29.10.2019 - 11

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Výsadek skupiny Anthropoid u obce Nehvizdy

Jan Kubiš a Josef Gabčík
Toto téma s naší trampskou osadou zdánlivě nesouvisí, opak je ale pravdou. Spojujícím článkem jsem já (Lahva), jelikož se o odboj na území Protektorátu poměrně dlouhodobě zajímám. Okolo této paravýsadkové skupiny panuje mnoho dohadů, spousta knih a historiků mluví jinak. Nakladu si za cíl objasnit jak to tenkrát opravdu bylo, pokusím se jen napsat jak si myslím osobně já, co se tenkrát odehrálo. Opírám se o několik knížek, vlastní průzkum okolí a vzpomínky pamětníků jedné vesničky ležící východně od Prahy. Tento článek považujte jako pilotní ze začínající série o válečném odboji. Za odbojovou a protiněmeckou činnost mnoho vlastenců a jejich rodin bohužel zaplatilo životem a jejich skutky by neměly zůstat zapomenuty. A to je přesně cílem tohoto a dalších následujících článků, přispět svou troškou do mlýna a nedat zapomenout na tyto hrdiny.

Členové paravýsadkové skupiny Anthropoid Josef Gabčík a Jan Kubiš byli pověřeni spácháním atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Byli vysazeni v prostoru obce Nehvizdy východně od Prahy, spojili se s místní odbojovou organizací a 27.5.1942 provedli úspěšný útok na protektora. Ten nedlouho po atentátu na následky zranění zemřel a němci zahájili odvetná opatření v podobě stovek poprav, vyhlazením některých vesnic a útiskem národa. Vinou zrady parašutisty Čurdy Gestapo proniklo do odboje a prakticky celý ho zdecimovalo. Gabčík s Kubišem také neunikli a zaplatili za to životem při přestřelce v kostele v Resslově ulici v Praze. Většinu těch co jim pomáhali pak Němci poslali do koncentračního tábora Mauthausen kde je následně popravili.

Britská vláda vyčítala české, exilové, že v Protektorátu Čechy a Morava je jen málo rozvinutá odbojová organizace proti okupantům. Bylo tedy v polovině roku 1941 rozhodnuto o velké vlně výsadkových skupin, které místní odboj podpoří. Přípravou těchto výsadků byl pověřen přednosta II.odboru MNO plk.gšt. František Moravec ( narozen 23.7.1895). Ten se také začal zajímat představou o výrazném demonstrativním činu, který by měl nejen politický, ale i morální dopad. Jeho realizaci svěřil Zvláštní skupině D, zabývající se činností parašutistů. V plánu bylo odstranit někoho z čelních představitelů německé třetí říše. V úvahu připadal státní tajemník říšského protektora pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank, nebo samotný říšský protektor. Když 21.září 1941 po odstoupení dosavadního říšského protektora Konstantina von Neuratha převzal otěže Heydrich a rozpoutal svojí podzimní vlnu teroru, bylo rozhodnuto, že terčem se stane právě on. Byla vytvořena paravýsadková skupina Anthropoid, jejímiž členy se stal rotmistr Josef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Oba v tu dobu již absolvovali paravýcvik STS 51 v Ringway, sabotážní kurz STS 26 ve Skotsku. Rotný Svoboda se ale při cvičném seskoku padákem zranil a Gabčík si vybral jako náhradu svého kamaráda Jana Kubiše. Společně s ním byl 8.11.1941 přidělen na čs.výcvikovou stanici STS 2 Bellasis. Zde se do 27.12. podrobil doplňujícímu výcviku ve střelbě, práci s výbušninami, jízdě s motorovými vozidly a sebeobraně. Vysazení skupiny Anthropoid (lidoop) v novém složení bylo původně předpokládáno 7. a poté 30.11.1941. Letoun se však vždy vrátil pro nepřízeň počasí. Napotřetí, 29.12.1941, se jejich vysazení už povedlo.

