10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Po vodě z Chrástu k Rozvědčíkovi

JasnoJasno JasnoPolojasno BouřkaVýskyt bouřek (4 dny) (62 km) Před 10.lety a 6.měsíci Červen 2008
Tlak, Medelák, Čundrboy, Bludi a Džarda
"Chrrr, pssst, chrrr, pssst, škyt, chrrr …"
Osmý rok po druhém tisíciletí našeho letopočtu, měsíc, pyšnící se hezkým názvem červen, pátý den od jeho začátku. Na návěstních hodinách nad křižovatkou ulic Opatovská a Mendelova na pražském Jižním městě ručičky právě oznámily třetí čtvrthodinku před šestou hodinou ranní. Pozvolna stoupající jediná hvězda naší blízké vesmírné soustavy nad východním obzorem posílá k naší planetě hřejivé fotonové paprsky a začíná krásné čtvrteční jitro.
Ve vandrovním oblečení postávám na autobusové zastávce Horčičkova ve směru na Háje, nechávám však ujet jeden autobus za druhým. Vyčkávám. Když se blíží červenobílá, dvanácti metrová a třinácti tunová krabička plná lidí, s nápisem 267 na předním vrchním orientačním panelu, zpozorním. Vstříc mně má vykročit Medelák. Dveře se otevírají, ale pohledem do útrob autobusu nenacházím známou postavu.
Dochází mi, že člověk, na kterého marně na zastávce čekám, vyluzuje touto dobou zvuky z úvodu článku. Chvatně na klávesnici postaršího telefonu Ericsson mačkám tlačítka, na displeji nacházím telefonní číslo na Medeláka a mačkám klávesu Call.
"Ne oluyor, neden beni uyandınız?" Touto řečí by se Medelák pravděpodobně domluvil v republice Burkina Faso, přestože mu nerozumím ani slovo, dochází mi, že zvuk vyzvánění jeho telefonu ho právě vytáhnul z říše snů.
"Ty chrápeš?"
"Jo!" První smysluplný výraz se line od reproduktoru k mému sluchovému orgánu.
"Tak nechrápej! Jedu pro tebe!"
Mířím zpět k domovu, beru klíčky od auta a vyrážím Fordíkem k Uhříněvsi.

Plán v podobě odjezdu do pracovního procesu městskou hromadnou dopravou byl zhacen. Potažmo tedy i naplánovaný odjezd stejným prostředkem k nádraží po ukončení pracovní doby. Ale abych doplnil plány a myšlenky k naší první výpravě na vodu, musím se nejdříve vrátit o několik měsíců zpět.

První návrh na absolvování vandru jinak, než jak nás příroda obdařila, tedy přesunem z bodu A do bodu B pěšky, padl už na začátku toho roku. Tou dobou jsme v pohybu krok sum krok byli již zkušení matadoři. Dlužno doplnit, že od počátků naší vandrovní kariéry neustále bojujeme s vážnou překážkou v podobě množství pohostinství, výčepů, hospod, restaurací i putyk, zákeřně různě rozesetých při cestách v kotlině české. Leč i odtud nás naše končetiny, je jedno, jestli spodní nebo horní, téměř vždy spolehlivě odnesou alespoň k okraji přírody. Už odpradávna lidstvo využívalo k přepravě materiálu i svých tělesných schránek jeden z nejsilnějších přírodních živlů – vodu. V tomto směru byla dosud naše parta absolutními nováčky. Vypadalo to lákavě, nechat tok řeky, zcela zdarma, rychle a téměř bez námahy, unášet nás od pomyslného bodu A, ke stejně pomyslnému bodu B, se zastávkami na bodech C,D,E, F….
"Nepojedeme v létě na vodu?" Myšlenka, která zkraje vypadala, že skončí bez odpovědi v éteru, však brzy našla svou odezvu. Plán se začal líbit. A řeka Berounka byla pro začátečníky ideální volbou.

