Trampská osada Minessota

Nejsme žádní odvárci, nejezdíme na vandry pouze za účelem tvoření posvátných ohňů a pění písniček kolem nich, naše akce bývají velmi živější a spontánější. A také často mnohem nebezpečnější. A to sebou samozřejmě nese i trochu rizika tvorby nějakého toho úrazu. Ani my jsme se jim nevyhnuli a několik zranění nás postihlo. Naštěstí jsme je všichni přežili, ikdyž někteří mají dlouhodobější následky. Říkáte si že sestavit takový žebříček zavání morbidností, ale taková je skutečnost a blbnutí to sebou nese. Hodnotou není stav úrazu, ale jeho kurióznost, podobně jako fungují některé internetové stránky na světě, kde hodnotí nejkurióznější smrt. K tomu musím dodat že za Českou republiku do té celosvětové soutěže byli nominováni cikáni, kteří v Kladně rozebrali nosnou konstrukci jedné tovární haly a ta na ně pochopitelně spadla. Ale zpátky k nám. Situace jsem sestavil od dvanáctky po jedničku, podle toho, jak si myslím že si zaslouží status NEJ.

12) "Marku, kurva, hořím !!! "
Tohle volání nás vytáhlo jedné červencové noci roku 1993 ze spacáků ve srubu na Srnčím palouku. Přestože byla hluboká noc, venku bylo neobvyklé světlo. Příčina se vyjasnila ihned. Robik byl v jednom ohni. Tedy jeho spacák. Plápolal jak živá pochodeň a Robik se rychle se doloval ze spacáku. Obveseleni touto podívanou jsme pouze přihlíželi. Odnesl to celý spacák, rukáv bundy a Robik měl lehké popáleniny na jedné ruce. Jinak vyvázl pouze se šokem. Dostalo se nám slov že jsme něco jako čuráci a kurvy, že jsme mu prý nepomohli. Ale na druhou stranu jsme se náramně bavili. Robik když usnul, skulil se do ještě žhavého ohniště a problém byl na světě ….

11) Radošovická hospoda nás uměla vždycky pěkně upravit a nejinak tomu bylo i na jaře roku 1999. To jsem tam já s Grepou, s cílem nějakého kratšího vandru po okolí. V hospodě jsme zůstali "do židlí", následně jsme se pak přesunuli na nedalekou autobusovou stanici. Byly dvě hodiny ráno. Grepu však brzy stihla únava a usnul na lavičce. Nereagoval na žádné pokusy z mé strany o probuzení, naopak mě čas od času posílal do prdele. Tady přece spát nemůžeme, ve svém úsilí jsem proto nepolevoval. Pak mě napadla spásná myšlenka. Vytáhl jsem plynovou pistoli a nabil jí slepým nábojem. Zamířil jsem ven z boudy a vypálil. Grepa byl v tu ránu na nohou, zareagoval, probudil se a sám od sebe vyrazil na další cestu. Bylo vyhráno, úspěšně jsme dosáhli kraje lesa a tam jsme přespali.
"Ty vole, já jsem hluchej jak poleno !! "
Druhý den si takto Grepa stěžoval. Na mojí střelbu si napamatoval. Nicméně pak po víkendu vyrazil k dokrotovi s pískáním v uchu. O 10% měl sníženou slyšitelnost na levém uchu. Plechová autobusová stanice fungovala jako reprák a výstřel byl tak mnohem hlasitější.
Grepovi pískalo v uchu tak tři měsíce, dnes už zase slyší jako dřív.

