Trampská osada Minessota

Posledním naším osadním srubem bývala bouda nad Zlenickým hradem nedaleko Senohrab. Nazvali jsme jí Srnčákem, podle nedalekého palouku, na kterém jsme často vídávali vysokou zvěř. Srub jsme začali stavět na jaře roku 1993 a počátkem léta jsme ho zcela dokončili. Byl mnohem důkladněji postavený než jeho předchůdce na Benických skalkách a byl na méně profláknutém místě. Mysleli jsme, nebo alespoň doufali, že unikne pozornosti nezvaným hostům a tak budeme mít stálou základnu pro naše výjezdy do Posázaví. Více jak půl roku to bylo pravdou, odlehlost srubu dávala naději na jeho přežití a málokdo o něm věděl. V létě a na podzim nám skýtal úkryt před deštěm, v zimě jeho dokonalé zateplení zajišťovalo útulné prostředí i v těch nejnižších teplotách. Tato doba byla v podstatě také obdobím největšího rozmachu naší osady, na čundry s námi jezdilo až deset lidí. Přišel ale únor roku 1994 a všem následujícím plánům byl konec. Při jednom víkendovém pobytu na srubu jsme měli nečekanou a zcela nevítanou návštěvu - zástupce místního mysliveckého sdružení. Bez nějakých delších diskuzí nám sdělili, že si nepřejí naší přítomnost na místě a srub že je černá, nepovolená stavba. Dali nám limit 14-ti dnů na vyklizení boudy a jejího následné rozebrání. Prý přijdou o víkendu za dva týdny a pokud srub bude stát, rozřežou ho motorovou pilou. Aby svým slovům dodali důraz, nepřipustili žádnou diskuzi a ihned po vyřčení ortelu odkráčeli. Zůstali jsme jak opaření, bylo jasné že máme po srandě. Na srubu jsme vydrželi do nedělního rána a jeli zpátky na Prahu. Neměli jsme ani ponětí co budeme dělat. Nakonec zvítězila touha srub přeci jen zachránit a dohodli že, za těch 14 dní vyrazíme na místo a zkusíme se s lesáky nějak dohodnout. Padaly návrhy že myslivcům navrhneme pravidelnou výpomoc při lesních pracích a za to si vykoledujeme jejich toleranci. Plán to byl hezký, jak se ale ukázalo, také zcela nerealizovatelný. O dva týdny později jsme se v sobotu ráno vypravili na místo, ale v podstatně snížené účasti - pouze Robik a já (Láva). Ostatní vlivem práce a domácích povinností nemohli. Pouze Unkas přislíbil, že když se utrhne z práce, tak dorazí za námi v neděli. V pondělí jsme měli volno a tak jsme si víkend trochu prodloužili.

Sedli jsme na vlak a dojeli do Senohrab, odkud jsme kolem hotelu Hrušov zamířili ke srubu. Šli jsme spodem kolem potoka, odtud by jsme asi jako první zahlédli zkázu srubu popřípadě lesácké hemžení kolem něj. S obavami jsme vyšlápli první metry svahu a snažili se jít pokud možno tiše. Srub byl naprosto v pořádku, kromě nás v okolí nikdo nebyl. Spadl nám kámen ze srdce. Byla zima, zatopili jsme proto v kamnech a chystali se na příchod lesáků. Po celý den ani noha. Nikam jsme ten večer nešli, zůstali jsme ve vyhřátém srubu a mlsali z lahvinky Peach-vodky. Netušili jsme, že trávíme na Srnčáku poslední noc ...

