Návštěvníky, kteří přišli na tuto stránku s tím, že si přečtou recept na to, jak vyfouknout velikonoční kraslice, budou následujícími větami zklamáni. Nejde totiž o recept, ale o popis jednoho z našich podzimních vandrů z roku 1996. Proč zrovna tento nadpis pochopíte, když se začtete do následujících řádků. Nadcházející prodloužený volný víkend Unkas využil k naplánování nějakého čundru. Nešel domů za přítelkyní, ale za kamarády ven. Této nabídky jsem se samozřejmě chytil já (Láva), neváhal využít příležitosti ani Grepa. Zbytek party se z různých důvodů nepřihlásil. Zbývalo ještě vyřešit otázku jak s pátečním odjezdem, neboť Unkas mohl z práce přijít až v pátek pozdě odpoledne. Spolu s převlečením do vandrovních maskáčů mu jízda domů a na nádraží měla trvat až do večera. Grepa měl v pátek volno a já utekl o chvíli dřív z práce, zamířili jsme tedy k Sázavě dopoledne s tím, že Unkas za námi přijede předposledním vlakem do Kácova.
Naše cesta započala na autobusové stanici na Jižním Městě, odkud jsme zamířili prostředkem hromadné přepravy osob do Uhříněvse, dorazili na nádraží a čekání na vlak si vyplnili popíjením lahváčů u stánku. Vlak se přikodrcal s mírným zpožděním, brzy však časový skluz dohnal a my tak měli v Čerčanech vítanou půlhodinovou pauzu. Tu jsme šli využít do hospody. U výčepního jsme si poručili čtyři piva. Ten si nás přeměřil pohledem a ujistil se, že jsme jen dva. Nicméně čtyři půllitry se zrzavým nápojem před nás postavil. Než stačil načárkovat na účtenku, podávali jsme mu dva prázdné půllitry se slovy "Ještě dvě!". "Tak na vás si musím dát pozor!", prohodil. Když dvě další piva donesl, situace se opakovala. Žízeň byla opravdu velká, za půl hodiny jsme jich do sebe vpravili sedm a ještě si vzali každý dvě lahvové na cestu. Vyrazili jsme do Kácova. V Ledečku na nádraží měl vlak 10-ti minutovou pauzu, kterou jsme každý vyplnili po svém. Já šel na cigáro, Grepa po tom pivním náporu dostal pro něj typický hlad a jal se otvírat nějaké konzervy. Dokouřil jsem venku druhou cigaretu, nastoupil do vlaku a ten se s trhnutím rozjel. Vzápětí jsem zjistil jakou škodu na našich zásobách jídla Grepa způsobil. Podařilo se mu za těch 10 minut kromě chleba sežrat veškeré naše zásoby konzerv, které původně čítaly 5 kusů. Tomu říkám hlad!
Od Kácova z nádraží do stejnojmenného městečka jsme vyrazili na cestu
vietnamem. Zapadli jsme za odstavené vagóny a plížili se směrem ke Kácovu. Nechali jsme přejet vlak a podél kolejí pak tiše pokračovali směrem k silničnímu montovanému mostu. Šeřilo se, viditelnost se zhoršovala a to našemu plánu nahrávalo. Dorazili jsme k mostu přes Sázavu. Jde o montovaný vojenský ocelový most, na jehož konstrukci leží dřevěná mostovka. Je přibližně 80 metrů dlouhý, tyčící se nad hladinou Sázavy ve výši asi 7 metrů. A před tímto mostem jsme teď stáli a čekali na vhodný okamžik, jak ho nepozorovaně přeběhnout. Každou chvilku totiž jelo nějaké auto. Dočkali jsme se. Nebyly vidět žádná světla z obou stran, vyběhli jsme tedy na mostovku a snažili se v co nejkratší době z mostu na druhé straně zmizet. Když jsme však byli v polovině mostu, proti nám ve vzdálenosti asi 200 metrů z města vyjelo auto a my měli zhruba patnáct vteřin na zmizení. Grepa okamžitě uhnul vlevo, vmotal se do mostní konstrukce a zmizel mi z očí. Já se snažil doběhnout kam až to šlo, bylo ale jasné, že konce mostu nedosáhnu. Zvolil jsem tedy stejný postup jako Grepa, rychle jsem vlezl do mostní konstrukce a vyvěsil se do prostoru z vnější části mostu. Rychle mi však došlo, že ani toto není vhodný úkryt, a proto jsem hledal další řešení. Ve vzdálenosti asi dvou metrů jsem zahlédl hromosvod, připevněný k mostnímu pilíři. Dolézt k němu nešlo a proto jsem bez váhání k němu skočil. Trefil jsem se, chytl se hromosvodu a myslel, že mám vyhráno. Po ocelovém lanu mi ale sklouzly ruce, sjel jsem po něm asi metr a pak se ho pustil. Spadl jsem z výšky tří metrů na břeh řeky. Bylo to štěstí, kdybych se lana držel dál, asi by mi lano nepěkně prořízlo ruku. Dopad byl tvrdý, obešel se ale bez problémů. Sotva jsem se vzpamatoval, už nade mnou projíždělo to auto. Šofér mě neviděl! Začal jsem pátrat po Grepovi, v šeru mi ho ale nešlo lokalizovat. Zahlédl jsem ho ve chvíli, kdy auto projíždělo středem mostu a ten se pod jeho vahou zhoupl. V tu chvíli se zpod mostovky nad řekou vyvěsil Grepa. Hlavou dolů, v jedné ruce držel ještě svůj bágl a visel za jednu jedinou nohu šprajcnutou někde v konstrukci. Chvíli se mi zastavil dech, myslel jsem, že to nemá pod kontrolou. Grepa se ale smál, bylo tedy jasné, že to zvládá. Auto odjelo a on se vyhoupl zpět do konstrukce, vylezl nahoru a rychle doběhl na konec mostu. Byl to hazard, mě bolely ruce od drátu, ale byli jsme šťastní. Zvládli jsme to, šofér nás neviděl!