Přestože pro takové příležitosti fungují na březích významných českých řek půjčovny lodí, které značně zjednodušují způsob přepravy plavebních prostředků na místo určení, my jsme směřovali naše plány k plné soběstačnosti. Přepravník na lodě vlastnil Čundrboy a k němu i odpovídající auto, značky rumunské, stáří vyššího, pohonu plynového. Paralelně s plánem výpravy na Berounku však Čundrboy podléhal pomalu ale jistě mému názoru – co nepohání nafta, nepatří na silnici. Už dlouho plánoval změnit palivo ve svém terénním autě. Na konci zimy jsme dieselový pohon jeho plechovému miláčkovi aplikovali. Ideální volbou byl motor z Avie, ten sice automobilu nedával takovou rychlost, zato výkon zcela nadstandardní. Několika týdenní přípravu na výměnu motorů jsme završili během posledního únorového víkendu. Na dílnu v sobotní ráno vjíždělo Aro ještě na plyn, v nedělní odpoledne odjíždělo poháněno silou spalovacího dieselového motoru.

Byli jsme tedy mobilní. Jako ideálním období pro Berounku jsme zvolili začátek června. Tou dobou ještě nebývá tak horko a řeku nesjíždějí davy vodáků. Postupně se ustálil počet vody chtivých souputníků, takže zbývalo jen datum. Podle zkušených vodáků zabere Berounka z Chrástu do Roztok skoro čtyři dny, takovou dobu jsme dohromady ale nedokázali dát. V úvahu přicházel odjezd až ve čtvrteční odpoledne. Významným omezením byla také nedělní noční šichta, která čekala na mě i Medeláka. Na zdolání řeky jsme měli dva celé dny a jedno dopoledne.

Plán zněl tedy asi takto:
Ve čtvrtek po práci vyrazím s Medelákem k nádraží. Tam potkáme Bludiho s Džardou, dojedeme společně do Chrástu, kam ve večerních hodinách dorazí Čundrboy s Tlakem, Žofkou a Jetym. Ti dopraví lodě z Jetyho půjčovny. Groula sice časově vodu nezvládal, ale přislíbil, že za námi vyrazí alespoň na jednu noc a den, coby motospojka. V pátek vyrazíme na vodu, do neděle bychom to měli do Roztok stihnout.

Takže zpět k příběhu z onoho čtvrtečního rána…

Známou postavu Medeláka nemusím tahat domovním zvonkem znovu z postele, postává ve vandrovní výstroji u silnice a vyčkává mého příjezdu. Cesta do rachoty je rychlá, stíháme i včasný příjezd. Trochu větší spěch nás čeká odpoledne, proti plánu musíme odvézt auto zase zpátky na Jižní město. Nestíháme proto sobě na cestu zakoupit něco málo chlazených chmelových nápojů, jsme odkázáni na prodejce v oblasti pražského hlavního nádraží. Zmíněná významná křižovatka železničních cest v centru města však touto dobou prodělávala výrazné změny, jednou z nich je i absence menších obchůdků, čímž se naše výprava za pivem protáhne až do ulic v blízkosti nádraží Masarykova, k obchodníkovi, jehož předci do naší malé zemičky vprostřed Evropy dorazili z dálného východu na počátku let devadesátých minulého století. Ale co by člověk pro vpravení trochy alkoholu do krevního oběhu neudělal, že?

Vyčkáváme na prvním peroně příchodu Bludiho s Džardou. K našemu velkému potěšení přicházejí notně ověšeni zásobou toho, co jsme ještě před chvilkou téměř marně sháněli. Nyní je na čase se s tím řádně poprat, a paluba rychlíku směrem na Rokycany je tím ideálním místem. Dráhy nezklamávají, od druhého peronu odráží modrá lokomotiva, táhnoucí za sebou asi deset vagónů na trať směrem k Plzni včas. Obsazujeme poslední volné kupé, naše soukromí je však třeba po pár minutách jízdy na Smíchovském nádraží uhájit. Využíváme k tomu staré osvědčené metody plného kupé. Ta spočívá ve vytváření iluze zcela přeplněné části vlaku naším namačkáním v okenních i dveřních prostorech. Tato taktika nám už mnoho let nazpátek často přihrávala možnost pohodlného cestování. Někdy se však najde odolný jedinec, zpravidla rekrutovaný z řad starobních důchodců, který i do plného prostoru ve vlaku zamíří svoje kroky s přesvědčením, že mladí floutkové jistě dopřejí staršinovi pohodlné cestování uvolněním místa na některém z jimi obsazených sedadel. V takovém případě míváme ještě záložní, nouzové řešení. Veřejnou prezentaci alkoholu. Vidina cestování ve společnosti chlastem nacucaných čundráků totiž láká opravdu málokoho. Teď však na Smíchovském nádraží plně postačuje použití první metody, ta druhá přišla jaksi mimoděk vzápětí, ovšem nikoliv za účelem odpuzování spolucestujících, ale jako vedlejší produkt snahy o vláčení co nejmenší zátěže.

