Trampská osada Minessota

Tak tedy dle očekávání zbyla opět na mě možnost sepsat pár vět o víkendovém čundru, na který jsme vyrazili uplynulý víkend s Medelákem a Bluďákem. Ti, kteří si nedovedou spojit moje jméno pod článkem s mojí přezdívkou, si zaslouží ještě vysvětlení, že třetím účastníkem tohoto průzkumně-alkoholického výletu jsem byl já, alias Láva (neboli Lahva). Původně jsme chtěli vyrazit na Sázavu a najít pár krabiček pro hru Geocaching. Pak ale Medelák přišel s náhradním řešením, které přišlo maximálně vhod a nabídlo trochu odpočinek od geo-štvanice v poslední době. Člověk zkrátka potřebuje chvíli odfrknout, jinak mu ty krabičky vlezou na mozek. Jeho nový plán spočíval v průzkumu míst, kde podle vlastního vyprávění prožil svoje dětství známý spisovatel Ota Pavel. Skvělá myšlenka, hned jsem se jí chytil a následně jsme Bluďáka postavili před hotovou věc. Nakonec ani neprotestoval, důležité bylo, že vyjedeme ven. Medelákův plán už při pohledu na mapu však obsahoval pár trhlinek, spočívajících především zvolením trasy přes časté brutální kopce, což vzhledem k našemu chatrnému zdraví a přílišné lenosti bylo nutno změnit. Razili jsme tedy s tím, že plán který se nedá změnit, není plán.

Bluďákova dovolená a naše noční směna nám umožnila si víkendový vandr prodloužit o celý pátek. Do práce na noční směnu jsme s Medelákem vyrazili už v maskáčích. Padla půl sedmá ráno a my mohli vypadnout vstříc Berounsku. Zbývalo se akorát srazit s Bluďákem, se kterým jsme měli domluvený sraz v nonstopu v Uhříněvsi. Dorazili jsme včas, vzali za kliku a nic. Rychlý telefonát Bludimu, ten však nebyl na příjmu. Navštívili jsme tedy druhý nonstáč nedaleko, tam měli otevřeno, ale výčepák byl totální kretén a navíc vylitej jak brok. Nevšímal si nikoho, pouze automatu. Vypadli jsme a šli si spravit chuť na nedalekou pumpu, kde se nám dostalo přivítání zcela jiného. Po prvním plechovkáči nás našel Bludi, dali jsme tedy ještě jedno a mazali na vlak. Zamířili jsme na Hlavní nádraží, tam jsme přesedli na rychlík na Beroun. V Berounu jsme zakoupili něco málo z potřebných zásob, především lahvinku Peprmintky. Vlak na Rakovník na sebe nechal chvilku čekat, dalo se to pochopit, když za Křivoklátem je rozkopaná trať a jezdí tam náhradní autobusová doprava. Opožděně, ale přece, jsme vyrazili do Roztok u Křivoklátu, kde naše přesunování dopravními prostředky skončilo. Dál jsme pokračovali pěšky. Nedošli jsme však daleko, do cesty se nám postavila hospoda. Věrni svým zvyklostem jsme bez zastávky rovnou zapadli dovnitř, pojedli a popili. A hurá dál. Následovala chvilková potyčka o průběh další trasy, Medelák nás lákal po stopách jeho vytyčené trasy, s Bluďákem jsme se ale shodli na pohledově přijatelnější trase. Později se ukázalo že jsme zvolili správně. Přes most jsme tedy přešli na levou stranu řeky, vyšlápli si kopec a po silnici zamířili směrem na Skryje. Brzy jsme se ocitli zpátky u řeky a podél ní pokračovali až k Nezabudickému mlýnu. Chvilková pauza a pokračovali jsme dál. Nedaleko přívozu u Luhu pod Bránovem nás chytil pořádný plavák. Na silnici bylo během chvilky deset čísel vody a v našich kanadách asi pět. Ponča ale největší příval zachytily. Šourali jsme se lijákem až k hospodě U Rozvědčíka. Teprve na prahu hospody jsme zjistili, že jsme někde cestou ztratili Medeláka. Ten dorazí, řekli jsme si, a zapadli dovnitř. Tipovali jsme, že dorazí tak do našeho druhého piva, podcenili jsme jej a za chvíli se ukázal ve dveřích. Hospoda se ukázala jako právem vyhlášená, spolu s perfektním hospodským to byla restaurace, která si každopádně zaslouží návštěvu. Nebylo tedy divu, že jsme se tam zasekli až do pozdních nočních hodin. Spát jsme vyrazili na louku k přívozu. Medelákovu nepromokavou plachtu jsme napnuli nad námi a během chvilky jsme všichni spali.

