Od Domašína po Zlenice

Bylo středeční poledne, když jsem na displeji mého mobilního telefonu objevil zmeškané volání od Grepy. Po jednom neúspěšném vytočení jeho telefonního čísla se ozval znovu a tentokrát se mobilním operátorům v naší domovině a v Lucembursku podařilo telefonní hovor úspěšně propojit. Hned zkraje se mě kamarád otázal, co mám v plánu na víkend. Protože Grepu už nějakých osmatřicet let znám, ihned mi došlo, že je v plánu čundr. Nemýlil jsem se. Jeho dva synkové trochu nečekaně omarodili a než aby tatík trávil volno v domácím prostředí, rozhodl se kontaktovat kamaráda s nabídkou vandru. Zrno padlo na úrodnou půdu a ještě během odpoledne toho dne jsem oprášil svou vandrovní výbavu. Ve večerních hodinách pak proběhl pokus přesvědčit k našim víkendovým plánům i Medeláka, ten však volnem nedisponoval, ale přislíbil alespoň účast při našem odjezdu. Ten jsme měli naplánovaný na páteční odpoledne z uhříněveského nádraží, tradičního výchozího místa sázavských víkendových výprav. Mimochodem, prověřená a oblíbená trasa putování mezi Domašínem a Českým Šternberkem byla přijata bez okolků, na jiné destinace ani nepřišla řeč.

Do práce jsem v pátek ráno mířil už ve vandrovním oblečení a s batohem v kufru auta, neboť jsme předpokládali, že automobil zanechám u nádraží, kde už na mě bude Grepa čekat. Vlivem pátečních kolon na všech komunikacích v okolí Prahy i na její periférii hlásil Grepa zdržení, které mi umožnilo odvézt auto domů, kam mě současně s mým příjezdem dorazil vyzvednout i Grepa. Jeho auto jsme pak zanechali poblíž nádraží, zašli zakoupit potraviny a lihoviny do místní samoobsluhy a pak rovnou zamířili do hospody U velké Prahy. Tam za námi dorazil i Medelák. Tři "kousky" na cestu a už jsme zamířili k nádraží, obloukem přes ještě jeden místní krámek, kde bylo třeba dokoupit zásoby, které v místním marketu nenabízeli. Drážní dvoupatrová souprava dorazila velmi brzy a protože na její příjezd navazoval v Benešově odjezd soupravy motorové, v útrobách Elefantu jsme setrvali až do zmíněného okresního města, bez obvyklé občerstvovací zastávky v Senohrabech. I tamním putykám jsme se vyhnuli a těšili se na oblíbenou restauraci v Radošovicích. Do Domašína jsme na palubě motorového, téměř prázdného vozu řady 810, dorazili už za tmy a vydali se bez váhání vstříc temnému hvozdu. Ten od naší poslední návštěvy však notně prořídl a v jeho dalším prořezávání se i v tento pátek intenzivně pokračovalo. Krátce jsme poseděli na našem bývalém kempíku, kam dosud lesní těžba naštěstí nedorazila, a pak už se zrychlenou chůzí přesunuli do Radošovic. Jaké však bylo naše zklamání, když známá restaurace byla zavřená. Jazyk se nám lepil na patro, ale žádné další zařízení, které by nám jej umožnilo odlepit, se otevřené v blízkosti nenacházelo. Proto jsme tedy vyrazili na další cestu a ustlali si na okraji blízkého lesa. Menší ohýnek nedostatečně upekl dva kousky naloženého masa, přeci jen jsme se již nenacházeli ve stavu, ve kterém bychom mohli objektivně posoudit stav propečení masného produktu, který jsme pak konzumovali málo tepelně opracovaný. Hlt docházející pálenky na dobrou noc byl pak následován klidným a nerušeným spánkem.

Ze spacáků nás pomalu tahalo sluníčko. Mě prvního. Vyhaslý oheň jsem opět rozdělal a tentokrát důkladně dopekl nedojedené maso. Celkem brzy jsme pak zamířili k další cestě. Včerejší naše absence v restauračním zařízení v Radošovicích sebou přinesla i vedlejší efekt, jehož důsledky jsme teď začínali silně pociťovat. Docházela nám voda. Tu jsme předchozí den plánovali doplnit právě v hospodě. Poslední větší hlt z mojí čutory jsme postupně usrkávali až do Divišova, což při cestě pod sílícím sluncem nebyla úplně dobrá záležitost. Důkladně vyprahlí jsme po několika kilometrové chůzi od Bílkovic podél potoka bývalým lesem nejdříve zašli zakoupit zásoby na další cestu do krámku vietnamského provozovatele na náměstí v Divišově, abychom vzápětí zapadli do útrob místní hospody Na radnici. Nejdříve limonádu na žízeň, ihned poté pivko na ex, a pak další už na chuť. Následoval gáblík a dalších osm kousků zrzavého moku branického výrobce. Doplnit vodu jsme samozřejmě neopomněli.

Bylo kolem druhé hodiny odpolední, když jsme se vydali na další cestu. Ta první vede tři kilometry po celkem frekventované státní silnici, ale pak se milosrdně ukryje do stínu i ticha lesního porostu.

V restauraci Pod hradem ve Šternberku pak nad pikantními utopenci a pivní "zálivkou" proběhla diskuze ohledně následujícího postupu. První možností bylo setrvat na místě "do židlí" a poté se přesunout do nahoru nad hrad k nocování do útrob zbytků jakési věže, kde jsme v minulosti několikrát spali ukryti před nepřízní počasí. Jelikož však zmíněná restaurace je spíše jídelnou než nálevnou a také nikdo neznal stav hradního nocoviště (někde jsem četl, že prý je zamřížované), rozhodli jsme se pro přejezd vlakem do Hvězdonic, následovaný přesunem po vlastní ose na Baštírnu. Odtud také bude v neděli rychlejší cesta domů, neboť Grepa, pracujíc jako řidič kamionu u našich západních sousedů, potřeboval zamířit k domovu o něco dříve.

Zhruba o hodinu později jsme usedali do sedadel motoráku směrem na Čerčany. Ve Hvězdonicích jsme útroby vlaku opustili, přes zavřený most přešli na pravou stranu Sázavy a relativně dlouhou cestou přes Poddubí a kolem bývalého hotelu Čihák pak vpodvečer dorazili na Baštírnu. Únava z delší cesty a většího denního restauračního "úsilí" si pomalu vybrala svou daň a už nám to tolik netáhlo. Za tmy, nikoliv však mezi posledními, jsme se vydali na cestu vzhůru k zřícenině zlenického hradu a jeho zadnímu příkopu. Před jeho rozvalinami parta nadšenců v době nedávné vybudovala veliký turistický altán. Nechtěl jsem být rušen ranním stále masovějším turismem, ale Grepa mě naštěstí k nocování v jeho útrobách nakonec přesvědčil. V noci se totiž přímo přes nás přehnala silná bouřka, doprovázená opravdu vydatným deštěm, takovým, jaký obyčejné dva kusy celt zcela zastavit nedokáží. Spali jsme tedy krásně v suchu.

Grepa se probudil tentokrát časně a než jsem ze spacáku vylezl já, měl sbaleno. Zamířili jsme tedy přes rozvodněný potok k nádraží v Senohrabech, krátce vyčkali na vlak a zanedlouho vystupovali v Uhříněvsi, kde jsme něco před devátou dopolední další Domašínsko-Šternberský vandr ukončili.

Vytištěno : 3. 12. 2024 | Autor : Jan Vála | 5.4.2021

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=452