Během odpoledne 28.12.1941 byla skupina Anthropoid dovezena nákladním autem na letiště Tangmere, spolu s nimi tam dorazily také výsadky SILVER A a SILVER B . Parašutisté spolu ale až do odletu nesměli přijít do styku, každá skupina byla tedy vybavována výstrojí a výzbrojí odděleně. Bylo to z důvodu utajení, svoje úkoly vzájemně neznali. Dispečer letu škpt. Šustr vybavil oba výsadkáře vším potřebným, nechal je napsat poslední vůli a odebral od nich osobní věci. Přiblížila se desátá večer a byl čas vyrazit na cestu. U letounu se teprve všechny tři skupiny sešly a seřadili se na apel. Rozloučit se s nimi přišel i plk.gšt. František Moravec, Gabčík ho podle některých zdrojů před odletem poprosil, zda-li by nemohl za něj zaplatit dluh 10-ti liber v místní restauraci. Moravec údajně souhlasil. Osobně si myslím že to tak nebylo, přece jen Moravec byl jejich nejvyšší vojenský nadřízený. Pak nastoupili do čtyřmotorového letounu Handley-Page Halifax Mk.II/srs.1a sériového čísla L9613 s kódy NF-V patřící ke 138. peruti, pilotovaný kpt. Ronaldem C. Hockeym a usadili se v bombovnici. Na palubě byla ještě sedmičlenná posádka a dispatcher letu škpt. Šustr. Ve 22:00 SEČ letadlo odstartovalo. Po dosažení letové výšky 10000 stop (cca.3000 metrů) vyrazili směrem k pobřeží. V některých pramenech uvádějí živý hovor a vtipkování mezi parašutisty. Opak je ale pravdou, všichni v temném letounu mlčeli a zabývali se svými myšlenkami. Důvod je prostý, hluk motorů je v tom letadle značný a bez interkomu není slyšet téměř vlastního slova. Navíc hovor byl zakázaný, dispečer Šustr byl velmi předpisový a ten by jej ani nedopustil. Mlčení na palubě letounu potvrzují i oba členové SILVERu B kteří válku přežili a podali cenné svědectví. V přetopeném letadle tak všichni mlčky čekali na svůj okamžik. Ve 22:49 přeletěli francouzské pobřeží a zamířili nad Německo. 29.12.1941 v 00:42 nad Darmstadtem byl Halifax napaden německými nočními stíhači, díky obratnosti pilota se jim ale povede uniknout. V 1:32 byl dosažen Bayreuth. V 2:12 se letadlo dostává do pozemní protiletecké palby, posádka se domnívá že to je přehradná palba okolo plzeňské Škodovky. Díky navigační chybě se letoun ale dostal nad Prahu a do palby dělostřelectva na její periférii. Ve 2:15 jsou nad centrem Prahy. Letadlo pokračuje dále směrem na východ a zanedlouho se rozsvítí zelené světlo informující o přiblížení k cíli. Halifax klesá na letovou výšku 900 stop (cca.270 metrů), zpomaluje ze 190 mil/hod. na 120 mil za hodinu a začíná kroužit nad velkým polem, o kterém si navigátor myslí že je v prostoru Ejpovice na Plzeňsku. Gabčík s Kubišem se posadí na hranu otevřeného otvoru v podlaze a čekají na rozkaz ke skoku. Mávnou na kamarády, podají dispečerovi Šustrovi ruku a Gabčík přesvědčivě zvolá : "Brzy o nás uslyšíte, uděláme všechno, co bude možné " . "Go !! " Jeden po druhém skočí do otvoru, vzápětí je za nimi shozen vak s vybavením. Je přesně 29.12.1941 2:24 SEČ, výsadek skupiny Anthropoid právě proběhl.

Letadlo mizí v dálce na východě, nabírá rychlost a výšku a veze zbylé dvě výsadkové skupiny do prostoru jejich seskoku. Anthropoid zvolna klesá na zasněžené pole. Viditelnost je horší, mraky jsou nízko a nad zemí je lehce mlhavo. Kubiš dosedá na pole o kus západněji, předpisově se sbalí do parakotoulu, zvedne se a vyfoukne z padáku vzduch. Rychle jej odepne, smotá a vyrazí rychle hledat kamaráda. Ten takové štěstí nemá, nemůže se vyhnout silničnímu příkopu a padá přímo na jeho hranu. Ostrá bolest projede jeho nohou. Pohmoždil si palec u nohy. V tomto směru se prameny opět rozcházejí, jedni tvrdí že si vymkl kotník, druzí že si palec přímo zlomil, jiní se přiklánějí pouze k pohmoždění. Já se přikláním k té třetí variantě, protože v pitevním protokolu o půl roku později se žádná zmínka o zahojené zlomenině neobjevuje. A ta Gabčíkova pitva byla německy důkladná. S vymknutým palcem u nohy má tedy Gabčík omezenou možnost pobybu, nicméně i on sbalí padák a spolu s Kubišem jde najít jejich vybavení. I vak s jejich výstrojí a výzbrojí brzy najdou a začnou se shánět po nějakém úkrytu. Kus od nich vidí osamělou boudu uprostřed pole, vypáčí tedy petlici a vlezou dovnitř. A tady se právě informace začínají značně rozcházet.