Krajina ubíhá za okny, kytara drnčí v mojí ruce, flaška s rumem i zelenou koluje po kupé, zpěv se line z úst Bluďákových i Džardových.

Rokycany. Když se nádražní budova objevuje za okny, jsme samozřejmě zaskočeni. Kdo by ho tu čekal. Míříme k východu z vlaku poněkud ve spěchu, tempo nezvolňujeme ani na peroně, přestože další vlak k Chrástu vyjíždí až za hodinku. Máme totiž žízeň a nádražní restaurace je otevřená. Peprmintový likér spolu s rumovým destilátem nám sice chutná, ale abych to napsal trochu moderně, jejich vedlejším účinkem je dehydratace. Dehydratovaní tedy potřebujeme tento stav změnit, nejlépe použitím zrzavého moku. Měl bych raději použít plurál, neb u jednoho produktu nedalekého pivovaru samozřejmě nezůstalo.

Dalším železničním spojem už cesta není dlouhá, nádraží v Chrástu u Plzně dosahujeme v řádech minut. Tady se naše plány začínají trochu dělit. Zodpovědnější část výpravy v podobě Bludiho s Džardou chystá sobě vstřebat trochu krajinných informací a využívá k tomu hru zvanou geocaching. I my s Medelákem potřebujeme vstřebávat, ovšem poživatiny. K tomu se hodí nejlépe služby putyky, jíž nacházíme za nedalekým železničním přejezdem. Dokud ještě "žijeme", zasíláme odtud přes mobilní operátory naší GPS lokaci kamarádům. Ti doráží zanedlouho, s připsaným bodíkem na kontě geocachingu a se znalostí blízkého pěkného geologického útvaru. O něco později přijíždí Groula, nabírá Medeláka coby spolujezdce na motorku a vyrážejí na průzkum trasy ke kempu u Dolanského mostu. Cesta je prý krátká a volná, můžeme se tedy po ní vydat i my. Leč přátelé, pokud očekáváte nějaký důkladný popis cesty do zmíněné oblasti, i večera, musím vás zklamat. Od této chvíle po zbytek večera je má paměť značně útržkovitá. Není to způsobeno nedostatkem lecitinu v mozku, ale nadbytkem promile v krvi.

Takže co si vlastně všechno pamatuju…

Jsme v nějakém kempu.
Ve stánku točí Gambrinus.
Pijeme Gambrinus.
Zkouším hrát na kytaru.
K potěše ostatních předávám kytaru Groulovi.
Groula rozezpívává celý kemp písničkami z pohádek. Pěje Mrazíka.
Džarda nevládne tělu a mizí v prostoru mezi lavičkou a stolem.
Přijíždí Čundrboy se zbytkem výpravy. Přiváží pekáč plný buchet od mámy.
Jíme buchty od Čundrboye, zapíjíme je pivem. Zazdíme to panákem.
A dalším pivem…

Ráno.
Kolem mě projíždí vlak. Asi tak tři metry od mé hlavy. Nebo alespoň si to myslím. Houkačka, běžně montovaná na lokomotivy řady 810 a sloužící jako proti kolizní prostředek na železničních přejezdech, vydává v těsné blízkosti mého spacáku nelibé tóny, v decibelech blížící se zvuku startujícího ruského stíhacího letounu. Zpod spacáku vyletím jako střela, nemám problém z něj vylézt, neboť před odchodem k nočnímu odpočinku jsem nezvládl se do něj vůbec nasoukat.

Nehouká vlak. To Čundrboy mačká vzduchovou cívku, přivádějící stlačený vzduch ze zásobních jímek k oné, zhruba metr veliké trumpetě, namontované na jeho autě. Celý ten poplašný systém obdržel jako bonus při montáži nového motoru a on teď s úšklebkem a zjevnou radostí poprvé sleduje následky jeho intenzity v okolí.
"Vstáváme, volové!"
Soudě dle hlaholu ve stanech, rozesetých v blízkém i vzdálenějším okolí, nejsem jediný, kdo nuceně, vlivem decibelů, opustil právě říši snů. Fanklub si tím Čundrboy evidentně nenadělal. Však je teprve devátá hodina dopolední, čas, kdy rozumní lidé ještě nechávají svá těla odpočívat.

