Trampská osada Minessota

Když jsem před několika lety sedl k počítači a začal psát první řádky příběhů autora, netušil jsem, jakého rozsahu se pokračování dočká a co je přede mnou. Nejodvážnějším odhadem jsem tipoval sepsání čtyřiceti dílů, ale že budu atakovat stovku mě tedy opravdu nenapadlo. Od mého prvního rozhlédnutí po světě už uplynulo dvaačtyřicet let, což sice není nijak mnoho, ale také to není úplně málo na to, abych z rukávu sypal vše z událostí které mne provázely, nebo které jsem přímo zapříčinil, a abych si vybavil některé pohnutky, které mně k některým činnostem přímo navedly. Člověk si zkrátka chce nebo potřebuje na něco vzpomenout, ale letitý odstup už zakryl většinu aspektů. Někdy pomůže dotazování v okolí, jindy už mlha zapomnění definitivně zakryje stopy po dávno uplynulých událostech, někdy ale naopak stačí malá jiskra z nečekaného směru a rázem se vybaví to, co už člověk považoval za ztracené, nebo si to domýšlel zcela jinak. Jedna taková náhodná událost mi nedávno přepsala dvacet devět l ...

Fronty na kubánské banány a značně ztížená možnost vycestovat za západní hranice naší republiky. To jsou dvě nejčastější hlášky používané při zmiňování o životě běžných lidí uprostřed kotliny české za minulého režimu. Nedávno se mě dvanáctiletá holka zeptala, jak jsme v té době vlastně mohli žít, když jsme nemohli vyrazit na dovolenou kdykoliv a kamkoliv se nám zachtělo. Museli jsme být prý strašně nešťastní. No, neřekl bych, že jsem celé dětství trpěl nedostatkem cestování. Myslím, že je to obyčejným mezigeneračním nepochopením, kdy starší generace pravidelně tvrdívá, že ta mladší nastupující je o poznání horší oproti nim a oni naopak oplácejí opačnou argumentací, vyplývající z nemožnosti požívat výhod a výdobytků stále se vyvíjejících technologií i doby. Mladí asi nepochopí, jak jsme mohli vyrůstat bez mobilů v ruce, internetu, televizí v každém pokoji i pravidelných dovolených u jižních moří, my zase nechápali, jak naši rodiče mohli nemít televizi vůbec a oni se zase divili minulým ...

Linka 232. Moje srdeční záležitost. Jezdil jsem na ní za volantem autobusů několik let brigádně. Soboty, neděle, nebo rána i odpoledne všedních dní. Byla to práce, na kterou jsem se těšil, která mě bavila. Kdyby nebyla na vršovické motorárně dopravního podniku tak skvělá parta jaká se tam sešla, velmi pravděpodobně bych se posadil za volant zmiňované linky nastálo. Řídil jsem autobusy i na jiných trasách u různých dalších dopravců, pohyboval se na městských, meziměstských i dálkových linkách, zamířil i na zájezdovou dopravu. Sice jsem se rád svezl na delších trasách a změnil pole působnosti, ale stejně dvojka zůstávala mým nejoblíbenějším jízdním koridorem. Asi je to zvláštní, neboť pro mnoho řidičů hromadné přepravy osob se kariéra odvíjí jiným způsobem. Obvykle začínají na kratších linkách, pak zamíří na dálkové trasy a poznávají svět a na stáří se opět usazují poblíž svých domovů. Já se raději držel poblíž domova. Oblíbenost dvojky u mne spočívala především v tom, že byla vedena po ...

Sobotní ranní směny bývají na autobuse nejklidnějšími šichtami. Sice začínají obvykle před čtvrtou hodinou ranní, a to se nikomu nechce vstávat, ale dopoledne většinou celkem rychle uteče a po obědě jde už člověk domů. Parádní práce za sobotní příplatek. Když se stavěly Nové Pitkovice, bývalo před osmou hodinou ranní před zastávkou u metra na Hájích rušno. Spoj naší linky jezdil pouze jednou za hodinu a byl jediným, který oblast obsluhoval. Pro místní to asi stačilo, ale na nápor stavebníků byla jedna Karosa jedoucí po hodině zkrátka málo. Na chodníku se tísnil obrovský dav, čítající rozhodně přes sto hlav. Byla to kombinace archeologů a stavebních dělníků, přičemž zástupci těch zednických profesí byli většinou lidé z východních států. Několik z nich jsem i poměrně dobře znal, neb tudy jezdívali ještě před zmiňovanou výstavbou, pracujíce přitom na jiných místech východní periférie Prahy. Zastavoval jsem jim mimo zastávky, čímž jsem jim ušetřil mnoho kroků a obdržel za to mnoho lahvovýc ...

Byl chladný, zamračený a deštivý, pozdně listopadový den. Jen málokomu se v tyto dny, které jako by říkaly, že léto už je dávno v trapu a na ty další hezké jarní si člověk nějaký čas ještě počká, chce vůbec vycházet ven. Milovníků plískanic se mimo vlastní domovy však příliš nenacházelo, většina lidí raději seděla doma u kamen nebo ústředního topení. Pod odpruženou sedačkou řidiče Karosy se jedna taková kamínka také nacházela, byť pouze teplovodní. Od druhé hodiny odpolední, kdy jsem vystřídal na lince šoféra mnoucího si ruce že může vyrazit k domácímu pohodlí, jsem tepelný výkon radiátoru pod zadkem využíval v téměř maximální míře. V takovém nečase mě zrovna nebavilo pendlovat mezi Jižním Městem a Uhříněvsí, zvlášť když jsem vozil téměř prázdný autobus oběma směry. Ale co, nemůže být každý den posvícení a peníz do osobní kasičky se při zevlování u panelákového ústředního topení sám nevydělá. Směnu na lince jsem ten den neměl plánovanou, vypadl z ní kmenový šofér a já byl dispečerovi ...

V příbězích autorových jsem se ve svém vyprávění trochu předběhl. Tragickým událostem osmého a devátého roku nového tisíciletí se budu věnovat až v následujících dílech, neb v chronologickém sledu těch předcházejících jsem udělal jednu poměrně významnou mezeru, ke které by mi rychlý spád událostí ve zmíněných letech již nedovolil se zmínit. Vraťme se tedy o nějakou dobu nazpátek do časů, kdy bylo zdánlivě všechno normální a k ničemu velkému se neschylovalo.

Bylo krásné jaro, takové, jaké mám rád. Vzduch se již několik dní plnil vůní vlhké zeminy kombinované s čerstvými prvními výhonky probouzející se flóry. Počasí těch dní doslova lákalo člověka vyrazit ven za periferii města, nebo alespoň nesedět doma a vyjít na sílící fotony od naší mateřské hvězdy. Mnoho lidí tak činilo a byla-li možnost, využíval jsem toho také. Leč na počátku roku 2005 vandry, které skýtaly nejlepší možnosti opuštění civilizace, poněkud stagnovaly. Změny v pracovních procesech a vojensko-historické za ...

Blížilo se páteční poledne. Sluníčko hřálo vysoko nad našimi hlavami a slušně začínalo připalovat naše záda. Byl krásný červnový den. Zcela klidnou hladinu řeky Berounky čeřily nedaleko Dolan u Plzně přídě čtyřech lodí. Na jedné z nich jsem tou dobou zel já, v pozici háčka. Můj počáteční optimismus o ovládání plavidla se rychle rozplynul, plastová kanoe se projevila jako věc značně potměšilá, neb na moje řízení pomocí pádla reagovala velmi nepředvídatelně. Parta těch zkušenějších lodivodů mizela v dáli a naše loďka, se mnou coby kormidelníkem, neustále nechtěla vyrazit za přídí. Následovala výměna, putoval jsem do pozice motoru na přídi a Medelák se ujal řízení na zádi. Kamarád ovládal loď o poznání lépe, přesto i na klidné vodě jsme na vratkému kusu plastu měli nadále několik balančních problémů. Ovšem partu našich souputníků jsme poté brzy dojeli a poprvé jsem si tak mohl vychutnat krásu vodáckého života. Počáteční skepse byla nahrazena optimismem, ovšem do doby, kdy klidné šplouchán ...

Byl běžný, nijak výjimečný pracovní den. Libovolný den v týdnu i měsíci. Bylo pět minut po třetí hodině odpolední a už nějakou chvilku jsem byl doma z práce. Naučenými a zcela automatizovanými pohyby jsem ze skříňky nad dřezem vytáhl dva bílé hrnky, do každého z nich jsem nasypal po jedné lžičce kávy i cukru a vzápětí směs přelil vroucí vodou z konvice na plotně. Několikero zamíchání bylo následováno zachlazením mlékem, načež jsem obě hotové kávy přenesl do obývacího pokoje k počítačovém stolu. Přestože jsem byl doma zcela sám, dva kofeinové nápoje jsem nepřipravoval jen tak náhodou. Kdybych přesně deset minut po třetí hodině odpolední otevřel okno a vyhodil naslepo svazek klíčů, na zem by jistě nedopadl. S dokonalou přesností se v těch místech právě pravidelně pohyboval Džarda. Ani o minutu dříve a nikdy o minutu později. Nikdy jsem jeho unikátní přesnost nechápal a mnohokrát jsem jej podezříval, že někde vyčkává za rohem, aby v přesný čas položil prst na zvonek od bytu. Kdyby se mi n ...

Vrcholilo jaro roku 1990 a na konci sobotního dopoledne jsme v údolí pod skalkou blízko Uhříněvse koukali jeden na druhého jak zjara. Před dvěma měsíci jsme na tomto tichém a zapomenutém kousku země začali stavět sroubek, který se měl stát naší osadní základnou. Romantický klid při naší vandrovní návštěvě však nyní narušovaly dvě skutečnosti, jedna na první pohled horší než druhá. Kousek od srubu na políčku stál zaparkovaný bagr, který tu zjevně v pátek odpoledne dokončil svou primární činnost. Pravý účel výkopových prací jsme neznali, převládalo však tušení nějakých rozsáhlejších stavebních prací v okolí. Nalezení vzkazu uvnitř sroubku bylo druhou pomyslnou kapkou tušeného konce našeho oblíbeného místa. Z lístku bylo patrné, že zrakům místních netradiční stavba pod Benickou skalkou neunikla. Popularita místa u místních byla asi poslední, co jsme si přáli. Množství lidí brzy přitáhne i ruku zákona, která nám mohla nově vzniklou osadu velmi rychle zrušit. Chmurné myšlenky toho dne však ...

Každý desátý člověk je blbec. Nemusí jím být zpravidla ve všech ohledech vlastního konání. Samozřejmě se najdou tací, jímž blbost sáhla již do kolébky a s postupujícími léty i vývojem dotyčného rozšířila svoje pole působnosti natolik, že majitel se dá označit za pánský úd ve všech směrech jeho jednání. Leč takových bývá ještě menší množství. Hnacím motorem těch občasných pitomců bývá zpravidla soutěživost, předpojatost, i pouhé nepochopení nepsaných pravidel činností, které normální lidé v okolí dodržují jaksi automaticky. Jeden z deseti, to je celkem hezké hodnocení. Se zvyšujícím se počtem lidí v určité oblasti konání přibývá ovšem blbců geometrickou řadou. Na stovku jich je již deset a na tisícovku sto. Asi většina lidí by nalezla příklady, kdy se mezi určitou skupinu lidí vmísí méně přizpůsobivý jedinec a přestože svým konáním budí zpočátku vlnu nevole, nakonec si většina na něj zvykne a jaksi nevědomky začnou mnozí hranice jím zbořené překračovat. Řekl bych, že příliš oborových a ...

Neratovice, městská část Byškovice. Tudy prochází hlavní tah od Mělníka na Prahu a zde začíná odbočka do centra zmíněného města. Bylo krátce po nedělním obědě, když jsem se tudy vracel od sídliště na okraji Neratovic, kde jsem před malou chvilkou odevzdal synka zpět do péče jeho mámy. S Escortem jsem přijel na hranici křižovatky tvaru T a chvíli vyčkával, až mezery mezi auty přijíždějícími z obou stran hlavní silnice budou dostatečně velké, abych mohl bezpečně projet křižovatkou. Rutinní rozjezd však náhle nabral úplně jiný směr. V momentě, kdy celé auto najelo do křižovatky, se z přední části ozvalo hlasité lupnutí. Motor se vzápětí roztočil naprázdno, doprovázený zlověstným kovovým cinkáním od nápravy. Okamžitě mi došlo, že praskla přední poloosa. Rychle jsem vyskočil a zatlačil auto ke krajnici. Následovala komunikace přes mobilní operátory s Medelákem, který byl naštěstí tou dobou doma. Přibližně o hodinu později zapřahal mého Escorta za svého a odtáhl mě na garáž k mému autobusové ...

Pražská čára. Zlidovělý název pro opevněné pásmo, budované v třicátých letech minulého století na předpolí hlavního města jako vnitrozemská záchytná příčka, mající za úkol zastavit, nebo alespoň zpomalit útok německých armád v případě prolomení pohraničních postavení. Československé opevnění si nikdy opravdu nezabojovalo a stalo se tak pouhou připomínkou pohnuté doby. Na rozdíl od pevností budovaných v pohraničí byla většina vnitrozemských pevnůstek zničena odstřelem nedlouho po vzniku Protektorátu. Němci se obávali využití pevnostních pásem při případném povstání odbojových skupin a nařídili bunkry vymazat z krajiny protektorátní. Od Mělníka přes Velvary, Slaný, Kladno, Beroun a Mníšek pod Brdy po Slapy duněly na jaře roku 1939 detonace přibližně sedmdesáti kilogramových ekrazitových náloží, trhající železobetonové monolity na kusy. Z pásma, čítající přes 800 vybetonovaných bunkrů jich válku přežilo zhruba na tři desítky. Kvalitní ocel byla v průběhu válečných let i po nich těžena pro ...

V podvečer jednoho pošmourného podzimního pátečního dne mi během přestávky na konečné v Dolních Počernicích náhle zazvonil mobilní telefon. Bylo neobvyklé, že Štěpánek volal ve chvílích, kdy jsem točil linku. Přišel se zajímavou nabídkou. Potřeboval řidiče pro svoz dvou autobusů z Hradce Králové. Oba kusy zakoupil ve chvíli, kdy je za dobrý peníz tamní Dopravní podnik odprodával po obdržení veliké dotace na nákup zcela nových strojů. Jeden z autobusů byl asi dva roky po celkové generální opravě, druhý v originálním a celkem slušném stavu. Protože vytíženost na objízdných linkách toho času byla veliká, nakonec krom mě nesehnal dalšího šoféra a pro dva zánovní stroje jsem do Hradce Králové vyrazil po boku mého šéfa. Odvezl nás tam jeho syn, asi hodinku jsem v místní putyce do sebe spořádával pozdní oběd a poté, co se vyřídily papíry, šli jsme na odstavnou plochu se dvěma páry klíčků. Stály tam vedle sebe a jeden z nich byl mnohem hezčí. Ten, do kterého jsem se cpal já. Otočil jsem klíčke ...

