Berounka 2017

Psal se rok 2017 a zima pomalu neochotně předávala vládu jaru. Moje oblíbené období. Už od dětství je předjaří pro mně nejkrásnější částí roku. Tou dobou také obvykle začínám plánovat naší tradiční vodáckou akci. V tomto roce tomu nebylo jinak a šlo o čtvrtou výpravu v pořadí. Berounka nebyla od počátku úplně primárně v plánu, vedly se diskuze o jiných řekách. Velkým favoritem se stala řeka Lužnice, respektive její horní tok. Abych pravdu přiznal, z tohoto výběru jsem nebyl úplně nadšený, mám raději širší řeky a užší koryto horní Lužnice jsem hanlivě nazýval spíše potokem. "Otcem" plánované akce se stal Medelák, který přislíbil zajištění lodí od rodinných známých, kteří okolí povodí zmiňovaného toku nazývají svým domovem a jejich přivýdělkem k hlavní pracovní činnosti je půjčování lodí. Otěže plánování jsem tedy přenechal Medelákovi. Leč někde se něco zadrhlo a když ani na počátku května jsme neměli přislíbený potřebný počet lodí a jiná půjčovna hlásila na předpokládaný víkend prázdné sklady, zaměřili jsme zraky na méně populární řeku. A proto byla Berounka opět ve hře. Krom obvyklé party přislíbila účast i Fotulenky kamarádka Karolína se svými dvěma syny, z nichž jeden byl přibližně ve věku Tomáše a druhý o něco mladší. Sestavu doplňovala ještě kamarádka Kukrta. Byli jsme kompletní, termín stanoven, vypůjčení lodí zamluveno, odpadlíci žádní a tak jsme první víkend v červnu mohli vyrazit na naší starou známou Berounku.

Ve středu, posledního dne v měsíci květnu, jsem měl odpoledne trochu napilno. Objížděl jsem všechny zúčastněné, sbíral od nich největší část jejich výbavy, vměstnával jí do útrob svého Fordíku a vpodvečer jí pak vyložil u Medeláka. Ten měl následující den všechny věci naložit do kufru auta jeho sestry, sám usednout na místo spolujezdce a nechat se dopravit do Chrástu u Plzně, kam jsme měli my dopravit pomocí železnice. Všechno klapalo jak na drátku a dokonce všechny předpovědi počasí se vzácně shodovaly a na následující víkend hlásily prosluněné dny.

S Grepou a Tomášem jsem se sešel ve čtvrtek odpoledne na Hlavním nádraží u prvního perónu, přestože vlak odjížděl od třetího. Ohlášení našeho vlaku jsme nečekali v odbavovací hale, ale právě od prvního nástupiště jsme získali potřebný předstih před davem, který se od informačních tabulí hrnul k vlaku v momentě, kdy se na nich objevil jeho symbol. Tak se nám podařilo vyhlédnout si a zabrat volné kupé, které jsme pak udrželi prázdné až do Smíchova, kde nastoupil zbytek party. V Rokycanech jsme asi dvacet minut čekali na další spoj, tentokrát náš rychlík vystřídala motorová lokálka, na jejíž palubě jsme se přesunuli do Chrástu. Následoval pochod k Dolanskému mostu, kde jsme v místním kempu měli cílový bod čtvrtečního dne. Medelák dorazil téměř souběžně s námi, mohli jsme tedy vybalit a usadit se na noc ve spodním roku téměř zcela prázdného kempu. Večer proběhla trocha pití, na ohni se peklo maso, které jsme vzhledem k množství za večer ani nedokázali zkonzumovat a posloužilo proto jako vhodná snídaně.

Pátek. Probudili jsme se do sluncem zalitého rána. Na obloze by jediný mráček člověk hledal jen těžko. Počasí tak vydrželo až do večera. Oproti minulým rokům jsme zvolili jinou půjčovnu, která nám vydala lodě už po deváté hodině dopolední, což nás významně posunulo v balení věcí a na vodu jsme vypluli o mnoho dříve než jindy. Samozřejmě po nezbytném ranním pivku u stánku. Na onu porci kilometrů ta hodinka a půl času k dobru měla značně pozitivní vliv a nemuseli jsme tolik hnát.

