10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Vandr na Stvořidla a Kácov

JasnoPolojasno ProměnlivéProměnlivé (9 dní) (36 km) Před 21.lety a 5.měsíci Červenec 1997
Džarda, Kóža a Láva na jezu v Českém Šternberku
Na poslední tradiční týdenní vandr naší osady jsme vyrazili v první polovině července 1997. Vzhledem k tomu že jsme na jaře toho roku ztratili našeho šerifa, ztratili jsme zároveň i hlavního tahouna těchto akcí. O další tejdeňák jsme se pokusili ještě v roce 1999, nakonec z toho byl jen čtyřdenní vandr. Ale v tom devadesátém sedmém se ještě akce povedla, vyjeli jsme na celý týden a účast byla poměrně hojná. Po dlouhé době s námi totiž přislíbil vyrazit i Kóža, bylo tedy jasné že o srandu nebude nouze. I Míra dal vědět že by taky vyrazil. Sestavu na počátek vandru jsme tedy měli. Před odjezdem se přihlásil Grepa, Pictus a Medelák. Ti tři nechtěli jet na celý týden, ale slíbili že za námi dorazí v průběhu týdne. Já (Láva) s Džardou jsme měli zpočátku dilema kam na ten týden vyjedeme, pak nás ale napadla spásná myšlenka v podobě Stvořidel. Od nich jsme chtěli vyrazit po proudu Sázavy dolů směrem ke Kácovu. A tak jsme se druhou sobotu v červenci roku 1997 sešli dopoledne v Uhříněvsi na nádraží a v počtu čtyřech kousků jsme mířili na Sázavu.

Dorazil jsem na nádraží o chvíli dřív, usadil se na lavičku pod stromem, srkl si za lahvinky rumu a vyčkával na ostatní. Po chvíli se objevil Džarda s Kóžou a Mírou v maskáčích. Sedli jsme na vlak a dojeli do Čerčan. Jak bývalo v těchto končinách pro nás zvykem, čekání na další vlak jsme si zpříjemnili pobytem v místní nádražní restauraci U Šantrůčka. Škoda že v současnosti už hospoda neexistuje, vzala za své při rozšiřování nádraží vlivem výstavby koridoru pro Pendolína. Každopádně tehdy tam byla a hostinský Šantrůček dobře věděl co má dělat aby jsme se u stolu nenudili. Když starý nádražní rozhlas ohlásil připravovaný odjezd našeho vlaku, opustili jsme útulné prostředí hospůdky a přesunuli se na perón, obtěžkáni nezbytnou zásobou lahvových piv. Cesta do Stvořidel je totiž dlouhá, avšak mlsáním pomalu teplajících Gambrinusů se pro nás patřičně zkrátila. Na nádraží ve Stvořidlech jsme vylezli z vlaku a zamířili přes most ke stánku v kempu. Bylo tu živo a docela plno, přesto se pro nás našlo místečko u stolu pod slunečníkem. No nebudu nic nalhávat, vydrželi jsme tam ještě dlouho po setmění. Vždyť odjezd na týden se přece musí řádně oslavit . V krajině ponořené do tmy přece nemělo cenu hledat nějaký přijatelný kemp, přešli jsme tedy opět most a zalehli k nočnímu odpočinku poblíž nádraží.

Vzbudil nás první ranní vlak. Leželi jsme totiž v blízkosti kolejí. Po včerejší oslavě se nám moc vstávat nechtělo, ale zvýšený pohyb lidí okolo nás přece jen vytáhl ze spacáků. Popravdě řečeno, všemi vychvalovaná Stvořidla nás moc nezaujala, rozhodli jsme se tedy, že se vlakem přesuneme do Zruče nad Sázavou a tam se uvidí kam dál. Plán jsme začali naplňovat. Vlak jel za dlouho, nakonec jsme se ho ale dočkali a vyrazili jím zpátky po proudu Sázavy. Ve Zruči jsme se však nedostali daleko, pohltil nás stánek za nádražím. Stánek vedl nějaký Číňan (nazvali jsme jej Xixao a jemu se ta přezdívka líbila) a měl moc dobré jídlo a pivo. Po pořádném dlabanci jsme skousli pár lahváčů a bylo nám dobře. Na Kóžu dolehlo pálící slunce trochu víc jak na nás a brzy si ustlal mezi nedalekými popelnicemi. To by jsme nebyli my, aby jsme ho při té trapné situaci nezvěčnili. Odpoledne se nachýlilo, my vzbudili Kóžu a vyrazili jsme k řece. U silničního mostu jsme sešli dolů na louku a uvelebili se u řeky. Vlezli jsme do vody řádně spláchnout ze sebe prach, Džardovi se ale naneštěstí povedlo také utopit brýle. Nenašli jsme je ani po hodině propátráváni dna řeky. Prostě uplavaly. To byl problém, Džarda brýle potřebuje. No nic, teď se zatím nedalo nic dělat, do večera jsme kempili na louce vedle mostu přes řeku a tam jsme také usnuli.