Svou náklonnost k domestikované zvířeně jsem projevoval již v útlém dětském věku, ovšem jsem si jistý, že přinejmenším první zastupitel naší domácí fauny svou lásku vůči mojí osobě příliš neopětoval. Kočičák Škrhla byl první létající kočkovitou šelmou na území Hrnčíř. K jeho pramalé radosti jsem se pravidelně urputně snažil vyvrátit tvrzení, že kočky vždy dopadnou na nohy. Ideálním metrem pro potřebný let se v mých očích stal zahradní plot. Nemám tušení proč, ale Škrhla se mi po zhruba desátém letu ze zahradních prostor na ulici důsledně začal vyhýbat. Položit teorii na lopatky se mi nepodařilo. Opustili jsme v mých šesti letech Hrnčíře, Škrhla putoval ke strejdovi a my k Jižnímu městu. Netrvalo dlouho a domů jsme pořídili další dva zástupce zvířecí říše, tentokrát oba z čeledi myšovitých. Křeček postrádal pro mně důležitou vlastnost zpětné odezvy, neustále spal a znal jsem v podstatě pouze jeho záda, vyčnívající zpod hoblinové podestýlky. S bráchou jsme se mu rozhodli darovat bez vědo ...

Na konci června roku 1994 jsem úspěšně završil tříleté studium v oboru opravárenství vozidel získáním výučního listu. Školy jsem tou dobou měl jak se říká plný sajtny, proto jsem na nabídku dalších dvou školních let, zakončených maturitní zkouškou, nijak nereagoval a doma tvrdošíjně odmítal. Zvolil jsem dráhu manuálně pracujícího člověka a brzy poté jsem se vydal hledat zaměstnání. Napoprvé jsem zamířil na poměrně hodně vysokou metu, do servisu na Škodovky, který stával v Hostivaři hned za dráhou, naproti oknům mého dosavadního učiliště. Tam mi doporučili získání praxe v jiném servisu, čerstvé kusy prý nepřijímají. A tak jsem vyrazil tam, kam mě srdce více táhlo a finanční ohodnocení méně lákalo. Následující den jsem tedy zamířil ke garáži Dopravního podniku na pražský Bohdalec. Tam to byla trochu jiná káva. Přijali mě ihned a dokonce nabídli tři možnosti uplatnění v rámci provozu celého servisního zázemí. Mohl jsem si vybrat mezi dráhou klempíře, podvozkáře a nebo motoráře. Příliš jse ...

Byl pozdní podzim roku 1975 a na palubě spěšného vlaku mířícího od Domažlic ku Praze seděl můj táta ve vojenském stejnokroji. V jeho náprsní kapse zel lístek, jehož obsah nedlouho předtím hrdě ukazoval hlídce na nádraží. Dvoudenní povolenku na opuštění vojenského prostoru obdržel za mimořádné zásluhy, které prokázal na posledním cvičení. Jak sám později několikrát s oblibou tvrdil, z terče v cílovém prostoru prý neviděl vůbec nic a dlouhou dávku střel ráže 7,62 milimetrů z univerzálního kulometu vzor 59 poslal na cíl zcela naslepo. Vzhledem k jeho schopnostem jsme nikdy příliš jeho verzi nevěřili a považovali jí za výplod skromnosti. Táta byl totiž ve střelbě mistrem. Ten den prostě zalehl do palebného postavení, uchopil pažbu poctivého a kvalitního produktu české zbrojovky a cíl, který měl za úkol alespoň některou z celé dávky střel zasáhnout, trefil všemi střelami tak, že kusy tabule létaly po okolí. Vyfasoval opušťák a nabídku armádního postupu. Lístek přijal a nabídku odmítl. Proto ...

V minulém díle příběhů autora jsem se provyprávěl až do dob blízkých současnosti. Nyní však vyrazíme po stopách mého poměrně velikého koníčku, jehož kořeny se dají datovat o mnoho let nazpátek. Jeho první základní kámen byl položen na konci první poloviny července roku 1994. Nechtělo se mi tehdy v odpoledním vedru polehávat na pláži rybníka v Nedamově u města Dubá, proto jsem raději kývnul na nabídku Džardy k účasti na průzkumné výpravě do blízkých hvozdů. V nich se nacházely železobetonové monolity, v nichž měla bránit republiku na konci třicátých let minulého století proti vpádu německých vojsk armáda republiky československé. Ten den to nebylo určitě moje první setkání s pevnostmi, ale v podvečer toho dne jsem poprvé věděl, že je chci vidět znovu. Na několik dalších let se předválečné opevnění stalo mým velkým koníčkem. Ruku v ruce s nadšením pro betonové kryty v pohraničí i na vnitrozemských záchytných příčkách se pomalu ale jistě začal u mě rozvíjet koníček další. Pevnosti jsem to ...

Od chvil, kdy jsem k přesunu vlastní tělesné schránky začal využívat dolních končetin za současného použití vyššího stupně motoriky, se v útrobách mojí dutiny lebeční postupně počínala utvářet jistá vlastnost, která bývá specifická pro většinu populace mužského pohlaví. Ješitnost. Stávalo se, že právě zmíněná vlastnost bývala hlavním důvodem některých mých skutků i činností. Je to skvělá vlastnost, pokud je využívaná do jisté míry. Jestli jsem si v životě stanovil priority právě v dodržení oné hranice, která odděluje zdravou lidskou soutěživost od méně snesitelné povyšující soupeřivosti, to musí posoudit jiní. Samozřejmě si odjakživa myslím, že mám onen dokonalý ideál ve vysokém stupni ješitnosti zdravé. Jak říkám, suďte jiní. Jako možný příklad může být počátek třetího roku druhého tisíciletí našeho letopočtu, kdy jsem si vyslechl od "mladého kusu" verdikt, že jako obyčejný automechanik bych měl ponechat tvorbu internetu těm zkušeným studovaným a nepouštět se do akcí, které jsou nad r ...

Jednou z vlastností, kterou jsem svému bratrovi po léta tiše záviděl byla schopnost skládat písničky a psát dlouhé čtivé texty. Písně z jeho pera se nám dochovaly všechny, originál jeho dvou příběhů na úrovni knih však bohužel skončil neznámo kde a k jejich přepisu nikdy nedošlo. O tom, jak brácha psal, tak mohu podat svědectví pouze z paměťového prostoru, umístěného v dutině lebeční mojí maličkosti. V psaní písní jsem jej zhruba kolem devadesátého třetího roku minulého století zkusil napodobit, výsledek se stal v mých očích téměř tragickým a dokončení písně jsem raději předal odborníkovi. Svou první kroniku jsem začal psát v devíti letech. Ta byla časově omezena na nekompletní popis dovolené v kempu u města Dubá. Vyžíval jsem se v popisu těch nejmenších detailů a propisovací tužkou vepisoval do papírů velkého bloku popis pěti dní dovolené. Poté jsem se na hodně dlouhou dobu s popisem událostí odmlčel. Sepsat kroniku našeho vandrovního působení jsem nějaký čas teoreticky plánoval, ale ...

Tentokrát s tím přišel Medelák. Naší první honbu za objevováním betonových pevností z období první republiky od devadesátého čtvrtého roku minulého století mocně přiživoval Jarda. Sám byl členem klubu vojenské historie a společnost kamarádů "ve zbrani" mu vyhovovala. Postupně jsme vybudovali celkem známé pevnostní muzeum u rybníka v Rozprechticích. Jeho provoz ukončila ruka známého, ale nikdy nechyceného lapky. Zůstalo nám několik věcí, které jsme do dvou muzejních bunkrů nestačili namontovat a hrstka starých, nepříliš kvalitních, značně podexponovaných fotografií. Náš zájem o beton náhle klesl téměř na nulu. Knihy, nasbírané za několik let působení, putovaly do domácího archivu, kde za nepříliš dlouhou dobu zavály prachem. Údaje, nasbírané průzkumem v terénu putovaly zčásti do itineráře Jardova vojensko-historického klubu, zbytek potom buď zmizel v nenávratnu, nebo se jeho útržky dochovaly do dnešních dní jako nostalgická vzpomínka na ony časy, vyplouvající na povrch z útrob šuplíků m ...

Na několik let se mi moje druhá práce stala koníčkem. Ovládat autobus na pražských okrajových linkách místo poflakování ve svém volném čase mě bavilo. Protože jsem tam býval hodně často, jízdní řády jsem znal téměř nazpaměť. Člověk si udělal svých deset kol a šel domů. Přes všední dny linka 110 vyjížděla několika spoji nahoru do Kbel, jimiž projela až téměř na konec a odtud vedla poté zadem na Letňany a Čakovice. Za Avií bývala konečná stanice. Ta prodloužená trasa mě bavila ještě mnohem více, dvakrát od Počernic do Čakovic a měl jsem dvě třetiny šichty za sebou. Linka tam navíc jezdívala téměř prázdná, takže jsem si často v polích na úzké silnici u Letňan pěkně zablbnul. Na příměstské linky jsem se nijak netlačil, občas mě ale lákaly jízdy vzdálenější. Několikrát jsem se svezl na smluvní přepravě, což byl svoz zaměstnanců čelákovického TOSu do Prahy. Přímo od fabriky jsme pravidelně zcela narvaný autobus vezli na Starou Boleslav a odtud přes Černý Most, Průmyslovou ulici, Malešice, Sk ...

Důchodci. Jsou celkem početnou, nikoliv většinovou částí skupiny obyvatelstva, jenž pravidelně i občasně využívá služeb hromadné přepravy osob. Díky několika jedincům, zpravidla rekrutovaným z řad potížistů z povolání i ze zábavy, na ně bývá často pohlíženo skrze prsty. Nepopírám, že leckdy oprávněně. Skupina těch problematických ovšem zastiňuje tu většinovou část starobních důchodců prostě jen tím, že jsou více vidět i slyšet. Přitom, řekněme si to upřímně, jen málokdo ze starší populace vyráží do městských přepravních prostředků vyhledávat konflikty a šířit kolem sebe pomyslný jed. Zvláště ti z okrajových městských aglomerací svou jízdou autobusem vlastně začínají nebo končí své putování za společností, neboť prostě potřebují být v kontaktu s okolím. Docela to chápu, i já jsem raději opustil absolutně klidnou práci na vedlejšku při nahrávání jízdních řádů do palubních počítačů a vydal se za prací do ruchu hromadné přepravy, byť s vědomím, že půjde o podstatně zodpovědnější a náročněj ...

Řidičský průkaz, opravňující člověka k řízení prostředku pro hromadnou přepravu osob, stával nemalé peníze. Nejinak je tomu i dnes. Ovšem dnešní lobby zatáhla začínající řidiče do vleklého a podstatně dražšího procesu, jenž má za úkol vytáhnout z peněženek zájemců vyšší peníz, v řádech desítek tisíc korun. To my jsme měli nástup podstatně lehčí. Školení, na kterém nám vysvětlovali Ajtr a podobné vymoženosti moderního hlídání výkonů řidiče, trvalo jeden den a stálo osm stovek. Ovšem chtít jezdit pro Dopravní podnik, byť pouze na vedlejší pracovní činnost, znamenalo absolvovat sedmidenní školení obsluhy vysílací stanice a odbavovacího systému autobusu. To mi Štěpánek vysvětlil za přibližně pět minut. Vlastně už jsem ho znal, přeci jen jsem se u autobusů nějaký ten den pohyboval. Bez toho školení mě DP na svoje linky pustit nechtěl. Ale i podniku svého času teklo do bot, to když se opravoval Nuselský most a nejezdilo metro. Tehdy potřebovali každou ruku. Najednou nevadilo, že nemám školen ...

Když jsem krátce po získání řidičského oprávnění k řízení autobusů zavolal mému budoucímu brigádnickému chlebodárci Štěpánkovi, už při našem dlouhém úvodním hovoru zmiňoval, že u něj na garáži sídlí další autobusoví dopravci, kteří též shánějí řidiče. Zřejmě tak mluvil v zápalu vyprávění, neb to byl člověk, který měl snad i polštář s logem Karosy. V tu chvíli mě ale napadlo, že si vlastně kryje záda pro případ, že bych se ukázal být spíše pasažérem za volantem, než řidičem. Problematický článek mezi pedály a volantem by pak lehce s lidskou tváří vyměnil doporučením dopravcům jiným. Asi jsem to při první jízdě úplně nepodělal, protože od té doby už o konkurenci mlčel a zaměstnával mě natolik, že jsem sotva stíhal. Sám Štěpánek vlastnil několik meziměstských linek, na kterých jsem si chtěl svou polívčičku také ohřát, ty ale míval obsazeny stálou posádkou a jen zřídka uvolnily pro nás brigádníky. To až za několik měsíců kartami zamíchal úraz jednoho z kmenových zaměstnanců a my mohli vyra ...

Blížila se oslava mých myslím čtvrtých narozenin, když jsem pod vánočním stromkem vybalil dárek, který mi nad ostatními udělal ohromnou radost. Malý, přibližně třicet centimetrů veliký autobus na dálkové ovládání. S dnešními hračkami se samozřejmě nemohl srovnávat. Když myslím dálkové ovládání, mám na mysli asi metr dlouhý bovden, vyčnívající ze zádi modelu a vstupující do ručního ovladače, na němž se nacházel ovladač jízdy vpřed a malý volant. Tahle hračka mi vydržela poměrně dlouho. Jinak jsem byl velmi neekonomické dítě, které rozebralo vše, na co přišlo. Vždy mě velmi zajímala funkce dotyčné hračky a nedal jsem pokoj, dokud jsem jí nerozložil na nejmenší stavební součásti. Samozřejmě jsem tak činil mimo dozor rodičů, neb oni pro tento způsob zábavy neměli pochopení. I autobus jsem v nestřeženém okamžiku rozebral, ovšem posléze mě mrzela jeho nefunkčnost. Tu napravil naštěstí táta a tak červenobílý model autobusu ŠL 11 nadále brázdil po podlaze pokojů domu v Lipenské ulici uprostřed ...

