Trampská osada Minessota

Po delší vandrovní odmlce jsme si konečně udělali na jeden březnový víkend čas a mohli proto vyrazit ven. V plánu jsme měli především nejezdit nikam daleko, neboť tou dobou ležela v republice ještě poměrně silná vrstva sněhu. Někam pod převis na Českoplisko se nám moc nechtělo, volba tedy padla na Posázaví. V pátek jsem mohl vyrazit já (Láva) s Džardou, v sobotu ráno za námi přislíbil přijet Medelák. S Džardou jsme tedy v pátek zamířili směrem na Tehovskou Hůru nedaleko Světic. Naše první zastávka byla zároveň místo našeho srazu a nebylo náhodou, že to byla právě hospoda Velká Praha v Uhříněvsi. Když jsem dorazil na místo, Džarda už poctivě tlačil třetí pivo do hlavy a nevypadal, že by se chtěl co nejdřív zvednout a vyrazit ven do zimy. Nebyl jsem samozřejmě proti. Na nádraží jsme tedy vyrazili až za tmy, přejeli vlakem do Světic a zašli ještě na popovickou dvanáctku do občerstvení Alma v horní části zmíněné vesnice. No a jak jinak, zůstali jsme tu téměř "do židlí". Poté jsme se vypravili nahoru na Tehov a kopec nad ním, zvaný Hůra. Mezi novodobou zástavbou jsme prošli do lesa a po chvilce brodění hlubokým sněhem jsme stanuli před naším oblíbeným seníkem. Vzali jsme za kliku a ... Bylo obsazeno. Bezdomovec! Z našeho úmyslu nocování v seníku se nás snažil zapudit větou že tam není sám a že za chvíli dorazí brácha a tudíž bude plno. Docela zbytečná věta, tam kde chrápou bezdomáči přeci nebudeme. Nicméně množství sněhu v okolí nás donutilo si lehnout do alespoň trochu suchého místečka pod seníkem. Kretén nad námi už ani nedutal.

Vstali jsme za prvního ranního světla, sbalili věci a vyrazili zpátky na nádraží ve Světicích. Tam jsme měli kolem desáté sraz s Medelákem. Jak slíbil, tak splnil a dorazil přesně podle plánu. Přisedli jsme k němu na vlak a vyrazili do Senohrab. Tam naše první kroky zamířily do restaurace za nádražím, potřebovali jsme se trochu usušit. Přeci jen pod tím seníkem nebylo zase tak sucho jak jsme doufali. Trochu jsme popili, vyžahli jim skleničku maggi co měli na stole a vypadli na další cestu. Mířili jsme na Baštírnu. Medelák za vesnicí vytáhl překvápko v podobě luxusní uzené polévky, kterou jsme zdlábli na jedno zhltnutí na odpočívadle vedle železniční trati. Medelák ale nějak nezvládl situaci a díky následkům včerejší rodinné oslavy mu pak začalo padat jídlo z obličeje, včetně té perfektní polívky. Došli jsme na Baštírnu, chvíli se tam zdrželi a poté mazali dál. Ve Čtyřkolech jsme se stavili v hospůdce, stejně pak za mostem ve Lštění. To už byl večer, když jsme zamířili do restaurace Paluba v Čerčanech. Měli jsme v plánu dát jedno a jít přespat do nedalekých vagónů odstavených vedle železniční trati, plány se nám ale rychle začaly měnit. Včerejší spaní v nepříliš útulném prostředí si na mě začalo vybírat svojí daň, roztřásla mě zima a bylo jasné, že jsem blízko k horečce. Místo do vagónků jsme tedy vyrazili k domovu, tedy respektive k Medelákovi nahoru do jeho letního sídla. Tam je alespoň topení. Domlaskli jsme zbytek rumu co jsme měli sebou a za chvíli jsem nevěděl o světě.

Ráno mě čekala cesta domů a do postele. Včasné umístění mé tělesné schránky do tepla na mě nezanechalo žádné následky.