Začínám zjišťovat, kde to vlastně jsem. Smotek mého spacáku se nachází na kraji kamenité příjezdové cesty ke kempu, zpola zasunutý pod jedním z přívěsů. Vedle mě se zpod lodi se zmoženým výrazem ve tváři drápe Medelák. Je znát, že vyčkává, až mu vnitřní orgány nastartují na standardních 60% činnosti, což jim samozřejmě chvilku trvá. Já mám onen start rychlejší, neboť v mém těle se začínají odehrávat procesy trochu jiné. Rychlý přechod od spánku k bdělosti si můj mozek vyložil zcela nesprávně a poslal chybné informace k mému trávicímu traktu. I on byl zmaten neobvyklým průběhem ranní dekontaminace, domníval se možná, že kombinace "Gambrinus, Kozel, Staropramen, Božkov – Rum a Božkov - Peprmint" nemá v mých útrobách již dalšího opodstatnění a rozhodl se zmíněnou směs dále nezpracovávat, ale vrátit tam, odkud přišla. Ve snaze zachovat sobě čest, vyrážím k zrychlenému přesunu směrem k blízkému lesu, kde se vůli mého traktu podvoluji. Očistným pochodům svého těla nikterak nebráním a je mi poté o poznání lépe.

V kempu to mezitím ožívá. Klakson z vlaku postavil některé z osazenstva kempu na čtyři, odolnější jedince dokonce na nohy dvě. S potěchou sleduji, že nejsem jediný, komu rychlý ranní start neudělal dobře. Takovej jsem já

Snídáme. Mou představu o standardní snídani v podobě tácu buchet od Čundrboye, zalitých nějakým nealkoholickým nápojem, boří hned zkraje Medelák. Otvírá konzervu Luncheon Meatu a staví přede mě na stůl čerstvě natočené pivo. Nu což, když už je to přede mnou…

Než zabalíme na cestu, musíme vyrazit do obchůdku, zakoupit nám něco málo potřebných zásob. K přesunu využíváme motorizace. Rákosník v krámku na kraji Chrástu nám za mrzký peníz poskytuje požadované suroviny a my se vracíme nazpět. K řece je to od kempu asi sto metrů, i tuto vzdálenost překonáváme za pomoci ropných derivátů, přeměněných spalováním v pohybovou energii. Přeci nebudeme takovou dálku lodě nosit.

Chladná voda řeky Berounky už omývá boky našich lodí. Ještě něco málo příprav a už držím poprvé v životě pádlo v ruce. Sedám si dozadu, budu řidič. Medelák, coby motor, putuje dopředu na háčka.

Vyrážíme.

Máme kapku větší ponor, oba jsme prostorově výraznější, loď musí uvézt krom sebe více jak 250 kilogramů zátěže. Vzadu sedím asi kilometr cesty. Na zcela klidné, nikam nespěchající vodě, se točíme jak čamburína. Zaberu pádlem, špička lodi v tu chvíli začne směřovat jinam, než chci. Vezmu to trochu pádlem proti, stojíme. Zaberu víc a míříme proti proudu. Málem se převrhneme. Za mohutné podpory a rad zpředu udržím směr lodi nejlépe tak, když vůbec nic nedělám a do směřování lodi nijak nezasahuji. Zjednodušeně řečeno, jako řidič stojím za hovno. Když nám zbytek naší party mizí v nedohlednu, uznávám nedostatky v mém řízení a putuji na háčka. Medelák loď vede o poznání lépe a mě se po chvilce vpředu zalíbí. Sice dřu jak mezek, neboť Medelák vzadu využívá k vedení lodi pádla často jako brzdu, ale příď naší lodi směřuje přesně na centimetr tam, kam chceme, aby směřovala. Brzy zbytek naší party dojíždíme.

