Lhotka - Plešivec - lomy na Mořině v r.2010

Volnej víkend, ranní šichta v pátek, to vše nahrálo plánu vandru. Jejich spřádání začalo už minulý týden. Tentokrát nás to táhlo na Brdy. Na nějaké zdolávání pořádných porcí kilometrů nebyla nálada, spíš mělo jít o pohodovější akcičku někde poblíž hospůdky. Takové myšlence se nabízely dvě možnosti, jedna varianta předpokládala pochod na Halouny přes hřeben východní části brdského masivu, druhá počítala s pohybem našich postav někde mezi Plešivcem a Suchým vrchem, ve stejnojmenném pohoří. Do poslední chvíle se nevědělo kdo pojede a která oblast naší návštěvy zvítězí. Nakonec jsme s Karolínou osiřeli a zvolili variantu druhou. Leč události pátečního odpoledne naše plány trochu zkomplikovaly ...

Chvilku po třetí hodině odpolední. Končím ranní šichtu, nezbytná očista mojí tělesné schránky, sedám za volant, projedu Novou Vsí, najedu na dálnici, zařadím se do pravého jízdního pruhu, zařadím se za kolonu kamionů, na tempomatu nastavím devadesát kiláčků v hodině a netrpělivě sleduju ručičku budíku, dávající informaci řidiči o aktuální teplotě motoru. Ta se má pohybovat kolem osmdesáti stupňů Celsiových. Když se pomalu přehoupne přes šedesátku, zřím ve zpětném zrcátku do nedohledna táhnoucí se kolonu, která se v levém pruhu vytrvale blíží k nám. "Jestli mě tohle dojede, tak se do levýho už nedostanu až do Prahy", pomyslím si. Pohání mě představa časového zpoždění, ke kterému dojde vlivem kolon na periferii Prahy. Přes akcelerační pedál dávám tedy pohyb ovládání reostatu pod ním, ten předá hodnoty elektrického proudu řídící jednotce motoru. Ta nastaví axiální dráhu lopatek turbodmychadla na maximum, to vzápětí silou dvou atmosfér začne plnit spalovací prostory motoru stlačeným vzduchem. Čidlo tlaku vzduchu zjišťuje dostatečný plnící tlak, svojí informaci předává zpátky řídící jednotce a ta dává pokyn vstřikovačům k zahájení vstříknutí plné dávky paliva do motoru. Jednadevadesát kilowatů výkonu se probouzí k životu, auto akceleruje tak, že mám pocit, že mě někdo kopnul do prdele. Během kratičké chvilky dosahuju sto třicítky, předjíždím kamiony a řadím se zpátky do pravého pruhu. Rychlost nastavím na ovladači tempomatu na stávající a chystám se čtvrt hodinky nerušeně sledovat dálnici před sebou. Pípnutí přístrojové desky může znamenat buď informaci o snížené teplotě venku, nebo o problému.

Stalo se to druhé!

System engine fault. Hláška na displeji palubního počítače mluví jasně - něco je s motorem. Ten, aby chránil sama sebe, snižuje svůj výkon na 50% a přepíná se do nouzového režimu. "To je v prdeli!" Na první benzínce opouštím dálnici, zastavuju na parkovišti, vypínám motor a jdu vizuálně zkontrolovat jeho stav. Nic mu nechybí. Po jeho opětovném nastartování běží normálně, ani signalizace na přístrojovce nezaznamenává poruchu. Sotva však vyjíždím zpátky na dálnici, hláška se objevuje znovu. V hlavě si přehrávám znalosti z oboru, kontrolka jen svítí, nebliká, ani další varovný systém nesvítí. Pokračuju tedy dál, byť s výkonem Škodovky. Projíždím Prahou a snažím se dovolat kamarádovi, co dělá ve Fordu. Potřebuju diagnostiku, zjistit, o co vlastně v tom motoru jde. Nedovolám se mu, v práci jim nejdou telefony. Mám však cestu kolem, zabrzdím a během chvilky Fandu vyhledám.