Slunce pálilo už od brzkého rána a teplota velmi rychle stoupala. Sbalili jsme si věci a mezi tím se nám zrodil v hlavě plán. Půjdeme ze Zruče po silnici do Trhového Štěpánova a pak vlakem do Vlašimi. Vydali jsme se tedy nejdříve do první samoobsluhy a zakoupili zásoby potravin. Džarda mezi tím zavolal z budky Medelákovi, který přislíbil že mu náhradní brýle druhý den přiveze do Českého Šternberka. Vydali jsme se na cestu. Přešli jsme přes most a zamířili po silnici k obci Soutice. Od údolí Želivky jsme vystoupali opět nahoru do polí, prošli pod dálnicí, sešli do lesnatého údolí a brzy se na dohled objevil Trhový Štěpánov. Utrmácení odpoledním vedrem jsme zamířili přímo k nádraží. Měli jsme štěstí, vlak měl jet za půl hodiny a tak jsme ještě stačili svlažit hrdlo v nádražní restauraci. Sedli jsme na vlak a přejeli do Domašína. Po staré známé cestě jsme vystoupali nahoru na Kalamajku a tam dali pauzu. Objevily se hlasy že tu rovnou přenocujeme, chuť na pivo ale byla silnější a tak jsme zamířili do Radošovic. Tam jsme dorazili až za soumraku. Milá paní výčepní nám nosila na stůl a my konečně pookřáli. V nočních hodinách jsme se pak přesunuli do blízkého lesa, kde jsme se utábořili poblíž seníku. Z původních plánů na oheň nezůstalo nic, jen co jsme sedli na jehličí, padla na nás únava a my usnuli, ani nevím jak ....

Měli jsme docela štěstí na počasí, když jsme vstávali, slince bylo nízko nad obzorem a dost pálilo. Nijak jsme se nezdržovali a vyrazili jsme na cestu. Cíl dnešní cesty jsme měli stanovený na Český Šternberk, měli jsme tam spicha s Grepou a Medelákem, který přislíbil Džardovi přivézt záložní brýle. Neopomněli jsme se stavit v Bílkovicích u krámku a doplnit trochu kalorií v podobě romadůru a piva. Na další pochod jsme se vydali údolím podél Divišovského potoka a za sílícího horka jsme dorazili do Divišova. Hned nad náměstím je perfektní hospůdka, častým cílem našich cest. Ani teď jsme nevynechali tu možnost nacpat do žaludku luxusní gulášek. Rozseděli jsme se a nechtělo se nám dál, zvednout jsme se ale museli. Další cesta vedla po silnici vinoucí se po polích, slunce tedy neúnosně pálilo. Jak jsme byli rádi že za dálnicí byl les a s ním i spojený stín. Dorazili jsme do Šternberka a naše první kroky zamířily rovnou k jezu. Koupel jsme potřebovali jako sůl. Po provedené hygieně následovalo osvěžení v hospodě pod hradem. Odpoledne dorazil Grepa s Medelákem. Medelák přijel jen do druhého dne. Do večera jsme vysedávali pod hradem, za setmění jsme si vyšlápli kopec nahoru na Poustevnu, kde jsme našli pohodlné a suché místo na spaní.