10) Když jsme s Grepou v létě roku 1999 vyjížděli na vandr na Kralicko, netušili jsme že se domů vrátíme dříve než jsme plánovali. Lezli jsme po tamním předválečném opevnění. Vylezli jsme krkolomným výšlapem na střechu dělostřeleckého srubu tvrze Hůrka, Grepa si chtěl zkrátit cestu dolů skokem na strom rostoucí vedle čelní stěny bunkru. Hezký plán, ale hůře proveditelný. Grepa se rozběhl, skočil a ….. na strom se netrefil. Následoval pád do hloubky cca.8 metrů a dopad na hromadu betonu. Když se mu opět vrátil dech, trochu se zase začal hýbat. Po Ibalginové kůře to i trochu rozchodil. Druhý den jsme předčasně vyrazili k domovu a následující den se Grepa po svých k doktorovi. Tomu při pohledu na rentgenový snímek ztuhl úsměv a následná informace o tom, že Grepa přijel z vandu a pěšky došel na chirurgii, ho posadila na prdel. Ihned mu dal krunýř a nechal ho sanitkou transportovat do nemocnice. Měl dva zlomené krční obratle, jeden naštípnutý a hnutou plotýnku. Prošel nějakým chirurgickým rovnáním, následně vyfásnul korzet (nebo jak se ta potvora jmenuje) na zpevnění krku a téměř rok s tím marodil. Dodnes Grepa pro nás funguje jako velmi spolehlivý barometr změny počasí, bolesti zad ho na to vždycky upozorní.

9) Ani Medelák se nevyhnul nějakým těm karambolům, ten následující si ale sám nezpůsobil. Když se tak jednou pohyboval po stavidle Konopišťského rybníka, našel se kamarád Kóža, který jej ochotně strčil do vody. Ke smůle Medeláka však zcela neplánovaně. Jak už to v takových situacích bývá, hluboko tam zrovna nebylo a Medelák potkal dno. Nicméně se vynořil, poslal Kóžu do prdele a tím byla celá věc uzavřena. Tedy alespoň prozatím. Když se pak vrátil z vandru, šel klidně spát a druhý den ráno už ale neotočil hlavu. Doktor konstatoval naštíplý krční obratel, Medelák dostal bandáž na krk a hezky dlouho si pomarodil. Úraz je zcela bez následnků, pouze Medelák se naučil spoustu nových "italských slov" používaných na adresu Kóži v několika následujících měsících.

8) V létě někdy kolem roku 1994 jsme vyrazili s Pictusem, Unkasem a Píbou na vandr do Posázaví. Cílem naší cesty byl malý kempík naproti vesničce Ledce nedaleko Týnce nad Sázavou. Do večera klídek, jen co se setmělo, Pictus procházel kolem ohně, když tu náhle zákeřný klacek atakoval jeho nohu a podle mu jí podtrhnul. Pictus se poroučel k zeni, při cestě dolů ale ještě potkal strom. K dovršení té smůly byl ve kmeni stromu zatlučený hřebík a Pictus ho potkal čelem. Utržil moc pěknou a hlubokou ránu. Unkas s Píbou jej sebrali a vyrazili k hlavní silnici, kde doufali v nějakou pomoc. První projíždějící auto jim zastavilo, nějakej mladej týpek je pak odvezl do Benešova do nemocnice, počkal tam na ně a pak je ještě odvezl zpátky. To bylo kurva štěstí, na takové lidi nenarazí člověk každý den. Pictus se zafačovanou hlavou pak v neděli dorazil domů a tam ještě dostal pořádný výklad toho, jak se má chovat na vandru. Takže průser.

7) Při jedné z našich akcí v hospodě u nádraží v Senohrabech se Unkas někam zdekoval. Ani nevím už přesně kam, každopádně asi za hodinu, už byla tma, někdo klepal na okno hospody přímo za mými zády. Unkas. Naznačoval ať jdu ven. Seděl venku na zahrádce a nevypadal že by mu bylo nějak valně.
"Vole mám vyhozený koleno, potřebuju ho vrátit."
"Si děláš prdel, ne ??"
"Nedělám, potřebuju aby jsi mě chytnul za nohu a cunkul, ona se vrátí na místo."
Unkas si fakt prdel nedělal, jeho noha od kolene dolů byla ve velmi nepřirozeném úhlu.
"Co jsi dělal ??"
"Drž hubu a dělej !!"
Učinil jsem dle jeho přání, popadl ho za kotník a cukl směrem dolů. Ucítil a uslyšel jsem nepříjemné zalupání. Unkas se zkroutil jak paragraf a ulomil si kus zubu. Nicméně za chvíli měl hubu od ucha k uchu.
"Dík vole !"
Noha byla zpátky. Konečně jsem se dozvěděl co se stalo. Někde lezl přes plot, neustál to a když byl nahoře, padnul blbě dolů. A noha byla v hajzlu. Naštěstí to bylo nedaleko od hospody, takže se odbelhal pro pomoc, mnou odborně poskytnutou. V hospodě si dal pár panáků a pak už byl celkem v pohodě. Zcela neprozřetelně se o tom ale pochlubil své tehdejší drahé polovičce a měl o kravál postaráno.