První rozvalený jez. Krásná, rychlá a hluboká voda teče přes něj. Sledujeme Jeťáka s Žofkou i Tlaka s Čundrboyem, jak bravurně přeliv vody zdolávají. Teď je řada na nás. Zabírám, seč mi síly stačí, ve snaze rozjet loď rychleji než voda. Teď je to na Medelákovi. Banán se houpe na vlnách, příď se propadá dolů, adrenalin stoupá. Občas šplíchne nějaká vlnka zboku do lodi, ale náš první jez zdoláváme i my bez nehod, za velkého jásotu. Veselí v lodi a s ním spojené nekontrolované pohyby málem způsobují karambol, ale i tuto situaci zvládáme. Poslední jde na řadu Bludi s Džardou. Vjíždějí na začátek jezu a samotné jádro splaví též bez nehod. Když jsou v rychlé vodě pod ním, Džarda se otáčí a v tu chvíli vidíme jen spodek lodi. Bludi drží loď a barel, Džarda se shání po kytaře, plující kousek pod ním. Čundrboy chytá zbytek věcí. Když je vše pod kontrolou, přichází strašná zpráva. Chybí zelená. Flaška peprmintky pluje mimo náš dosah kdesi Berounkou. Čundrboy s Jeťákem křižují tok řeky pod jezem, po vzácné tekutině v lahvi jako by se voda slehla.

No nic, ochuzeni o večerní mlsání chutné lihoviny vyrážíme dál. Rychlá voda se střídá s tou pomalou, čas od času nějaký ten jez, některý splavný, jiný ne. Krajina kolem horního toku Berounky je krásná, trochu odlehlá od civilizace, lemovaná strmými kopci, střídanými občasnými skálami i nevelkými loukami. Po cestách kolem nás doprovází Groula na motorce a hlásí nám dopředu, co nás čeká. S dlouho očekávanou zprávou o nalezení "napajedla" však stále otálí.

Libštejn. Na pravém břehu řeky se zvedá strmý kopec, zakončený skalou a úchvatnou zříceninou středověkého hradu na ní. Tuhle zastávku nevynecháme. Lodě necháváme pod dozorem Bludiho s Džardou a stoupáme hradním kopcem vzhůru. Zřícenina hradu je stejně hezká nahoře, jako odspodu. Den však už trochu pokročil a my jsme pořád ještě sotva v první třetině cesty. Nezdržujeme se na hradě tedy příliš dlouho a míříme řekou dál.

"Kousek před váma je kemp se stánkem. Točej Géčko!" hlásí Groula zanedlouho. A opravdu, na pravém břehu se nám po chvíli otevírá toužebně očekávaný pohled na otevřené pohostinství v kempu. Brzdíme před ním právě včas, ve chvíli, kdy se přižene menší bouřka a zaplavuje okolí vodou shora. Čtyři, pět kousků zrzavých moků zmákneme, Groula se loučí a míří k domovu, déšť ustává a my vyrážíme na další cestu. Účinky našeho za den nabytého sebevědomí v kombinaci s čerstvě vpraveným promile do žil však s Medelákem zanedlouho poznáme.

Nad Liblínem se držíme v rychlejší vodě v brázdě za lodí Čundrboye, krajina se míhá kolem, mlha se po dešti zvedá z řeky, žádné kameny v řece, jen proudící voda pod lodí … A najednou i nad lodí. Je to mžik a už se koupeme. Chvilku nám trvá, než se zorientujeme, pak rychle čapneme loď i většinu věcí. Proud je rychlý a voda v lodi silná. "Ty svině jedna!", nadávám směrem k lodi. Než tu potvoru dotáhneme ke břehu, dost dlouho to trvá. I my ztrácíme jednu důležitou věc…

"Čundrboy !!! Někde pod náma plave rum!!"

Ten nelení a opět křižuje tok řeky kus pod námi. Protože jsme se po celý den poctivě snažili, aby flaška nebyla plná, tato plave po hladině a Čunda jí brzy zachytí. Sedáme do lodi, cesta však nadále nebude dlouhá. Nad jezem u Liblínského mlýna jdu na břeh okouknout stav jeho splavnosti, Medelák čeká u břehu v lodi, vracím se se zprávou o jeho předpokládané sjízdnosti, jednou nohou vkročím do kánoe, chytnu se boku, slyším "NE!!", a pak už jen zase šplouchání vody. Když se vynořím, obraz se opakuje. Medelák se plácá ve vodě za lodí, ta je vzhůru dnem, věci plavou kolem. To vše je navíc doprovázeno hurónským smíchem i potleskem asi dvaceti okolních rybářů, kterým zjevně nevadí, že jim plašíme ryby a náramně se baví na náš účet.