Hned po válce se přihlásil první svědek, hajný Alois Šmejkal, a odvyprávěl svůj příběh pro knihu Nejen černé uniformy. Údajně v tu noc nemohl spát a když slyšel motory nízko letícího letadla tak vylezl na střechu svého domu a zahlédl dva padáky snášející se na zem za hřbitovem. Ráno se pak vydal do těch míst, našel tam stopy a v nedalekém remízku zahrabaný padák. Vydal se po stopách a došel k zahradnické boudě v polích za vesnicí. Tam našel vypáčený zámek, uvnitř pak nějaké cizí vybavení a snědenou konzervu s nápisem v angličtině. Šel po stopách dál a dorazil až do lomu Skály asi kilometr od vesnice. Tam na oba parašutisty narazil, údajně studovali zrovna mapu. Nabídl jim pomoc a v průběhu několika dalších dní je zásoboval potravinami a léky. Gabčík s Kubišem se podle něj ubytovali v sluji vzniklé při těžbě. Později je hajný prý odvedl do dalšího nedalekého lomu z důvodu přítomnosti Němců ve vesnici. Při jedné výpravě do lomu pak narazil na mlynáře Baumanna z vedlejší vesnice Horoušany, který jim také pomáhal. Po několika dalších dnech pak z lomu odjeli. Hezký a romantický příběh, jenže zcela nesmyslný. Hajný Šmejkal si tak chtěl ohřát polívčičku a v očích veřejnosti se tak měl stát prvním hrdinou který Anthropoidu na území Protektorátu pomáhal. Jenže proti jeho tvrzení hraje hned několik skutečností. Za prvé, těžko by viděl přistávající padáky, když v tu dobu bylo v oblasti mlhavo s nízkými mraky a sami parašutisté měli problémy aby viděli zemi pod sebou. Viditelnost tak mohla být maximálně několik desítek metrů. Dále uvedl že přistáli u hřbitova, tam zakopali padáky a šli k boudě zahradníka Sedláčka. Proti této teorii mluví skutečnost že hřbitov byl od bývalé boudy vzdálen vzdušnou čarou přibližně kilometr, a navíc v cestě stály samotné Nehvizdy. Gabčík s Kubišem by tedy vesnici museli obcházet velkým obloukem k boudě, o které by jen stěží věděli. A museli by táhnout vybavení o velké hmotnosti, navíc velmi neskladné. To také ztěžovalo i Gabčíkovo zranění. A prokazatelně byly padáky nalezeny ve zmíněné boudě, k tomu se ale dostanu později. Teorie o konzervě s anglickým nápisem je úsměvná, těžko by byli výsadkáři vybaveni civilními konzervami, a ještě k tomu popsanými. Takové konzervy neměli vůbec ve výbavě, pouze plechovku se sušeným masem (obdoba našeho Kádéčka). A perličkou na jeho vyprávění bylo ono údajné několikadenní táboření v mrazivé sluji v lomu. Gabčík byl sice zraněn, ale jeho vymknutý palec u nohy nebyl dostatečným důvodem k setrvávání na místě. Existovala totiž možnost že si jejich příletu mohl někdo všimnout a nahlásit to četnictvu. To pak mělo oznamovací povinnost na Gestapu a tak by hrozilo, že by okolí brzy začaly prohledávat desítky Němců (podobně se to stalo na Požárech u Křivoklátu). Parašutisté byli instruováni zakopat co nejdříve svoje vybavení, vyčkat poblíž místa vysazení do rána pak vyjít na silnici, odebrat se do civilizace a vyhledat svoje kontakty. Nebyl tedy jediný důvod proč tábořit v doskokové oblasti a čekat že si jich dříve nebo později někdo všimne a nabídne jim pomoc, nebo v tom horším případě je udá. Z toho tedy vyplývá že vyprávění hajného je jen snůškou vlastních představ a teorií. Scéna o hajného pomoci parašutistům se ale vžila do podvědomí a objevila se dokonce i v Seqensově filmu Atentát.

Objevila se další teorie o tom, že parašutisté přečkali zbytek noci v zahradnické boudě a ráno se pak přes plot dotazovali místních obyvatel kde to vlastně jsou. Jeví se to jako pravděpodobnější, ale myslím si že by těžko takhle riskovali a vyptávali se zcela neznámých lidí. To smrdělo průšvihem, dva cizí lidé na kraji vesnice a navíc nevědí kde jsou …. I toto zavrhuji.

Třetí teorie vypovídá o tom, že Anthropoid přistál na poli jižně od vesnice, nedaleko boudy zahradníka Sedláčka. Sbalili padáky a vak s vybavením a opatrně vypáčili petlici u boudy. Vlezli dovnitř a pečlivě ukryli svůj materiál pod hromadu zahradnického náčiní. Uvnitř pak přečkali do rána, s rozbřeskem vyšli na horoušanskou silnici a dorazili do Nehvizd. Poměrně slušnou zárukou mlčenlivosti a ochoty pomoci bylo navštívit faráře, proto se rozhodli získat informace o tom kde se nacházejí návštěvou místní fary v Pražské ulici č.20. Římskokatolický farář František Samek jim ochotně pomohl, dokonce jim údajně nabídl i svoje potravinové lístky. Oba se pak vydali po silnici na nádraží Mstětice, odkud odjedou vlakem do Plzně na svoje záchytné adresy. Tato teorie vypadá celkem věrohodně, jeden zádrhel však ještě má. Tou vadou na kráse jsou přesné instrukce které parašutisté dostali před odletem v Anglii. Cituji : Ihned po seskoku zakopati pečlivě padáky a letecké oděvy, jakož i ostatní součástky nutné pouze pro přelet. Ukrýti si případně materiál a vyčkati v lese poblíže místa seskoku do rána. Setrvání na místě vám bude umožněno déle trvající nocí a zajitím měsíce v časných hodinách ranních. Jakmile vám situace dovolí, vyjdete na hlavní silnici a půjdete do Plzně …. Instrukce hovoří jasně, zmizet v lese. Setrvání v boudě by bylo obrovským rizikem, kdyby je tam někdo zahlédl a chytil je v civilu se sabotážním materiálem, dostali by se do obrovských problémů. Rovinatá krajina okolo Nehvizd moc šancí na ukrytí neumožňovala, jižně na dohled od boudy ve které se Gabčík s Kubišem právě nacházeli býval starý, opuštěný, zalesněný lupkový lom. Jediný lesnatý vršek v okolí. Les skýtá určitý pocit bezpečí a ten jistě oba potřebovali. Těch pár stovek metrů by nebyl problém překonat. Oba by se pak mohli ukrýt ve sluji na dně rokle a vyčkat do rána tam. Tím by se vysvětlovala situace, jak hajný Šmejkal věděl o úkrytu ve Skalách. Prostě šel po stopách, našel vypáčenou boudu, dorazil do lomu, který ale našel stejně opuštěný, jako kdy jindy. Anthropoid už byl pryč.