6) Při jednom víkendovém pobytu na srubu na Benických skalkách jsem si zase zadělal na problémy já. Bylo to v zimě roku 1991. Sněhu bylo tenkrát až až. Sbíhal jsem ze svahu od srubu k bývalé latríně, ujely mi cvičky a už jsem se válel. Normálně jsem se zvednul a odkráčel zpátky ke srubu. Sednul jsem si u ohniště a zklepával ze sebe sníh, když jsem si všiml malé dírky v kalhotách pod kolenem. "Kalhoty v háji, to zase bude průser", pomyslel jsem si. Pak jsem dírou v kalhotech zahlédl krev. Jak jsem si povytáhl nohavici, zahlédl jsem kost. Dostal jsem zásah od něčeho přímo pod koleno. Kámoš Serekyt se šel kouknout na místo, kde našel dno od flašky, to bylo to místo na které jsem padnul. Byl konec vandru. Přes zamrzlé pole jsem se dobelhal zpátky do Uhříněvse, odkud mě moje máma pak odtransportovala do nemocnice. Tam zjistili že mi dno od flačky štíplo kloub. Dostal jsem na to zinkoklih, který jsem ale okamžitě zlomil. Na místní chirurgii mi tedy dali sádru. "Přece měsíc nebudu nehejbat s nohou" a dřív než stihla sádra úplně zatvrdout, potkal jí stejný osud jako zinkoklih. Nicméně mi noha trochu špatně srostla a pod kolenem se mi udělala menší boule. Prý že mě pošlou na zákrok, při kterém mi tu bouli odbrousí. No tak to ani náhodou, na to rychle zapoměňte, mě nikdo rozbruskou nohu brousit nebude. A nikam jsem nešel. Bouli mám pod kolenem dodnes a ničemu nepřekáží.

5) Tuhle příhodu z roku 1999 musím trohu zcenzurovat, protože přece na sebe nevyblejem na internet že jsme spáchali přestupek proti veřejnému pořádku. Opět jsem hlavním protagonistou byl já (tedy Láva), druhým účastníkem čundru byl Medelák. Vraceli jsme se z hospody v Kácově, přešli montovaný silniční most a mířili k našemu ležení ve Vranicích. Alkohol trochu zapůsobil a já se chytil jedné věci, vážící něco přes padesát kilo. A že jí přemístím. Kam s ní, nejlépe do Sázavy. Vlevo byl svah dolů, asi 8 metrů vysoký, celý porostlý křovím a kopřivami a dole zakončený Sázavou. Rozeběhl jsem se tedy a hodil.
A zapoměl jsem se pustit !!
Jen si pamatuju že se všechno točilo. Zem, obloha, zem, obloha, zem. Křoví. Když jsem se dole sesbíral, nenacházel jsem bágl, na zádech jsem ho neměl. Nic mi nebylo. Začal jsem zkoumat prostředí ve kterém jsem se ocitl. Zastavil jsem se přímo na břehu řeky, ještě metr a už jsem se koupal. Zřetelně jsem viděl stopy, kudy jsem "cestoval" dolů, v kopřivách byla mnou proválená pěkná cestička. Stoupal jsem po ní vzhůru a narazil na roztrojení cestiček. Tou pravou jsem se valil dolů já, prostřední se ubírala dotyčná padesátikilová věc (a tím se mi tak naštěstí nepletla do cesty) a tou levou se kutálel zřejmě bágl. Opravdu jsem ho na konce té levé pěšinky našel. Vylezl jsem na svah a našel Medeláka přesně na stejném místě kde byl před tím, než jsem se poroučel dolů. Ani se nešel podívat kam jeho kamarád upadl, jen se tlemil až se za břicho popadal. Mě do smíchu nebylo druhý den, cesta kopřivami si vyžádala svojí daň, ruce jsem měl v jednom ohni. Ale alespoň nedostanu revma.

