Trampská osada Minessota

Na jaře roku 1990 jsme si s Unkasem, Píbou a Pictusem postavili srub na Benických skalkách kousek od Uhříněvse. Byl hezky ukrytý pod skálou, vzhledem k blízkosti od Prahy tu byl ale opravdový klid. V noci se kolem proháněli jeleni a srnky, nebyla nouze o množství zajíců a bažantů. Prostě idylka. Brzy se mezi kluky z Uhříněvse rozšířila zpráva o existenci srubu a proto jejich návštěva na sebe nenechala dlouho čekat. Poprvé dorazili na konci května. Nějak jsme si padli do oka. Brzy jsme tu založili trampskou osadu, kterou jsme nazvali podle jednoho amerického státu. Pouze jsme trochu pozměnili název a místo dvou N v názvu jsme začali psát Minessota s dvěma S. Brzy si kluci začali stavět srub navazující na ten náš a osada se tak začala poprvé výrazně rozšiřovat. A tak nastalo léto, počátek července. Naplánovali jsme si vandr na týden a směřovali jej na Sázavu. Plánu jsme se drželi nejen my z Jižňáku, ale poprvé s námi chtěl vyrazit i Jarda s Karlikem a Kóžou. Druhou neděli v měsíci jsme se sešli odpoledne na srubu na Benígrách.

Kromě mě (tedy Lávy) vyrazil Unkas, Píba a Pictus, dorazil i Karlik s Jardou. Kóžovi do toho na poslední chvíli něco vlezlo. Medeláka jsme tenkrát ještě neznali a proto se tedy konečný počet účastníků tohoto vandru ustálil na šesti. Večer jsme strávili na srubu, zpívajíc klasické trampské písničky. Vandr nezačínal nejlépe, večer chvíli sprchlo. Díky prostorné předsíňce nám déšť ale příliš nevadil. Navečer jsme se vmáčkli do sroubku a tvrdě usnuli.

Ráno jsme se sebrali, sbalili věci a vyrazili do Uhříněvse na vlak. Cílem toho dne byl seník u vesnice Tehov. Nedávno jsme ho objevili při jednom nedělním výletu, byl zastrčený na kopci zvaném Hůra a stál na krásném místě uprostřed březového háje. Vlakem jsme dojeli do Světic a odtud pak zamířili pěšky po silnici do Tehova. Na kraji vesnice jsme objevili kadeřnictví a holičství, Pictus toho využil a nechal se ostříhat. Beztak už měl vlasy pomalu až na ramena. Prošli jsme vesnicí, vyšlápli si kopec, prošli lesem a stanuli před seníkem. Rozbili jsme tábor mezi břízkami, natahali spoustu dřeva a rozdělali oheň. Dali jsme se do přípravy kuřete. Toho se ujal Pictus. My ostatní se poflakovali po okolí a zašli se podívat až skoro do Všestar. Zdlábli jsme kuřátko a zbytek dne příjemně prolenošili v trávě pod břízkami.

Ráno nás Unkas s Píbou vytáhl brzy ze spacáků. Vzbudil jsem se totiž první a nenašel je spát vedle. Jen na stromě vedle seníku byl připíchnutý papír se vzkazem, že nám dělají bojovku a ať se vydáme podle mapy a šipek. Víc jsme se nedozvěděli. V tu chvíli jsme byli všichni na nohou. V rychlosti jsme sbalili věci a vyrazili za nimi. Cesta vedla nejdříve zpátky do Tehova a odtud pak po zelené turistické značce do Jedlic. Mimo obydlenou oblast jsme nacházeli v pravidelných intervalech na zemi, na stromech a na kamenech nakreslené šipky kudy dál. Cesta pak vedla na Klokočnou a odtud do Mnichovic. Byli jsme rychlejší než měli ti dva v plánu a v Mnichovicích jsme Unkase s Píbou neplánovaně dostihli. Zakoupili jsme tu zásoby potravin a společně vyrazili po silnici směrem na Ondřejov. Zakotvili jsme u malého rybníčku vedle silnice a zalezli do krytého zákoutí na jeho břehu. Tady jsme se ulágrovali. Večer jsme trochu litovali svého rozhodnutí nocovat tady, neboť se vyrojilo velké množství komárů. Kouř od ohně je ale úspěšně zaháněl.