Byla středa a Kóža musel odjet do Prahy kvůli práci. Ráno se rozhodl Míra že se k němu připojí. Seběhli jsme tedy dopoledne k nádraží a počkali, až těm dvěma spolu s Medelákem pojede vlak na Prahu. Zůstávali jsme ve třech. Než přijede další vlak, měli jsme asi hodinku času, kterou jsme příjemně prolenošili na trávě za nádražím. Mířili jsme do Vranic. Od nádraží jsme vyrazili rovnou ke sroubku v Měsíčním údolí. To bylo překvápko když jsme tu potkali Martena ze Zruče nad Sázavou. Byla to dobrá náhoda, i on tu byl na čundru. V průběhu odpoledne přijel ještě další jeho kamarád, jehož jméno si už nevybavuju. Tím se naše parta pořádně rozrostla. Kluky ze Zruče jsme poznali toho roku na jaře a hned jsme si padli do oka. Navečer jsme se vypravili po kolejích do soběšínské hospůdky. Bylo docela plno, pro pár žíznivých čundráků ale hostinský ochotně našel místo. Dali jsme frončaft ještě s jedním maníkem v maskáčích, kterého jsme potkali v hospodě. Jmenoval se Frenky. Spolu s ním už jsme byli docela slušná banda maskáčů. Vytáhli jsme kytary a rozehráli náš repertoár. Místní na kytary byli zřejmě zvyklí, vypnuli televizi a přidávali se k nám. Nakonec z toho byla docela slušná zábava. Pozdě v noci, prakticky už "se židlemi" jsme se vypravili zpátky na srub. Zlákali jsme na společný vandr i Frenkyho, spolu s ním šel ale i jeden neplánovaný a nezvaný host. Frenky nás potichu prosil, jestli by jsme mu nepomohli se ho zbavit. Byl to nějaký maník s kriminální minulostí, ke Frenkymu se přifařil a ten ne a ne se ho zbavit. Navíc kriminálník nepůsobil zrovna dobrým dojmem. Na kraji vesnice jsme si tedy na týpka dupli a poslali ho zpátky. Poslušně odkráčel do tmy a my vyrazili už bez jeho společnosti na srub. Praštili jsme sebou do srubu a spali jak zabití.

Čtvrtek jsme hodlali proflákat a tak jsme hned od rána začali naplňovat tento všeobecně schválený plán. Nicméně nám to vydrželo jen do oběda, kdy jsme se Martenem vydali na průzkum okolí formou Vietnamu (vidět a nebýt viděn). Marten pro podobné akce projevil nadání a nadšení, obalil si tvář bahnem, nasázel do maskáčů větvičky a už se plížil do tábora u kolejí. V pravé poledne se mu povedlo nepozorovaně vniknout přes plot do tábora a ukořistit tam pár trofejí (majitelům jsme je pak večer vrátili). Následně jsme se přesunuli k nádraží Vranice, přebrodili jsme přes jez a zapadli k místnímu vyhlášenému stánku. Připojili se k nám i obyvatelé tábora, vytáhli jsme kytaru a zahráli jsme co jsme uměli. Zdrželi jsme se až do večerních hodin a když obsluha stánku šla domů, přebrodili zpátky jez a šli okupovat nálevnu v místním kempu. Táhli jsme to až do ranních hodin a když dotočili poslední pivo ze sudu, vydali jsme se na kutě do srubu.

V pátek ráno zručáci museli na chvíli odjet domů, slíbili že ale dorazí zpátky. My jsme na ten den měli domluveného spicha s Pictusem ve Stříbrné Skalici, sedli jsme tedy spolu s Frenkym na dopolední vlak a vyjeli do zmíněné vesnice. Místo srazu bylo zvolené opravdu dobře, poblíž nádraží stojí vyhlášená restaurace Na Marjánce. Jistě tušíte že jsme dlouho neotáleli a vydali se krátit dlouhou chvíli právě tam. Někdy po obědě dorazil Pictus. Počkali jsme na další vlak a vyrazili zpátky do Vranic, kam už také z druhého směru přijel Marten se zbytkem mančaftu. Opět jsme zavítali do místního kempu a opět jsme se zdrželi do pozdních hodin. I tuto noc nám srub posloužil k pohodlnému a suchému spánku.