4) Uchlastat Unkase ?? Nelze !! Mockrát jsme se o to na vlastní kůži přesvědčili, vždycky bezúspěšně. Unkas prostě míval spalování jako málokdo. Neuspěli jsme ani v týmu, kdy si s ním dával panáka každej na střídačku, odpadli jsme všichni. Na podzim roku 1996 se o to znovu pokusil Džarda a skočil do toho rovnýma nohama. Stalo se to v jednom bunkru nedaleko Trutnova. Džarda se rozhodl že opět zkusí vrtkavou štěstěnu a započal do Unkase lejt RUM. A zároveň do sebe. Nekecám, litrová flaška v nich zmizela v necelé čtvrthodině. Unkase opět neodpravila, zato Džardu stihnul "pořádnej úraz". Fyzickou újmu sice nezažil skoro žádnou, zato však druhý den si užil újmu psychickou. Následky si každý asi domyslí sám, nebudu se tedy rozepisovat detaily celé akce. Jen dodám že od té doby se téměř nikomu nepovedlo dosáhnout toho, čeho Džarda dosáhl během půl hodinky.

3) Jako trojku uvedu svůj pád na Blížákách, někdy z roku 1998. Tehdy jsme vyrazili s Džardou a Grepou na srub zvaný Vlčák. Blahosklonně jsem se uvolil že vezmu žracák plný RUMU, tedy asi 3 litrů této lahodné tekutiny. Tenkrát bylo zrovna po dešti, moje kanady postrádaly vzorku a cesta nebyla zrovna nejpohodlnější, přesto jsem chtěl mít tu zásobičku raději u sebe. Ti přede mnou by totiž zcela jistě mlsali. Na ten mokrý kořen jsem špapat neměl !! A co čert nechtěl, zrovna jsem na té noze měl váhu. Problém byl v tom, že sice noha uklouzla, tělo jí ale velmi rychle předeběhlo a já letěl po hubě dolů z asi čtyřmetrového svahu. Kořen, strom, hlína, kámen, kořen, hlína, kámen, potok ! Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval a pomalu začal zjišťovat škody na mém těle.
"Co ten RUM ?? Nerozflákal jsi ho ??"
S hubou od ucha k uchu stáli oba ve svahu nad mojí hlavou, a zájem projevili pouze o stav flašek v mém žracáku. Že se kamarád málem přizabil je nezajímalo. Ikdyž nepopírám, být na jejich místě a tohle by se stalo někomu jinému, nezachoval bych se jinak. Újmy jsem nedoznal žádné.

2) Asi jsme zůstali dlouho malí parchanti, ale hrátky s prakem byly pro nás velmi dlouho aktuální. Já i Grepa jsme měli každý svůj prak ještě v dobách, kdy jsme jezdívali na srub na Benických skalkách. Můj táta tenkrát sehnal velmi kvalitní gumu, naše praky tedy byly velmi výkonné. Jednou jsme si s Grepou vyrobili maxi-prak. Byl téměř stejně velký jako běžná zbraň tohoto typu, jeho guma byla ale zdvojena a tudíž se dala předpokládat jeho schopnost vrhat těžší náboje. V jednom člověku se ale špatně ovládal, chopili jsme se tedy střelby oba dva. Grepa chytil dřevo a já nabil kámen velký jak moje pěst. Jen co jsem ale zabral a počal gumu natahovat, vidlice se Grepovi zvrátila dozadu. Pomohl si tedy vztyčeným palcem, kterým zapřel vidlici proti nežádoucímu vyklonění dozadu. Natáhnul jsem vší silou a pustil ….. Kámen velmi ochotně nabral rychlost na prvních pár centimetrech, místo aby ale proletěl mezi vidlicí, elegantně zamířil dolů. Viděl jsem jak dopadl na Grepův palec a ozval se tupý úder. Grepa se ani nehnul, vytřeštěně koukal na výsledek našeho snažení. V následující vteřině zařval a zahodil prak do vzdálenosti několika desítek metrů.
"Kreténe !!"
"Co je ?? Vždyť jsi zvednul ruku, já za to nemůžu !!"
Samozřejmě že jsem za to mohl, ikdyž Grepa tu ruku opravdu trochu zvednul. Odnesl to slezlým nehtem, kost kupodivu vydržela. Hýbat palcem mohl ale až po týdnu a několika octanových kůrách.