Jak si tedy myslím že to tenkrát bylo ?? Oba parašutisté dosedli na zasněžené pole jižně od Nehvizd, Kubiš o trochu západněji, Gabčík měl smůlu že dopadl do příkopu u silnice Nehvizdy – Horoušany. Kubiš všiml nedaleké boudy, dohledal kamaráda a když zjistil jeho zranění, oba se odebrali k zmíněnému vejminku. Uvnitř vysvlékli letecké oděvy, pod nimi měli civilní šaty. Materiál včetně padáků pak zahrabali pod zahrádkářské náčiní. Gabčík zůstal v boudě, Kubiš se šel porozhlédnout po okolí. Na severu objevil ztemnělou vesnici, směrem na jih pak v zahlédl lesnatý vršek. Opustili své dočasné přístřeší a vydali se směrem k lesíku. Tam objevili rokli, slezli dolů a ukryli se ve sluji. S ranním rozbřeskem pak vyšli na nedalekou horoušanskou silnici a odkráčeli do Nehvizd. Na faře zjistili kde jsou, pokračovali tedy na nádraží a odjeli do Plzně. Ráno šel hajný Šmejkal na svojí pravidelnou obchůzku, kolem zahradnické boudy pak našel stopy. Zjistil že někdo byl uvnitř a pak odkráčel pryč. Vydal se po stopách a ty ho dovedly až k výše zmíněné sluji. Nikoho tam nepotkal. Vrátil se tedy do vesnice a oznámil Antonínu Sedláčkovi že někdo vnikl do jeho budky v polích. Ten to oznámil místnímu četnictvu, ti však usoudili že šlo o nějakého pobudu a věc neoznámili Gestapu. To bylo velké štěstí. Za několik dní měl Sedláček zvláštní návštěvu, neznámého usměvavého mladíka v civilu. Byl to Kubiš. Oznámil mu že byl s kamarádem v jeho boudě a že tam zanechal nějaké věci. Vysvětlil mu o co šlo. Sedláček byl dobrý Čech, nic dále neoznámil a dokonce pomohl Kubišovi věci odnosit a ukrýt. Ještě asi dvakrát přijel Kubiš do Nehvizd a odvozil zbytek věcí. Pak už se nikdy neukázal. O výsadku parašutistů se to tenkrát po vesnici přece jen ale rozkřiklo a stalo se to veřejným tajemstvím. Něco se asi tenkrát dozvěděli i Němci a když došlo k atentátu na Heydricha, měl obec Nehvizdy potkat stejný osud jako Lidice. Poloha na hlavním silničním tahu na Hradec Králové a tím i velká známost vesnice jí však zachránila a Němci zaměřili pozornost na jinou, méně známou vesnici. A tak se zpečetil osud Lidic a následně pak Ležáků.

Gabčík s Kubišem válku nepřežili. Farář František Samek, zahradník Antonín Sedláček, hajný Alois Šmejkal a strážmistr Václav Krejcárek měli větší štěstí. Všichni se kolem výsadku nějak angažovali, díky mlčenlivosti zůstali neprozrazeni a válku přežili.

A jak to vypadá v Nehvizdech dnes ?? Obec vystavěla u svého městského úřadu památník oběma hrdinům, v minulosti dokonce hostila i Gabčíkovu bývalou lásku z Anglie, která se přijela podívat do míst, kde její přítel trávil první hodiny ve své rodné vlasti. Bouda zahradníka Sedláčka je dnes zničená, je však trochu patrné místo kde stávala. Povedlo se nám ho identifikovat při porovnávání současných a historických fotografií. Leží za dálnicí, kousek vedle asfaltové silničky. Dodnes tam funguje udržované políčko, dnes už ale patří jinému soukromníkovi. Po studni a boudě zůstala terénní nerovnost. Dnes už to tam není takové klidné místečko jako v minulosti, vyrostla zde dálnice z Prahy do Hradce Králové. Hluk z ní zaplavuje celé okolí. Ani lom Skály se v podobě jako v roce 1941 nedochoval. Začalo se tam opět těžit, vyrostly tam moderní domy a celé okolí je přerovnáno. Romantické údolíčko s jezírkem uprostřed a slují v jedné ze skal je dávno ta tam. Pomalu a nezadržitelně se od Prahy přibližuje k Nehvizdům výstavba obrovských skladů, je jen otázkou času kdy se bagry zakousnou i do těchto rozlehlých polí.