"Turbína nebo altík! Ale k přesný příčině je potřeba to píchnout na počítač!"
"Tak mi řekni ceny, ať vim, jestli si nemám najít eště jednu práci."
"Altík šest litrů, turbo vosumnáct. Bez práce!"
"Takže dvacka v píči, co?!"
"No."

Domlouváme se tedy, že v příštím týdnu dojedu na diagnostiku. Teď odjíždím domů. Závada zhasla a už se neprojevila. V duchu si zpětně přehrávám příčiny jejího vzniku. Sem čurák! Motor eště nebyl na provozce, v mazacím systému klokotá studenej volej a já tomu šlápnu na krk! Měl sem počkat až motor bude ohřátej, pak to někomu v levým šoupnout přímo před čumák a v případě jeho reakce na něj ukázat nemravný gesto. Dneska je to v módě

No každopádně motor už pracoval normálně, po cestě domů jsem mu dával "saze", ve snaze závadu vyvolat znovu. Ten den už se mi to nepodařilo.

Plánovanému času odjezdu na vandr jsem se však ani zdaleka nepřiblížil, volám tedy Karolíně, že dojedu k ní a pálíme ven autem. Vlak už bychom nestíhali. Tak se taky stalo. Ve večerních hodinách jsem jí vyzvednul doma, najeli jsme na okruh kolem Prahy a za chvíli už zimní gumy hučely po asfaltu Dé-pětky. Lhotku jsme našli parádně, auto nechali na kraji vesnice, vzali bágly a vydali se do hospody U Prejzků.

Postihla mě chuť! Na chlast! Paní výčepní nestíhala mému nastolenému tempu, nosila to ke mě pomalu ve stejném množství, jako k vedlejšímu plně obsazenému stolu.
"Vole, ty se chceš zrušit jak žádost na byt, co?"
Nechtěl, ale zrušil!

V průběhu večera si k nám přisednul děda, takovej milej upovídanej stařík. Dal do sebe pár piv, zdlábnul sekanou, zapil jí kafem s rumem, neodpustil si ani finálního panáčka vodky na závěr. A vyprávěl o životě. Upřímně řečeno, lze mu jen závidět. Je mu 74 let a bolej ho jen záda! Nic mu nechybí, nic mu není. Životního optimismu má na rozdávání. Jeho návštěva místní hospody, spolu se stravovacími zvyky, jsou u něj pravidlem.

Upřímně doufám, že tomu človíčku bude zdravíčko ještě dlouho takhle sloužit!

"Poď, dem! Tvejch 116 kilo bych nerada někam táhla! Máš jí jak z praku!"
Karolína měla pravdu. Chybělo mi málo a viděl bych jí dvakrát.
Plácli jsme tedy prachy na stůl a zamířili do kopců. Ještě ve vesnici začala trhací odysea Karolíny. Její "zánovní" Alice (rozuměj americká velká polní), vyzískaná od kamarádů, připomínala trhací kalendář. Nejdřív se začaly rozpadat rychlospojky na řemení, v průběhu vandru následovaly švy a provázky, které měly zmíněné popruhy držet na báglu. Jen v průběhu cesty vesnicí jí spadla asi pětkrát.
"Vidíš, a pak že budu padat jenom já!"

Jako cíl dnešní cesty jsme si vytyčili osadu Zlatá Naděje. Do cesty se nám však postavila známá překážka. Místní hřiště. Její tribuna už zažila několikeré naše nocování, jinak tomu nebylo ani tentokrát. Zanedlouho jsme byli ve spacácích. Mě do toho mého musela Karolína pomoct ...

Zima jak v ruským filmu mě provázela celou noc. Zcela neuváženě jsem se do spacáku zul. Od chladnýho betonu mě zábly nohy. Aby toho nebylo málo, v průběhu noci se mi roztrhnul zip, takže přísun čerstvého vzduchu dovnitř jsem měl zajištěn v nadbytečném množství. Do toho jsem měl na sobě jen tričko. Ranní vstávání bylo vysvobozením. Než jsme se však vydali na další cestu, začalo plánování našeho následujícího postupu.