1) Na mých toulkách s bráchou Unkasem po okolí Jižního města jsme chodívali vyzbrojeni již zmíněnými praky. Občas se nějaký ten nepohyblivý terč dostal do našeho hledí, nebyly vyjímkou ani případy kdy ten terč byl pohyblivý. Tentokrát jsme ale ze srandy namířili na sebe. Unkas se velmi rychle schoval za jednu betonovou studni uprostřed pole a začal mě ostřelovat. Zpočátku jsem byl v nevýhodě, moje postavení v otevřeném prostranství nedovolovalo se před palbou ukrýt, byl jsem přinucen před střelami uhýbat. Nicméně jsem statečně a bezvýsledně palbu opětoval. V nedalekém křoví se mi ale povedlo sehnat starou paletu, získal jsem úkryt a tak se naše síly trochu vyrovnaly. Kryt dřevěnou deskou jsem se přibližoval až na 20 metrů ke studni, tam jsem zbudoval pevné obranné postavení. Munice jsme měli oba dost a tak jsme stříleli jako o život. Unkas měl ale stále výhodu velké betonové studny, což jsem ucítil vzápětí při dopadu matice na mojí ruku. Já byl za dřevěnou deskou kryt jen nedostatečně. Záhy jsem zjistil, že Unkas střílí v pravidelných intervalech, vždy s přestávkou k nabíjení. To byla moje příležitost ho zatlačit do obrany. Nabil jsem dvanáctku matici (pro neznalé je to ta, na kterou se používá devatenáctka klíč), počkal až Unkasova střela prosviští kolem mého úkrytu, zvedl se a nevypálil. Čekal jsem až Unkas dobije, chtěl jsem aby matice dopadla na kraj study v momentě kdy se bude chtít zvednout a vystřelit a tím jej zatlačí zpátky do úkrytu. Počítal jsem, vteřiny běžely a pak jsem vypálil. V tu chvíli se Unkas zvednul za studní.
"Heh !!"
Slyšel jsem jen toto zajeknutí a Unkas zase zmizel. "To je past,“ pomyslel jsem si, "schoval se a čeká až přijdu blíž." Bleskurychle jsem nabil novou matici a vyčkával. Unkas se ale neobjevoval. Pomalu a ostražitě jsem se tedy přiblížil ke studni. Pak jsem Unkase uviděl. Past to nebyla, ležel na zádech a nevěděl co se s ním děje. Asi po minutě přišel k sobě.
"Ty krávo, to byla rána !!“
Velmi jasně se rýsovalo kam jsem ho trefil, matice byla obtisknutá uprostřed jeho čela v místech, kde velmi rychle se začala rýsovat pořádná boule. Unkas vstal, delší chvíli mu ale trvalo než se přestal motat a dokonce našel i stabilitu. Měl jsem radost z dokonalého zásahu, mohu s jistotou tvrdit že jsem byl ale jediný kdo se z mé přesné střelby radoval.
A bylo po střelbě. Tak.

Když to tak vezmu statisticky, tak nejvíce úrazů měl Grepa a já. Následoval Unkas. Asi jsme smolaři, nebo jen blbí ……