Když se naše parta dala na jaře roku 1990 dohromady a hned první léto jsme vyrazili jsme vyrazili na týdenní vandr, položili jsme tak základ každoročním tradičním vandrům, tzv. "tejdeňákům". Od té doby jsme pravidelně na začátku prázdnin sbalili spacáky, celty a bágly a vyrazili na celý týden někam do přírody. Tato naše tradice se držela až do roku 1997, kdy jsme vyrazili naposledy. Pak rodinné a jiné důvody už znemožňovaly většině party vyrazit na takhle dlouhou dobu a vandry se od té doby omezily většinou pouze na víkendy. V roce 1992 jsme tuhle akci úspěšně naplánovali a mohli tak vyrazit na celý týden. Dohodnuto bylo, že vyrazíme druhou sobotu v červenci a vydržíme pokud možno až do následující neděle. Cílem putování mely být severní Čechy s tamními pískovcovými skalami, vytvářejícími kouzelný kraj nedaleko městečka Dubá. Kromě mě (tedy Lávy) přislíbil účast také Unkas, Džarda, Karlik, Pictus a Píba. Tenkrát jsme ještě jezdívali v kovbojském, nasadili jsme tedy manšestráky, džíny, košile a klobouky a v sobotu ráno vyrazili na metro.
Měli jsme sraz na Opatově, kde jsme chvíli počkali na Pictuse a vyrazili dál. Na autobusovém nádraží Florenc jsme počkali asi hodinu na autobus a namáčkli se na poslední volná místa. Cesta přeplněným autobusem nebyla zrovna nejpříjemnější, byli jsme proto rádi, když jsme v Zakšíně konečně vystoupili. Kam jinam se stavit, když stanice je přímo u hospody
. Proběhl nějaký ten nápoj, dlouho jsme se ale nezdrželi a mazali si užít stoupák nahoru na Pustý zámek. Je to kopec tak průměrně strmý, zato však pořádně dlouhý. Tedy na naše poměry. A v poledním vedru, jaké právě nastávalo, to nebylo zrovna to pravé. Nicméně jsme kopec úspěšně zdolali, bez litrů potu se to ale neobešlo. Zašli jsme ještě kus mezi skály a zapadli do známého kempu. Tady byl stín a poměrně příjemně. Lenošili jsme až do pozdních odpoledních hodin, Pictus se pak pustil do přípravy jeho vyhlášeného guláše. My ostatní zatím skočili pro vodu a tím jsme si prošli další stoupák. Večer pak probíhal za zvuku kytar. Nastala horká letní noc.
V neděli jsme nikam nespěchali, zůstávali jsme na Pusťáku a mohli tak prolenošit celý den. Toho jsme také patřičně využili. Celý den jsme se courali po okolí, zašli se podívat na skalní vyhlídku
Rač, skočili do kotlíku a čutor pro vodu a opět se vrátili zpátky do kempu. Zásob jídla jsme měli dostatek, přece jen nám ale chybělo trochu chmelu. Unkas s Píbou se tedy obětovali a skočili dolů do hospody pro nějaký ten osvěžovák. Sice lahváče dole pobrali úplně studené, nahoru je donesli ale silně teplající. Nevadilo, stejně chutnaly. Navečer přišla ke slovu pro změnu pánev a na ní skončila směs mnoha pokrmů z našich zásob. Ani už nevím co to všechno bylo, ale Pictus se ve vaření opravdu vyznal, takže jsme mlsně vypucovali pánev úplně do sucha. Večer to chvíli vypadalo na malou dešťovou přeháňku, nakonec ale ani nekáplo, takže jsme mohli zůstat u ohníčku pod širákem.
