Trampská osada Minessota

Severozápadní část Křivoklátska byla pro nás na počátku roku 2008 dosud neznámou oblastí. Už delší dobu zela v našich hlavách myšlenka vyrazit do zmíněných míst průzkumným vandrem. Nějaký ten rok nazpátek jsem společně s Medelákem pravidelně mířil od Kladna po Nižbor při našich tradičních předjarních čundrech, při kterých jsme chráněnou krajinnou oblast u Křivoklátu míjeli při jejím východním okraji. Důvodem nezvyklé trasy nebyla žádná trampsky idylická místa ani krásy tamní krajiny, do těchto míst nás o čtyři roky dříve dovedla potřeba zmapovat průběh zničené pevnostní linie zvané Pražská čára, jejíž pevnůstky byly před válkou budovány jako druhé obranné postavení na širokém perimetru hlavního města. Krátce po okupaci byla většina takzvaných řopíků zničena. Jejich pozůstatky jsem od počátku druhého tisíciletí aktivně vyhledával. Svoje vojensko-historické zájmy jsem postupem několika následujících let rozšířil o pátrání po odbojových činnostech v Protektorátu a první vlně parašutistů z Londýna. Tak mi v hlavě uvízly jisté Požáry. Když jsme pak při pohledu na mapu při plánování našeho průzkumného vandru na Křivoklátsko uviděli zmíněný název, jeden z cílů našeho následujícího putování jsem nastavil právě tam.

Na takovou výpravu se hodil nejlépe prodloužený velikonoční víkend v druhé polovině března roku 2008. Akci jsme pojali jako vietnam ve snaze trochu minimalizovat pozorování našich postav okolím a zároveň trochu oživit starou vandrovní tradici. Ukrývání před zraky okolí se nám mělo vyplatit, leč nepředbíhejme. Z důvodu absence papírové mapy a neexistence mapy elektronické v tehdy ještě relativně primitivních mobilních přístrojích jsem vytyčil několik orientačních bodů v mapě v počítači a uložil je do outdoorové navigace, kterou jsem využíval k vyhledávání pozůstatků po předválečném opevnění i geocachingu. Nyní nám body měly ukázat cestu. Už od počátku plánování bylo jasné, že jedeme pouze ve dvou. Den před odjezdem jsem v obchodním domě zakoupil jeden a půl litru rumu, zatímco Medelák pořídil stejné množství v jiném. A pak přišel pátek, 21. března 2008.

Na palubě osobního vozu jsem mířil z práce k domovu a cestou se stavil v oblíbeném řeznictví k dokoupení potřebných živin v tuhém skupenství. Medelák mířil pro vandrovní věci do Uhříněvsi, vlivem pátečních dopravních kolon však ke mě na Jižní město přijel nad očekávání později. Následoval pochod na podzemní dráhu s výstupem na Hlavním nádraží a zrychlený pěší přesun na nádraží Masarykovo. Spěšný vlak na Rakovník jsme doběhli na poslední chvíli a nestihli proto svlažit hrdlo u stánku blízko perónu. Jízda netrvala dlouho a po necelé hodince jsme vystupovali v Lužné u Rakovníka. Prvotním naším cílem bylo najít restauraci. Nemuseli jsme hledat dlouho, jedna na nás vykoukla hned za nádražní budovou. Bylo přesně 17:41, když jsme zapadli dovnitř. V úplně plné hospůdce jsme našli poslední dvě místa na sezení, přičemž parta třech čundráků co přišla nedlouho po nás už dávala pivko "na stojáka". Osm dvanáctistupňových Krušovic pozvedlo náladu a zatemnilo paměť, o konečném jejich počtu a případném zakončení pomocí destilátu již obsah mojí lebeční kosti informaci nevydává. Díky zapnutému trasovému logu v navigaci Garmin máme ale přesný časový údaj o našem opuštění restauračního zařízení. Ve 22:13, tedy po čtyřech hodinách a dvaatřiceti minutách od chvíle kdy jsme vzali za kliku u dveří při příchodu do restaurace, jí naše alkoholem povzbuzené postavy opustily. Cesta k nejbližšímu lesu už po cestě nebyla dlouhá, ležení jsme rozložili mezi dva smrky, v lese nedaleko železniční trati. Přístřešek z plachty jsme ještě z posledních sil doplnili stěnou z maskovací sítě a pak už se odebrali do spacáků.