V poštovní schránce jsem na počátku léta nalezl obálku od soudu, ve které papír stvrzoval můj nedávný rozvod. Najednou jsem neplánovaně měl mnohem více času, než jsem si ještě před rokem představoval, že kdy budu mít. Přes týden jsem chodil na ranní směnu do práce a bral jsem si co nejvíce směn nočních na vedlejší činnosti. Po odpolednech jsem se začínal učit základům internetového jazyka. První naše osadní stránky už nějakou dobu seděly na neplaceném prostoru internetu a chlubily se několika prvními popisy našich osadních vandrů. Nyní jsem s prvním chápáním zdrojových kódů začal dosavadní čistit, načež jsem některé napsal úplně znovu. Bavilo mě to a zatloukalo to čas, kterého jsem měl nazbyt. Víkendovou vandrovní sérii se prozatím nepodařilo rozjet, ani volné pracovní dny jsem proto nemíval plné plánů.

Slušným zaplácnutím volného času se stala výpomoc v kuchyni na dětském táboře. Dopravní podnik každoročně pořádal letní dětské tábory u řeky Lužnice a protože potomků dopra ...

Třicet devět kilometrů, což v tehdejší době znamenalo přibližně tři čtvrtě hodiny jízdy autem, mě začalo dělit od synka. Rovnalo se to také téměř dvěma hodinám jednosměrné jízdy hromadnou přepravou. Strouhanka i s Tomášem zakotvila na okraji nejmenované vesnice nedaleko Mělníka. Přestěhovali se k maníkovi, bydlícímu s mámou v malém rodinném domku. Tomáš tak ke svému prvnímu svátku dostal jako dárek nové bydlení i chlapa. Vše se navíc odehrávalo paralelně s posledními dny mého auta. Škodovka už mi řekla své poslední slovo. Její stav byl neudržitelný, koroze karoserie probíhala natolik rychle, že jsem nestíhal plátovat. I motor s ostatním převodovým ústrojím už práci vzdával. Nemohl jsem investovat značné prostředky pro rozsáhlé opravy vozidla, přišlo tedy nutné zlo v podobě předání Škodověnky ke sešrotování. K němu došlo hned ten týden poté, co jsem se vrátil z druhého vandru, zmíněného v minulém díle. Takže jsem v bytě na Jižním městě osiřel a prostředek k rychlému přesunu po silnicích ...

Můj život se po svatebním ceremoniálu pomalu vracel do původně zajetých kolejí, ovšem s tím rozdílem, že občanský průkaz pozbyl platnosti a po vystavení nového v jeho zadních kolonkách byly záznamy trochu jiné. Také přihlášení k úlevám na daních pro dítě přisunulo na mou výplatní pásku o něco málo vyšší peníz. Také denní režim se vrátil k zaběhnutým standardům. Po třetí hodině odpolední jsem se vracíval z práce, obden ve večerních hodinách vozíval Tomáše k babičce, Strouhanka mířila na návštěvy svojí sestry a občas jsem se vydal na noční směnu do Dopravního podniku, kde jsem pak instaloval jízdní řády. Celkem pravidelná rutina. Byla zima, takže na venkovní aktivity nebylo pomyšlení a vzhledem k napjatému rodinnému rozpočtu padaly i aktivity, za které ostatní rodiny vydávaly nemalé finance. Tomáš se každý den zdokonaloval ve svém vývoji a pravidelně nám dělal radost vlastními pokroky. Celkem to vypadalo všechno dobře a v ještě lepším světle se to ukázalo poté, co začalo probíhat zákulis ...

Pro děti školou povinné právě probíhal poslední prázdninový víkend dvoutisícího prvního roku našeho letopočtu a stehenní svalstvo mojí mámy právě zažívalo nečekanou slabost. Nevznikla chybnou prací jejího těla, zažívala šok při pohledu na mě. Už nějaký ten rok nazpátek jsem míval delší vlasy, často ve větším rozsahu než moji vrstevníci. Blonďaté vlnité vlasy mi dle jejích slov záviděla nejedna dívčina. A teď jsem se objevil ve dveřích s čerstvě vycíděnou úplně holou hlavou. Strojek, který odebral bujnou kštici z kožní vrstvy, pokrývající mou lebeční kost, v rukou o hodinu dříve držela Strouhanka. Bylo to jen na zkoušku, ale brzy jsem se přesvědčil o praktičnosti absence přírodní pokrývky hlavy, zvlášť ve špinavém pracovním procesu, jemuž jsem byl denně vystaven. Pro tento krok hovořilo tou dobou hned několik dalších faktorů, ovšem ani jeden z nich moje máma nepochopila. S proměnou syna se nedokázala smířit několik týdnů, změnu názoru jí vštěpil nakonec strejda, její brácha. Ten prohlás ...

Pokaždé, když zasednu k počítači, v oblíbených položkách ve webovém prohlížeči kliknu na položku stránek Minessoty s úmyslem o jeden další díl posunout dále kroniku autorovu, největší dilema, které v tu chvíli pravidelně řeším, je paradoxně vymyšlení názvu článku. Vtěsnat do krátkého výrazu obsah celého dílu mi dává řádně zabrat a nezřídka se stává, že název ladím až po dokončení statě. Teď, po sedmdesáté první, mám téměř premiérově jasno. Důvod je přitom celkem prostý, prim v tuto chvíli hraje mé vrozené slovíčkaření. Už odmala jsme s bráchou i s kamarády rozlišovali pro mnohé nedůležité nuance v oslovení rodičů. Správně bych dle litery jazykové měl sám sebe v názvu článku nazvat otcem, leč to bych si dle vlastních názorů nasral do vlastního hnízda. Oslovení tátou mě přijde mnohem vhodnější. Vysvětlím to. Oslovení otcem nebo matkou jsme používali jako hanlivý výraz. Zmíněné výrazy jsme využívali ve chvílích, kdy jsme byli na někoho z nich naštvaní, kdy jsme je potřebovali tak trochu p ...

Těhotenský test ukazuje ve své funkční části dva modré pruhy, neklamné znamení o hormonálních změnách v těle ženy, svědčících o počínajícím stavu, který od přírody bývá zakončen narozením dítěte. V horších případech samotné ženy a v těch lepších celé páry na tuto novou skutečnost reagují různě. Někteří jásají nadšením nad toužebně očekávaným stavem, jiní situaci vezmou s klidem a rozvahou, nezřídka se stává, že prožívají šok a bezradnost. Prostě záleží na situaci, jak k tomu došlo, zda šlo o plán, nebo dílo menší pozornosti mužské části páru. Každopádně je to významná změna v životě člověka a každý k ní přistupuje jinak.

Když jsem na zmíněné dva proužky koukal krátce po začátku druhého tisíciletí našeho letopočtu, reagoval jsem jako v druhém popisovaném případě. Nepropukal jsem v nekontrolovaný jásot, ani jsem se nehroutil. Prostě jsem to přijal tak, že se to stalo, a teď se k tomu postavíme čelem. Můj i Strouhanky táta to vzali s nadšením, moje máma se skepsí. Coby žena v ...

Psal se rok 1983. Bylo mi šest let a bráchovi devět, když jsme se přestěhovali na Jižní město. Oproti němu jsem měl jednu velkou výhodu. Když jsem poprvé zamířil do školních lavic, nemusel jsem se představovat již zavedenému i sžitému kolektivu, naše stěhování z Hrnčíř na sídliště proběhlo právě na konci mojí docházky do mateřské školky a ještě před nástupem do třídy první. Start jsem měl oproti bratrovi jednodušší. Protože jsem patřil k takzvaným Husákovým dětem, byl jsem součástí jednoho z nejsilnějších ročníků. Kvůli velkému počtu dětí tehdy krom standardních čtyř tříd přidali ještě jednu a mě zařadili právě do ní. Na svoje Éčko jsme byli náležitě hrdí. Školní výuka byla pro mě nutným zlem, nijak zvlášť jsem se na přísun vědomostí do mojí hlavy ještě před nástupem netěšil. Naše třída byla na můj vkus trochu moc hodná, často jsem se závistí poslouchal o přestávkách hlahol od ostatních tříd ve stejném ročníku, když moje okolí bylo pilně studující a připravující se na další hodinu. Pře ...

Hrnčíře. Před třemi desítkami let víska na předměstí hlavního města, nedlouho předtím přijatá do pražského městského obvodu. Moje rodné místo. Trávil jsem tu prvních pět let života, další následovaly při okraji panelového sídliště na jihovýchodním okraji Prahy. Přestože si Hrnčíře nesly punc rodné vesničky, život na hranici velkého sídliště mi tak nějak více přirostl k srdci. Po tragických událostech na jaře roku 1997 se mi naskytla možnost útěku od nepříjemné reality násobená vztahem s dívčinou známou z mládí, podpořená právě přesunem do míst, kde jsem trávil první roky mého života. Nedbaje rad kamarádů i rodičů, vyrazil jsem vstříc k roku a půl zkušeností k nezaplacení. Zkušeností, které mě stály nemalý peníz a prověřily mou psychickou odolnost až za hranice vlastního chápání. Když mi nakonec nervy povolily, odebral jsem se zpět k Jižnímu městu, nedbaje toho, že se vlastně vracím zpátky ze samostatného života. Po poněkud drsném odchodu z Hrnčíř zaplavila mojí mysl euforie, která pohá ...

Pomalu se blížil konec prvního tisíciletí našeho letopočtu a situace kolem Pictuse se měla následovně. V první polovině let devadesátých zkrachoval Uhříněveský podnik na výrobu lan, jehož zaměstnancem více jak dvacet let táta byl. Neřekl bych, že mu to tenkrát příliš vadilo, neboť mu v hlavě již delší dobu dozrával plán, který teď mohl realizovat. Protože ho už od mládí bavilo malování pokojů a vnitřních prostor domů, založil si jako živnostník malou malířskou firmu. Na společnou živnostenskou cestu se vydal se svým bráchou, mým strejdou Pavlem. Přestože někdy táta mírně nadával, že celou firemní agendu má na triku on sám, Pavel byl dříč, který byl tak trochu zaměstnancem, ale o to snaživějším. Dokonale se chytli v prvních letech, kdy se uvolnil trh pro živnostníky. Perfektní startovací dráhou se stala Uhříněves. Každý je tu znal a velmi brzy se jejich dobré jméno rozkřiklo do okolí. Kšeftů měli tolik, že jich spoustu museli odmítat. Nějaké expanze a navyšování zisků, to tátu nijak neb ...

Bylo krátce po mých pátých narozeninách, začalo se v mém okolí dít hned několik velkých a nepříjemných změn. Zemřel děda z máminy strany. Následoval rozkol mezi bratry a sestrou, tedy naší mámou a dvěma strejdy. Děda rodinu po léta tmelil, teď když nebyl, chystalo se jeho potomstvo rozprchnout do světa. Můj rodný dům byl brzy na prodej, kupce se nalezl rychle a mě nezbývalo než se smířit s tím, že opouštím venkovský život, výměnou za ten městský. Než se ale tak stalo, přišla pro nás další rána. Táta odcházel. Byl jsem na něj tenkrát strašně naštvanej, hrozně mě vzalo, že od nás chce odejít, že na nás kašle a nemá nás rád. Takové byly tehdejší moje myšlenky, které mě poháněly k tomu, abych mu v kuchyni alespoň dal na zadek. Nebudu zapírat, že jsem tohle všechno obrečel. Bylo to hrozné období, ale přežili jsme jej a poté už bylo lépe. Táta si svůj odchod nerozmyslel a téměř okamžitě si nalezl známost jinou. Začal žít s Janou, chalupářskou sousedkou odnaproti. Znali jsme jí léta, její dce ...

V časných ranních hodinách sedmého dne měsíce října roku 1951 mého tátu přestalo bavit sídlit v dutině břišní jeho mamky a rozhodl se, že konečně ucítí, jak voní vzduch porodního sálu v pražských Vinohradech. O několik hodin později poprvé svým hlasem dal najevo, že na světě je další človíček. Dostal jméno Jirka a stal se druhorozeným pokračovatelem rodu Válů. O tři roky později jej následoval brácha Pavel. O prvním ze třech bratrů mnoho nevím, nikdo o něm příliš nemluvil. Jmenoval se Míla a v jeho jedenácti letech, v době, kdy mému tátovi bylo o čtyři roky méně, jej na okraji Uhříněvse srazilo auto z kola. Srážku by údajně přežil, alkoholem nacucaný řidič, povídá se, že vysoký člen komunistické strany, však ve snaze zakrýt nehodu, odtáhl jej z cesty do příkopu, kde se v bezvědomí utopil v kaluži. Stalo se tak v padesátých letech, nikdo proto o tom příliš nemluvil a policajti tenkrát dostali zákaz nehodu detailně vyšetřovat. Tátu to tenkrát asi hodně sebralo. I po mnoha letech byl na i ...

Předsudky. Každý je má, jsou běžnou součástí našich životů. Mám na mysli takové ty kladné předsudky, kdy člověk bývá přesvědčený, že něco nebo nějaká činnost je pod jeho úroveň a on by nikdy nesnížil svou hodnotu natolik, aby se do jím zatracované činnosti pustil. Většinou člověk nezažije situaci, aby musel testovat práh svojí odolnosti a musel zbořit svoje přesvědčení. Někdy ovšem nastanou chvilky, kdy člověk prostě jedná, předsudky nepředsudky. I já jsem do svých jednadvaceti let jeden takový měl. Násilnou cestou zakročit vůči opačnému pohlaví, to bylo pro mě tabu. Patřil jsem mezi lidi, kteří odsuzovali jako brutální násilníky ty, kdož vztáhli ruku na své partnerky, milenky, nebo manželky. Pomyslně jsem je tak posílal až na dno společnosti. Důvody nedůvody, prostě se to v mých očích dít nemělo. A nemá, tedy alespoň ne bez opodstatnění. Přesto jsem na konci toho srpnového dne roku 1998 svoje přesvědčení poslal do propadliště vlastních dějin.

Onoho večera jsem stál tváří ...

Čopr. Tak jsem nazýval svou Jawu 175. Téměř každý tuto motorku zná jako Kejvačku. Jméno té mojí daly mohutné přední vidlice, které převařením úchytu v rámu ještě více mířily dopředu, než je u motorek tohoto typu zvykem. Obrovská kola, čerstvě pochromované ozdobné díly, široké, mojí mámou šité sedadlo, kufry, padáky a mnoho dalších výrazných změn dávalo motorce vzhled, trochu připomínající první generaci chopperů. V mých očích to byl skvost, na kterém jsem nechal nejen mnoho zimních večerů, ale i na tehdejší dobu značné množství finančních prostředků. Nelitoval jsem jich, motorka byla moje láska a u těch se přeci na finance nehledí. Když jsem se poprvé po kompletní renovaci stroje na ní po Hrnčířích svezl, připadal jsem si jako král. Půl roku práce na ní bylo znát. Poslední, co mi zbývalo, bylo sehnat na ní papíry a obstarat sobě řidičský průkaz na velkou mašinu. Těšil jsem se na výlety v jejím sedle a plánoval, kde co na ní projedu. Jenže karty jsem položil na stůl a byly mi rozdány ji ...