Probudili jsme se do mlhavého a propršeného rána. Na chvíli to dopoledne sice vypadalo že se vyčasí, opět se pak ale zatáhlo a chvílemi začal kraj opět kropit déšť. Pictus vyrazil na průzkum do lesa a přestože byl červenec, donesl spoustu hub. V houbách se opravdu vyzná a tak donesl houby kterým by jsme jinak ani náhodou nevěřili. Rozutekli jsme se po lese i my ostatní a za chvíli už k obědu byla pořádná porce polívky s houbami. Odpoledne Marten objevil na skále nebezpečně uvolněný obrovský kámen, hrozící že by se mohl skulit na srub. Vytvořili jsme tedy pracovní četu a vyzbrojeni lopatkami a páčidly jsme šli kameni ukázat cestu. Podkopali jsme jej, vyhrabali pěšinku kudy se měl kutálet a zabrali páčidly. Ochotně se pohnul a vyrazil do údolí. Zastavil se až dole v potoce, kolem srubu naštěstí neškodně profrčel. Ještě že jsme mu takhle pomohli, býval by si to mohl krásně nasměrovat na srub a udělat z něj kůlničku na dříví. A nedejbože kdyby v něm zrovna někdo byl. Bylo načase spláchnout žízeň a zapít vítězství, vydali jsme se tedy do Soběšína na pár půllitrů. Vzali jsme to pěšky po kolejích a po půlhodině rychlého pochodu jsme si podávali dveře do lokálu. Nastal večer a nás čekal pochod zpátky, ztížený poměrně vydatným deštěm. Pro nás co jsme měli ponča to zas až takový problém nebyl, byli mezi námi i tací co výbavu proti dešti neměli žádnou a tak dorazili do srubu promočení až na kost. Oheň nebylo možno udělat, ve srubu nebývaly kamna a tak byli odkázáni na sušení ve spacáku.

Neděle, čas odjezdu. V naší osadě už bývá zvykem že se odjíždí brzy, konec vandrů nijak neprodlužujeme. Pobalili jsme tedy ještě mokré věci a vyrazili na nádraží. Měli jsme štěstí, vlak jsme chytili tak akorát. Kluci ze Zruče si na ten svůj vlak museli ještě chvíli počkat. Rozloučili jsme se a od té doby jsme je už neviděli. Marten narukoval na vojnu, dal se k profíkům a teď je někde v Afghánistánu, zbytek tamní party je bůhví kde. Dorazili jsme do Čerčan, kde jsme se rozloučili s Frenkym, ten mířil do Jižních Čech kde bydlel. Ani jeho jsme už od té doby neviděli. No a my jsme sedli na vlak a dojeli do Prahy jsme jsme se rozeběhli do svých domovů.
Nad jezem ve Šternberku U postevny ve Šternberku V kempu ve Vranicích V soběšínské hospodě Na nádraží v Soběšíně Džarda s osazenstvem kempu ve Vranicích Poustevna ve Šternberku Marten v soběšínské restauraci U ohně v Měsíčním údolí U srubu ve Vranicích Soběšínská hospůdka Valíme kámen do údolí Láva a Frenky při vyprošťování kamene U ohně u vranického sroubku Společnými silami kámen nakonec uvolníme ... Koupání na adama Promočeni z pochodu ze Soběšína Společné foto u kamene nad srubem Spíme ve srubu Grepa s Frenkym při koupání na jezu ve Vranicích Láva, Frenky a Grepa U stánku ve Vranicích Stánek ve Vranicích Vranický přívoz Rychlé občerstvení Na jezu ve Šternberku Na cestě do Trhového Štěpánova Český Šternberk Kóžovi je potřeba pomoci na nohy Kóža mezi popelnicemi
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   17.3.2008  |  Přečteno: 3171x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 7x | Průměrná známka: 1.1

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

2.12.2018 | Lahvic

Z důvodu hackerského útoku na moje druhé stránky o opev ... [více]

21.10.2018 | Lahvic

Ještě toho trochu :-D :-D ... [více]

14.10.2018 | Honza

Jo, rakvičky, věneček,... a ještě kozí mlíko se sifónem ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 539611
Přístupů dnes : 125
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 2

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 16.12.2018

<<12 / 2018>>
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kde nejraději nocujete?

širákGraf 462
srubGraf 171
převisGraf 195
stanGraf 203
škarpaGraf 172
domaGraf 177
jindeGraf 208

Hlasů: 1595

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2018 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144