Trampská osada Minessota

Náš zájem o předválečné opevnění nabýval od roku 1995 na obrátkách, doslova každý druhý čundr jsme směřovali za betonem. Tenkrát byla v pohraničních pevnostech ještě spousta vybavení a my zatoužili po vzoru několika známých muzeí vlastnit taky jednu expozici v řopíku. Nejsnadnější cesta jak dosáhnout svého cíle, je požádat o pronájem pozemku pod bunkrem příslušný obecní úřad. Zalíbily se nám dva bunkry u obce Rozprechtice nedaleko města Dubá. Úředníci na tamním obecním úřadu byli k našemu snažení velmi vstřícní a v lednu 1997 nám pozemek pod jedním z bunkrů Liběchovské příčky přiklepli. Již předtím jsme se neúspěšně pokusili o opravu sousedního bunkru v lese, teď jsme měli zelenou. Dostali jsme do pronájmu pozemek pod bunkrem 3/A-140Z, patřící do stavebního úseku Q1 - Vrchovany. Objekt stojí v sousedství rybníka v těsné blízkosti silnice. Již koncem ledna jsme se poprvé vypravili autem na zmíněný řopík, kde jsme provedli základní očištění bunkru zvenčí. Další výprava se uskutečnila v únoru, kdy proběhly nějaké konzervační práce a dovezli jsme nějaké náčiní a materiál. Na jednu z prvních větších oprav jsme se ale vydali formou vandru o víkendu 14.-16. března 1997 v sestavě Unkase, Grepy a mě (tedy Lávy). Pobrali jsme nějaké věci a nářadí do báglů a v pátek jsme mohli vyrazit.

S Grepou jsme se sešli na obvyklém místě u mě doma, pobrali zásoby a lahvinku rumu a vyrazili směrem na Florenc. Na autobusovém nádraží jsme měli sraz s Unkasem. Unkas dorazil se slovy, že mu není zrovna nejlépe, ale že nikdy nevynechá žádný vandr kvůli troše bolesti břicha. Autobus byl kupodivu poměrně prázdný, zabrali jsme tedy místa úplně vzadu a v pohodlí nám ubíhala cesta poměrně rychle. V Dubé jsme se na náměstí ještě stavili v krámu pro nějaké lahváče, minuli jsme hospodu a mazali jsme směrem k bunkru. Na kraj se pomalu snášela tma a zima právě v době, když jsme dorazili na místo. Speciální zámek na mřížových dveřích nás po chvíli vpustil dovnitř, uvítala nás ale vlhká a lezavá zima. Bylo rozhodnuto, že spíme venku. Rozdělali jsme oheň před pravou střílnou a okolo něj se uvelebili. Otevřeli jsme pár lahváčů, dali péct nad oheň maso a prokecali zbytek večera.

V noci jsem byl několikrát vzhůru, vždycky chladem. Uprostřed noci mě ale vzbudil výkřik: "Unkas, hoříš!" Grepa se naštěstí vzbudil ve chvíli, kdy prohořela kláda o kterou si Unkas opíral nohy, ty mu sjely přímo do ohniště a jeho silonový spacák vzplál, jak kdyby byl od benzínu. Unkas nechápavě otevřel oči a zíral na svoje hořící nohy. Zato ve mě to nastartovalo rychlou reakci a bleskurychle jsem oheň uplácal holýma rukama. Unkas se pak zamotal do zbytku spacáku a spal dál. Následovali jsme jeho vzoru. Otevřeli jsme oči do krásného a slunečného rána. Pocit z perfektního rána mi kazily akorát spálené ruce, na kterých jsem měl naškvařený silon ze spacáku. Nastala tedy dost bolestivá operace, při které mě Grepa všech zbytků silonu zbavil. Unkas na tom byl ale nebyl nejlépe, bolest břicha se mu zvyšovala a viditelně mu bylo hůře než včera. Přesto se statečně držel a pustil se s námi do práce. Dali jsme se do dalšího čištění bunkru, Unkas si vzal na starosti pravou střílnu. Celou jí očistil od rzi a natřel barvou Hamerite. Spolu s Grepou jsem zatím navážel zához, čistil strop a pokryl ho první vrstvou izolačního nátěru. Takto proběhl den až do odpoledních hodin. Chtěli jsme tu vytrvat až do neděle, Unkasův stav nám ale změnil plány. Nejen že mu nebylo dobře, neměl vlastně ani v čem spát. Takže jsme se tedy odpoledne sbalili a vydali se na cestu směrem k Dubé. Unkasovi už dalo dost námahy ty dva kilometry dojít, neustále ho na každém kroku tížila velká bolest břicha. Autobusy na Prahu v sobotu téměř nejezdily, nasedli jsme tedy na spoj jedoucí opačným směrem a dojeli do České Lípy. Tady jsme přesedli na vlak a jeli do Bakova nad Jizerou. Odtud pak vlakem na Prahu. V tom posledním vlaku se nám stala jedna velmi nemilá příhoda se dvěma důchodci. V prázdném vlaku si Unkas zul boty a zkroutil si nohy pod sebe ve snaze ulevit křečím v břiše. Takto zkroucený měl alespoň na chvíli od bolestí úlevu. To se ale nelíbilo dvěma aktivním důchodcům, kteří nelenili a začali jej vyzývat ať nohy ze sedadla sundá. Snažili jsme se jim vysvětlit o co jde, že kamarádovi není dobře a že jen takhle může sedět trochu pohodlně. Oba důchodci však ve své snaze nepolevili a když se dědek ještě pokusil na Unkase vztáhnout ruku a nohy mu sundat, bouchly ve mě saze a nastartoval tím velmi tvrdou reakci. Lidi kteří mě znají, vědí, že ve mě bouchají saze málokdy, zato o to silněji. V záplavě nadávek, prostých slov a nevybíravých výrazů jsem oba vyprovodil z této části vlaku. Oba takový příval nečekali a protože nebyl nikdo, kdo by se jich zastal, velmi rychle mého příkazu uposlechli. Na druhém konci vagónu pak ještě dědek prohodil že si bude stěžovat průvodčímu, pod pohrůžkou násilí už ale definitivně vyklidil pole. Průvodčímu si nestěžoval, asi moje slova nebral na lehkou váhu. A také jsem jen tak do větru nemluvil. Obvykle bych podobný výpad od důchodců v úctě ke stáří beze slov přešel, když ale koukáte celý víkend na kamaráda ve velmi zbědovaném stavu a vidíte nevybíravý způsob jeho napadení (přestože bylo zjevné že mu není dobře), jak by jste se zachovali?

Unkas si s námi v Praze na Hlavním nádraží podal ruku a vydal se směrem domů. Nikdo jsme netušil, že to bylo jeho poslední podání ruky. Odcházel, a my nevěděli, že teď to bylo naposledy, kdy měl na sobě maskáče. Vrátil se ze svého posledního vandru. Vandry byly jeho život, nikdy nevynechal jedinou příležitost jet do přírody. Byl to jeho největší koníček. A teď to bylo naposledy ...

Hned v pondělí se vydal k doktorovi, ten ho poslal do nemocnice. Podrobil se operaci, následných léčení se už ale nikdy nedočkal. Nadobro nás opustil o dva týdny později, kdy podlehl těžké nemoci.