V minulém díle jsem se kvůli časové posloupnosti vrátil zhruba o rok nazpátek a plynule přešel k centru dění, tedy do jara roku 1998. Tou dobou bylo muzeum v bunkru u Rozprechtic v nejvyšším stádiu rozkvětu, v podstatě na vrcholu celé své existenční etapy. Jaký byl tou dobou stav? Bunkr byl osazen dvěma lafetami, do nichž se během našich návštěv upínal kulomet. Vnitřní obložení stěn dřevem bylo hotové z 90 procent, chybělo dokončit jednu stěnu. Pod střílnami byly instalovány originální střelecké lavice, které fungovaly jako lapače vystřelených nábojnic i jako montážní stolky zároveň. Střílny zakrývaly těžké litinové uzávěry, zplodiny střelby odváděly oddychové ocelové pláty na stropě. Na stěnách visely oděvy pěti lidí posádky, stejně tak jejich výstroj. K vyzkoušení jsme zapůjčovali originální četnickou karabinu. V chodbičce u vchodové střílny tlačil dovnitř čerstvý vzduch mohutný ventilátor, vedle něho na poličce stál telefonní přístroj. Ve stropě byly osazeny dva funkční periskopy. V ...

Abych udržel alespoň přibližnou časovou posloupnost příběhu událostí kolem mojí osoby, měl bych se nyní vrátit o několik měsíců až rok nazpátek, do chvil, kdy pošťačka zanechala v naší schránce dopis od obecního úřadu města Dubá, ve kterém stálo, že pronájem pozemku pod bunkrem v Rozprechticích nám schvalují. Stalo se tak před přelomem roku 1996 a 97. Již o tři roky dříve nás do tajů opevněných krytů, rozesetých v pohraničí i na vnitrozemských příčkách zasvětil Jarda. Nejen že nás obeznámil s opevněním z dob první republiky, patřičně poté podporoval náš vstup do vojensko-historického spolku, kde se naše vzdělávací možnosti patřičně rozšířily. Následovalo mnoho vandrovních putování za betonovými bunkry, z velké části za účelem sběru tehdy ještě značně nekompletních informací o nich. Postupně v nás dozrávala myšlenka, zřídit si někde menší muzeum, vybavit si jej dobovými zbraněmi i dalším zařízením, občas ukázat historickou hodnotu návštěvníkům a především lahodit očím svým. A tak jsme n ...

Nastával nedělní večer na konci března roku 1998. Ještě před několika hodinami mířily moje kročeje od sroubku Vlčák na Kokořínsku k nepříliš vzdálenému vlakovému nádraží v Blíževedlích, nyní jsem stál uprostřed obývacího pokoje v baráku na periferii Hrnčíř jako solný sloup. Moje krátká víkendová vandrovní nepřítomnost odstartovala první kolo viditelné série, která by se dala nazvat honbou za penězi, s krycím názvem Rekonstrukce domu. Startoval jen ten viditelný článek, plamínek sváru však hořel skrytě již nějakou dobu a teprve teď se dral na povrch.

Moje působení v Hrnčířích nebylo první rok nijak špatné. Vlastně to vypadalo víc než dobře. Z Jižního města jsem opět zamířil do mojí rodné vísky, kde jsem znal každý strom i křoví, kdejakou tůňku v potoce a kde placáky, ležící na dně rybníku a hozené kdysi mnou, se daly počítat po stovkách. Měl jsem tu několik starých známých, naproti našemu rodnému domu bydlel můj táta. I rodinu, kam jsem se přistěhoval, jsem poměrně dobře zn ...

Práce. Pro většinu lidí je téměř každodenní nutností, pro šťastnější se stane zábavou nebo koníčkem. Okolo devadesátého sedmého roku minulého století jsem patřil k těm šťastlivcům. Práce automechanika na dílně oprav a seřizování motorů v pražském Dopravním podniku mě vyloženě bavila. Dělal jsem v kolektivu dokonale vyklidněných starších chlapíků a motal jsem se kolem autobusů, které pro mě byly už od raného dětství velkým koníčkem. Dostával jsem slušně zaplaceno a do práce jsem chodil rád. Montérskou rutinu jsme si téměř obden zpříjemňovali kulinářským uměním pana Štíchy, který byl už po dlouhá léta vyhlášeným kuchařem na podnikových dětských táborech a kuchyň měl jako koníčka. Takže pekl bůčky, kachny i kuřata v troubě určené na ohřev ozubených rozvodových kol před lisováním na hřídele, vařil guláše i množství dalších pochutin a dělalo mu evidentně radost, když sklízel každodenní pochvalu a všeobecné uznání. Bylo mi tam prostě dobře, práce mi byla výdělkem, zábavou i koníčkem zároveň. ...

Už od dětství mě fascinovaly kokpity letadel. Brácha Unkas měl rád letadla, dostával o nich knížky, slepoval modely bitevních strojů z druhé světové války, každou chvíli nás lákal do míst, kde se letouny daly obhlédnout osobně. Mě lákaly především interiéry. Líbilo se mi množství čudlíků, přepínačů, spínačů, páček, hejblátek, budíků, obrazovek i panelů a všemožných ovládacích prvků. Obdivoval jsem piloty, jak takovému množství vlastně mohou rozumět. Když jsem potom v jednom barevném dokumentárním filmu viděl, jak to v noci všechno hezky svítí, byl jsem u vytržení. Poměrně dost mě to ovlivnilo. Nabídnout mi někdo ve stejné cenové relaci vůz západní výroby zářící novotou a Trabanta s kokpitem Airbusu A-320, neváhal bych ani vteřinu a bakelitový vůz by patřil do mého vlastnictví. Bez nadsázky, dodnes je pro mne hlavním kritériem při výběru auta vzhled palubní a přístrojové desky. Sedět, řídit a mít možnost ovládat složité prvky nastavení, bylo odjakživa mým snem. A protože tehdy, v tom de ...

Ke konci dubna roku 1997 jsem v páteční večer šel dost pozdě spát. I přes uložení ke spánku jsem však oka notnou chvíli nezamhouřil. Měl jsem k tomu pádný důvod. Před několika hodinami jsem zaparkoval svým novým autem v ulici za barákem. Moje první koupené auto! V hlavě se mi vířily plány, kterak se o něj budu starat, vylepšovat ho a jak s ním projedu půl světa. Svojí starou škodovku jsem ještě toho večera půjčil na ježdění Grepovi a teď mě hřál novo majitelský pocit. Usnul jsem až opravdu pozdě v noci. Byla sobota, měl jsem volno a na vandr se nikam nechystal, rozhodně jsem nemínil vstávat před osmou hodinou ranní. Leč o půl sedmé ráno mě probudil zvonek od domovních dveří. Touhle dobou nevstávám ani náhodou, zůstal jsem proto ležet dál. Na půl ucha slyším, že jde otevřít máma. Za dveřmi nikdo nebyl, šla tedy otevřít o dvě patra dolů. Brzy jsem zaslechl známý hlas Grepy. To nebylo nic nového, býval u nás téměř denně. Vzrušeně mluvil v předsíni, nerozuměl jsem mu ani slovo. Pak rozrazi ...

Březen i duben bývají pro mě už od útlého dětství nejhezčím obdobím v roce. Dny, kdy zima pomalu ustupovala sílícímu sluníčku, ve vzduchu vonělo jaro čerstvou zeminou a stromy ještě ani nezačínaly nasazovat na listy, se mi odjakživa líbily ze všech nejvíc. Jaro roku 1997 mělo našlápnuto na můj oblíbený scénář, začínaly prosluněné dny, doprovázené příjemnými teplotami. Jenže v polovině března se všechno náhle zvrtlo, do té doby bezstarostné období se během dvou týdnů rozplynulo jak pára nad hrncem. Bráchu Unkase jsme v polovině března dovezli z vandru domů s neidentifikovatelnými bolestmi břicha, doktoři jej poslali do nemocnice, kde poté jiní rozhodli o urychlené operaci problematického orgánu. Zdánlivě se podařilo vážný problém alespoň zastavit nebo zpomalit, když ne vyřešit. Jenže zdání klamalo. A tak přišel krutý poslední víkend ve zmíněném měsíci, kdy brácha svůj boj s vážnou nemocí prohrál. Stalo se tak v brzkých ranních hodinách velikonoční neděle. O den později jsem dorazil domů ...

Ve vyprávění příběhu mého života jsem dospěl do bodu, o kterém se bez nadsázky dá říci, že se stal prvním velkým přelomem v životě. Události v březnu roku 1997 nabraly nečekaný spád, který převrátil dosavadní dění v naší rodině a zcela překopal pouta, která ve standardním žití rodinných příslušníků fungují jaksi automaticky. Tragické události toho jara následně pomohly semlít mou nerozumnou hlavu v chybách, o kterých dodnes mohu říci, že se staly mými největšími v dosavadním životě. Ale než se dostaneme k dalšímu vyprávění, měl bych se trochu ohlédnout zpět a pokusit se sepsat chronologii mých osmnácti právě prožitých let v letmém sestřihu událostí. Časová osa je pro toto vhodným chronologickým doplňkem. V průběhu vyprávění jsem si vzpomněl na některé zážitky a situace, které se doteď nikam nevešly, nebo by svým obsahem na samostatnou kapitolu nestačily. Vraťme se tedy opět o více než dvě desetiletí zpátky, do časů, kdy to pro nás všechno začalo. Psal se rok 1973 a venku začínal proslu ...

Přestože jsem již třináctým rokem bydlel na periferii našeho hlavního města, k návštěvě jeho centra jsem nacházel jen málo příležitostí. Vlastně jsem ani žádné takové nevyhledával. Mnohem raději jsem měl okolí města, urbanistická zástavba mě zajímala jen pramálo. Když už jsem do centra mířil, bývalo to z donucení, při povinných návštěvách s rodiči, nebo se školou. Toho jarního dne za polovinou měsíce března jsem sedal na tramvaj opět velmi nerad, ale zároveň se smíšenými pocity. Mířil jsem za bráchou do nemocnice Na Františku, kde si jej po předchozím vyšetření náhle nechali. Ještě před dvěma dny jsme se vraceli z čundru, kde měl prudké bolesti břicha, dnes měl jít jen na kontrolu k obvodnímu lékaři a náhle zavolal, že leží v nemocnici. V mojí mysli se míchala směsice obav i nadějí. Už od malička jsem doktory moc nevídával, příroda mi vytvořila tělesnou schránku pracující jen s občasnými chybičkami, nevyžadujícími zásahy bílých plášťů. Když už k nim někdy někdo v mém okolí musel, zpra ...

Do českých luhů a hájů opět zavítalo v druhé polovině dubna roku 1996 jaro. Moje nejoblíbenější období v roce už od útlého mládí. Zima byla definitivně na ústupu, stromům teprve začínalo růst listí, půda voněla čerstvou zeminou. Ještě před týdnem sníh zasypával okolní kraj v nemalé vrstvě, teď velkou rychlostí mizel i ze sluníčku nejnepřístupnějších míst. Řeka Sázava u Kácova jen tak tak stíhala pobírat příval tajícího sněhu, její koryto bylo zcela plné a chybělo málo, aby vody zaplavily okolní louky. Prostě klasické pozdní, ale rychle příchozí jaro. Začínali jsme tehdy velikou vandrovní sérii, krátce přerušenou Unkasovou příhodou v Čakovicích. Už se z ní zotavil, tedy alespoň na vnější pohled to tak vypadalo. Seník na Kalamajce tou dobou již neexistoval, začínali jsme vyjíždět tak nějak bezprizorně k Sázavě a zanedlouho jsme tam objevili srub v Měsíčním údolí. Taky okolí Hýskova před Berounem bylo v aktuálním pořadí. Přes zimu jsme stihli doplnit opotřebovanou výbavu, s jarem jsme již ...

"Ty bílej zmrde!" Poslední slova toho dne, která brácha slyšel. Tou dobou na jeho tělo dopadaly salvy ran i kopanců. Proti čtyřnásobné přesile cikánů neměl šanci. Poslední rána, nebo alespoň ta, kterou vnímal, dopadla do oblasti jeho podbřišku. Prudká bolest otřásla jeho tělem, tak intenzivní, že mozek prostě tělu milosrdně vypnul příjem. Sníh se tiše snášel na okolí Čakovic, ve večerních hodinách se brácha válel na chodníku, bez vědomí i pomoci kolemjdoucích, vydán na pospas čtyřčlenné hordě příslušníků etnické menšiny. Ti, s pocitem dobře odvedené práce, zanechali poté bráchu svému osudu. Nakonec se i pomoci zdravotníků dočkal, přesto ten poslední kopanec se stal nakonec ranou osudnou. Psal se rok 1996.

Ale vraťme se nejdříve o dvacet dva let nazpátek, do vesničky s docela hezkým názvem Hrnčíře, ležící na okraji Prahy, do Lipenské ulice čísla popisného 571, rodného domu bratrova a o tři roky později i mého.

Brácha, pro nějž bylo již předem připraveno jméno M ...

Byl konec března roku 1996, když jsme v páteční odpoledne v Uhříněvsi sedli do útrob pantografické soupravy jedoucí směrem na Benešov u Prahy. Tam jsme o několik kolejí blíže k nádražní budově přesedlali do motorového vozu řady 810, mající toho dne cíl své cesty v Trhovém Štěpánově. Náš cíl se nacházel o něco dříve, dvě stanice před Vlašimí. Od opuštěného nádraží v Domašíně jsme zamířili obvyklou cestou lesem na kopec s názvem Kalamajka. Silnička se na jeho temeni vinula několika zatáčkami, za tou předposlední na nás vždy vykukoval známý seník. Teď však v matném svitu baterek zel les prázdnotou. Marně jsme hledali dřevěné stěny seníku. Tam, kde ještě před dvěma týdny stála stavba, jež nás po mnoho víkendů hostila ve svých útrobách, teď byla jen ušlapaná zemina. Jak majitel slíbil, tak učinil. Seník již pro něj neměl svoje opodstatnění, několik lesních strojů jej převezlo neznámo kam. Bylo jasné, že na Domašíně končíme i my. Nebývalo sice podmínkou, mít na vandrech střechu nad hlavou, p ...

