Trampská osada Minessota

Nedávno se v hlavě Bluďáka zrodil plán na průzkum nedokončených mostů dálničních mostů ležících nad přehradní nádrží Želivka. Nápad to byl zajímavý, vypadal lákavě. Do této oblasti je pro běžného člověka kvůli ochrannému pásmu vodního zdroje zakázán přístup, o to víc je to místo tajemné a samozřejmě více láká. Původní první průzkumná výprava měla proběhnout až v červnu, když ale v naší internetové diskuzi padl tip na nedalekou zrušenou železniční trať, bylo rozhodnuto o návštěvu místa v době co možná nejbližší. Pojali jsme to jako průzkum, se zbytkem osady se tam ještě určitě vrátíme. Teď jsme však díky směnnému provozu měli volno již od pátečního rána, prodloužený víkend jsme tedy nasměrovali sem. Zbytek naší osady páchal dobré skutky v podobě čištění lesa v Prokopském údolí v Praze, dobrých skutků bývá mém životě životě jako šafránu a navíc je nerad páchám, tak jsem se raději rozhodl vlézt někam, kam je zakázaný přístup. To je moje. Vybaveni vším možným na cestu jsme vyjeli ve čtvrteční večer na noční směnu do práce a odtud jsme vyráželi rovnou na Želivku.

Z noční směny jsme v pátek brzy ráno vyrazili pěšky na vršovické nádraží. Povedlo se nám stihnout jeden z prvních vlaků směrem na Benešov což slibovali, že chytneme zaručené první spoj do Trhového Štěpánova. Okolo Senohrab jsme si připadali že jedeme parním vlakem, kolem oken pantografu sršely proudy jisker a nechyběl ani dým. Příčinu jsme zjistili záhy, namrzlé troleje. Když vlak sbíral všemi čtyřmi pantografy proud z trolejí, námraza způsobila že od drátů létaly pořádné blesky. Jiskření ve tmě vypadalo kouzelně. Nabrali jsme díky výstavbě koridoru trochu zpoždění, vlak v Benešově na nás ale čekal a tak jsme hned mohli vyrazit dál. Ve vlaku na Trhový Štěpánov jsme seděli téměř sami, pohodlně jsme tedy dojeli až na místo určení. Místní průvodčí i strojvedoucí vlaku přesně vytušili kam jdeme a hned nám popsali pár detailů ze zrušené železniční trati do bývalých Dolních Královic. Prý je poměrně časté že po trati chodí trampové, takže i u nás jim došlo kam míříme. Od nádraží jsme vyrazili dále na východ a zhruba půl kilometru jsme šli po kolejích. V areálu místního agropodniku pak trať náhle končila a dále jsme šli po silnici která věrně kopíruje násep bývalé železnice. Zde začalo stoupání, které se nepřerušilo více jak tři kilometry. Obdivovali jsme se vlakům, které tento kopec musely vyjet. Nebylo vidět více jak na sto metrů, mlha byla hustá tak, že by se dala krájet. Takhle jsme dosáhli vrcholu kopce, uhnuli jsme ze silnice nedaleko Sedmpánů a kopírovali těleso trati směrem do lesa. Tady je bývalá železnice velmi dobře čitelná, je využívaná jako lesní cesta. K vidění je dokonce i malý mostek pod náspem. V lese jsme dali svojí první pauzu a vyplnili jí snídaní a kafem s rumem. Mlha klesala a začalo být krásně. Pak nás železnice vyvedla až k silnici u Sedlic, kde jsme odbočili doleva a trať jsme nechali za zády. Určitě si jí ještě někdy dojedeme prohlédnout až do konce, dnes jsme ale chtěli stihnout mosty dálniční. Prošli jsme Sedlice, vešli do lesa a ocitli se v blízkosti dálnice. To se nám povedlo podejít pod mostem přes Želivku. Mířili jsme dál podél levého břehu přehradní nádrže a děkovali jsme si že jsme výpravu podnikli právě v tomto období. Tamní les totiž není moc udržovaný, v létě to projít bude asi problém. Neomylně vedeni šipkou GPSky jsme se nakonec prodrali až k samotným mostům. První jsme nalezli ten větší, vedoucí do vody a nedokončený. Paráda. Opuštěnost místa dodává mostu tajemnost. Most měl být součástí původní dálnice směrem na východ, stavěné od roku 1939. Práce pokračovaly i po válce a definitivně se zastavily v roce 1950, když byla dálnice vyprojektována kus vedle a mosty tak přestaly mít význam. A v takovém stavu jsou dodnes. Na místě jsme vydrželi zevlovat pomalu hodinu, pak jsme se nadlábli a vydali se hledat druhý z mostů. Nebýt GPSky, asi by jsme ho nenašli. Je zarostlý v lese, vidět ho lze až z bezprostřední blízkosti. Tento most byl stavebně dokončen, ne ale silniční násep, takže vylézt na něj představuje trochu problém. My jsme ale šikovní a nám se to povedlo. Po řádném průzkumu jsme se pak vydali na další cestu, tentokrát naším cílem byla hospoda. Vody v čutorách povážlivě ubývalo, místní nápojové zařízení se stávalo prioritou number one. Vyšli jsme z lesa, přešli kus pole a vyšli na místní silničku, po které jsme zamířili o obci Hulice. GPSka slibovala ve vesnici dvě hospody. Dorazili jsme k první a vydechli zklamáním, až do pěti odpoledne zavřeno. To bylo za čtyři hodiny ! Spoléhali jsme tedy na druhou nedalekou nálevnu, její otvíračka byla zcela stejná. A žádná další hospoda už nikde v nejbližším okolí nebyla, leda tak ve Zruči. Na malém náměstíčku jsme usedli na chodník a dali menší přestávku. Pak jsme zahlédli za plotem na zahrádce před hospůdkou pohyb, někdo tam vysedával u ohně. Poptáme se jestli by nám nedali přes plot dva lahváče a nenatočili vodu. Jak jsme ale byli příjemně překvapeni, když nás místní usedlík vpustil na zahradu, posadil nás k ohni a natočil nám dvě Géčka. Navíc to ještě ani nebyl majitel hospody, ale jeho švagr. To se dnes už jen tak nevidí, takhle pohostinných lidí je dnes už velmi málo. Chlapík nám ochotně točil jedno pivo za druhým, došlo i na nabídku domácího gulášku který jsme s díky odmítli. Nakonec dorazil i zbytek rodiny, kteří se k nám chovali neméně pohostinně. Takže jsme kus odpoledne strávili na zahradě kde poletovali holubi, slepice, pobíhaly kachny, prasata, koza, psi a kočky a ve společnosti místních perfektních lidí. Přiblížila se pátá večer a my razili dál. Chtěli jsme chytit autobus do Zruče, čekali jsme ale na špatné zastávce a viděli ho projet okolo. Čekalo nás tedy přes 6 kilometrů pochodu po silnici. Medelák navíc začínal mít problém s nohou, strhl si nechtěně puchýře a začal pajdat. Situace se zhoršovala, nakonec si musel nohu obvázat. Pomohla mu i desinfekce v podobě polití rány rumem. Sice chvíli prskal, pak se na nohu ale opět mohl postavit. Došli jsme až k hrázi, pak jsme museli ale sejít dolů do údolí a celou hráz tak podstatně obejít. Nějaký jouda poblázněný televizí Nova a vidící teroristu za každým stromem totiž podle místních lidí nedávno udal Povodí Želivky za to, že slabě chrání svůj vodní zdroj před terorismem. Fakt by se ten dotyčný měl jít léčit !! Místním lidem se tak zavřela pohodlná cesta po koruně hráze a musejí jí pracně obcházet. I my jsme si užili klesání do údolí a následný stoupák. Po silnicích jsme se pak za večerního šera dokodrcali do Zruče nad Sázavou a hodinu si počkali na vlak. U místního vietnamského stánku jsme zakoupili lahváče a sedli na vlak. Dojeli jsme do Vranic, chtěli jsme spát v lese za nádražím. Dalo se ale do vytrvalého deště, nám se nechtělo stavět přístřešek a tak jsme zvolili jednodušší variantu nocování. Uspali jsme si ve staniční budce, uvnitř nezvykle čisté. Utrmácení dlouhou cestou jsme usnuli ihned po zalezení do spacáků.