    Výzbroj desantu Anthropoid
  • Dvě pistole Colt ráže 38 se čtyřmi plnými náhradními zásobníky a stovka nábojů
  • 6 průbojných bomb plněných plastickou trhavinou
  • 2 zásobníky rozbušek
  • 2 granáty Mills vz.36M Mk.I
  • 4 elektrické rozbušky
  • Samopal Sten Mk.II se stovkou nábojů
  • 32 liber plastické trhaviny
  • 2 yardy bleskovice
  • 4 dýmovnice
    Výbava desantu Anthropoid
  • Zavírací nůž
  • Kapesní pochodový kompas běžného typu
  • Balíček první pomoci s kapesním obvazem
  • Kapesní svítilna s náhradní žárovkou a baterií
  • Pár bandáží, jimiž se zpevňovaly kotníky
  • Plechovka tablet Horlick (pro úpravu vody)
  • Plechovka sušeného masa
  • Dávka nouzové stravy v podobě čokolády obohacené o vitamíny
  • Pár kožených rukavic s bavlněnou vložkou
  • Oblek pro přelet (kombinéza z nepromokavé, kamuflážové textilie)
  • Jedna tableta B (Bezedrin, droga potlačující únavu)
  • Jedna tableta K (sedativum, uklidňující a podporující spánek)
  • Jedna tableta L se smrtícím účinkem (zpravidla cyankáli)
  • Lopatka v plátěném obalu
  • Přilba s vycpávkou, padák
  • Plochá nerezová lahvička s alkoholem
    Prameny a letaratura :
  • Někomu život, někomu smrt
  • Heydrich
  • Atentát, operace Anthropoid
  • Nejen černé uniformy
  • Smrt boha smrti
  • SILVER B neodpovídá

Odkazy :
Bouda stávala zde
Lupkový lom skály
Handley-Page Halifax Mk.II Zahradnická bouda u Nehvizd, první útočiště Dnešní pohled od zahradické boudy směrem k Nehvizdům Tady stávala zahradnická bouda, je to v místě těch patníků Sluj v lomu Skály, dočasný úkryt parašutistů Bouda zahradníka Sedláčka Zahradník Sedláček
Nezařazené  |  Autor: Jan Vála   8.4.2008  |  Přečteno: 5160x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 30x | Průměrná známka: 1.4

 Komentáře: 4

Sedláček Václav- vnuk Antonína   7.6.18 - 12:51:10

Břetisla Bauman a Antonín Sedláček. Velcí přátelé, kteří se museli při konfrontaci Gestapa zapřít navzájem. Tím Sedláček a rodina přežili, pravděpodobně jako jediní přímí účastníci. Baumana a jeho manželku střelili do hlavy esesmani v Mauthausenu,přes mučení nikoho nevyzradili! !