Obávaný Telínský jez jsme přejeli beze "ztrát" a nad dalším zakotvili u stánku. Dvě pivka na cestu a jelo se dál. Pomalé vody střídaly jezy, několikrát jsme se prostřídali v lodích, nikdo se ten den na žádném z jezů necvaknul, byl to pohodový, byť trochu náročný den. Odpolední svačinka proběhla z vlastních zásob pod Žikovským jezem, večeře v obvyklém kempu před Liblínem a ležení jsme rozbili v kempu na konci Liblína. Ještě pár piv na dobrou noc a už jsme někteří uléhali do stanů a jiní pod širák.

Také sobotní ráno bylo dokonale prosluněné a pohledy na oblohu i do aplikací mobilního telefonu slibovaly, že po zbytek dne tomu nebude jinak. Po snídani z vlastních zásob a tekuté zálivce ze zásob u stánku jsme si dali trochu načas s balením věcí a na vodu jsme vyplouvali až něco po jedenácté hodině. Také pověstný Liblínský jez, ten, který nám v loňském roce nadělal hromadu starostí, jsme teď zdolali bez nehod a o dva kilometry dále tak mohli zaparkovat u Rakoluské rybárny bez nutnosti sušit nějaké věci. Rychlá tři pivka na cestu a už jsme se vydali vstříc nejrychlejší vodě toho dne. Až ke Krašovu je řeka odtud docela svižná, krom krátkého úseku nad místním jezem, který nám také nabídl více zábavy než vrásek. Pod Krašovem následovala zastávka U mloka, kde jsme využili bohaté nabídky místního jídla. Bylo to potřeba, odtud se řeka zastavuje a na pověstný Zvíkovecký "volej" je třeba trochu více sil. Vody bylo méně a proto šest kilometrů pomalu tekoucí vody ubralo hodně energie našim pažím. Tu se sice podařilo částečně doplnit u stánku pod jezem, ale porce kilometrů toho dne už byla docela znát. Jez na Čilé byl teprve nedávno označen za nebezpečný z důvodu nasypání ostrých kamenů pod splav. To jsme ovšem nevěděli. Protože onen jez už od počátku našich plaveb neradi sjíždíme, chtěli jsme lodě přetáhnout, ale nakonec je převezl všechny Grepa. Ubytovali jsme se o kus dále po proudu v kempu ve Skryjích. V něm bylo trochu rušno, neboť krátce před námi tam přijela i početná skupina Poláků. Večer jsme pojedli "ajntopf" sesbíraný do kotlíku z konzervovaných zásob. Jedno dvě pivka v místní hospůdce a na chvíli za námi přijel kamarád Honza ode mě z práce, spolu se svou těhotnou přítelkyní Petrou. Oproti loňskému roku jim vysoké stádium těhotenství zabránilo letos vodu splouvat, proto za námi alespoň přijeli na chvíli dát řeč. Vpodvečer odjeli a nás už únava hnala do spacáků. Tentokrát jsem neodmítl stanové plátno nad hlavou, neboť se blížil potrhaný frontální systém, ze kterého v průběhu noci mohl začít smáčet zemi déšť.

Nedělní opouštění spacáků a balení věcí bylo velmi rychlé. Zapříčinila je přestávka mezi deštěm. Někdy okolo sedmé hodiny ranní se spustil silný liják a krátce před osmou ustal. Pohled na předpovědní radar v aplikaci mobilního telefonu sliboval asi 40-ti minutovou pauzu před dalším deštěm. Tu jsme se rozhodli využít, je přeci jen příjemnější balit suché věci a snášet vodu shora později, než při balení. Když jsme ale vypluli na vodu, hrozící mračno od západu se náhle stočilo jiným směrem a sloučeniny vody z mraků se na nás po zbytek cesty už nevalily. A jak to pro ten víkend bylo obvyklé, dokonce i vysvitlo občas sluníčko. Ještě před Rozvědčíkem došlo k jedinému "cvaknutí" této výpravy, kdy se klukům nepodařil přistávací manévr v proudu. Obvyklá zastávka U rozvědčíka proběhla ještě velmi brzy před polednem, ale obědový pokrm již kuchaři dokončit stihli, což nám vyhladovělým po uspěchaném ránu přišlo velmi k chuti. Na další cestu jsme se vydali nedlouho poté a na jeden zátah dojeli až do Roztok, kde jsme před železničním mostem odevzdali předčasně lodě. Pro Medeláka a většinu našich věcí dorazila jeho ségra autem a my se přesunuli k nádraží, odkud jsme vlakem vyrazili na Prahu.

Vytištěno : 19. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 31.8.2021

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=454