"Seru na to. Sjeď to, já to přejdu."

Medelák tedy odráží opět od břehu, já putuji chvilku po svých, on sám v lodi překonává zdviž a já nasedám kousek po proudu. V tu chvíli slyším zadunění a od jezu, který teď nemám v dohledu, vyplave známá, samotná, převrácená kánoe, doprovázená po chvíli plavajícím Bludim. Tentokrát oba vše chytají, ale postrádají jedno pádlo. Jeťák křižuje řeku, trvá to hodně dlouho, už to vypadá, že pádlo bude k nenalezení, když ho notný kus po proudu objevuje. Než se však nalodíme, přichází jiná, špatná zpráva. Džardu bolí na hrudníku. Zřejmě ho loď vláčela chvilku přes kameny. Bolí ho to dost. Po zbytek cesty má s pádlováním asi konec, teď bude jediným pohonem pro jejich loď Bludi.

Plujeme ještě kousek, když se začíná pomalu smrákat. Je čas najít místo k nočnímu odpočinku. Za hradbou rákosí na pravém břehu objevujeme krásný, volný, borový les. Toť náš sobotní kempík. Vaříme něco málo ze zásob na ohni, popíjíme trochu destilátu, my čtyři čerstvě neplánovaně vykoupaní sušíme věci, následně si každý ustýláme dle vlastních nejlepších potřeb a upadáme poměrně brzy do spánku.

Sobota.

Tentokráte žádná houkačka z lokomotivy neprovází naše první pohyby ze spacáků, mající za úkol naše rozespalá těla vysoukat ven. Sluníčko krásně hřeje, les voní čerstvou smůlou, ptáci štěbetají ve větvích, řeka šumí kousek pod námi. Jsem kupodivu jedním z prvních, kdo opouští úkryt spacáku, který mě tuhle noc pohltil a nefungoval pouze coby kryt jako noci minulé. Klestí je v okolí dostatek, dříví jakbysmet, krátce před devátou hodinkou zapraská ohýnek, aby vzápětí ohříval vodu na grog, čaj a něco málo pochutin z oblasti jídla. Časné vstávání neznamená i brzký odjezd po dalším proudu řeky, než se dostatečně zkulturníme a vyhrabeme na cestu, je jedenáctá dopolední. A hned překážka po cestě – hospoda. Samozřejmě nezůstává bez povšimnutí, vidina chlazeného piva a vůně pečených špekáčků na grilu nás nezanechává chladnými, takže bez většího přemlouvání míříme ke kotvišti na levém břehu. Rybárna nad Rakolusky, toť jméno zmíněné oázy. Tentokrát je na řadě s nedobrovolným koupáním Čundrboy. Při vystupování z lodi klopýtá, ovšem jako zkušený vodák zrychleně opouští loď, čímž nevystavuje svého souputníka Tlaka stejné koupeli. Na terase u hospůdky sluníčko hřeje do zad, špekáčky ukojují touhu po normálním k dlabanci, přehřátí organismu zabraňuje ideálně chlazený nápoj od plzeňského výrobce kvašeného zrna.

Je něco málo po poledni, když zamíříme dále. S Medelákem začínáme trochu přidávat na tempu a postupně se od zadního voje oddělujeme. Cíl dnešní cesty je stanoven na restauraci U Rozvědčíka, čeká nás nějaký ten kilometr a poledne je za námi.

Krašov. Malebná zřícenina hradu nad ještě malebnějším údolím Berounky. Pohled z řeky na hrad, vystavěný na vysoké skále, je úchvatný. Ovšem strmé stoupání v sílícím popoledním žáru neláká mě, ani všechny tři Uhříněváky. Interiér hradu si prohlédnu až o tři roky později. Zbytek party stoupá vzhůru na průzkum hradu, my míříme na pivo. To je nabízeno za slušný peníz nedaleko odtud, v kempu na pravém břehu. Krom toho mají v nabídce vynikající dršťkovou polívku, kombinace těchto dvou pochutin je velkou úlevou a zapomenutím na bolavé prdele a ruce, které tou dobou už značně ztěžují naše cestování.