Potřeba zbavit tělo nadbytečných tekutin mě vytáhla ze spacáku kolem deváté hodiny ranní. Slunce už prosvětlovalo les a pomalu zahánělo ranní mrazík. Do spacáku jsem se už nevrátil, zvítězila snaha nasát ranní předjarní atmosféru i neochota absolvovat znovu nutnost nasazovat na nohy vymrzlé kanady. Čapnul jsem tedy navigaci a vydal se k železniční trati, kde byla ukrytá schránka hry geocaching. Krabičku jsem s pomocí přístroje úspěšně nalezl a poté se chvíli kochal pohledem na seřazené parní lokomotivy v místním muzeu. Snaha vyfotit je vyzněla naprázdno, neboť můj telefon měl nějaký problém s paměťovou kartou. Že se žádná fotografie neuložila, jsem zjistil až po příjezdu domů. Cestou zpět k našemu ležení se mi naskytla příležitost vyzkoušet si první ukrytí vůči zraku místních obyvatel a před procházejícími dvěma místními důchodci jsem zapadl do příkopu. Spolu s mým návratem opustil Medelák říši snů, potáhl z cigarety a po zrychleném opuštění spacáku odložil obsah močového měchýře na nedaleké jehličí. Nedlouho poté kolem nás prošla skupinka oněch tří čundráků, se kterými jsme se potkali předešlého večera v restauraci. Rozebrali jsme přístřešek a vedle rozdělali malý ohýnek, který vytvořil pečenou krustu jitrničkám k snídani a ohřál dostatek vody na tři ranní grogy.

Následovala příprava na další cestu. Pomalovali jsme tváře maskovacími barvami, navlékli si maskovací sítě a zamířili lesem východním směrem. První cíl cesty byl u pramene Merklovka, kam jsme dorazili před polednem. V místě jsme vyhlásili stopku ukrývání, neboť u pramene byl celkem čilý provoz. Seděli jsme, pojedli něco málo z konzervované stravy, popili několik grogů, slunce nás hřálo do zad a bylo nám dobře. Z původně zamýšlené krátké přestávky to byly regulérní dvě hodiny posezení. Nabrali jsme zásobu železité vody z pramene a zamířili jižním směrem k silnici. Tu přejít nepozorovaně byl trochu oříšek. Hlavní tah na Rakovník nemá o provoz nouzi. Nějakou chvilku jsme leželi v lese vedle silnice a vyčkávali na vhodný okamžik k přeběhnutí silnice. Vtom po silnici přišla osamělá žena a začala studovat jízdní řád na autobusové zastávce, jen několik kroků od nás. Když zjistila, že prostředku hromadné přepravy osob se v těchto místech toho dne nedočká, odešla po silnici směrem k Lužné, aniž by si všimla, že jí pozorovaly z malé vzdálenosti zpod maskovacích sítí dva páry očí. Pak přišel okamžik, kdy zprava ani zleva nejelo žádné auto a my rychlým během překonali silnici.

Další naše kroky pak vedly po cestě k místní hájovně, u které jsme opustili značenou stezku a vydali se vzhůru do celkem prudkého a táhlého kopce, na jehož temeni jsme museli dát krátkou přestávku u místního seníku. Sotva jsme začali klesat cestou dolů k Belšance, ozval se za mlázím před námi mužský a vzápětí ženský hlas. Okamžitě jsme uhnuli z cesty a plácli sebou do borůvčí necelých deset metrů od cesty. Maskovací sítě fungovaly skvěle. Mladý pár zjevně zaslechl náš rychlý přesun do lesa, ovšem příčina hluku jim zůstala neznámá. Sledovali jsme, jak oba nakukovali zpoza mlází do lesa, načež slečna opustila prostor poněkud zrychleně. Maník ještě chvíli váhal, pak zkusil hodit do lesa kámen, který však mířil několik metrů za nás. Nedostalo se mu adekvátní odezvy a nakonec se rychlým během pustil po cestě dolů, kde oba nasedli do auta a odjeli. Na jejich úkor jsme se samozřejmě královsky bavili.

