšení schválena a proto jsme zamířili přes po silnici do lesa mezi Ledečkem a Ratajemi. Poblíž kóty 381 Žákov jsme měli oblíbené nocoviště. Pictus ten den neměl příliš dobrou náladu a alkohol to ještě znásobil. Vyvstal konflikt, jehož cílem jsem byl já. Důvody si už nepamatuji, pravděpodobně šlo o rozpor v tom, jak se změnily poměry. Tou dobou jsme totiž rychle opouštěli celkem striktní doktrínu trampinku a přešli na volný styl. To se Pictusovi asi příliš nelíbilo. Šel do mě téměř celou cestu. Výčitky létaly jedna za druhou. Kombinace mojí dehonestace před kamarády a pubertálního vývoje způsobila, že jsem bouchnul. Pictuse jsem chytil za košili pod krkem a odvlekl jej do příkopu. Na jeho okraj jsem ho posadil se slovy "a tady zůstaneš!" Ten byl nenadálou situací tak konsternován, že nevydal hlásku. Ponechal jsem jej na místě, doběhl kamarády a došli jsme několik stovek metrů na naše spací místo. Tam ze mě zlost vyprchala. Pro Pictuse jsem se vrátil. Seděl stále na stejném místě. Se slovy "tak pojď" jsem mu pomohl na nohy, došli jsme do kempu a uklidili se ku spánku. Ráno pak proběhla oboustranná krátká omluva a tím to pro nás oba skončilo. Bylo zapomenuto a nikdy jsme si onen incident nevyčítali.

Někdy krátce poté proběhl vandr taktéž s Pictusem, tentokrát mířený do Domašína. Byla to naše premiérová výprava do později značně oblíbené oblasti. Nesetrvali jsme však na místě, ale pokračovali jsme na Sázavu. Popravdě ani nevím, jestli jsme spali u seníku, nebo jen někde v lese. Vydali jsme se po turistické značce přes Bílkovice a Divišov do Českého Šternberka. Za prvně zmíněnou vsí jsme poseděli u bývalého LPT (letní pionýrský tábor). Tehdy na hlavním srubu tábora tato značka skutečně ještě visela, což bylo čtyři roky po revoluci poměrně raritní.

Kdy a kam mířil můj úplně první životní vandr mám dobře zapamatováno. Bylo mi tehdy devět let. Ten druhý neproběhl na Benických skalkách, jak jsem se domníval. Kam? To se dozvíte v dalším pokračování "neposaných vandrů"...

Vytištěno : 21. 11. 2024 | Autor : Jan Vála | 24.1.2020

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=447