Byl konec srpna roku 1992, když Unkas přišel s plánem čundru směrem ke Kožlí, zřícenině hrádku nedaleko Benešova. V poslední době jsme rozjeli velkou sérii vandrů na Sázavu, tímto směrem jsme však dosud nešli a ani to tam nikdo neznal. Snad možná podle mapy. Byla to vítaná změna. Akce přilákala na naše poměry i velký počet lidí. Kromě mě (tedy Lávy) přislíbil vyrazit Unkas, Medelák, Karlik a výjimečně i Janovák. S Unkasem vyjela i jeho přítelkyně Jana, zvaná Koneferka, která sebou vzala i svojí kamarádku. Celá tato sestava se sešla poslední víkend v květnu zmíněného roku v Uhříněvsi na nádraží. Bylo poměrně pozdě a bylo nám jasné, že toho dne na Kožlí nedojdeme. Sedli jsme do vlaku a vyjeli do Benešova, kam jsme dorazili za večerního šera. Rychle jsme vyrazili ke konopišťskému zámeckému parku, dříve než padne tma jsme chtěli najít nějaké vhodné místo na spaní. To jsme našli pod jedním mohutným stromem přímo v parku, asi dvě stě metrů od silnice. Koruna stromu byla dost hustá, chránila nás proti případnému mírnému a krátkému dešti. Ten naštěstí nepřišel. Rozdělali jsme si malý ohníček, za chvíli jsme ale měli poznat, že to byla velká chyba. Už byla tma, když na silnici zastavilo auto a chvíli zůstalo stát. A už k nám zamířily dvě baterky. Policajti! Nejdříve jsme dostali rozkaz okamžitě uhasit oheň a následovala sprška výtek a výčet všeho co jsme porušili. Při kontrole občanských průkazů se jeden policajt rozzářil, držel zrovna v ruce tu mojí. "Tak kamaráde, už tě máme! Jdeš s námi!" Samozřejmě mi do smíchu nebylo. Ukázalo se, že hledají jednoho známého lapku, shodou okolností se jmenuje stejně jako já. Když se to vysvětlilo, spadl mi kámen ze srdce. Dostali jsme nakonec ještě kázání a oba muži zákona se pak odporoučeli. Nechali nás spát na místě, jen nás důrazně varovali před rozděláváním ohně. Poslechli jsme a za chvilku po jejich odjezdu se odebrali do říše snů.
Probudil nás ranní mrazík. Nemožnost rozdělání ohně nás popoháněla k rychlému balení ve snaze se trochu zahřát. Vydali jsme se směrem k zámku. Pod ním jsme narazili na otevřený stánek. Uvelebili jsme se na jeho zápraží a objednali si první várku grogů. Zhruba do oběda, kdy jsme se vydali na další cestu, jsme grogů do sebe stačili vpravit šest. A jak nám po nich bylo teplo! Po červené turistické značce jsme se dostali až ke koňské farmě u kostelíku
Chvojen. Následovala krátká pauza a vyrazili jsme dál, tentokrát jsme ale sešli ze značené cesty. Důvodem byla snaha zkrátit si cestu, po značce bychom to hodně dlouze obcházeli. Vyplatilo se. Chvilku polem, poté jsme sešli úvozovou cestou do údolí a ocitli se nedaleko zříceniny hradu
Kožlí. V údolí byl na louce poměrně velký a momentálně hustě osídlený skautský tábor. Prošli jsme okolo a zanedlouho už nás čekal krátký stoupák nahoru na zříceninu. Ten jsme zdolali snadno a ocitli se mezi pobořenými zdmi. Rozdělali jsme oheň a připravili se na nocování. Napadl nás nápad jak zpestřit svůj večer po našem. Rozhodli jsme se, že se pod rouškou tmy potajmu vplížíme do skautského tábora ležícího nedaleko, sebereme jim vlajku a druhý den ráno jim jí vítězoslavně přineseme. Holky s Unkasem zůstaly na místě a zbytek naší party se vydal vstříc dobrodružství pod vedením Medeláka. Vyvíjelo se to slibně. Připlížili jsme se do těsné blízkosti tábora a prolezli mezi prvními stany. Obyvatelstvo tábora vysedávalo okolo ohně ve vzdálenosti asi 30 metrů od nás, občas okolo nás procházeli jednotlivci do svých stanů. Přeběhli jsme malou planinku a ocitli se asi dvacet metrů za zády lidí u ohně, přesně na hranici tmy. Ke stožáru s vlajkou to už byl jen kousek, nebyl osvětlený září ohně, takže to vypadalo na snadnou kořist. K naší smůle ale zrovna přestali hrát na kytaru, basu a banjo a vyhlásili pauzu. Spousta skautíků se tak zvedla od ohně a začali se pohybovat ve velké míře po zbytku tábora, tedy i mezi námi. Leželi jsme naprosto bez hnutí, kryla nás jen stěna jednoho ze stanů a asi 30 centimetrů vysoká tráva. Několik párů nohou prošlo i přímo mezi námi, zcela bez povšimnutí. Na Medeláka málem jednou šlápli, bota jednoho z dětiček se zaryla do hlíny těsně vedle jeho ruky. Přálo nám štěstí, nikdo si nás za celou dobu nevšiml. Nastal ale problém s večerním chladem. Když jsme leželi na místě asi hodinu, třásli jsme se zimou jako osiky. Bylo nutné se vzdálit, díky ruchu v táboře už by to asi šlo těžko nepozorovaně. Šeptem jsme se tedy domluvili na kapitulaci, pomalu se zvedli a zamířili k ohni. Vzbudili jsme překvapení. Protože jsme přišli z druhé strany od hradu, předstírali jsme že jdeme jen okolo a táborem jen procházíme. Vypadalo to že nám to zbaštili i s navijákem. Chvíli jsme pokecali a se slovy "Ahóóój" jsme se odporoučeli. K našemu ohni jsme dorazili rozklepaní zimou a navíc jsme cíl naší mise ani nesplnili. Dali jsme trochu grogu a zalezli do spacáků.
V neděli ráno jsme na ohni ohřáli zbylé konzervy z našich zásob, pomalu jsme sbalili věci a dopoledne vyrazili zpátky ke Konopišti. Po včerejších našich stopách jsme zamířili kolem skautů do kopce, přes pole, kolem rybníka a následně pak zámku až do Benešova. Vlak nás pak hodil do Uhříněvse, holky pokračovaly dál na Prahu.
798