Kalamajka. Celkem málo významný zalesněný vrch, mírně se zvedající z Vlašimské jen málo zvlněné krajiny. Kopec, který se do naší historie zapisoval bezmála rok. Vlastně ani ne tak samotný kopec, jako dřevěný velký seník, stojící vpravo vedle silničky mezi nádražím Domašín a vesnicí s názvem Radošovice. Objevili jsme jej zcela náhodně, při jedné z houbařských výprav do tamní oblasti. Neradujte se, v tomto polesí v současnosti roste méně hub, než se v něm v době jejich růstu vyskytuje houbařů. Začal devadesátý pátý rok dvacátého století, když jsme k objevenému seníku vyrazili poprvé vandrem, za účasti mojí, Unkasově a Medelákově. Toto místo bylo čímkoliv, jen ne tím, co by uchvátilo srdce trampovo. Vzdálenost mezi seníkem a lesní asfaltovou silničkou byla menší než pět metrů, občas tudy projelo auto, sporadicky i naložené zelenými kabáty. Kupodivu tamní myslivost nás ve svém revíru tolerovala, dokonce se občas i její členové na chvilku zastavili a poklábosili. Klasická romantika čundráck ...

Kouř ze spáleniště srubu na Srnčím palouku se pomalu ještě ani neusadil v údolí, když jsem horečnatě spravoval o událostech posledních hodin celou naší partu. Čekali na nás u mě doma, přeci jen jsme měli vézt informace o tom, kterak se nám podařilo vyjednávání s mysliveckým sdružením ohledně dalších osudů našeho sroubku. Místo jednání však zmínění zelení muži použili kanystr s benzínem a zápalky. Já, brácha a Grepa jsme přišli o výbavu na vandry téměř kompletní, Robik, Karlik a Medelák zhruba o polovinu. Každý z nás přišel o některou důležitou část vybavení. My, kteří jsme krom oblečení přišli úplně o všechno, jsme museli začít improvizovat. Důležitým bodem bylo utajení, očekávali jsme průser od rodičů, a snažili se jej tak co nejvíce oddálit. Naštěstí jsme měli dobré kamarády, kteří ze svých půd sundali postarší nepoužívané spacáky a batohy, sérii výletů do Posázaví jsme tak nepřerušili. Přálo nám k tomu i počasí, jaro dorazilo v plné síle. Okolí Baštírny nám přirostlo k srdci, jako b ...

Byl krásný červencový den. Sluníčko zářilo z azurově čisté oblohy bez jediného mráčku a teploty kolem poledne hravě přesahovaly třicet stupňů nad nulou. Protože byla sobota, kdo mohl, vyrážel někam k rybníku svlažit tělo. Ani my jsme na tom nebyli jinak. Z hvozdů kolem Pustého zámku jsme k nedalekému Nedamovu, kde se nacházel ideální rybníček k potřebné koupeli. Toho času jsme měli před sebou ještě dva dny týdenního vandru, během něhož jsme putovali Kokořínskem ve směru od Blíževedel. K naší čtyřčlenné sestavě v podobě mě, Pictuse, Unkase a Grepy, se v pátek připojil ještě Karlik s Kóžou, Džardou a obě Moniky. Ta Unkasova Monika přijela za námi autem. Měla na něm drobnou poruchu, prokluzovala jí spojka. Tuhle závadu jsem na silnici opravil, takže než jsem mohl skočit do chladných vln Nedamovského rybníka, měl jsem opět ruce v motoru. A opět se na mě nedostalo s koupelí, jeli jsme nejdříve vyzkoušet funkčnost spojky k hradu Jestřebí. Vrátili jsme se asi hodinu po poledni a tentokrát mě ...

Co je to Glacidet? Taková otázka z úst třídního učitele mi přivodila krátce jednu vrásku na čele, v době, kdy jsem stál před zkušební komisí na konci třetího ročníku oboru automechanik. Právě jsem odvyprávěl naučenou otázku při ústních zkouškách o systémech chlazení spalovacích motorů, doslova si neužíval svých pět minut slávy. Popravdě řečeno, kdybych měl o chlazení motorů mluvit dneska, těch pět minut povinných bych dal dohromady jen stěží. A vlastně o čem kecat? Motory bývají chlazené vodou nebo vzduchem, ty vodní mívají nějaké čerpadlo, chladiče a regulační termostat, vzducháče zase žebrování na válcích, účinně odvádějící zbytkové teplo pryč. Nicméně jsem to na konci června roku 1994 nějak oddrmolil. Na záludnou otázku jsem v návalu vyprávění o chlazení odpověděl, že jde zřejmě o přípravek na čištění chladičů. Učitele jsem samozřejmě pobavil, kapalinou do ostřikovačů by se prý chladič vyplachoval těžko, leč krom zmíněného chytáku prý vyfasuji za výtečnou a stanu se tak hrdým majite ...

V minulém díle jsem popisoval začátky svého působení v sedle jednostopých vozidel, následované zakoupením jednoho kusu dvoukolové motorové techniky, abych jej nakonec po zhruba měsíčním vlastnictví skrze náraz do panelů poslal na pomyslný motocyklový Onen svět. Moje motorka vydechla naposledy koncem srpna roku 1994 ve špendlíkové aleji na konci Jižního města, hned vedle autobusového nádraží. Asi týden trvalo mojí tělesné schránce překonávání následků oné srážky a poté moje mysl opět zatoužila řídit nějaký pekelný jednoválcový stařičký stroj od výrobce v Týnci nad Sázavou. Jeden podobný, ovšem od výrobce sídlícího ve Strakonicích, se stále ještě v pojízdném stavu nacházel ve sbírce Grepově a sklepních prostorech v našem domě. Ten se nyní stal stěžejním naším vozítkem. Pár drobných oprav a instalace několika náhradních dílů z motocyklu mého z Grepovy motorky udělalo vysoce spolehlivý stroj, který od té doby jezdil za jakýchkoliv podmínek, i po neurvalém a neprofesionálním jednání z naší ...

Lidé sbírají různé věci, někdo známky, jiný nálepky od sirek, jsou tací, kteří si zaplní zahradu vraky aut a motocyklů. K těm posledně zmiňovaným patřil svého času i táta Jardy a Karlika. Celý život sbíral torza automobilů i motorek válečných i poválečných. Dvě třetiny jejich zahrady pokrývaly různé garáže a kumbály, ve kterých překypovalo množství motorů, náprav, karoserií i rámů. Vše to smontovat, tak by si mohl otevřít poměrně velký autobazar. Pro představu lze uvést, že když o mnoho let později zemřel, jeho žena nechala vše odvézt do šrotu. To se povedlo čtyřiceti čtyřem kontejnerovým autům. Odváželi odtud opravdové skvosty, několik německých kaďourů, jedny z prvních Brouků i torza obojživelných automobilů. Množství sešrotovaných motorek by člověk snad ani nespočítal. O našem využití vojenské techniky bude v budoucnu ještě řeč. Jarda ani Karlik neměli nikdy nouzi o motokáry i motorky, montovali je v garáži, jezdili na nich polem, občas něco prodali a pak sestavovali další stroje, n ...

Pomalu se blížila doba, kdy výučním listem zakončím svoje tříleté studium v oboru automechanika, opustím definitivně školní lavice a budu následně vydělávat peníze za pomoci horních končetin. Svým rozhodnutím nepokračovat v učivu středoškolským vzděláním jsem neudělal radost mojí mámě, kterážto vyžadovala po mě zasednutím do školní lavice na následující dva roky, ukončeném maturitou, ale jistě jsem velkou radost udělal mému tátovi, jemuž tím krokem odpadla povinnost platit na mě alimenty. Již o tři roky dříve jeho prvorozený syn a můj brácha v jedné osobě taktéž nepokračoval ve středoškolském vzdělávání, tátovi tak zůstaly v odstupu tří let významné úspory, o které se jednou neváhal se mnou podělit a nadělil mi tak můj první vlastní automobil. Nejen že tím potěšil moje řidičské tužby, ale neplánovaně mě také podpořil v kutilství, neboť mladoboleslavský produkt potřeboval notnou péči před tím, než vůbec mohl zamířit na silnice. Leč nepředbíhejme, mechaničině jsem se věnoval přeci jen o ...

Blížila se zima na konci roku 1993 a na kopci nad zříceninou hradu Zlenice už půl roku stál menší, avšak bytelný sroubek, s hrdým názvem Srnčí palouk. Nikdo mu neřekl jinak, než jednoduše Srnčák. Vystavěli jsme ho na jaře toho roku jako náhradu za dosluhující srub na Benických skalkách a současně jsme tak přenesli pomyslnou osadu. Za tři roky různých přestaveb a vybavování Benického srubu jsme získali slušnou praxi ve výrobě dřevěných staveb, což se odrazilo právě na Srnčáku. Srub se zdál být po všech stránkách dokonalý. Přes dvacet centimetrů silné stěny, spojované ze silných klád prakticky bez mezer, pomáhaly dvojité vnitřní vrstvě tepelné izolace udržovat uvnitř stavby pokojovou teplotu i v nejtužších mrazech, s minimální spotřebou palivového dřeva. Palandy uvnitř umožňovaly pohodlné spaní, místa pod střechou bylo nadbytek, palivového dřeva v okolí tolik, že bychom jej nedokázali spálit za deset let provozu. Srub už nestál na předměstí Prahy, ale nad řekou Sázavou, Mekkou trampingu ...

Pravidelní čtenáři tohoto mrzkého plátku možná s napětím očekávají, kterak se zhostím dalšího popisu zajímavé události, v jejíž nejdramatičtější fázi jsem v minulém díle životního příběhu autora svoje vyprávění cíleně přerušil. Událost končila nárazem našeho vozu do automobilu stejného výrobce, ovšem s rozdílem palubní posádky, kterou se v roli poškozených ocitli příslušníci sboru národní bezpečnosti. Veden intenzivní žádostí mojí, v kombinaci se snahou o ušetření času státnímu aparátu ve věci přestupkového řízení vůči vlastní osobě, můj kamarád následně předvedl ovládání čtyřstopého vozidla, za které by se nemusel stydět ani zkušený automobilový závodník. Příslušníkům policejního sboru zbyly jen oči pro pláč a jejich lakýrník měl zajištěnou práci s obnovou laku levých zadních dveří, společně s blatníkem a křídlem pátých dveří v zadní části vozu. Ke cti uniformované posádce musím dodat, že projevili snahu učinit bezpečnosti silničního provozu zadost, leč na jízdní výkon kamaráda toho d ...

Motor s kubickým objemem válců 1,174 litru, namontovaný v produktu společnosti AZNP Mladá Boleslav, typové řady 120 L, nepříliš tiše a ještě méně pravidelně předl v zadní části karoserie, jež pomalu šplhala kopcem po Hlavní silnici směrem k nádraží v obci Senohraby. Vozidlo již dávno překročilo výrobcem očekávanou maximální kilometrovou životnost a korozivním chemickým procesům se již úspěšně podařilo zakousnout do většiny kovových prvků samonosné karosérie auta, lidově zvanému Stodvacítka. Zvýšená vůle většiny pohybových prvků představovala fakt, že si automobil po léta od jeho výroby v rukou mladého majitele užil své, dnes ho však čeká křest ohněm další. Mezi pedály a volantem je dnes článek, který se nevyznačuje přílišnou zkušeností ve vedení auta a zároveň jsou jeho smysly mírně či více otupeny hydroxylovými deriváty uhlovodíků na bázi etanolu. Kombinace obojího přenáší své schopnosti plechovému stroji, který tak chaotickou jízdou míří vzhůru ke svému cíli. Byl podzim roku 1993 a z ...

Jestli jsem ve druháku makal na nákladních autech jako šroub, ve třeťáku jsem si na automobil téměř nesáhl. A když jsem se k němu dostal, poslal jsem se do nemocnice. Dílny Metrostavu na pražském Rohanském ostrově v polovině roku 1993 končily svůj provoz, naše poslední abecední třídní pětice se stala na další školní rok bezprizorní. Na Libuši v dílnách se na další rok uklidil zbytek třídy, na dva lidi se dostalo v malé mechanické dílničce v centru Petrovic. Nebyl jsem posledním ze dvou v abecedě, ale měl jsem to z domova nejblíže. Trvalo to přibližně čtyři minuty jízdy autobusem linky 154, než se moje postava přesunula z Jižního města do staré části obce Petrovice. Majitel luxusního domu, toho času ve výstavbě, tu měl malý autoservis, který jej neživil, ale fungoval spíše jako dílna pro zábavu. Tou zábavou byly motokáry. Vlastnil dvě, spolu se synem patřil k evropské závodnické špičce v tomto oboru. Servis si vystavěl vlastně kvůli nim, s bonusem občasné opravy auta někomu z okolí. Ale ...

Coby žák učňovského zařízení se zaměřením na obor mechanik a opravář silničních motorových vozidel, jsem získal jednu velikou výhodu. Řidičské průkazy jsme jako automechanici mohli obdržet ještě před před dovršením zákonného věku s tím, že platit nám začnou až poté, ale vyřešit si je můžeme hned. Protože učiliště mělo i vlastní autoškolu, obdrželi jsme nabídku výrazných slev. Takový řidičský průkaz něco stojí, jeho cena přesahovala moje finanční možnosti, naštěstí mi v tom ale pomohli naši. Tedy hlavně máma. Někdy krátce po polovině ročníku druhého jsem s přihláškou do výcviku na skupinu M vyrazil k lékaři. Ten po zvážení mého zdravotního stavu udělil glejt na patřičné místo a po zaslání potřebných peněz na požadovaný účet jsem mohl nastoupit ke svému prvnímu řidičskému výcviku. Skupina M dodnes označuje oprávnění pro řízení malého motocyklu. Ve druháku jsme na fichtla papíry udělat mohli, na větší motorizaci jsme si museli počkat do ročníku dalšího. A tak jsem vyrazil do autoškoly, sí ...

Déšť nám padá do tváří, my nemáme kde spát, vandr se nám nedaří, ani na kytary hrát... Použil jsem úryvek z Unkasovy písničky, který věrně vystihuje vandrovní naší situaci zjara roku 1993. Bylo klasické počasí jako vystřižené z Murphyho zákonů. Jarní sluníčko pravidelně ozařovalo krajinu českou ve všedních dnech, s příchodem pátku se objevovaly první mraky, kapky deště začaly smáčet zem ve večerních hodinách zmíněného dne a po většinu následného víkendu. S nedělním večerem se oblačnost zpravidla rozplývala, aby pak celý týden bylo opět nádherně. Celý březen, i polovinu dubna, meteorologická situace byla stále stejná. Stejný byl i náš vandrovní scénář. Vyrazili jsme k Sázavě, v pátek někde řádně promokli, v sobotu nestačili uschnout a opět byli vystaveni náporu vody shora. Promočený šat i celty, které už dešti dávno přestal odolávat, měl čas přes týden uschnout, aby poté znovu zažil v praxi názvosloví Aprílové počasí. V polovině dubna padla ta poslední pomyslná kapka, nikoliv dešťová. V ...