mlynář Bauman zahradník Sedláček

Sedláček Václav- vnuk Antonína   7.6.18 - 12:39:57

-Vzpomínka na mého dědečka a babičku, na jednu docela malou příhodu z druhé světové války.
Konec stvůry Heydricha, můj děda byl při tom!
Vzpomínám rád na svého dědu Antonína Sedláčka a babičku Emilii Sedláčkovou. O co jde. Babička si na dědu občas postěžovala a vyprávěla mi, co za války „spáchal“, často pro to plakala. Že se Tonda (děda) choval za války jako nerozumný blázen a že nás málem nacisti všechny zabili. Prý moc nechybělo a celu rodinu by postříleli. A že já, malej Véna bych se tedy nenarodil- říkala. Tenkrát, já ještě školáček, jsem té prosté větě nerozuměl, nechápal jsem ji. Že Němci vyvraždili, i za pouhé podezření z odporu, celé rodiny, jsem slyšel ve škole. O hrozné a nelidské době za Německé okupace, kdy se smrtí (přes gestapo) vyřizovali i sousedské neshody. V té smutné době války ale ještě bydlela rodina mého dědy, Sedláčka Antonína v Nehvizdech. Děda Antonín společně s manželkou Emílií a třemi dětmi. Tondou a Aničkou a Václavem. Zde v Nehvizdech si děda pořídil malé zahradnictví. Měl najatý pozemek s malou špičatou chatičkou na uložení nářadí. Bylo tenkrát po Vánocích 1941. Jednou brzo ráno dědu vzbudil soused, že slyšel-- jak na poli za domky hlučelo letadlo a asi přistáli nějací lidé na padácích. Někde v polích u povrchového lomu, za tím naším zahradnictvím. Tak se tam oba ze zvědavosti hned vypravili. V polích hledali, ale nic tam nenašli a tak se vraceli domů. Dědeček se ale taky při tom podíval při cestě do svého zahradnictví. Zde našel boudu, kterou měl na nářadí a zjistil, že je utržený zámek od chaty. Vevnitř bylo něco poházených věcí. Nadával a naštvaný to ohlásil místnímu četníkovi jako vloupání. Ten četník to ale vyhodnotil vše dohromady, s těmi parašutisty (o kterých již asi slyšel protože se nic neutají), jako průšvih pro obec a napsal do hlášení, že to byli jenom nějací pobudové a celé to zametl. To asi, aby nevzbudil zájem německé policie, kam se to hlášení ihned posílalo. Tím nás, rodinu Sedláčkovu, ten statečný četník zachránil. To jsem si dnes jistý. Potom se přes den ale děda na pozemku zahradnictví setkal s cizím mužem v civilu. Ten se přiznal, že ten zámek poškodil. Že tam do boudy nějaké věci uložil a schoval. A taky se prý doznal k tomu, že přilétl v noci s Anglie a že potřebuje pomoc. Že prý má hromadu věcí, které je potřeba na čas ukrýt a něco z nákladu zničit nebo zakopat. Padáky a jiné těžší předměty. Děda ihned souhlasil. Byl akční. Byl tak pravděpodobně jedním z prvních obyvatel protektorátu, se kterým voják Kubiš po seskoku mluvil. Děda odnosil dokonce na několikrát, nějaké věci do svého domku ve vsi, ke schování. Pomáhal jim při té práci, syn Václav, můj táta. A jakési věci zakopali na pozemku toho zahradnictví, hned vedle chatičky. Hodně to prý zamaskovali, udupali a naházeli na onen úkryt velkou hromadu kravského hnoje. Věci, které s tím parašutistou odnosili domů, si po několika dnech onen neznámý voják v civilu, všechny odvezl. Zůstaly tři padáky, ty se pohřbily v Ďáblicích na hřbitově. Sokolové vystrojili dětský pohřeb. Do Ďáblic to převezli pohřebním autem, po cestě je kontrolovala hlídka SS. Hlídku nenapadlo dětskou rakvičku otevřít, naštěstí. Ostatní věci byly schovány u Sedláčků v kůlně a pod dřevěnými schody v domku. Babička na ty události ale nerada vzpomínala. Ty věci nosili do úkrytu a z úkrytu, v domku na kraji vsi, na vícekrát a přitom je pravděpodobně musela spatřit polovina lidí z vesnice. Stateční lidé v Nehvizdech, mlčeli ! Za nějaký čas, přijeli Němečtí vojáci v autech a začali běhat a hledat po polích. Čmuchali! Nakonec se soustředili na to naše malé zahradnictví. Asi v té souvislosti, že zde byl nahlášený utržený zámek. Všechno velmi důkladně prohledali. Nakonec hledali úkryty v zemi, po celém pozemku. Kopali a dělali rýčem díry do země, sondovali. Děda s babičkou u toho museli být a dívat se. Gestapák který velel, dědu několikrát uhodil pěstí a řval něco o české pakáži. Když prý byli ti vojáci necelý metr od zakopaných věcí, přestalo je to bavit a s nadáváním odjeli. Klika! To již děda strachy nedýchal. Babička Emílie tam potom hodně dlouho stála, nemohla se prý pohnout -moc plakala. Křičela prý: blázne hloupej! Máme tři děti! Toníka, Aničku a nejmladšího Vaška. Vždyť by nás všechny zamordovali. Při tom prohledávání v zahradě, byl i přítomen Břetislav Bauman z Horušan. Mlynář a důvěrný kamarád mého dědy. Toho gestapo přivezlo na místo pozemku s pouty již zatčeného. Při vzájemné konfrontaci Sedláčka s Baumanem se ale navzájem zapřeli a tím si můj děda s rodinou zachránili život. Pan Břetislav Bauman byl posléze v Maudhauzenu nelidsky mučen. Nakonec byl zákeřně střelen malorážnou pistolí do týlu hlavy v místnosti, kterou k těmto účelům SS zřídilo. Jeden SS ho v bílém plášti vyzval, aby se nechal změřil na výšku u měřidla ve výklenku zdi. Zde bylo ale malé okénko a z toho okénka ho jiný SS střelil zblízka zezadu do hlavy. Exekuci na paní Baumanové vykonali SS ráno v 9hod, pan Bauman přišel o život téhož dne v 15hodin stejným způsobem. Oba Baumanovi nacistům vůbec nic důležitého neprozradili! Jejich malé dítě se za války ztratilo, nacisti ho kamsi odvezli. Téměř všichni vlastenci, kteří se akcí zůčastnili, byli brutálně mučeni a popraveni, někteří si vzali život sami při zatýkání. Sedláčkova rodina měla obrovské štěstí, válku přežili. Neuvěřitelné štěstí.