Středeční ráno bylo překrásné, sluníčko pražilo už od rána. Využili jsme příležitosti a na chvíli do rybníčku vlezli. To byla paráda. Před obědem jsme se zvedli a vyrazili jsme po žluté ke Šmejkalce a pak k hotelu Hrušov. Pictus si skočil na jednu sváteční dvanáctku a potom jsme se vydrápali na kopec nad Zlenickým hradem. Tady jsme nejdříve objevili zbytky sroubku U tří šišek, v tu dobu už neobyvatelného. Kus odtud jsme našli krásný palouk se stopami divoké zvěře. Nazvali jsme ho Srnčí palouk. Tam jsme se usadili na další noc. Měli jsme dost času a především materiálu, pustili jsme se tedy do výroby improvizovaných přístřešků z větví. Přes ně jsme pak přehodili celty, čímž vznikly dokonalé ukryty před nepohodou. Naštěstí nebyly potřeba, obloha zůstala jako vymetená až do večera. Ještě dodám že kus odtud jsme si pak o tři roky později postavili srub, jehož životnost ale nebyla dlouhá.

Oproti minulému dni se ráno netvářilo zrovna nejpříznivěji. Bylo pod mrakem, naštěstí ale nepršelo. Vydali jsme se dolů k Baštírně a podél Sázavy zamířili po pravém břehu směrem na Čtyřkoly. Ve zmíněné vesnici jsme narazili krámek a následně na hospodu. V krámku jsme doplnili potraviny a v hospodě kalorie. Poté jsme prošli Pyšely a vyrazili na Nespeky. Chtěli jsme dojít až na zříceninu hradu Zbořený Kostelec, cestou jsme ale narazili na vesničku Ledce. Na jejím okraji jsme objevili starou opuštěnou stodolu a protože právě začínalo pršet, byla pro nás střecha nad hlavou darem z nebes. Ubytovali jsme se tady. Pictus už stejně začínal mít problémy s nohou, z kanad měl úplně roztrhané ponožky. A jaké měl štěstí, když při průzkumu okolí stodoly našel ve vesničce prodejnu ponožek. Vesnička o pěti stálých obyvatelích a měla prodejnu ponožek! Tomu se říká fakt štěstí. Oheň jsme nerozdělávali, pouze jsme na lihváři ohřáli pár konzerv a poté usnuli jak špalci.

V pátek už nepršelo, po obloze ale táhly mraky. Ve stodole se nám zalíbilo a dál na Zbořeňák se nám už nechtělo. Zůstali jsme tu tedy celý další den. Pouze jsme se vydali na výpravu do Týnce nad Sázavou pro doplnění potravin. Nastal večer a pomalu se zase vyčasilo. Nám bylo ve stodole ale dobře.

V sobotu jsme se rozhodli, že se vrátíme kus zpátky, abychom následující den neměli daleko na vlak. Vyrazili jsme tedy nazpátek, prošli Nespeky, vyšlápli si nahoru na návrší a uhnuli doleva na Borovou Lhotu. Kus za ní jsme nedaleko Pyšel našli uprostřed louky malý březový remízek. Z nedalekého lesa jsme sem přitáhli nějaké dřevo a rozdělali poslední oheň tohoto vandru. Dali jsme se do porcování zbytků zásob a pak se spokojeně natáhli do trávy. Hráli jsme a zpívali až dlouho do noci.

V neděli jsme vyšli na nedaleký vlak a dojeli do Uhříněvse. Dorazili jsme domů z prvního našeho společného vandru. V budoucnu jich budou stovky ... A teď, v době psaní tohoto článku doufám, že jich v budoucnosti ještě stovky budou ...