"Nechceš se na to dneska vykašlat? Spacák v háji, druhou noc akorát zmrzneš."
Čéče, já ti nevim. Když už jsme tady ..."
"Teplo, žádnej beton pod prdelí ..."
"Přes den by sme se tu mohli projít a večer zamířit domů. Ke mě."
Byl to pat. Oba jsme chtěli zůstat, ale oba nelákala vidina mýho mrznutí v rozbitým spacáku.
"Teplá véča, pivko k ní, pohodlná postel...", pokračuje Karolína.
"Společnost chlastem nacucanýho vola, s kytarou v ruce a falešným zpěvem u čoudícího a málo hořícího ohně ...", nabízím své vyhlídky já.
"Sex!"
"Večer jedem domů!!!"

Na pomyslnou misku vah tak Karolína přihodila nabídku, jíž lze jen těžko odolat. Kombinace dvou souhlásek a jedné samohlásky zvrátila váhy jednoznačným směrem.

Teď jsme se však vydali na Plešivec. Cesta k Zlatý Naději byla nezvykle krátká, ubíhala dost rychle. Kempík byl obsazenej, v okolí množství stanů a přístřešků, evidentně zde probíhal nějakej potlach. Chvilku jsme poseděli na vyhlídce a poté začali stoupat dál na vrchol kopce. I toho jsme poměrně rychle dosáhli.

"Hele, deset minut mi bágl drží na zádech!"
Sotva to Karolína dořekla, Alice se poroučela k zemi. Nevydržel šev. Do té doby se nám povedlo, asi po pěti pádech báglu ze zad, jej opravit tak, aby rychlospojka držela. Od té doby už spojka nevylítla, nápor váhy batohu však postupně odnášely další spoje. Probíhaly tak další opravy její výstroje, které nás však doprovázely téměř do konce čundru.

Počásko nám přálo, vyhlídka na hřebeny byla dokonalá. Na slunci jsme se na kamenech vyhřívali pomalu dvě hodinky, za tu dobu kolem nás prošlo tolik lidí, že by zaplnili deseti vagonovej vlak.

Na Plešiveckém hřebeni jsem ještě nikdy nebyl. Podle Čundrboye je tam vyhlídka, jež nás zlákala k její návštěvě. Po chvilce chůze jsme tam dorazili. Výhled krásnej, na jinou stranu než z vrcholu kopce. Nezbytný cigárko a už jsme mířili dolů, ke Smaragdovému jezírku. Neznaje okolní terén a nemaje mapu, svěřili jsme své kroky navigačnímu přístroji Garmin, jež zde prožíval svojí vandrovní premiéru po generální Bludiho opravě. Fungoval skvěle a navedl nás dokonale přímo na jezírko. Tam jsme chvilku pobyli, okoukli zbytky nedalekého srubu a poté už naše kroky zamířily ke Lhotce. Slunce bylo ještě poměrně vysoko na obzoru, když jsme dorazili k autu. Domů se nám ještě nechtělo, hledali jsme tedy ještě nějaký zajímavý místečko v okolí k návštěvě. Tím místem byly nakonec lomy na Mořině.

Nechali jsme auto u Velký Ameriky a prošli po jejím obvodu až na druhou stranu. Ve snaze nakouknout do jejích hlubin, jsme museli opustit cestičky a následně pak museli čistit boty od nánosů bahna. Ale ten výhled na dno stál za to! Ještě se projít nad Mexikem a pak již další směr naší cesty určoval domov.

Ještě musím vzývat kulinářský umění Karolíny, kterážto večer vykouzlila z kousku kuřátka, nivy, slaniny, cibule a rajčat takovou baštu, že i teď, když jsem její zbytky právě dodlábnul, bych zboural ještě dvojnásobnou porci tohoto pokrmu. To si zaslouží zvěčnění tady na stránkách, v sekci recepty

Nedlouho poté se mi konečně podařilo načíst uložený poruchový kód z auta a následně přijít na závadu. Ovládací ventil turbodmychadla byl zaseknutý. Nějakou dobu jsem s tím jezdil, poté se mi jej konečně podařilo vyměnit a auto dalo na nějakou dobu pokoj. Turbodmychadlo mi odešlo o dva roky později, na cestě do Skotska. Ale to už je jiný příběh.

Vytištěno : 26. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 6.1.2022

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=455