Pamatuju se, jak svou účast na událostech děda bagatelizoval. Pan Kubiš se dědovi při prvním setkání prý přiznal jen k tomu, že v noci vyskočili z letadla - ale nic jiného o svém úkolu nikdy neřekl. Ani své jméno! Nosil u sebe malou pistolku Browning. Děda ji jednou náhodou zahlédl a fascinovala jej. Po válce o ní hodně mluvil. Ukryté věci si parašutisté postupně časem rychle odvozili kamsi pryč. Poděkovali a prostě s tím materiálem zmizeli. Ještě se prarodiče hodně zmínili o místním panu faráři, který dal Kubišovi na cestu vlakem peníze. Celou akci v tichosti zorganisovali, prováděli a kryli místní členové Sokola. Padáky byly po čase vykopány, převezeny pryč a ukryty v Praze. Potom je znovu převezli funebráckým autem v dětské rakvi a pohřbili na Ďáblickém hřbitově do hrobu.
To zahradnictví v Nehvizdech po válce naši prodali a odstěhovali se do Bakova nad Jizerou. Prý je to tam v Nehvizdech flustrovalo. Že parašutisti mají za úkol připravit o život nacistického protektora Čech nikdo nevěděl, to jim nikomu nikdy Kubiš a Gabčík neřekli. Došlo jim to mnohem později. Jako malej kluk jsem mnohokrát, opakovaně, slýchával, hlavně od babičky, jak je můj děda -nezodpovědnej. Jak mohla celá rodina na něj, na Tondu, na jeho bláznivej čin, tvrdě všichni životem doplatit. Jako Baumanovi ! Že bych se tím pádem já, mrňous, asi teda vůbec nenarodil, říkala. Nerozuměl jsem. Tenkrát jsem pochopitelně nechápal ty souvislosti. Slyšel jsem ten příběh jako dítě mnohokrát. Nerozuměl jsem mu ale. Nevěřil jsem tenkrát, že mohou být na sebe lidé i neskonale zlí. Jako malý školáček, jsem tyto vyprávěné věci vůbec nechápal. Akci s funebráckým autem se později pokusili Sokoli znova zopakovat 18 června, na záchranu ukrytých parašutistů v Praze v Reslově ulici. To již ale o několik hodin nestihli. Nacisti byli po Čurdové udání rychlejší a všechny mladé statečné bojovníky to stálo život.
Asi je to nesourodé a kusé, jsou to již velmi staré vzpomínky. Je mi sedmdesát let. V paměti mi zůstali tyhle věci vlastně asi jen proto, že babička Emilie při vyprávění moc- moc plakala. To bylo pro mne, tenkrát jako pro malého kluka, hodně emoční. Měl jsem babičku moc rád. Taky prý musel děda vše znova a znova po válce vyprávět na policii, (snad tenkrát STB ) v České Lípě (to již bydleli v Horní Libchavě). Vysvětloval stále a stále dokola, proč pomáhal zápaďákům. Jednou se stalo, že hospodě v Horní Libchavě někdo u piva v hospodě prohlásil, Tondo mi tě za to navrhneme na medaili. Ale děda vylít a zakřičel: Já od těch kurev nic nechci! Byl akční a prostořeký. Udal ho za to místní příslušník SNB, nějaký Horáček, který tam seděl v koutě. Zase musel jezdit do České Lípy na policejní úřad a hodně, hodně vysvětlovat. To prý bylo stejné, ne li horší jako za války, stěžoval si děda. Znova mu hrozil kriminál. Stěžovala si ale i babička na dědu. Že rodinu neskutečně ohrozil. Hrozně se tenkrát bála. Nikdy to již potom nikomu neříkali. Lidem v okolí již moc nevěřili. Bylo to pro ně nepříjemné trauma a chtěli zapomenout. Ale pamatuji se, že pravidelně každoročně jezdili k památníku do Lidic. Dědeček také ale nikdy neřekl, zda to udělal z nerozumu nebo zda byl hrdina? Byl to jen obyčejný, velmi rozumný člověk s čestným chováním, neměl rád ty německý svině. Jeho slova! Prostě jen maličko pomohl. Jediná jeho újma za války byla, že dostal od gestapáka při konfrontaci na pozemku zahrady, hodně po hubě, prý pro jistotu protože jsme Čechiše pakáž! To si potom dlouho pamatoval, prý tu bezmoc. Urazili ho. Měl silné ego! Neměl rád autority. Hned se hádal a i prý rval. V Horní Libchavě zůstal po dědovi starej velký statek. Popisné číslo 121. Velká čtvercová usedlost po německých vysídlencích, ten prarodiče po válce koupili. To je asi tak všechno, je to moje vzpomínka. Nikdy jsme to nikdo z rodiny, nikomu dál neříkali. Taky proč. Jen jednou jsem se pokusil s těmito událostmi pochlubit. Na vojně v Luštěnicích. Dlouho se mi ti hoši posmívali, mysleli že si vymýšlím. Nikdo nevěřil. Bolelo mě to.
Pravděpodobně i pod dojmem z vyprávění těchto událostí z války, jsem chtěl taky být velký a neohrožený chlap, který všechny přepere. Parašutista. Tak jsem se v roce 1966, při nástupu na základní vojenskou službu, dobrovolně přihlásil k výsadkářům k útvaru vu 9669 do Luštěnic u Mladé Boleslavi. Jednotka zvláštního určení. Hromotluka tam ze mne neudělali, ale rozhodného a samostatného člověka ano. Celý můj život se točí kolem padáků dodnes. Je mi sedmdesát let a jsem majitel a aktivní pilot motorové tříkolky PARAGLAIDU. Létám rád. V roce 2015 jsem vychoval své další tři nové žáky a pokračovatele v létání. Můj syn pracoval jako voják z povolání na misi v Iráku, jsem na něj pyšný.
Co také velmi obdivuji, že se do akce pomoci parašutistům, postupně zapojilo i několik sousedů z obce Nehvizdy. V obci žili souhrou náhod ještě jedny Sedláčkovi, ale ti se prý tenkrát nijak nezapojovali. Jejich vnučka zde v Nehvizdech žije doposud. Ale někteří občané z Nehvizd se okamžitě zapojili a pomáhali. Bez dlouhých řečí a ihned! Sokolové. Celá obec Nehvizdy, by měla být za své hrdé a statečné občany vyzdvižena a pochválena. Riskovali víc, než nešťastné Lidice! Vlastenci. Děda byl první, komu po seskoku podali výsadkáři z Anglie ruku. On ji přijal a pomohl. Nezištně, spolu s panem farářem, panem Baumanem i několika vlastenci z Nehvizd. A i mnohých dalších statečných lidí z Čech. Většina z nich byla za tento čin nacisty zastřelena z celou svou rodinou. Tvrdě a ohavně potrestali Němci nevinou obec Lidice u Kladna, zničili i obec Ležáky. Ale obec Nehvizdy a Antonín Sedláček s rodinou měli štěstí a všichni ve zdraví tu hrůzu přežili. Chci -aby se na tyto události nezapomnělo, nic víc. Foto hubeného zahradníka na fotografiích neodpovídá.
Takhle si to po letech pamatuju já Sedláček Václav – vnuk nar 1947