Probudilo nás opakované bouchání dveří auta. Vykoukli jsme zpod plachty a vzápětí hleděli do tváře ochranáři. A jsme v prdeli, pomysleli jsme si. Nicméně ochranář se tvářil přátelsky, popřál nám hezké ráno a oznámil nám, že bychom měli vypadnout. Nijak jsme neodporovali, ostatně právo bylo na jeho straně, a začali jsme balit. Popřál nám hezkou cestu a zmizel. Měli jsme štěstí, mohlo to dopadnout hůř. Nebylo divu že nás našel, spali jsme na louce u řeky a ze silnice nás měl jako na dlani. Sbalili jsme fidlátka, chvilku zevlovali kolem přívozu, koukli na Luh pod Bránovem a poté jsme vyrazili na cestu zpátky k Roztokům. Bylo krásně jasno. Cestu na Skryje a Týřov jsme vzdali. Po hodince pochodu jsme dorazili do Roztok a usídlili se na zahrádce hospůdky, kterou jsme navštívili už minulý den. Po pěti-pívu jsme zamířili k vlaku, který jel tentokrát na minutu přesně. Vystoupili jsme v Hýskově a zcela proti tradici nezamířili do hospody Kulturní dům, ale k jezu. Zaparkovali jsme na nedaleké lavičce, slunili se a sušili mokré věci. Pár kafí s rumem nám spravilo náladu a chuť a proto jsme vyrazili na jedno. No a zůstali jsme do židlí. Nechali jsme si natočit do petflašky pivo a vyrazili dál. Do obvyklého tunýlku pod tratí jsme ale nemířili, vypadalo to na slušnější počasí, proto jsme šli rozbít tábor k nedalekému jezu. Místo vypadalo jako ideální. Opět jsme mezi dva klacky napnuli plachtu a zabezpečili se tak proti nežádoucímu promoknutí od předpokládané ranní rosy. Zkonzumovali jsme buřty a kus slaniny opečené nad ohněm, popili pívo a pomalu se chystali, že zalezeme do spacáků. Večer ale ještě skončit neměl ...

Kousek od nás zaparkovalo auto a místní omladina zamířila rovnou k nám. Nepřišli ani na panáka, pokecat, ale ani dělat problémy. Hledali svého kamaráda. Kamaráda úchyla. Osvětlili nám, že jde o mlaďase, bydlícího na nedaleké ubytovně, a že jim utekl oknem. To by nebylo tak nejhorší, problém byl v tom, že byl voyeur, že se často plížil kolem lidí a sledoval je. Občas jim taky něco ukradl. Místní se ho tedy vydali hledat dál a my se tomu jen vysmáli. Když někdo kouká na ženský na pláži, v tom jsme zase takový problém neviděli.

O deset minut později ale lehce zapraskalo a zašustilo v křoví asi dvacet metrů od nás. Seděli jsme kolem ohně, byli proto oslněni jeho září a tak přišel ten blbý pocit že jsme viděni a nevidíme. Pak jsme zahlédli stín a proti světli z vesnice zaměřili pohyb. Přišlo mi to trochu dál, Medelák ale zahlédl postavu ve vzdálenosti asi 15-ti metrů od nás. Jako když do nás střelí. Popadli jsme baterky, vlítli do křoví a začali ho rojnicí pročesávat. Narazil jsem na něj já.

Seděl a krčil se v kopřivách, podle stop jsme ho lapli ve chvíli kdy se snažil před naší rojnicí zmizet. Nevyšlo mu to a proto se snažil ukrýt. Neunikl však mojí baterce.
"Mám ho!", zařval jsem.
Medekák s Bluďákem ihned vyrazili za kuželem mé svítilny a tak byl maník v příští vteřině v obklíčení. Byl to mladej, tak 18-ti letej fracek, a pěkně vyplašenej.
"Co tady děláš?"
Nebyl schopnej slova, zvlášť když následovala záplava otázek. Vařila se v nás krev, takovej kretén nás nasral.
"Vypadni z tý trávy!"
Teprve teď se odhodlal, vstal a pomalu se šinul na otevřené prostranství. A Medelák si v záři baterky všimnul, že jednu ruku měl v teplákách a držel si péro.
Ten hajzl!
Následovala další salva otázek, na které jsme ani nečekali na odpověď. Zkrátka jsme ho lifrovali. Naštěstí se mu třásly nohy, nevěděl s kým má tu čest. Viděl že jsme tři a pořádně nasraní. Navíc jsme dbali aby jsme mu neustále svítili do ksichtu, oslňovali jej a tak měl ještě větší strach. Nakonec jsme ho odlifrovali až k ubytovně. Celkem poslušně tam zapadnul. S Bluďákem jsme se vzdálili, Medelák se ještě ukryl v křoví ve tmě a chvíli sledoval cvrkot. Nic se nedělo a tak se vrátil na základnu. A bylo po náladě.
"Ten čurák se ještě vrátí!"
"Nevrátí, byl vysranej až hrůza."
Pro jistotu jsme tedy s Medekákem podnikli ještě jedno průzkumné kolečko, zanechajíce Bluďáka na stráži v křoví mimo dosah světla ohně. Znovu jsme si nenápadně prošli okolí ubytovny, i bezprostřední okolí tábora. Po maníkovi ani stopy.

Uklidnili jsme se, tedy vyjma Medeláka. Událost ho postihla natolik, že nešel spát. Zato my ostatní jsme vlezli pod plachtu a během chvilky jsme zabrali. Medelák čumákoval kolem ohně a mlsal rum. Pod plachtu nevlezl ani náhodou. Prostě měl šprajc. Raději posedával u ohně a nad ránem si tam i ustlal. Pod plachtu ho nezahnal ani vytrvalý déšť, který se nad ránem spustil. Raději moknul venku. Brzy ráno mu došla trpělivost, sbalil si věci a vzbudil nás. Ten blb, mohl klidně chrápat pod plachtou a vstávat jsme tak mohli o dvě hodiny později. Takhle jsme museli vylézt a sbalit si fidlátka. Za vytrvalého deště jsme dorazili na nádraží, abychom tam pak skoro dvě a půl hodiny čekali na motorák. Na náladě nám to nepřidalo, zvlášť mě.