Kousek za mostem jsme maskování ukončili a přímou cestou pak dorazili do hospody. Bylo poměrně plno, pro nás se ale našlo místečko. Dalším vlakem dorazil Unkas. Neměl úplně pochopení pro naše dobrodružství na mostě, ale my by hrdí co jsme dokázali. Sérii piv Grepa navečer ještě proložil jídlem, objednal si vepřové s červeným zelím. Když se však pokoušel uříznout kousek masa, posunul si talíř na kraj stolu a jak zabral, jídlo si zvrhl pod stůl. Propukl jsem v hurónský smích. "Tak se koukni kam to spadlo" prohodil Grepa posměšně. Rázem mě smích přešel, měl jsem toho jeho zelí plný bágl, který ležel přímo pod stolem. Grepa sesbíral a zdlábnul co se dalo. Dodnes mám vršek batohu od toto zelí temně rudý. Vydrželi jsme skoro do zavíračky a poté se přesunuli pod silniční most, kde jsme našli suché a pohodlné spaní.
V sobotu jsme se probudili poměrně pozdě a na lihváři ohřáli naší jedinou konzervu. Trochu jsme se proběhli po okolí, zašli se podívat na jez a stavili se u stánku za ním. Tady jsme na chvíli zakotvili a dali pár lahváčů. U stánku zároveň prodávali rybářské náčiní, Grepa tedy koupil vlasec, háčky a olůvka. Navázali jsme pytlačku, na háček dali kousek chleba a nahodili. Dvě hodiny to ani neťuklo, pak nás to přestalo bavit a vyrazili jsme na průzkum okolo Kácova. Zase jsme si trochu hráli na Vietnam, dokonce jsme si pomalovali tváře maskovacími barvami. Párkrát jsme se někde schovali a nachodili asi 5 kilometrů po okolí. Dostali jsme ale žízeň a čistá voda z čutor už pro nás byla nedostačující. Zamířili jsme tedy rovnou do stejné hospody jako předešlý večer. Tam naše pomalované obličeje vzbudily poprask. "Hele, velikonoční kraslice"! Celá hospoda z našich maskovacích barev měla show, neřekli nám už jinak než kraslice. Nechali jsme maskovací barvy kolovat, během chvíle pak byla zmalovaná celá hospoda včetně servírek. Přiblížila se desátá večer a my vyrazili na vlak. Chtěli jsme se svézt jednu stanici do Vranic a dojít na srub ve Slunečném údolí. Špatně jsme se ale podívali na jízdní řád a vlak nám ujel. Vyrazili jsme tedy pěšky. Jsou to asi 4 kilometry po pražcích. Ty jsme úspěšně zvládli, stejně pak i cestu do srubu. Padli jsme jak podťatí.
Ráno jsme vstávali o něco dříve než předchozí den. Bylo horší počasí, zataženo, ale nepršelo. Rozdělali jsme oheň a upekli si na něm chleba, jediné jídlo, které jsme z výše uvedených důvodů měli. Nudit na srubu celý den jsme se nechtěli a zamířili jsme tedy na průzkum okolí. Pohled na mapu sliboval, že nedaleko odtud leží vesnice
Otryby. Mapa ukazovala i malý kostelík nebo kapli, kde je kostel, tam bývá obvykle i hospoda. S tou myšlenkou jsme vyrazili tím směrem. Vyšlápli jsme si táhlý kopec a dorazili do zmíněné vesnice. Po hospodě ale ani památky. Dotaz u místních usedlíků to potvrdil, ovšem dostali jsme tip na nejbližší hospodu v Soběšíně. Vydali jsme se tedy tam. Nešli jsme po silnici přímo tam, ale jinou silničkou se pustili směrem k řece. U staré továrny jsme pak vlezli na koleje a po nich si to štrádovali do Soběšína. Hospodu jsme našli okamžitě. Uvnitř pohodový personál, bylo jasné, že nám tu bude dobře. Vydrželi jsme tu dvě hodiny a pak se vydali na vlak. Tentokrát jsme ho stihli. Chtěli jsme popojet do Vranic, průvodčí ale věděl kam jedeme a nechal nám zastavit vlak přímo u kempu na břehu řeky. Ušetřil nám tím dobrý kilometr chůze. Dorazili jsme do srubu, rozdělali oheň a pekli zbytky chleba. Nezapomněli jsme se v hospodě zásobit lahvovým pivem a proto jsme měli suchý chléb čím zapíjet. Dali jsme pár songů, pak ale na nás padla únava a my zapadli do srubu.
Pondělí, které se neslo ve znamení výročí založení republiky bylo pro nás dnem odjezdu. Unkas mířil za rodinou a my domů.
798