Počátkem března roku 1990 poprvé pod skalou nad Pitkovickým potokem zazněly zvuky krumpáče, pily a sekyry, při výstavbě malého srubu. Po následující dva roky pravidelně touto dobou ožívaly Benické skalky stejnými zvuky, malý sroubek se postupně rozrůstal a blízké okolí měnívalo svůj ráz. Na jaře roku 1993 stavební ruch utichl. Tři roky byl srub naším druhým domovem. Teď se to mělo všechno změnit.

Hned několik důvodů směřovalo naše kroky jinam. Bavily nás vandry, zvláště směřované do Posázaví. Srub na předměstí Prahy byl od našich výprav významně vzdálený. Jeho blízkost hlavnímu městu byla velkou výhodou, stačilo sednout na autobus a za pár minut nás čekala asi kilometrová chůze, zakončená dosažením oblíbeného místa. Bohužel stejnou výhodu spatřoval i bezdomovec, který na počátku roku o všedních nocích začal náš srub navštěvovat s vypočítavou nepravidelností, ovšem s intenzitou, jenž byla neudržitelná se stavem palivového dřeva a našimi nervy. Když jsme dostali na tlamu od ...

Kalendář oznamoval polovinu ledna roku 1993. Dva roky a devět měsíců už pod skalkou u příměstské vesničky Benice, nad údolím Pitkovického potoka, někdy zvaného jako potok Vinný, stál malý srub, s honosným názvem Osada Minessota. Původně malý sroubek se s přibývajícím počtem vítaných návštěvníků postupně rozrůstal a z původního letního sídla se stal celoročně víkendově obyvatelným. Sloužil jako úkryt před nepohodou, ale byl i oblíbeným naším místem při příznivém počasí. Nebýt nápadu se stavbou srubu a jeho následné realizaci, nikdy bych nepoznal Medeláka, Jarlika, Jardu a další Uhříněváky, stovky vandrů, co provázely můj život, by se pravděpodobně vůbec nekonaly. Svůj status ústředního osadního místa si srub udržoval dlouho, ke konci sice trochu slábl, ale přesto zůstával naším oblíbeným místem, kam jsme se s oblibou vraceli. Neviděli jsme proto rádi, když jsme v polovině ledna roku 1993 poprvé objevili na místě množství stop, dokazujících, že perfektně zateplený, prostorný, suchý a vyb ...

Nefár, neboli nefyvata. Ani přítel Google takový název nezná. My jsme jej znali, nebo alespoň Medelák ho mezi nás zavedl. O co jde? Tepelná vata, pokládaná pod beton, nebo pod asfalt. Velmi silná deka z umělých vláken, která podle teoretických a možná i praktických zkušeností Medelákových dokonale izoluje nízké teploty vně stavby vůči těm příjemným uvnitř. Takový materiál jsme nutně potřebovali. Srub na Benických skalkách přesáhl tou dobou naše kupní možnosti v oblasti obyčejných dek, jež jsme pravidelně tloukli na jeho stěny, coby tepelnou izolaci. Ty se za tuhých mrazů projevily jako nedostatečné, bylo jich málo a nebyly příliš silné. Udržovat přijatelnou teplotu na srubu se nám dařilo jen stěží, především na úkor vysoké spotřeby palivového dříví. Lesíky kolem Benických skalek už začínaly být na dřevo trochu chudší, přeci jen tříroční téměř nepřetržitý víkendový provoz srubu něco spotřebuje. A protože se nám dostávalo málo dřeva, museli jsme jím šetřit. Kvalitně tepelně izolovat srub ...

Déšť z těžkých tmavých mraků smáčel kraj kolem řeky Sázavy, zatékal za klopy našich kabátů a zima, hnaná silným větrem, zalézala pod mokré maskáče. Konec října se počasím příliš nevyvedl, venku bylo, že by ani psa nevyhnal. Zato nás jo. Už druhý víkend po sobě jsme s báglem na zádech a maskáčem na sobě vyráželi vstříc novým zážitkům na poli vandrů a znovu náš šat zmáčela voda shůry. Do večera na nás nezůstala suchá nit, nocovali jsme ve staré maringotce a s příchodem sobotního rána mířili k vlaku a následně k Benickému sroubku. Škrtátko zažehlo plamínek na zápalce, ta jej přenesla k připraveným zmuchlaným novinám v kamnech, na nichž leželo suché chrastí. Následná exotermická reakce prudce zahřála nešamotované stěny kamen značky Petra a ty pak začaly vydávat potřebné teplo do prostor srubu. Kolem kamen jsme rozvěsili šňůry a během chvíle to v interiéru vypadalo jako v sušárně. Celodenní intenzivní vytápění srubu přineslo svoje výsledky a večer jsme uléhali do suchých spacáků v suchých s ...

Druhý ročník na středním odborném učilišti byl pro mě v teorii nejtěžším. Praxi automechanika jsem absolvoval v dílnách Metrostavu na pražském Rohanském ostrově a dařilo se mi tam moc dobře. Pravým opakem byla teoretická výuka v prvním pololetí, kdy jsem měl co dělat, abych udržel krok s většími nároky, kladenými na mě, především v matematice. Ta se stala mou pravou noční můrou. Pravdou je, že výpočty mi dělají problémy dodnes. Musím přiznat, že jsem dokonce nedávno musel za kasou autobusu sobě vypomáhat i s malou násobilkou kalkulačkou. Prostě na matematiku nemám buňky, když se k tomu sejdou náročnější příklady, mám o problém vystaráno.

Na matematiku jsme ve druháku vyfasovali paní učitelku, jíž jsme nenazvali jinak, než Masařkou. Lví podíl na nelichotivé přezdívce měly její kostěné obrovské brýle, kontrastující s nepříliš hezkou tváří za nimi. K tomu byla učitelka mírně komisní, což ani to na její popularitě nepřidalo. Masařka zkrátka nepatřila mezi favority mezi učitels ...

Druhý ročník středního odborného učiliště byl pro mě nejtěžší, přesto na něj nejvíce v dobrém vzpomínám. Byl to rok, ve kterém jsme se coby automechaničtí neplavci ocitli náhle v hluboké vodě. Zároveň to byl ročník, který jsem málem opakoval a hrozící fiasko mě nakoplo k osobním nadstandardním výkonům. Druhý ročník nám měl přiblížit realitu všedního dne automechanikova v provozu a zároveň mi ukázal, k jaké skupině lidí budu v budoucnu tíhnout. V tomto roce jsem dostal svoje první řidičské oprávnění a poprvé jsem seděl za volantem nákladního kolosu, byť jen stojícím. V teoretické výuce nás převzal asi nejlepší učitel, jakého jsme mohli mít, člověk, kterého si bez výjimky celá třída vážila. Později jsem se doslechl, že jsme nebyli jediná třída, která ho měla ráda, oblíbený byl u všech, kdo učilištěm prošel. Poznal jsem, že ne každý společností odsouzený člověk je odsouzeníhodný, a že člověk, od kterého by milý čin čekal jen málokdo, nakonec dokáže druhého překvapit skutkem ještě lepším. ...

Druhá zima na srubu pod Benickou skalkou nebyla tak drsná, jako ta první. Přesto ještě na konci roku 1991 ukázala menší nedostatky v konstrukci srubu. Na středočeský kraj se sněhová pokrývka toho roku snesla poměrně pozdě. Zastihla nás připravené. V dřevníku i v kuchyňce se povalovalo množství palivového dříví, které postupně zpracovávané exotermickou reakcí v kamnech značky Petra o víkendech předávalo potřebné teplo do prostor obou srubů. Poměrně značné nedostatky jsme měli v utěsnění dřevěné stavby v návaznosti na skalní stěnu, ta však, když se po delším topení v kamnech ohřála, poskytovala dostatečné teplo po většinu noci. Nebylo to jako v pokojíčku doma, ale na srubu bylo přeci jen podstatně lépe, než v teplotách okolních. V zimě mezi lety 1991 a 92 jsme na srubu pod Benickou skalkou trávili téměř všechny víkendy, krom těch, kdy jsme vyráželi na vandry do Posázaví. Někdy jsme na srubu spali, jindy zase mířili v podvečer k domovu.

V zimě byl patrový srub při pohledu z ú ...

Na konci června roku 1991 jsem obdržel od školního zařízení v Blažovského ulici na Jižním městě papír, jenž prokazoval mou způsobilost pro následující studium ukončením osmého ročníku základní školy. Vysvědčení nedopadlo úplně slavně, ale to příliš nevadilo, papír o přijetí na učňák jsem obdržel již o něco dříve. Byl jsem přijat do oboru Mechanik a opravář silničních motorových vozidel, zkráceně automechanik. Musím přiznat, že předchozí průpravu jsem v automobilech neměl, nikdy jsem se příliš nezajímal, jak auto vlastně funguje. Mířil jsem na učiliště s nulovou znalostí o autech. Jak se brzy ukázalo, nebyl jsem sám, kdo za tímto oborem mířil pro jeho atraktivitu, s tím, že praktickou část dvoustopých vozidel nikdy neochutnal. Bavilo mě rozebírání již od útlého dětství a tento svůj koníček jsem hodlal aplikovat v praxi. Na stejný obor, do stejné třídy, mířil i můj dlouholetý kámoš Hecán, takže aklimatizaci na nové prostředí jsme měli oba jednodušší. Když půl hodiny před pondělní sedmou ...

Paní zima si v roce 1991 dávala hodně načas, aby přenechala svou vládu nad Středočeským krajem jaru. Ani předjaří nebylo příliš dlouhé, sníh rychle odtál a během krátké doby na stromech začaly vlivem nadstandardních teplot pučet pupeny. Když se tak stalo, dostal jsem právě trvalou propustku z nemocničního prostředí, kde jsem trávil téměř tři týdny. Dohánět školní docházku jsem samozřejmě musel, ale víkendy jsem měl rezervovány pro osobní volno. A to jsme samozřejmě nemohli promrhat, takže autobus linky 267 nás hned v sobotu vezl k Uhříněvsi, odkud naše kroky zamířily na Blokandu. Cesta polem ještě nebyla možná, pro značné bahno ani trasa kolem zahrádkářů nebyla schůdná, vypravili jsme se na sroubek oklikou přes Pitkovičky. Srub jsme nalezli v neporušeném stavu, opuštěný, s klasickým okolním klidem. Následující víkendy jsme sem mířili znovu, tedy když jsme zrovna nevyjížděli k vandru, zpravidla směřovanému na Sázavu. Nedávná zima však ukázala některé nevýhody stávající stavby a stále ča ...

Hodiny na nejvyšším jihoměstském panelovém dvouvěžáku zvaném Kupa právě odbíjely druhou hodinu odpolední, když červenobílý městský autobus značky Karosa sériové řady sedm, linky dvousté šedesáté sedmé, stoupal od údolí Botiče pod Petrovicemi směrem k Jižnímu městu. Na křižovatce u autobusového nádraží odbočil vlevo, směrem do centra sídliště, a po dvou stech metrech začal brzdit do stanice Horčičkova. V jejím zálivu pak šofér zatáhl za levý přední spínač na ovládacím panelu vedle jeho levé ruky a se sykotem se otevřely dvoje zadní dveře. Odbavování cestujících započalo výstupem stávajících. Tři známé postavy vystupovaly ze zadních dveří a následně zamířily k nízkým panelovým domům nedaleko odtud. Karlik, Medelák a Kóža, jména tří zmíněných postav. Na smluvený signál z prvního patra vyletěly klíče, zachycené pohotovou rukou. Byl klasický všední den a začínal téměř každodenní kolorit událostí, které se neodehrávaly týdny ani měsíce, ale daly se počítat v řádech několika let. Centrem vešk ...

Zima mezi roky 1990 a 91 byla na předměstí hlavního města ukázková. Sněhová pokrývka krajiny se místy nechala počítat na desítky centimetrů výšky, vítr roznášel jeho krupičky v závanech na exponovaná místa a mrazy sevřely kotlinu českou pevně a nadlouho. Sroubku pod Benickými skalkami se pod tíhou navátého sněhu prohýbaly nosné prvky střech a silný tepelný výkon kamen značky Petra bez vnitřního šamotového obložení jen stěží vnitřní prostory srubů udržoval v teplotách vhodných na oblečení osadníků v tričkách s krátkým rukávem. Cestička stop mezi skalkami a koncem čtvrti Blokanda pravidelně o víkendech zavála čerstvým sněhem, aby opět byla vyšlapána botami někoho z nás. Nepříznivé počasí nikterak neomezilo naše výpravy na srub, naopak přibyli další dva pravidelní návštěvníci. Tím prvním z nich byl Medelák. Jeho příchod před vánocemi začal trochu otáčet trampskou morálkou naší, ale o tom zase někdy později. Druhým návštěvníkem se stal Serekyt. Jeho jméno je myslím Karel, ale jistý si tím ...

Babí léto definitivně opustilo kotlinu českou, listy na stromech hromadně měnily barevné spektrum a opouštěly stromoví směrem k zemi a tažní ptáci se houfně vydávali na dalekou cestu jižním směrem. Byl podzim roku 1990. Druhým měsícem jsem ve všední dny navštěvoval poslední třídu základní školy a o víkendech pravidelně údolí Pitkovického potoka pod Benickou skalkou. Pobyt na tamním sroubku nám zabíral téměř veškerý volný čas. A nejenom nám. Netradiční stavba nepříliš daleko Uhříněvse přitahovala pozornost místních vrstevníků a stávala se stále populárnější. Ne vždy nám jeho popularita vyhovovala. Pravidelnými návštěvníky z Uhříněvse se stal Karlik s Jardou, my Jižňáci bývali téměř vždy zastoupeni mnou a Unkasem a někdy Pictusem i Píbou. Někdy tou dobou poprvé s Karlikem dorazil Robik s Janovákem. Oba nám docela sedli. Robik s námi odjezdil později spousty vandrů a vlastně ani Janovák na poli čundráckých výprav nezahálel, byť dobu mnohem kratší. Často jsme slýchali o jakémsi Medelákovi, ...

