Na Sázavu

To jsem si tak v klidu svářel v práci, když v tu ránu mě napadlo zorganizovat další vandr. Jenže kam? První myšlenka byla jet na Sázavu do Lešan do vojenského muzea. Byl jsem se optat Dachyho zda by nechtěl vyrazit se mnou, zrovna jsem měl štěstí jelikož Dachymu už zapsali dovolenou takže abychom mohli vyrazit, musel jsem si sjednat dovolenou ještě já. Jenže jsme měli vyrazit v půlce již probíhaného týdne, konkrétně středa až sobota a den kdy nás napadlo vyrazit bylo pondělí. Takže jsem spíš viděl možnost že mi dovolenou nedají. Jenže když jsem mluvil s mistrem, který se mě vyptával na aktuální zakázku, kterou jsem měl rozjetou, řekl jsem mu že problém s ní není páč zakázka bude hotova daleko dříve než byl daný termín. Tak jsem evidentně za odměnu dovolenou dostal. Tak jsem s Dachym začal plánovat. Ve středu po práci se sejdeme před firmou, já nás i s věcma odvezu na nádraží v Neratovicích, tam Dachyho s věcma nechám, mezitím zajedu domů uklidit auto a máma mě pak na nádraží odveze autem svým. Jak jsme řekli, tak i provedli a tak jsme už ve tři hodiny odpolední seděli v hospůdce na nádraží.

Vlak odjížděl 2 minuty před čtvrtou hodinou směr Praha Hlavák. Poměrně rychlý přesun nám tak dal 20 minut na přestup na osobák směřující do Čerčan. Proto jsem toho využili a šli si do kiosku koupit pivo, páč jsme začali být pomalu na suchu. Nádražní rozhlas nám nahlásil čas odjezdu našeho vlaku organizace Čekej Dlouho bez zpoždění, což z mého hlediska je neobvyklé, tak jsme naskočili a vezli se na Sázavu s naší konečnou zastávkou Petrov u Prahy.

Když jsme dorazili, dalo se do deště. Dachy řekl, že zdejší pěší most přes řeku nám tak dá dobré přístřeší pro nocování. Po obhlédnutí nocoviště jsme vyrazili najít nějakou hospodu jenže skoro všechny byly zavřené. Naštěstí jedna restaurace měl otevřeno až do jedenácti, tak jsme tam ihned zapadli. Každý po jednom jídle a pětici piv a začalo se smrákat. Když jsme se chystali zpět pod most, evidentně jsme se nelíbili dvoum místním štamgastům, kteří si nás nějak díky maskáčím začali dobírat a měli nás za "zasraný paragány". Dachy si ale nějakým způsobem otevřel hubu když prohlásil "já vám dám paragáni, až vám budou trenky malý", prostě neškodná hláška. Jenže týpky to nastartovalo a šli za náma. Pak jen slyším jak na nás řvou a chtěli nám rozbít hubu. Jelikož Dachy tuto hlášku prohlásil a já to nijak nedementoval, šli zatím jen na něj, přičemž když jsem viděl že jsou opravdu odhodlaný mu dát do huby, vmísil jsem se do i já, přičemž začali vyhrožovat i mě, nakonec po pár minutách to dopadlo tak že nakonec pochopili že jsme jen trampíci v maskáčích, ještě nám podali ruku. Tak jsme došli tedy pod most, ulehli a usnuli. A jelikož jsem natolik "zkušený trampík", kterej neměl ani karimatku, tak jsem chrápal na kamení.

Následující ráno bylo zatažené, nikam se nám moc nechtělo. Ale měli jsme už daný cíl a chtěli jsme ho dosáhnout. Tak jsme okolo deváté vyrazili na cestu podél řeky zhruba 10 km do vesnice jménem Kamenný přívoz. Byli jsme bez jídla a vody jsme měli jen trochu, takže jsme sebou trochu hnuli abychom se mohli co nejdříve najíst. Do vesnice jsme dorazili před jedenáctou a hned zapadlo do místní restaurace. Dachy si dal pivko zatímco já kofolu, protože když jeden den piju a druhý den je mi případně blbě, tak alkohol už nepiju. V restauraci jsme si pobyli nějaké ty 2 hodinky a rozhodli jsme se, že k muzeu popojedeme vlakem, do vesnice Krhanice, odtamtud je to zhruba 15 minut pěšky. Vlak odjížděl ve dvě odpoledne, takže jsme měli dost času na to tam dojít a ještě se stavit v krámě pro něco k jídlu.

Vlak přijel na čas, tak jsme nastoupili a jeli zhruba 3 stanice. Pak jsme z nádraží jen sešli do vojenského muzea. Tam jsme hned zalezli do kiosku. Požádali jsme obsluhu, jestli by nám nepohlídala věci, zatímco my si projdeme techniku, zkrátka jsme nechtěli všechny ty věci tahat sebou. Když jsme vcházeli do garáže s technikou mezi lety 1939 - 1945 prohlásil jsem, že je zde v areálu obchod se suvenýry a armyshop. Každý měl tedy svou roli, já si skočím koupit nějaké vybavení a Dachy zajde pro nějaké suvenýry. V armyshopu jsem si vyhlédl klobouk a čutoru, zhruba 10 minut jsem se rozmýšlel zda jedno nebo druhé. Nakonec jsem koupil obojí. Když jsem vylezl a už z dálky viděl Dachyho, jak cosi černého dlouhého drží v ruce, říkal jsem si co to ten vůl zase koupil. Seděl v kiosku s pohledy na stole a dvěma MP40kama v rukou. Byla tam hromada jiných věcí a on musel koupit dětské hračky Vydrželi jsme tam sedět do zavíračky, tedy do půl šesté večer. Co dál? "Dem do hospody vole." zvolal Dachy. "Co s těma kvérama?" "ponesem je v ruce" tak jsme mířili zpět k nádraží, kde byla místní hospoda a my si v klidu do ní nakráčeli s kvérama v ruce. "Dobrý den, můžeme sem takhle?" Dostalo se nám kladné odpovědi a tak jsme usedli. Cíl jsme splnili jenže co dál? V noci mělo pršet a neměli jsme výbavu na spaní v dešti. Tak jsme nakonec vyrazili domů, jenže nejdřív jsme museli čekat na vlak, který měl klasický už zpoždění. Okolo osmé večer jsme tak na palubě motoráku jeli směr Hlavák a tam s přestupem až do Neratovic a tedy domů.

Vytištěno : 22. 12. 2024 | Autor : Tomáš Vála | 16.7.2020

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=450