A míříme dále. Další jezy, některé sjíždíme, jiné přenášíme, pokud je méně vody, projíždí jezem Medelák samotný, za současného mého přesunu po břehu. Pak přichází asi nejhorší úsek řeky. Ve vodácké terminologii se mu neřekne jinak, než volej. Pro nás nevodáky – stojatá voda. Šest kilometrů nad Zvíkovcem proud řeky najednou ustává, člověk má pocit, že pluje po rybníce. Do toho se přidává poměrně silný protivítr, přestat v tu chvíli pádlovat znamená couvat. Je to řehole, ale s jednou zastávkou na občerstvení to dáváme. Proud řeky pod jezem ve Zvíkovci je vysvobozením. Tou dobou už máme docela slušný náskok před zbytkem našeho mančaftu. Jednou nás zrádný proud zatáhne ke břehu, v cestě je křoví, ale rozjetých 300 kilogramů už nějaký porost nedokáže zastavit. Trochu šrámů na našich pažích a proražený menší tunel v nízkém stromoví je však jediným výsledkem naší odchylky v řízení. K nedobrovolnému koupání nedochází. To až později, ovšem to zcela dobrovolně a plánovitě, ve chvíli, kdy záření od jediné objevené hvězdy naší sluneční soustavy překračuje únosnou mez.

Poslední jez dnešního dne překonáváme cestou po břehu a vláčením lodi v proudu, je na nás příliš strmý a my raději přijedeme k Rozvědčíkovi suchou botou. Odtud je Berounka zase parádní, proud řeky pohání loď bez větší námahy až k cílové restauraci. Přesto, když zahlédneme poutací tabuli na břehu řeky, je pro nás nevýslovným vysvobozením. Rychle přivazujeme loď na břehu a útroby pohostinství nás vcucnou vzápětí.
"Čtyry píva."
Výčepní udiveně vyhledává další dva dorazivší, přestože nikoho jiného z naší party nevidí, přináší čtyři kousky orosených sklenic. Než vypíše účtenku, dva jsou prázdné a výčepák je zároveň požádán o přinesení dalších dvou. Žízeň je veliká. Takto to pokračuje až do čtvrtého kousku, kdy mu konečně dopřejeme trochu oddechu. Načež v půlhodinových intervalech přichází i zbytek našich souputníků.
"Dvě píva a čtyři zelený", žádá Čundrboy.
Přání mu je splněno, kolečko panáků otáčíme nakonec všichni a ve finále se velký panák peprmintky servíruje ke každému pivu. Není jich málo. Když dojdou zásoby peprmintového likéru, zbývá už pouze konzumace chmelu. V prvních ranních hodinách dne následujícího je nám nabídnuta možnost nocování na půdě restaurace, nabídku však odmítáme a "se židlemi" míříme nocovat k vodě.

Neděle.

Nezvyklé horko ve spacákách nás vytahuje o hodinku dříve, než v předchozích dnech. Nebe je bez mráčků. Budíme se postupně na břehu řeky, sháníme dříví na otop, jehož je tu poskrovnu, přesto však po menším úsilí dostatečně na zažehnutí exotermické reakce a ohřátí něčeho, co mělo být jídlem. U toho jídla bych se trošku zastavil. Čundrboy otvírá jednu konzervu za druhou, z nichž z bezpečnostních důvodů již před tím sloupnul nálepky a jejich obsah přesouvá do kotlíku. Vzniká tak pokrm, jehož chuť je stejně nevábná, jako vzhled. Pohledem připomíná spíše mírně natrávený a vyvrhnutý guláš, v kombinaci s bramborovým salátem, rýží a fazolemi. Protože však je hlad, "aintopf" téměř z poloviny zblajzneme a svůj účel to splňuje. Zbytek putuje jako krmivo pro ryby do proudu. Pozn.: Ovšem co jsme všechno jedli, je mi dodnes velkou neznámou.

Ještě nezbytná koupel před odjezdem a chystáme se zdolat pár posledních kilometrů do Roztok.

Sednout si znovu na prkýnko v lodi je zážitek. Připodobnil bych to k tomu, jako sednout si holou prdelí do rozpáleného ohně. Ani pádlo v ruce už není, co bývalo. Bolí to, pálí to, klouby dost neochotně plní svou povinnost. Ale zase plujeme.