Pondělní ráno 3. září roku 1990 bylo zamračené. Lépe jsem se netvářil ani já, neb začínal již osmým rokem pravidelný nejhorší týden roku. Letní prázdniny tou dobou byly již definitivně v prdeli a na krku dalších deset měsíců pravidelné školní docházky. To nasere i otrlejšího jedince než jsem býval já. Školním Hujerům začala jejich oblíbená zábava, nám ostatním povinné ranní vstávání a zpruzené upalování s taškou na zádech vstříc čerpání dalších vědomostí do institutu, zvaného školou základní. Budu-li mít štěstí, napřesrok už tímto směrem moje kroky nepovedou, budou se ubírat za vědomostmi pracovními, tedy na učňovské zařízení. To, co já jsem tehdy nazýval štěstím při přijetí na učňák, moje máma nazývala nutnými kvalitními známkami, což jsem ovšem tou dobou nechápal a její názor tak nesdílel. Věnoval jsem se tedy taktice, nějak si to ten rok ve škole odbýt a ono to nějak dopadne. Dopadlo to špatně a vzápětí dobře. Prvotní neúspěch a hrozba nástupu do třídy deváté, vystřídala zpráva mnoh ...

Premiérový týdenní vandr jsme zakončili třetí červencovou neděli v roce 1990 jízdou vlakem z Pyšel do Uhříněvse a vrátili se tak do všedních dní. Naštěstí prázdninových. Až do začátku srpna, kdy jsme vyráželi na další z dovolených na Šumavu, jsme byli absolutními pány svého času. Perfektní dopravní spojení hromadnou dopravou mezi Jižním městem a Uhříněvsí umožňovalo nám mizet od panelových domů v podstatě kdy se nám zachtělo, tudíž naše výpravy do údolí mezi Pitkovicemi a Benicemi na sebe nenechávaly dlouho čekat. Za ten vandrovní týden jsme si navíc zvykli na partu z Uhříněvse, jakožto i ona si evidentně zvykla zase na nás. Takže naše výpravy již pravidelně neprobíhaly cestou přes šraňky k Benicům a kolem zahrádkářů na srub, ale výchozím bodem se stal konec ulice Rájecká na Blokandě, kde bydlel Karel s Jardou. Oba se stali našimi pravidelnými souputníky, někdy doprovázeni Kóžou. Pomalu začínalo být jasné, že malý srub potřebám nocování dvojnásobného počtu lidí přestává vyhovovat. Sotv ...

Netradiční odměnu za vysvědčení na konci sedmé třídy základní školy jsem dostal výlet do Vídně. Brácha tu samou odměnu obdržel za vysvědčení na konci třetího ročníku kuchařského studia. Oba jsme si jí nezasloužili, neb jsme oba měli výborné známky pouze z chování, ty ostatní se držely v polovině hodnocení a bylo jen dílem tolerance učitelů, že do té horší poloviny některé z nich nepřeskočily. I tak bylo rozhodnuto o výletě. Když se tenkrát otevřely hranice, bylo velmi módní do dříve zakázaných oblastí vycestovat za poznáním. Tak se kolegyně naší mámy v práci dohodly, sesbíraly potřebnou hotovost, najaly autobus a zvolily termín. Ten padl na víkend na konci června roku 1990. Přiznám, že s bráchou nadšení z cestování s babincem jsme rozhodně nebyli, ale co, když jsme to měli za odměnu, tak jsme i méně otrávené výrazy do tváří nasadili. Prošli jsme si centrum Vídně a na závěr navštívili obchod s elektronikou. Tam už nám bylo lépe, nedlouho před tím jsem měl svátek a ještě o něco dříve brá ...

Psal se devátý červen roku 1990. Srub na Benických skalkách ještě voněl novotou, asfaltová lepenková izolace na jeho střeše ještě snad ani nezavadla, všude pořád vonělo čerstvé dřevo, když jsme stáli před nemilým zjištěním, že naše místo je odhaleno. Nikdy jsme si nedělali iluze, že by snad uniklo veškeré pozornosti, Praha je přeci jen blízko, ale doufali jsme, že k tomu dojde později. Teď, dva týdny po dokončení stavby stál na louce pod srubem bagr a v ruce jsme drželi vzkaz od neznámých návštěvníků. Je snadné si tyto dvě skutečnosti propojit. Musím přiznat, že lehko nám nebylo. Seděli jsme u dosud nezapáleného ohně jak zařezaní a zřejmě v každé hlavě, ale především v té mojí, probíhaly myšlenky, co bude dál. Bagr sice v údolí kvůli našemu srubu nestál, ten měl jinou práci, ale vzkaz ve srubu v našich očích značil, že už se o srubu ví a akce k jeho likvidaci může přijít brzy. Tak jsme tam tak seděli, když tu jsme náhle zaslechli kroky nahoře na skále a mezi stromy jsme pozorovali menš ...

Když jsme na začátku měsíce března v roce 1990 vyráželi po sobotním obědě k Benickým skalkám nad Pitkovickým potokem s cílem prohlédnout místo, kde jsem chtěl postavit menší přístřešek proti nepohodě, neměl jsem tušení, že odpoledne toho dne se budeme vracet s plány mnohem většími. Táta se vrátil do dětských let a vzplanula v něm stavitelská vášeň, kterou před lety provozoval se svou partou na vrcholcích hřebenů Brd. Sotva jsme stanuli na místě pod skalkou, zažehly se v jeho očích plamínky, které se jen tak uhasit nepodaří. S nabídkou pomoci výstavby opravdového srubu mě překvapil. Všude kolem se válelo množství ideálně silných kmínků borovic, po nedávných prořezech porostu lesními dělníky. Ideálnější to již být nemohlo. Úkryt dokonalý, dřeva nadbytek, do toho moje nadšení, tátův um a bráchova síla i pracovní ochota, lepší kombinaci příznivých okolností si nelze ani vysnít. Stáli jsme tam a nahlas plánovali, jaká tu v budoucnu pod našima rukama vyroste krásná stavba. Ještě cestou zpátk ...

Ve svém vyprávění jsem se ocitl na začátku let devadesátých minulého století, tedy v době, kdy jsem čerstvě oslavil svůj třináctý rok věku. Povahu jsem z poloviny zdědil po obou rodičích a druhou půlku formovaly události bezprostředně se mě týkající a blízcí lidé, které jsem nazýval kamarády nebo bráchou. Pomyslný strážný anděl mojí osoby se musel nadřít jako kůň, když mě zachraňoval ze spárů úrazů a nehod. Vlastně díky štěstěně jsem se do dnešních dní dožil ve zdraví, v kompletním stavu, v jakém mě příroda utvořila. Nikdy jsem nebyl pilným žáčkem, naopak jsem patřil mezi místní syčáky a byl jsem na to patřičně hrdý. Vlastně dodnes jsem hrdý na to, že jsem se nestal třídním Hujerem a přesto se v životě protlačil tam, kam jsem se protlačit chtěl. Prvním velkým zlomem v životě člověka bývá nástup do základní školy, druhým její opuštění. Já ten druhý měl o rok dříve, nikoliv pro opuštění školní docházky, ale zásadní zvrat v myšlení a způsobu života zasadil mému vědomí srub na Benických sk ...

Poslední vyučovací hodina se nekonečně vlekla. Byl čtvrtek, den nejkratší školní povinnosti v týdnu. Za okny naší třídy sluníčko krásně ozařovalo okolí, přestože byl začátek března, několik oken jsme měli otevřených a jimi dovnitř proudil krásně voňavý a svěží vzduch. Venku se rýsoval nádherný předjarní den, jako stvořený pro nějakou výpravu. Tu jsme měli dohodnutou s Filipem Hubálkem, kamarádem ze třídy. Už nějaký ten den nazpátek jsme plánovali průzkumný výlet na kolech východním směrem od Jižního města. Příprava byla důkladná. Pohledem z okna našeho pokoje jsem na silničce, vinoucí se v polích daleko za sídlištěm, počítal jsem, kolik na ní za minutu projelo aut. Odhadovali jsme tak, jestli vůbec bude v našich možnostech uskutečnit výpravu, nehlášenou našim rodičům. Příliš silný provoz by nás od cyklistických plánů pravděpodobně zapudil. Dvě auta do minuty, to už se dalo zvládnout. Plánovat stejnou výpravu ve dnech současných, nikdy bychom tam nevyrazili, neb mimo dopravní špičku tam ...

Špendlíkovou alej pod autobusovou otočkou na konci Jižního města halila hustá tma, rušená jen světly občas projíždějících automobilů po nedaleké hlavní silnici a matným svitem posledních pouličních lamp. Teploty kolem bodu mrazu nezapudily bráchovy ani moje plány na noční zkoušku osvětlení mého jízdního kola.

Prořezávání noční tmy baterkami, šajnovkami, halogeny a vším možným bylo pro mě už nějakou dobu zábavou. K vánocům jsem o několik let dříve dostal velikou baterku na tři silné monočlánky, spolu s nástavcem na další dva. Nástavec měl fungovat jako prodlužovač doby svícení, já ale dle návodu do hrdla svítilny nenamontoval silnější žárovku, ale naopak slabší. Svit byl obrovský. Co na tom, že vydrží svítit sotva minutu, ten šajn mě uchvacoval. Při našich nočních výpravách z Košíku na Dračí zub, jak jsme nazývali skálu nad potokem Botičem pod Hostivařskou přehradou, jsem svítil na stovky metrů daleko, byť jen krátce a za cenu častých výměn žárovek.

Na kolo zn ...

Začátek jara roku 1989 nepatřil v oblasti počasí k těm nejlepším. Až do poloviny dubna se na okraji Prahy sluníčko příliš neukazovalo, dní, ve kterých nepršelo, bylo poskrovnu. Ani páteční odpoledne uprostřed měsíce k nějakým výletům vůbec nelákalo. Dopoledne smáčel kraj ještě vytrvalý déšť, teprve kolem oběda ustal, ale těžké tmavé mraky nechtěly sluneční svit stále pustit k zemi. Po škole jsem zamířil rovnou domů, s poslechem rádia z televizního přístroje jako jedinou vyhlídkou na odpoledne. Televize tenkrát ještě přes celý den nehrála, vzniklou mezeru vyplňoval na obrazovce zvláštní animovaný tvar a jako zvuk běželo rádio Československo. Takže jsem se vlastně hodlal válet odpoledne u televize.

Vyrušil mě pískot před barákem. Brácha s Píbou mě lákal ven. Moc se mi toho dne nikam nechtělo, přesto jsem nakonec nabídku přijal. Vyrazili jsme na dolní Milíčovské rybníky, na Balatonu, jak jsme jej nazývali, jsme na chvilku zasedli na hrázi. Pak padl návrh, že zamíříme k Botiči ...

"Zzzzzz“… Hrozivý zvuk letícího kamene nad mou hlavou mě donutil zamáčknout se hlouběji do svého úkrytu za osamělou studnou v poli pod autobusovou otočkou. Klasický oblázek polní nedostal svůj pohyb náhodou, impuls k jeho přesunu směrem k mojí osobě obdržel skrze zánovní prak, zející v rukou bráchových. Sotva utichl zvuk letícího kamene za mými zády, vynořil jsem se z dokonalého úkrytu, natáhl gumu zcela nového praku a vzápětí pustil kožené pláténko. Ocelová dvanáctka matice vydávala zvuk zcela jiný, temně vrčela vzduchem a po jejím dopadu na dřevěnou konstrukci, za kterou se skrýval brácha, se ozvalo mocné lupnutí. Přebití takové zbraně několik sekund trvalo, musel jsem se tedy po výstřelu opět ukrýt do bezpečí betonových skruží studničních. Již několik minut zde probíhala klasická přestřelka, v níž nebylo žádných zraněných a ve které se obousměrně neobyčejně plýtvalo municí. Tentokrát nebyly cíle určeny na tělech nebohých bažantů v okolních hájcích, pomyslné terče jsme s bráchou měli ...

Nebývalo hezčího zvuku pro naše uši, než hlas školního zvonku, oznamující pro ten daný den konec vyučování. Stejný zvonek nás sice vždy honil do tříd a vyučování zahajoval, na konci poslední hodiny ale cinkání znělo přeci jen o poznání lépe. Většinou následovala povinnost vyrazit ke školní jídelně, kde směnným způsobem vyměníme malý drobný papírek za kus žvance, předem pečlivě připraveného místními kuchařkami. Papírky, opravňující nás ke konzumaci školních jídel jsme pravidelně obdrželi výměnou za peníz, který naši rodiče posílali složenkou na účet jídelny. Jídlo, to byla otrava. To zdržovalo. Vždyť ten čas, strávený v nekonečně dlouhé frontě, následované složitým vyhledáváním volného místa a teprve poté konzumací, se dal strávit někde jinde a mnohem lépe. Moje poslední návštěva jídelny proběhla někdy ke konci čtvrtého ročníku, od té doby peníze od mámy pouze plynuly na platbu za mé obědy, aniž bych já byť jen ochutnal. Přišlo se na to až po třech letech, měl jsem z toho průser a na po ...

Coby potomci rozdělené rodiny jsme měli troje možnosti vyžití volného času. Tou první byla vlastní kreativita, kterou jsme provozovali rádi a v největším množství. Přeci jen, po školním vyučování bývalo času dost, víkendy bývaly taky většinou nenabité, s oporou staršího bratra i jeho stejně starého kamaráda, nebo s partou kámošů ze školy nebyl nikdy problém se jakkoliv zaměstnat a netrpět nudou. O druhou možnost vyžití se staral náš táta. Brával si nás sice nepravidelně, vznikaly tak třecí plochy s naší mámou, ale když už jsme k němu zamířili, táta většinou naplánoval zážitky, kterými sem tam vznikající pocity křivdy zaplašil. Disponoval totiž autem, které výrazně zvyšovalo cestovní možnosti k mým oblíbeným zříceninám hradů, tudíž taková výprava spolehlivě zastínila pocity, že jsme se k němu nedostali, kdy jsme chtěli. Pravdou je, že jinak máma s tátou vycházela dobře a my jsme nikdy nějaké třecí plochy nepocítili. Vlastně se na něj ani nenaštvala, když jsem se z víkendového pobytu jed ...

V dobách hluboké nesvobody a přísné totality, jak se dodnes s oblibou říká o časech, kdy u řídícího vesla státu seděli komunisté, jsme i my, jako malí, bývali vedeni v určitém duchu připravenosti na nějaký světový konflikt. Bylo tehdy velmi módní s láskou na rtech a prstem na spoušti kázat o míru. Nikdo nás neradikalizoval, ale určitý duch tvarování dospívající mládeže býval znát. My jsme si to však příliš neuvědomovali, naopak, spoustu činností jsme brali jako zábavu, nebo spíše velmi vhodnou formu úniku od pravidelného vyučování. Že je nástup ke spolkům, vycházejícím ze základů skautingu a Hitlerjugend povinný a značně důležitý, nám příliš nedocházelo. Naši rodiče z toho možná příliš nadšení nebyli, ale věděli, že v budoucí kariéře nám to může výrazně pomoci. A tak jsem se i já, žák nižších ročníků základní hnědé školy na Jižním městě, zapojil do řad přípravných adeptů do organizace Pionýr. Stal jsem se Jiskřičkou.

