"Vole, pojeď na čundr! Jel by s námi kámoš z učňáku, v životě ještě nebyl na vandru." Těmito slovy mě počastoval Medelák v jedno středeční odpoledne krátce před koncem prázdnin roku 1994. Na mojí odpověď týkající se nedostatku finančních prostředků odvětil, že nejsem sám a že to přeci nevadí. Vezmeme dlabanec, na vlak a nějaké to pivko už seženeme korunky a můžeme vyrazit. V plánu bylo vyjet už druhého dne ráno a zůstat v přírodě až do neděle. Z domova jsem vyfásnul dvě konzervy, kdybych vandr nahlásil včas, bylo by jich víc. Tenkrát jsem ještě nebyl osoba samostatně výdělečně činná, obdržel jsem kapesné a mohl jsem vyrazit. Medelák se blýskl jednou lahvinkou Peach-vodky, chlebem a dvěma paštikami. Drželi jsme se hesla "hlad je převlečená žízeň" a naše omezené finanční prostředky jsme později investovali do návštěvy hospůdky. A to se nám mělo trochu nevyplatit. S Hurvajzem, tak se ten Medelákův kamarád přezdíval, nakonec chtěla vyrazit i jeho přítelkyně, která však nebyla nikdy v životě ani na táboře. Vyrazili tedy s námi totální zelenáči.
Ve čtvrtek ráno jsem naskákal do jehličí a vyrazil k Medelákovi. Tam už na mě čekala celá sestava, Medelák ještě neměl dobaleno a proto nám ujel plánovaný vlak. To mělo za následek odjetí přípoje v Benešově a s tím i spojenou zastávku v tamní nádražní restauraci. Dorazili jsme do Domašína a vyšlápli si kopec na Kalamajku. Hurvajz ocenil možnost suchého spaní v seníku a hned s Luckou vyzkoušel jak se v něm spí. My jsme se venku zatím věnovali ohni a konzumaci potravin, s následnou degustací broskvovky. Odpoledne nám ale ochucený líh přestal chutnat a seběhla se nám slina na pivo. V Chotýšanech točí výborného Ferdinanda, přišli jsme tedy s návrhem vyrazit tam. Plán byl hned přijat. Sešli jsme dolů k nádraží a po hlavní silnici došli navečer až do Chotýšan. A zatímco jsme se věnovali hospodě, na kraj se snesla tma. Když jsme vyrazili zpátky do našeho tábora, napadla nás s Medelákem myšlenka, že těm našim dvěma zelenáčům pobyt v noční krajině trochu zpestříme a zároveň vyzkoušíme jejich orientační smysl. Když jsme tedy došli v Chotýšanech k hlavní silnici a měli jsme zatočit doleva, oba jsme se bez zaváhání pustili doprava.
"Moment, snad půjdeme doleva, ne?" Hurvajzův orientační smysl nezklamal.
"Blbost, tamhle je seník, jdeme doprava."
Hurvajz s Luckou se nenechali zblbnout a stáli si na svém. Ale i my. Vydali jsme se doprava. Oba nejistě postávali na křižovatce a pak se pomalu vydali správným směrem. Nedošli však daleko a zarazili se.
"Medelákůůůůů !!"
To jsme se už ale plížili temným příkopem podél nich a nehodlali se nechat objevit. Tichý a nepozorovaný pohyb krajinou, to je naše. Oba prošli těsně kolem nás, aniž by si nás všimli a vrátili se zpátky na křižovatku. Popošli do míst kde jsme jim zmizeli a opět se vrátili, nepřestávajíce nás vyvolávat. Slabě jsme hvízdli. Hned se rozeběhli směrem k nám, my byli ale dobře schovaní. Pomohl nám vítr. Když zafoukal a Medelák znovu slabě hvízdl, vypadalo to že se pohybujeme úplně jinde a oba se hned rozeběhli jiným směrem. Takhle jsme si s nimi hráli asi 10 minut, když se pak ale opět přiblížili k nám, zaslechli jsme Lucku jak se dává do breku. To byl konec hry. Vyšli jsme z příkopu asi 5 metrů od nich a jejich úlek vystřídala úleva. Vyslechli jsme pár výčitek, nakonec se ale situace uklidnila a společně jsme pak vyrazili na Kalamajku, kam jsme došli kolem půlnoci.
Slušně jsme se prospali a vstávali kolem desáté dopoledne. Tedy já s Medelákem, Hurvajz s Luckou vylezli ze spacáků až kolem oběda. Rozdělali jsme oheň a zdlábli poslední zbytky jídla. Když pak vylezli oba spáči, pobalili jsme věci, vyrazili na vlak a zamířili do Ledečka. Motorák nás odvezl do Benešova, panťák do Čerčan a opět motorák do Ledečka. Moc peněz jsme už neměli, přesto jsme se stavili na jednom v hospodě nad mostem. Vyšlápli jsme si krpál na kopec nad Ledečkem, zvaný
Krkavčina. Nahoře na skále je krásný výhled na Podskalí a meandry Sázavy a je tam i slušné místo na spaní. Tady jsme se usídlili. Hurvajz nás překvapil, když si sundal bundu a neřešil kam jí pověsí, neboť vytáhl z báglu ramínko
. S Medelákem jsme měli finance tak akorát na vlak, jídla se nedostávalo a dopili jsme zbytek peach-vodky. Nastal večer, padla tma a my se kochali krásným výhledem na okolí. Dokonce jsme měli i hezké divadýlko, když si u hospody jeden místní jezeďák v žigulíku namlátil hubu. Vzal s ním totiž o plot. Couvnul a odjel, zjevně měl naváto. Když nás přestalo bavit vysedávání na Krkavčině, šli jsme spát.
Sobota, osm hodin dopoledne a já s Medelákem opět vzhůru, zbytek teamu ještě v limbu. Teď poprvé už na nás dolehl hlad, vždyť jsme nejedli už od včerejška. Když se probrali naši dva spáči, vyrazili jsme opět na další cestu. Tentokrát jsme chtěli dorazit do seníku u Tehova. Lokálkou do Čerčan a osobákem pak do Strančic. Přes Všestary jsme pak dorazili na Tehovskou Hůru. Hurvajz s Luckou zalezli do seníku a my se vydali na shánění jídla. Moc jsme toho nepobrali, jen pár jablek, po kterých má člověk po půlhodině opět hlad. Uchýlili jsme se tedy k méně obvyklému řešení. Natrhali jsme na poli pšenici, vydrolili jí do kotlíku, zalili vodou a vařili asi dvě hodiny. Ani pak nezměkla a skoro se nedala jíst. Sůl jsme neměli, jen jsme do vařeného obilí nakrouhali trochu jablek, aby to alespoň dostalo nějakou chuť. Z nouze jsme to jedli, neopomněli jsme nabídnout i obyvatelům seníku. Odmítli. Mysleli jsme že asi nemají takový hlad a naše potrava se jim ekluje. Později jsme zjistili že hlad neměli a v seníku zdlábli tři konzervy vepřového ve vlastní šťávě. I chleba měli. To byla asi taková pomsta za to, jak jsme je nechali bloudit po Chotýšanech
. My si tedy užívali vařeného obilí a mezitím nastal večer. Ustlali jsme si pod břízkami, udržovali oheň a kecali o všem možném.
Kupodivu Hurvajz vstával poměrně brzy. Asi se jim už chtělo domů. K snídani jsme nic neměli, vyrazili jsme tedy brzo na vlak do Světic a dokodrcali se do Prahy. To bylo naposledy co jsem Hurvajze viděl, vandry ho nikdy nechytly a s námi už nikdy nejel.
753