Trampská osada Minessota

Pátek ráno, víkend s velikonočním pondělím před námi, a já (Láva) v tu chvíli ještě nevěděl, jak využiju nadcházejícího volna. Jen tak z nudy jsem zkusil zavolat Džardovi, slovo dalo slovo a zrodil se plán vandru. Ještě obvolat Medeláka, ten měl však v pátek šichtu a proto přislíbil že za námi přijede v sobotu kolem oběda. Z práce jsem tedy letěl rychle domů, vytáhl z prádla maskáče a vyrazil do Uhříněvse. Džardu jsem zastihl akorát když dorazil domů. Vyrazili jsme na nádraží, obtěžkáni zásobou 5-ti litrů luxusního Kácovského piva. Černou Kácovskou čtrnáctku vozí Džarda přímo z pivovaru při jeho pravidelných pracovních exkurzích a vždycky si všichni u něj pár petlahví objednáme. Piva jsme měli dost, vyhnuli jsme se tedy hospodě a šli rovnou na vlak. Mířili jsme do Hýskova. V Praze na Hlaváku jsme dopili první pivo-petláhev, sedli na další vlak a pustili se do další. Když jsme dorazili do Berouna, zbývala nám v poslední lahvi sotva polovina. Dilema, zda-li necháme zbytek piva na zítřek Medelákovi, jsme rychle vyřešili a nenechali mu nic. Počkali jsme na vlak směrem na Rakovník a dojeli do Hýskova, kde jsme zamířili do hospůdky Na staré huti. Nesměle jsme zkusili vytáhnout kytaru a naladili jí. Nikdo neprotestoval, takže jsme drnkli potichu pár písniček. Toho se chytil personál hospody, vypnul hudbu i na vedlejší zábavě a přikázal: "Hrajte!" Svůj požadavek podpořil baterií velkých panáků, ke které se připojili i místní štamgasti. Před námi stanula řada asi 6-panáků, kterou jsme se museli prokousávat. Když jsme jednoho upili, hned se na jeho místě objevil další. To byl pro nás vypínač. Upřímně, dál nevím co se dělo a ani Džarda nemůže následující události popsat. Prostě to nevíme ...

Probudili jsme se u bunkru vedle železniční trati, tedy na místě, kam jsme chtěli dojít. Takže do cíle jsme předchozí večer dorazili. Na čerstvém vzduchu obvykle nemíváme kocovinu, zato jsme teď měli pořádné okno. Pojedli jsme obsah konzervy a vyrazili do vesnice zakoupit něco do místní samoobsluhy. Do cesty se nám ale připletla včerejší hospoda, číšník právě otvíral. Ze samochmatu tedy sešlo.
"Kucí, hráli jste včera dobře, hlavně ten Holubí dům byl luxusní", povídá výčepák.
"Cože? Vždyť my Holubí dům ani neumíme ..."
"Ale umíte, včera jste ho hráli. A spoustu dalších."
"Hmmm, tak to vůbec nevíme. Ty panáky nás vypnuly. Zaplatili jsme aspoň?"
"No jasný, nebojte, vypadnout bez placení bych vás nenechal."

Tak se to tedy včera povedlo. Super! Dali jsme kafe, pivo a perfektní česnečku a pomalu rozdýchávali včerejší nápor. Po obědě dorazil Medelák. Ve vlaku se navíc připletl do nějaké rvačky a sebou si přivezl suvenýr - baseballovou pálku. Slušná trofej. Dali jsme dvě tři píva na žízeň a vyrazili si sednout k jezu, kde jsme důkladně poobědvali. Džardův plán na průzkum nedalekého Křivoklátu zůstával nenaplněn, když jsme se konečně po hodině lenošení a vstřebávání jídla odhodlali vyrazit, pro změnu nám v příštích dvou hodinách nejel vlak. A kdybychom vyrazili pak, už bychom jeli za tmy. Zrodil se tedy náhradní plán v podobě Staré huti, který byl vzápětí jednomyslně přijat. Tentokrát jsme už ale dávali bacha, kytaru raději vynechali, takže jsme se dočkali i zavírací doby, aniž bychom padali pod stůl. Na našem kempíku jsme ještě zdlábli konzervu, sosli si z lahvinky Peprmintky a šli spát.

Medelák v neděli musel na noční do práce a i my přijali brzký návrat do Prahy. Ještě než jsme vyrazili na cestu, potěšila nás okolo projíždějící parní lokomotiva značky Albatros. Do Berouna jsme se prošli pěšky, není nad to se nadýchat po ránu trochu zplodin z aut při půlhodinové chůzi po silnici. Vlak na Prahu jsme stihli akorát a zhruba za hodinu už nás opět vítalo naše rodné hlavní město.