Nadstandardní povinnosti a nutnost trávit pod dozorem uč ...

Rozbřesk sobotního srpnového rána roku 1987 nás zastihl na cestě k známému rybníku Velký Mastník, jehož vody se rozprostírají poblíž jihočeských Votic. Seděl jsem na zadním sedadle tátovy Barky, postarší Škodovky řady 1000 MB. Vedle mě seděl brácha, za volantem táta a na místě spolujezdce strejda Pavel. Krajina ubíhala za okny, nad lesy se vznášel ranní opar, kotlina česká se budila do nádherného letního dne. Cílem toho dne nebylo koupání, ani jiné vodní radovánky, mířili jsme k lovu ryb. Strejda vlastnil rybářský lístek i celosvazovou povolenku a zmíněný rybník býval jeho oblíbenou loveckou lokalitou. Krásné dva pruty se blyštily novotou. Když úplně vykouklo zpoza horizontu sluníčko a ozářilo hladinu rybníku, dva vlasce již mířily doprostřed vod. Jako děti jsme s bráchou obdivovalo strejdově umění házet návnadu daleko od břehů, na břehu se nám líbilo a těšili jsme se, jestli něco zabere. Druhý prut Pavel nahodil "na mlaskačku", velký kus rohlíku plaval s háčkem na hladině. Vtom se zav ...

Rodiče, jejichž potomek pěstuje intenzivně nějakou svou zálibu, lidově zvanou koníčkem, mají relativně snadnější život, oproti rodičům, kteří svá robátka mají v linii bez vyhraněných zájmů. Dítě s vlastní zálibou, jíž se dokáže věnovat naplno, je pro rodiče požehnáním, tedy pokud finančně nepřesahuje jejich platební možnosti. Nemají totiž problém s nuceným směřováním dítěte do jimi předem vytipovaných zábav a téměř vždy mohou mít jasno při výběru dárků k vánocům, narozeninám i svátkům. Co se týče výběru, našim jsme s bráchou jejich život usnadňovali značně, finanční stránku našich oblíbených činností už posoudit nedokážu. Některé byly náročnější, jiné méně.

Jedním z prvních koníčků, který zaměstnával mou mysl a peněženku rodičů, bylo nadšení pro druhohory. Dostal jsem někdy v pěti letech ilustrovanou obrazovou knížku o dinosaurech. Od té doby dinosauři provázeli několik let mého života. Prvohory ani třetihory mě nadšením neprovázely, pouze trias, jura a křída. Za tu dobu j ...

Rok 1986 nezačal nejlépe. Koncem ledna, zrovna když jsem se připravoval na značný přísun dárků od našich k mým devátým narozeninám, se zničehonic u našich dveří objevil táta. Byli jsme v tu chvíli všichni doma. To se nestávalo, aby se znenadání ukázal na Jižním městě. Ani výraz v jeho tváři nevěstil nic dobrého. Přijel nám říct, že nám zemřel děda. Jeho táta. Bylo to asi o to horší, že se tak stalo nečekaně. Uhříněveský děda si zlomil ruku a dostal embolii. Člověk, který za celý život nepoznal, co je chřipka nebo jiná nemoc, odešel náhle. Moc jsme ho sice neznali, býval řidičem autobusu z povolání a většinu času trávil na cestách, ale samozřejmě že nás ta zpráva vzala. Tehdy jsem se poprvé v životě snažil neukázat slzu, dařilo se mi, ale o to více jsem ho obrečel večer v soukromí postele. Odešel člověk, na kterého mám vzpomínky v podobě věčného smíchu a stálé dobrosrdečnosti. Jeho povahu jsem po něm nezdědil, ale jinak prý jako bych mu z oka vypadl. Vždycky jsem šel vzhledem do tátovy ...

"Ty nejsi blbej, ty jsi flink!" Touto větou mě máma pravidelně častovala po návratu z třídních schůzek i poté, co jsem pln očekávání nosíval domů vysvědčení. Tehdy jsem samozřejmě zásadně nesouhlasil s tímto prohlášením, byl jsem přeci velice chytré, až geniální dítě a moji rodiče v mých očích neměli pravdu, když mi říkávali, ať ve škole trochu zamakám a někam to v životě dotáhnu. Dnes vím, že skutečně pravdu v oblasti mojí chytrosti neměli, protože kdybych nebyl blbej, poslechl bych je. Moje ohodnocení se systematicky, pomalu, ale jistě zhoršovalo. Nebyl jsem žádný propadák, ale k premiantovi třídy jsem měl také daleko. Výsledné známky jsem vytahoval pouze natolik vysoko, abych za ně doma nedostal nakládačku. Nosíval jsem tedy domů známky, které dostačovaly. Naštěstí ta hranice pro použití kuchyňské vařečky na mém pozadí i rukou naší mámy, malujících na mých tvářích nepěkné červené fleky, byla poměrně nízko nastavená, tudíž jsem to nakonec skutečně někam dotáhl, byť někdy s odřenýma u ...

Jmenovala se Diana. Nebyla žádnou ročníkovou ani třídní krasavicí, nebyla ani idolem, bořícím srdce většiny spolužáků. Nazrzlá holka, s několika pihami v obličeji, ale s některými vlastnostmi, které přeci jen v našich očích jí činily přitažlivější. Někdy totiž inklinovala k naší klučičí smysluplné zábavě. To byla vlastnost v naší třídě spíše výjimečná. Většina jejích kamarádek hleděla po vyučování zmizet v útrobách bytů jejich rodičů, kde se věnovala prvním přípravám na založení rodiny v podobě hrátek s panenkami, Diana občas tíhla k mužské polovině třídy a někdy neváhala dát s námi po vyučování fotbálek. Tím samozřejmě stoupla v ceně. Chystali jsme se dát jí najevo náklonnost specifickým způsobem, načež jsem se od společné akce kamarádů oprostil a pokračoval na vlastní pěst. Můj příběh s Dianou měl však neplánovaně dramatický spád, během krátké doby jsme jeden druhého poslali střídavě do nemocnice, do kabinetu třídní učitelky, do skříně, do ředitelny a do prdele....

Do ko ...

Školní zvonek pravidelně ohlašoval konec vyučování a začátek obědové pauzy. V počátcích naší školní docházky znamenal oběd pouze odchod ze tříd, krátké požití živin a poté nástup do družin. V těch jsme se zocelovali v umění grafickém, tvůrčím, ale vychovatelky nám občas dopřávaly i výlety do nedalekého Hostivařského lesoparku. Lesopark, to bylo žůžo. Sice jsme stále byli pod dozorem "úči", ale jinak to byl snadný únik od neustálého kreslení, výrob plastelínových blbostí a dalších podobných nezáživných činností. Družina byla zkraje našich školních let povinností, někdy příjemnou, jindy už méně. Mimo dosah rodičů a školních chapadel bylo o poznání lépe. Ke svému sportovnímu vyžití jsme měli volně přístupné školní hřiště, jehož prostor jsme v naší čtyřčlenné sestavě využívali jen minimálně.

Hřiště totiž okupovaly matky práskačky. To byla zvláštní sorta rodičů, hlavně tedy ženského pohlaví, které tak nějak psychicky nezvládaly osamostatňování se svých potomků a rozhodly se jim ...

Jako čerstvého obyvatele pražského Jižního města mě čekala nedlouho po příchodu další nemilá povinnost. Musel jsem absolvovat opožděný zápis do základní školy. Protože jsem již nějakou průpravu v základních znalostech a požadavcích pro přijetí obdržel, neměl jsem problém projít. Pro blízkost od bydliště padla volba na školu v Blažovského ulici, dnešní Mendelově. Zlidovělý název si však škola nenesla podle ulice, ale podle svojí barvy. Hnědá škola. Dole na Jižním městě byla nad Milíčovem škola červená, u stanice metra pro změnu modrá. Ta poslední zmiňovaná byla nejmenší a určená pro žáky s pomalejším režimem. Naštěstí jsem do modré nepotřeboval. Když se přiblížilo září roku 1983, začal jsem dostávat spoustu dárků, z nichž se mi ale většina moc nezamlouvala. Školní taška, penál, pero, tužky, pastelky, pravítka, přezůvky, červené trenýrky a bílé tílko… To byl jen výčet těch nepříliš oblíbených dárků. Teď končila sranda, šlo do tuhého. Měl jsem se stát čerstvým absolventem povinné základní ...

Jednoho pozdního večera, psal se rok 1983, jsem byl zalezlý v našem společném pokojíku, rozmontovával jsem právě svůj nedávný dárek k narozeninám, když k mým uším dolehlo něco, co jsem neznal. Slyšel jsem mámin zvýšený hlas. Ten jsem slýchával často, jeho cílem jsem byl většinou já. Tenhle však směřoval na někoho jiného. Rozeznával jsem jako odpověď rozezlený hlas tátův. Hlasy sílily a přerostly v regulérní hádku. Pln zvědavosti a trochu i strachu jsem vyrazil do kuchyně. V jejích dveřích jsme se střetli s bráchou, i jeho lákal neobvyklý projev. Vpadli jsme do kuchyně jak velká voda. Naši okamžitě zmlkli, ale my je zahrnuli neodbytnými otázkami. "Táta odchází!", vypadlo náhle z mámy. Cože? Kam odchází? Pryč? Napořád? To už nás nemá rád? To byly otázky, které jako smršť proudily mojí hlavou. Neměli jsme zdání, co se stalo, že táta chce odejít a ani nám to nikdo nevysvětloval. Pravděpodobně bychom to stejně nepochopili. Brácha zůstal jak opařený, já se rozhodl jednat. Lezl jsem po lavic ...

S příchodem podzimu roku 1981 skončil můj zcela bezstarostný život a stal se bezstarostným relativně. Krom úklidu našeho pokojíčku a občasné výpomoci při pracích v domácnosti nebo na zahradě, jsem vlastně neměl jiných větších povinností a mohl jsem se věnovat tomu, co mě opravdu bavilo. Hraní si. To byla činnost, ve které jsem si liboval. Ať už šlo o hraní si doma s předem připravenými "přípravky", zahradní radovánky, nebo výpravy za zábavou do okolních ulic a přilehlých polností. V tomto směru jsme byli s bráchou plně soběstační, nebylo třeba nám naše zábavní činnosti příliš korigovat. Když pak pomalu končil srpen zmíněného roku, jedna pomyslná vráska na čele mi přeci jen vyvstala. Musel jsem nastoupit do školky.

Pamatuji si začátek, možná právě proto, že mě školka zkraje vůbec nebavila. Ba přímo mě naštvala. Byl to rozpor vůči tomu, co jsem zažíval doteď. Až do doby, než jsem poprvé vzal za kliku mateřské školky v Hrnčířích, jsem si mohl hrát dle libosti a v podstatě pod ...

Coby dítko prozatím školou ani prací nepovinné, byl jsem mezi svými vrstevníky zcela standardním průměrem. Žádný rodilý génius, ani dokonalý krasavec, idol dívčích srdcí už vůbec ne. Mluvit jsem se naučil ve stejném období jako moji vrstevníci. Údajně jsem strašně rád odmala počítal, což je zvláštní, vzhledem k tomu, že projití druhým ročníkem na středním odborném učilišti v matematice se mi povedlo pouze díky mým modrým očím prosebně upřeným na paní učitelku. V současné době i k malé násobilce neváhám sobě vzít na pomoc kalkulačku. Rozeným vůdcem jsem se také nestal, v humanitárních dětských akcích jsem se neangažoval. Byl jsem prostě průměrným malým klukem. Přesto jsem v jednom nad ostatními vynikal. Již od prvních kroků z relativního bezpečí domova jsem sobě aplikoval umění sebedestrukce, které jsem postupem doby stále vylepšoval a v některých případech uvedl téměř k dokonalosti. Za to, že jsem do dnešní doby celý, se všemi orgány, vděčím zástupu chirurgů několika nemocnic v blízkém ...

Život v Hrnčířích byl koncem sedmdesátých a zkraje osmdesátých let minulého století poklidný. K nám do horní části obce zajížděl v pravidelných intervalech autobus linky 226, hojně využívaný místními k dopravě přes Šeberov k metru a do pracovních procesů. Červenobílá eŠeMka stávala na tehdejší otočce autobusů na malém náměstíčku u kostela a já se jí nespočetně krát obdivoval. Však jednu takovou malou, na dálkové ovládání, jsem doma taky míval. Hučení motoru autobusu v okolním tichu bývalo slyšet už na dálku, v tehdejší době auta jezdívala kolem pouze sporadicky a právem tak přitahovala naše dětské obdivné pohledy. Když už přeci jen do naší ulice zavítal automobil, neměli jsme problém rozeznat, komu že vlastně patří. Stařičké škodovky mívali sousedi i náš táta, automobily zahraniční výroby, které na český trh dodávali soudruzi z továren na dálném východě, patřily zpravidla místním papalášům, rekrutovaným z řad místního zemědělského družstva. Takže ulice byla spíše herní zónou, nežli obe ...

Blížil se konec ledna, v kalendáři se teprve krátce pyšnil sedmdesátý sedmý rok dvacátého století. Bylo páteční odpoledne ke konci zmiňovaného měsíce, když mojí hlavou náhle proběhla myšlenka, že už je načase se zajít podívat, co se to vlastně děje v okolí břišní dutiny mojí mamky, ve které jsem pohodlně trávil dosavadních devět měsíců. Bylo to poprvé, co si kvůli mojí zvědavosti zkusila svoje, ale rozhodně to nebylo naposledy. Tak se stalo, že v podvečerních hodinách onoho dne, oba moji rodiče vyráželi zrychleně k nemocnici v pražské Krči, dnešní Thomayerově. V jednu hodinu ráno, 29.ledna, jsem poprvé dostal na prdel. Od porodníka. Buď mi chtěl naložit co proto, že kvůli mě nemohl prožívat klidný večer spánkem, nebo mi chtěl prostě představit tvrdou realitu dnešního světa hned zkraje. Plácl mě přes zadek a já se rozkřičel, seč mi malé plíce stačily. Byl jsem na světě.

Samozřejmě jsem byl to nejkrásnější dítě na téhle planetě. Ostatně jako valná většina těch čerstvě naroze ...