Probudili jsme se po desáté hodině, poté co projel asi třetí ranní vlak. Celou noc drobně pršelo, lépe to nevypadalo ani teď ráno. Dali jsme snídani, zapili jí třemi šálky s kafem s rumem a před polednem jsme sedli na vlak směrem na Čerčany. Popojeli jsme dvě stanice a vystoupili v Českém Šternberku, odkud jsme se vydali dále po kolejích pěšky. Prošli jsme Malovidy a mezi jimi a Ivání jsme dali menší pauzu spojenou s konzumací špeku s chlebem a dvěma grogy. Když se však rozpršelo víc, vyrazili jsme zrychleným krokem dál. Dorazili jsme do Rataj nad Sázavou a počkali na další vlak, kterým jsme se svezli jednu stanici do Ledečka a vyhnuli se tak nepříliš lákavé cesty železničním tunelem. V Ledečku jsme zapadli do vyhlášené nádražní restaurace. Vydrželi jsme až do židlí a hospodu opouštěli hospodu jako poslední. Spát jsme šli do nedalekého lesa. Přestože drobně mžilo, přístřešek jsme nestavěli a lehli si pod celty.

Probudili jsme se hodně brzy. Sice už nepršelo, počasí ale nevypadalo nijak přívětivě. Ani jsme se nesnažili ještě na chvíli usnout, seběhli jsme ale na nádraží a počkali na vlak. Vyrazili jsme na cestu domů. Jak už to pravidelně bývá, když jsme dorazili do Prahy, nebe se začalo vyjasňovat …..

Užitečné odkazy :

Dálnice
Místní dráha Vlašim – Dolní Královice
Autobahn 1942 - 2002