Lahvic   9.9.10 - 17:51:30

Já především zpochybňuju verzi hajného Smejkala. A nejsem sám, totéž již učinil pan Andrejs v knize Smrt boha smrti, nebo pan Čvančara ve všech svých dílech. Teorii o táboření obou účastníků atentátu dal veřejně do podvědomí ve svém monologu Nejen černé uniformy spisovatel Ivanov. Kniha vznikla chvilku po válce. Pilířem jejího vyprávění byl pouze hajný Šmejkal. Naopak v průběhu dalších let, v dobách už ne tak tuhého režimu se objevilo množství dalších svědeckých výpovědí a do sebe zapadajících faktů, že výpověď hajného lze brát pouze jako snahu si přihřát polívčičku na nejslavnější odbojové protinacistické události za války.

Břetislav Baumann byl členem rozpuštěné sokolské organizace, přes kterou se Gabčík s Kubišem dostali z Plzeňska do Prahy a úzce s ní spolupracovali. Jak a kde se Baumann zapojil bude v budoucnu předmětem dalšího článku. Je to na delší vyprávění.

Hans   9.9.10 - 11:20:44

Že by obcházeli vesnici s padákem a raněným palcem? OK, blbost. Ale proč by je nemohli časně ráno lidé najít? Proč by si hajný vymýšlel, že tam potkal i mlynáře Baumana? Podrýt 3 teorie, v nichž jsou opravdu chyby (ať už více či méně podstatného rázu) a završit to odstavcem "A jak si myslím, že se to stalo?" Na začátku píšete, že se nesnažíte události objasnit a na závěr cpete vlastní názor...to se trošku tluče ne?

Diskuzní forum

18.11.2019 | Tony

Jj, s těma Roverkama souhlas, taky mi přijde, že se tam ... [více]

16.11.2019 | Pegos

Tak jsem se tam byl dnes podívat. Navštívil jsem Dvoják ... [více]

10.11.2019 | Pegos

Ještě to v Zz žije i když už né tak jako dříve. Ale na ... [více]


Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 728955
Přístupů dnes : 569
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 9

Kalendář

Dnes je:

Čtvrtek, 21.11.2019

<<11 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 184 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Co na žízeň ?

BudvarGraf 371
GambrinusGraf 290
KozelGraf 232
StaropramenGraf 237
BráníkGraf 203
JinéGraf 285
Radši voduGraf 223

Hlasů: 1845

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Jez Roztoky u Křivoklátu
Hospoda U jezzu
Restaurace Ludmila
Restaurace U Přívozu
Restaurace Višňová-Hájek

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144