Vstávali jsme poměrně časně, ten den jsme už chtěli ujít nějaký ten kilometr a dojít na skalní hrádek
Čap. Po zdlouhavém zatočení spacáků do uesek jsme se vydali na pochod. Seběhli jsme kopec do Zakšína a tam jsme na chvíli zaparkovali na autobusové zastávce naproti hospodě. Vedle hospody býval tenkrát ještě otevřený krámek se smíšeným zbožím, což se hodilo k doplnění zásob, především jídla. Obtěžkáni konzervami jsme se vydali na pochod směrem k vesnici
Pavličky. Šli jsme po žluté turistické značce kopírující tok Zakšínského potoka. Začínalo opět pražit slunce a nám nebylo lehko při pomyšlení na kopec nahoru na Čap, který nás ještě čekal. V Pavličkách jsme hodili zběžný průzkum jestli nenajdeme nějaký krámek, nebylo po něm ani vidu ani slechu. Dotaz u místních usedlíků jeho neexistenci potvrdil, doporučili nám ale, ať se stavíme druhý den v deset dopoledne, to prý jezdí pojízdná prodejna. Vyrazili jsme tedy dál, u pramínku nabrali dostatečné zásoby vody a šli si vyšlápnout kopec ke skalnímu hrádku. Tenkrát v devadesátém druhém byl výšlap do kopce zpříjemněn krásnými pohledy na Čapskou palici. Cesta totiž vedla z poloviny pasekami, v současné době již zarostlými, takže zmíněný skalní útvar již z cesty vidět není. Chvíli jsme se zdrželi nahoře na hradě, pak jsme slezli dolů a ubytovali se pod jedním malým převisem. Netuším proč právě pod ním, když nedaleko je jeden krásný, pohodlný a velký převis. Zašli jsme na dřevo, rozdělali ohníček, ohřáli konzervy a natáhli se do písku. Nakonec přeci jen ten převis nebyl tak nepohodlný.
Ráno jsem vyrazil spolu s Unkasem a Píbou do Pavliček chytit pojízdnou prodejnu. Kupodivu měli poměrně bohatý výběr dle našeho vkusu, sehnali jsme vše, co jsme potřebovali. Dole u studánky jsme ještě nabrali vodu do všeho, do čeho se nabrat dala. Kopec nahoru ten den nebyl tak hrozný, nesli jsme menší náklad a nebylo ani takové vedro. Pictus se opět pustil do svých gurmánských specialit a my ostatní se vyrazili kouknout po okolí. Přestože byl červenec, našli jsme i nějaké houby, které se pak následně staly ozdobou Pictusova výtvoru. Jako obvykle jsme si smlsli, ten chlap dokáže uvařit lahůdku doslova z ničeho. Odpoledne jsme si šli prohlédnout blízké okolí, hrad a přilehlé skály. Na skalách jsme narazili na hojný výskyt brouka zvaného
Mravkolev. Je to brouček který si vyhloubí jámu v písku a čeká zahrabaný na jejím dně. Nic netušící mravenec nebo jiný hmyz do jámy sklouzne a po kluzkých stěnách se mu nepovede se vydrápat ven. A Mravkolev má pak hody. Hodně dlouhou chvíli jsme vydrželi sledovat jejich počínání. Odpoledne se od západu přihnaly první mraky dávající tušit, že přijde déšť. Natahali jsme tedy co nejvíce dřeva pod převis a zabezpečili se proti větru. Nebylo to potřeba, lehký deštík sice přišel navečer, ale moc dlouho netrval. A krásně se vyčistil vzduch. Závan svěžího vzduchu nám přinesl i lepší náladu a tak jsme hráli na kytary hodně dlouho do noci.
Čekala nás ve středu dlouhá cesta, chtěli jsme dorazit až na hrad
Helfenburg. Po snídani jsme vyrazili po zelené značce do Čapského dolu a odtud potom po modré do vesnice
Obrok. Tam jsme očekávali otevřený krámek nebo hospůdku. Nic z toho se nám ale nesplnilo. Unkas s Píbou vyrazil na průzkumnou výpravu do nedalekých Domašic, vrátili se ale za hodinu opět s nepořízenou. Byli jsme tedy odkázáni na vlastní skromné zásoby jídla. Po modré jsme tedy vyrazili dál do Kravího dolu a k Tisícovému kameni. Opět sílil polední žár. Stoupák nahoru na Husí cestu nebyl vzhledem k příjemnému stínu tak hrozný. Po Husí cestě jsme pak dorazili do Skalky. Tam nás čekalo překvapení v podobě otevřené hospody a nedaleké požární nádrže. V hospodě nás zazásobili vším potřebným a my se rozvalili u malého umělého rybníčku na návsi. Neodolali jsme a pořádně se tam vykoupali. Jééé, to byl fajn, to jsme potřebovali! Bylo teprve brzké odpoledne, takže jsme nevyrazili na hrad přímou cestou, ale po silnici zašli do vesnice
Ostré. Tam se nám povedlo najít hospůdku, stavili jsme se tedy na jednom. A pak už nás Píba s Unkasem vedli údolím směrem k Hradu. Helfenburg je neskutečně krásná zřícenina hradu. Když jsme dorazili na hrad, už nastával večer. Trochu jsme doufali že tam někde přespíme, tenkrát ale nějaká skupinka zamkla hlavní bránu a bylo po ptákách. Vylezli jsme tedy na kopec vedle hradu a tam se ulágrovali. Sice jsme se těšili na hrad, tady jsme měli ale malou odměnu v podobě krásného výhledu na zmíněnou zříceninu. Rozdělali jsme malý ohníček abychom si ohřáli jídlo a nechali ho brzy vyhasnout.