Čekají nás poslední dva jezy. Oba přetahujeme. Ten první, za Bránovem, je asi nejhorší. Po obou stranách řeky má množství rybářů nahozeno ještě větší množství vlasců, jediná schůdná cesta skrze vodní zdviž je zatarasená. Musíme středem, což je docela artistický výkon. Odtud řeka teče až do Roztok.

Na pravém břehu řeky před mostem máme konečnou stanici. Jsme tu s Medelákem opět první a jsme docela rádi, že ten den už nikam dál nepoplujeme. Zato míříme po svých do nejbližší knajpy. Tam nás nachází Bluďák s Džardou a posléze i zbytek výpravy.

Pro nás to končí, pro Čundrboye ještě ne. Jeťák s Žofkou zůstávají u lodí, my sedáme na vlak a míříme k Berounu. Čunda s Tlakem jedou do Chrástu pro auto, potom pro lodě do Roztok a následně na Prahu. My využíváme služeb Českých drah směrem k hlavnímu městu. Z nádraží hlavního už míříme každý ke svému domovu, načež já s Medelákem rovnou do práce na noční směnu.
Medelák na Hlaváku Láva mlsající plechovkáče V kupéčku Bludi Džarda s kytarou Ve vlaku směrem na Rokycany Na nádraží v Rokycanech Netřeba komentář :-) Medelák v Chrástu Porada před geocachingem Čundas v břízákách Náš vlek s loděma Čundovo Aro Dolanský most Tlak na břehu u Chrástu Na břehu Tlak s Čundrboyem Groula Jeden z jezů Pod jezem Na hradě Libštejn Zřícenina hradu Libštejn Podhradí Libštejna a pohled do údolí Hláska na Libštejně Tlak Medelák na průzkumu vstupní brány Ranní kafíčko Bluďák při balení Rozespalý Čundrboy Po ránu Zřícenina hradu Krašov Část party přijíždí Džarda s Tlakem u Rozvědčíka Skřítek V restauraci U Rozvědčíka Spící část party Příprava snídaně Řeka po ránu Pohled po proudu Naše poslední ležení Tudy z přístavu k Rozvědčíkovi Náš poslední kempík Džarda Drbání pádlem Spící Džarda Část kempu Čundrboyovo tričko Pospávající Tlak Snídaně Tuleň ve vodě Konečná zastávka Pohled zpátky po řece Medelák na mostě v Roztokách u Křivoklátu Čundovo oblíkání
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   10.6.2008  |  Přečteno: 2725x  | Mail Printer
55 souřadnic ke stažení.

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 8x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 8

Lahvic   2.7.08 - 23:37:42

Bomba !!!

Bludi   2.7.08 - 23:30:48

Bludi   2.7.08 - 23:29:59

Bludi   2.7.08 - 23:25:21

Teď jsem na to našel akordy, ale text je nějakej krátkej...
...LINK
Vypadá to tak jednoduše, že bych se to snad zkusil naučit taky
Videa už se natahují

Lahvic   2.7.08 - 23:14:01

Já myslím že by mu to vadit nemuselo. Kdyžtak se ho můžem zeptat, s písničkou slaví úspěchy a má třeba autorský práva . Kdyby mu to vadilo, tak to stáhnem. Sem s tím ....

Bludi   2.7.08 - 23:07:27

Ještě mám jedno, kde hraje Groula ten výbornej song o tisíci pi.ích. Váham jestli ho mám publikovat. Je tam jen hlas, protože je to ve tmě, tak by mu to snad nemělo vadit.. Co ty na to?

Lahvic   2.7.08 - 23:01:31

Tý vole, to jsem ani neměl páru o tom, že jsi to natáčel. Super !! To jsi mě překvapil

Bludi   2.7.08 - 22:54:36

Diskuzní forum

2.12.2018 | Lahvic

Z důvodu hackerského útoku na moje druhé stránky o opev ... [více]

21.10.2018 | Lahvic

Ještě toho trochu :-D :-D ... [více]

14.10.2018 | Honza

Jo, rakvičky, věneček,... a ještě kozí mlíko se sifónem ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 540135
Přístupů dnes : 134
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 5

Kalendář

Dnes je:

Středa, 19.12.2018

<<12 / 2018>>
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2018 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144