Vstali jsme brzy, začínal krásný den. V okolí ještě ležel sníh, po Sázavě táhly kry, ale sluníčko už začínalo trochu hřát. Lesáci předchozí den nepřišli a nám vyvstala malá naděje. Doufali jsme, že zůstane jen u hrozeb. Pro jistotu jsme ale vzali všechny dlouhé hřebíky z našich zásob a zatloukli je do kulatin v místech, kde jsme tušili, že by se mohla zaříznout lesákova pila. "Když vy na nás s pilou, tak ať si alespoň zkurvíte řetěz o hřebíky!" Nechali jsme si věci na srubu, ponechali jej osudu a vydali se na toulky po okolí. Bylo krásně a nám se nechtělo trávit celý den na srubu. Když nepřišli v sobotu, v neděli už těžko dorazí, říkali jsme si. Sešli jsme na Baštírnu a vydali se proti proudu Sázavy k hotelu Čihák. Moc peněz jsme u sebe neměli, dali jsme proto po jednom grogu a šli dál. Došli jsme do Hvězdonic, vylezli k dálnici a vedle ní šli směrem ku Praze. U Hrusic jsme uhnuli doleva a pokračovali zpátky směrem k Senohrabům. Od Hrušova jsme pak podél potoka dorazili opět k Baštírně. Padla tma. Po známých cestičkách jsme stoupali směrem k Srnčáku. Ve vzdálenosti asi 100 metrů od srubu jsme se zaradovali, když jsme ve tmě zahlédli světýlka. "Unkas dorazil!" Hned vzápětí nám ale padla brada! Unkas to nebyl! Ta světýlka, to byly žhnoucí oharky v místech, kde stával srub!

Naše bouda byla v háji. Ve světle baterek jsme si prohlédli zkázu. Uprostřed spáleniště se tyčily kamna, jinak to byla jen obrovská hromada popela a zbytků klád. Marně jsme v okolí hledali svoje věci, doufajíce přitom, že nám dotyční žháři spacáky a celty alespoň vynesli ven. Nic! Nebylo zbytí, museli jsme jít zpátky dolů na Baštírnu, tady se spát nedalo. Lehli jsme si v jedné z převlékáren, přitiskli se zády k sobě a snažili se tak trochu zahřát. Měli jsme pouze to, co jsme si vzali na túru na sebe, to znamená jen lehké oblečení. Vše ostatní lehlo popelem. Do rána jsme ani jeden nezamhouřili oko, především kvůli zimě. S ranním svítáním jsme se zvedli a pomalu vyrazili k Čiháku, nutně jsme potřebovali se někde trochu zahřát. Zmrzlé svaly a klouby praskaly a bylo jasné že jsme neměli daleko k totálnímu prochladnutí. Byl totiž ještě sníh a na Sázavě táhl led. Teprve po dvou kilometrech chůze jsme se trochu přestali třást. Čihák býval hotel, tudíž měl otevřeno už od rána. Poslední peníze jsme nechali za pár tolik potřebných grogů. Zimu vystřídal opět vztek a nejistota. Co se stalo? Nemohla to být nehoda že srub shořel? V kamnech jsme přece po ránu netopili a ty byly tedy zcela vychladlé. Tak že by tedy lesáci? Tyto otázky se nám honily hlavou, brzy jsme ale na ně měli získat odpověď. Když jsme opět nabrali sil, vydali jsme se k bývalému srubu. Našli jsme jej ve stavu jako včera, pouze popel už vychladl. Stromy v okolí byly ohořelé do výše několika metrů. Prohrabávali jsme se v troskách a hledali zbytky všeho co by se ještě dalo použít. Nic, vůbec nic nezůstalo. I hřebíky se žárem spekly k sobě. A po dalších věcech v okolí ani památka. A záhy jsme objevili příčinu požáru - žlábek kolem celého srubu. Ten tam nebyl, někdo jej vykopal, aby se oheň nerozšířil do lesa. Takže to nebyla nehoda, ale cílený požár.

Myslivci nebo lesáci!

Nechtělo se jim zdlouhavě srub rozřezávat a klády pak roznosit po okolí, tak pod ním škrtli sirkou. Ani ty věci nám nevynesli. No co, nedalo se nic dělat, tady jsme skončili. Nasraní a zklamaní jsme se vydali do Senohrab k vlaku. Domů jsme jeli načerno, protože všechny finance jsme prolili hrdlem ve formě ranních grogů. Bylo po osadě.

To byl náš druhý a poslední srub, od té doby jsme už nikdy žádný nestavěli. Přišli jsme tak o stálou osadní základnu a ten stav trvá dodnes. A přišli jsme také asi o deset tisíc korun ve věcech co zůstaly uvnitř.