Vzbudila mě vosa. Potvora si vybrala za cíl mojí otevřenou pusu, když jsem se ale nedal a rychle jí instinktivně ve spánku zavřel, odměnila mě za to žihadlem přímo do rtu. Průser, někdy po žihadlech pěkně oteču! Pomohla však cibule, Pictus jí měl naštěstí čerstvou a tak jsem za hodinu ani nepoznal, že mě něco zoblo. Díky mé příhodě jsme vstávali dost brzy a proto jsme se tu moc nezdržovali a vyrazili na cestu. Alespoň jsme mohli překonat otevřený úsek cesty směrem na Blíževedly před tím, než opět začne naplno pálit slunce. V Blíževedlech jsme chytili otevřený krám se smíšeným zbožím, koupili tedy nezbytné zásoby a pokračovali směrem k Ronovu. Původně jsme chtěli spát nahoře na hradě, pohled na ten ostrý kuželovitý kopec nás ale odradil a tak jsme zůstali pod kopcem u jedné staré zrušené myslivecké střelnice. Tady jsme rozbili další tábor. Odpoledne jsme Džardu s Karlikem zanechali na stráži u věcí a vyšli se podívat nahoru na hrad. Kopec je to tedy pěkný, bez batohu se dá ale celkem dobře vyšlápnout. Výhled nahoře je překrásný, ten rozhodně za tu námahu stál. Kochali jsme se pohledem na kraj asi hodinu a pak jsme seběhli dolů. Chopili jsme se kytar a Pictus s Unkasem vařečky. Snesla se tma a my se nedlouho potom odebrali do říše snů.
Teď už jsme nikam nespěchali, byli jsme skoro u cíle našeho putování. Zbývalo dorazit na zbytky hrádku
Hřídelík, stojící kousek od vesnice
Blíževedly. Dopoledne jsme se tedy zvedli a pomalu se vydali ke zmíněné vesnici. Opět jsme navštívili krám, po něm pak hospodu
Pod Ronovem, zvanou v poslední době U nechuťáka. Název je to docela výstižný. Poté už jsme vyrazili ke Hřídelíku. Tábor jsme rozbili na náhorní plošině uvnitř hradeb. Natahali jsme ze vzdáleného lesa nějaké dříví, rozdělali táborák a nechali pak plameny povadnout. Nad žhavým uhlím jsme pekli maso a moc si na něm pochutnali. Večer jsme zašli ještě na jedno do hospody. Dali jsme opravdu jen jedno, vrátili se na hrádek a zalezli do spacáků.
Byla sobota a my hodlali celý den zůstat na místě. Přes den jsme zaběhli na chvíli do vesnice a pak na průzkumnou výpravu k rybníku do Stranného. Při cestě nazpátek se pomalu začaly honit mraky a vypadalo to, že na závěr vandru zaprší. Nahoře na hradě jsme dojídali poslední zbytky jídla a hráli na kytaru jednu písničku podle zpěvníku za druhou. Bylo nám smutno, vandr pomalu končil a nám se domů nechtělo. A do toho symbolicky začalo večer ještě pršet. Sbalili jsme tedy tábor z horní plošiny a přesunuli se pod převis přímo pod hradem. Poslední večer byl tedy smutný a deštivý. Pod převisem se nám už nechtělo hrát ani zpívat, zalezli jsme tedy do spacáků a brzy usnuli.
Neděle už byla jen ve znamení k odjezdu. Sbalili jsme saky paky a vydali se na vlak. Motorák a rychlík do Prahy pak ukončily tento vandr, při kterém jsme měli velké štěstí na počasí a který se povedl se vším všudy. To byl tedy tejdeňák z roku 1992.
537