Netrvalo dlouho a opět jsme využívali maskování. V rychlém tempu nakládala osádka automobilu zaparkovaném v lese vytěžené dřevo do nákladového prostoru. Měli celkem naspěch, hromádka dřeva se brzy přesunula do útrob auta, přičemž jeden z chlapíků se vydal pro další ještě kousek dále do lesa. Směrem k nám! Byli jsme bezpečně ukryti za nízkou smrčinou a maník naštěstí nešel daleko. Už jsme chtěli pokračovat obloukem do prudkého kopce po naší levé ruce, když chlapi uznali že mají dost, nasedli a odjeli. Měli jsme volnou, relativně pohodlnou cestu. V dalším stoupání ke Třem Stolům nám už pomalu začaly docházet síly a náš "vietnam" ustupoval trochu do pozadí na úkor dopředného pohybu. K hájovně Štýlovna U Pěti dubů jsme zamířili lesem vedle silnice, když pak les vlevo ustoupil poli, omezili jsme skrývání na pouhý ústup před blížícími se vozidly do příkopu a dále pokračovali po silnici. Polní cesta nad obcí Nový Dům byla lemována polámanými stromy, jasným znamením, že se tudy nedávno prohnal značně silný vítr. Když jsme po ní dosáhli okraje lesa, šipka přístroje nás dovedla k pomníku jakémusi bulharskému vojákovi a za ním ke krabičce hry geocaching. S občasným zmizením v lese před blížícím se autem jsme pokračovali po silnici k hájovně Pařeziny. Na kraj se pomalu začala snášet tma a my byli nuceni hledat místo na spaní. To jsme nalezli v lese, blízko jeho okraje, s perfektním krytím mladou smrčinou od silnice. Kousek od nás se nacházela Požárská pole, o kterých jsme v tu chvíli ještě nevěděli, že nás v budoucnu velmi ovlivní. Napnout přístřešek bylo dílem několika minut a brzy před ním zaplál oheň. Ten jsme udržovali záměrně nižší, přestože večerní chlad nabýval na intenzitě, potřeba neprozrazení naší pozice však byla vyšší. Když se úplně setmělo, pozorovali jsme zajímavý jev. Od pole na jihovýchodu k nám začínalo zářit intenzivní oranžové světlo a vypadalo to, jako by k nám po poli někdo mířil autem. Už jsme málem zadusili oheň ve snaze zabránit našemu prozrazení, když nám došlo, že zpoza horizontu vycházel Měsíc a díky lomu světla nízko nad zemí byl pohledově mnohem větší. Dali jsme několik večerních doušků grogu a brzy se vlivem únavy odebrali do spacáků.

Probralo mě zvláštní ticho. Zpod plachty nebylo slyšet ani šustnutí listu. Absence zvukových vjemů je v lesním porostu dost neobvyklým jevem, který mívá většinou jednu hlavní příčinu. Les byl zahalen nízkou sněhovou pokrývkou a další sněhové vločky se sypaly z těžkých tmavých mraků. Protože mě opět malá potřeba táhla neodbytně ze spacáku, nazul jsem kanady a vylezl zpod přístřešku. Do útrob vyhřátého spacáku jsem se již nevrátil a raději toulkou po okolí nasával onu zvláštní atmosféru, která ve mě před koncem března kupodivu vyvolávala jakési uspokojení. Než Medelák otevřel oči, stihl jsem ještě rozdělat menší oheň, na kterém se zanedlouho v hrnku vařila voda na první ranní grog. Během chvilky horká kapalina zmizela v mých útrobách a krátce poté už byl v šálku další, horký vodou naředěný a cukrem doslazený rum. Pomocí vonné esence linoucí se z plecháčku jsem probral kamaráda do stavu bdělosti a společně jsme obsah následně zkonzumovali. Sbaleno jsme měli rychle, ovšem než jsme se vydali na další cestu, stihli jsme popít ještě dalších pět grogů a posnídat z tenčících se zásob potravin. Také sněžit už postupně přestalo. Naše kroky směřovaly jižním směrem a byl konec všemu ukrývání. Po silnici jsme prošli kolem statku na Požárech a přes Písky klesali do údolí Berounky. S nadmořskou výškou ubývalo sněhu a dole ve Zbečnu už po něm nebylo ani památky. Cedule od plzeňského výrobce chmelového nápoje visící na stěně domu u mostu značila, že se za bytelnými dveřmi pod ní nachází útulný a vyhřátý lokál moc hezké hospůdky. Několik vteřin poté, co jsme vzetím za kliku zjistili otevření restaurace už výčepní před nás stavěl první ze čtyř zrzavých moků, které jsme stihli "polknout" během našeho asi hodinového čekání na vlak. Setkali jsme se zde také s našimi starými známými čundráky od Lužné, kteří nám trochu nasraně sdělili, že jejich večerní oheň byl objeven hlídkou CHKO a obnos z jejich peněženek doznal následně jisté újmy. Restauraci jsme opouštěli neochotně, nicméně od Rakovníku se blížil vlak, který nedlouho poté stavěl v Hýskově, kde byl náš operativně zvolený další cíl cesty. O půl hodiny později jsme brali za kliku v naší oblíbené hospodě u jezu v Hýskově. Kvalitní dlabanec o větším množství a několik piv nás dokonale rozsedělo. K večeru proběhlo vícero rund kořalek s místními štamgasty, nicméně jsem neudržel "krok" a potupně na hodinku složil hlavu na stůl. Probral mě Medelák před zavíračkou a zavelel k odchodu. Zamířili jsme k tunýlku pod železniční tratí a tam krátce po našem příchodu zabrali ku spánku.

Pondělní dopoledne se neslo ve znamení odjezdu k domovu. Obvyklá cesta pěšky do Berouna se tentokrát nekonala, mířili jsme opačným směrem k nádraží v Hýskově, kde jsme krátce počkali na vlak a na jeho palubě dosáhli Berounu pohodlným cestováním. Rychlík Jan Hus nás dovezl na Hlavní nádraží a metro pak k domovu.