Těžké opevnění v Orlických horách v r.1996

V dobách našeho největšího nadšení pro předválečné opevnění jsme spoustu vandrů směřovali právě za betonem. Jezdili jsme po vnitrozemských záchytných příčkách, po rozbitých liniích a po všem co mělo jen trochu společného s armádou první republiky. Na těžké opevnění na naší severní hranici je to od nás z Prahy trochu daleko a proto bylo pro běžný vandr mimo dosah. Na jaře v roce 1996 jsme se konečně sešli parta čtyřech nadšenců a tak jsme naplánovali průzkumnou výpravu do Orlických hor i na Náchodsko. Ve čtyřech lidech je rozhodně výhodnější cestovat do tamních končin autem, vlakem to vyjde draho a pohyb po opevnění je omezen na cestování okolo vlakových stanic. Sebrali jsme tedy mojí starou zrezlou stodvacítku a v sestavě mě (Lávy), Jardy, Medeláka a Karlika jsme využili jednoho prodlouženého víkendu počátkem května devadesátého šestého roku a vydali se ve čtvrtek vstříc Orlickým horám. Oblečení jsme použili stylové, všichni jsme jeli v uniformách předválečné armády, tzv. kopřivácích. Cesta nám ubíhala poklidně, škodovka s Jardou za volantem spolehlivě a rychle polykala kilometry směrem na východ. Projeli jsme přes Hradec Králové, Kostelec nad Orlicí, Vamberk a Žamberk, až jsme stanuli před cílem dnešní cesty, před Těchonínem. Auto jsme zaparkovali kus za městečkem ve směru k tvrzi Bouda. Protože už byla tma a do hospody daleko, ulágrovali jsme se přímo u auta. Dva spali v autě, dva si natáhli celtu od dveří a spali vedle.

Probudili jsme se do velmi chladného a zamlženého rána. Posnídali jsme a vydali se pěšky po cestě k tvrzi Bouda ležící na stejnojmenném kopci. Spolu s nadmořskou výškou přibývalo i míst, kde se dochovaly i zbytky sněhu. Na Boudě jsme si prohlédli vchodový objekt a od něj pak stoupali k dalším bunkrům. Zdrželi jsme se u zajímavého tvrzového pěchotního srubu K-S-24, který okupanti odpálením velmi silné nálože odtrhli od spojovací chodby s podzemím a velmi jej poničili. Potom jsme se vydali dále směrem ke kótě Vysoký kámen, prohlédli si K-S-25 zvenku i zevnitř, prošli si pár řopíků v okolí. Velmi nás zaujal i lehký bunkr převrácený výbuchem na bok. Poté jsme se vrátili zpátky ke tvrzi a obhlédli si zbytek jejích pěchotních srubů a objektu pro dělostřeleckou otočnou výsuvnou věž. Pak jsme se vrátili zpátky k autu a vydali se přes Mladkov a České Petrovice směrem k Zemské bráně. U Českých Petrovic nás zaujala betonová pevnůstka vz.36 ležící na poli kousek nad silnicí a tak jsme auto nechali na všech čtyřech blinkrech a zaběhli si bunkr prohlédnout. U Zemské brány jsme dali pauzu na oběd a následně se pak přesunuli k pěchotnímu srubu R-S-74 Na holém, ležícím vedle silnice z Bartošovic do Rokytnice v Orlických horách. Srub obývá pražský klub vojenské historie a není do něj běžně přístup. Nechali jsme na parkovišti auto a vyrazili po linii zpátky směrem k Zemské bráně. Prolezli jsme několik pěchotních srubů, řopíků i zbytky odstřeleného lehkého objektu. V těchto místech jsou bunkry poměrně navštěvované a my dostali chuť si projít nějakou opuštěnou linii, proto následoval přesun autem na nedaleký Komáří vrch. Tam je množství pěchotních srubů v arabské, tedy nižší odolnosti. Tehdy v devadesátém šestém roce to tam býval ráj, skoro všechny sruby se daly prohlédnout zevnitř. Prohlédli jsme si bunkry skoro až k tvrzi Hanička, vrátili se k autu a protože už se blížil večer, pomalu jsme začali přemýšlet nad místem na spaní. Nejdříve ale vyhrála myšlenka na několik lahváčů k večernímu posezení a proto jsme vyrazili na nákup do Rokytnice. Zakoupili jsme potřebný materiál a zajeli autem k nejbližšímu lesíku. Na kraji jednoho remízku jsme se utábořili s autem v zádech, zdlábli nějaké pochutiny a zapili to několika zrzavými moky. Čekal nás další dlouhý den, takže jsme šli brzy spát.

Nedočkavost na pevnostní beton nás vyhnala ze spacáků poměrně časně a proto jsme po nezbytné snídani opět kopli do vrtule a zamířili směrem Deštnému v Orlických horách. Nedaleko Sedloňova jsme si prohlédli pěchotní srub N-S-46, tenkrát ještě volně přístupný. Dnes je v něm muzeum. Kus odtud je rekonstruovaný řopík na kraji pole, zkusili jsme proto štěstí a doufali, že majitel bude "doma". Nebyl! Takže jsme si ale obhlédli tento krásně zrekonstruovaný bunkr alespoň zvenčí. O Sedloňova to není daleko k Náchodu a nám se zachtělo si prohlédnout dělostřeleckou tvrz zevnitř. K tomu je Dobrošov jako stvořený. Její dva pěchotní a jeden dělostřelecký srub spolu s přilehlým podzemím rozhodně stojí za to vidět. Po prohlídce jsme znovu skočili do auta a přejeli do Náchodu. Další cíl naší cesty byl pěchotní srub Březinka, špičkově zrekonstruovaný místním vojensko - historickým klubem. Vyšlápli jsme si pořádný stoupák a stanuli před maskáčem pomalovanými zdmi tohoto srubu. Bylo otevřeno. Džarda jako člověk, který je známý ve vojenských kruzích, nám zařídil podrobnou prohlídku celého objektu, včetně míst, kam nemá běžně veřejnost přístup. Dali jsme kafe, pokecali s místními, trochu si zahráli na vojáky a zapochodovali si s jednotkou v dobových uniformách a vyrazili zpátky k autu. Rozhodli jsme se, že už linii těžkých pohraničních pevností opustíme a vyrazíme na nám dobře známé řopíky u obce Dubá na Českolipsku. Přes Jičín, Mladou Boleslav, Bělou pod Bezdězem a Doksy jsme dorazili do zmíněného města. Zajeli jsme se ještě podívat na řopíky u vesničky Rozprechtice, zakoupili nějaké lahvové pivo a vyrazili do Nových Osinalic. Tam jsme v jedné boční uličce zaparkovali auto a pěšky došli až do Chrápacího éčka. V tomto bunkru byla postel a kamínka, ideální místo na spaní. Až do noci jsme se snažili spořádat zbytek zásob jídla a trochu spláchnout žízeň.

V neděli jsme pobalili věci, skočili na auto a hurá zpátky k domovu.

Vytištěno : 16. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 4.12.2007

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=92