Trampská osada Minessota

Na Československém opevnění vlivem internetu už v současnosti není co zkoumat, bunkrologie se stala koníčkem tisíců lidí, kteří se o svoje průzkumy rádi podělí prostřednictvím elektronických médií. Naše předválečné pevnosti jsou dnes zmapovány do úplné dokonalosti, přímo od počítače si člověk může stáhnout o jednotlivých pevnostech informace od A až do Z. A to nás nebaví. Raději objevujeme. Proto došlo i na Atlantický val. Nedávno se mi povedlo zakoupit auto, které má předpoklad, že tak dlouhou cestu vydrží. Začal se tedy rodit plán výletu k moři. Akci jsme pojali spíše jako betatesting, nezvali jsme tedy na cestu větší počet lidí a naplánovali si výpravu ve třech ve složení mě (Lávy), Medeláka a Čundrboye. Díky aplikaci Google Earth jsme získali několik neúplných informací o tamních pevnostech, došlo tedy k tomu, co se běžně stávalo při průzkumech našich bunkrů v letech devadesátých. Našli jsme spoustu pevností, ale taky nám jich spousta unikla. Ale nebudu předbíhat a ve stručnosti popíšu kde jsme všude byli.

Vyráželi jsme v úterý navečer, poté co Čundas odevzdal doma synka, jsme se slezli u nás před prací. Naskákali jsme do auta a vyrazili na západ. Původní předpoklad, že za noc přejedeme Německo, nám nevyšel. Byl jsem totiž po noční a únava na sebe nenechala dlouho čekat. Když už začínal usínat i můj budíček Medelák, bylo jasné že musíme někde zastavit, jinak to někde rozflákáme. Na hranici mikro spánku jsem dojel okolo čtvrté hodiny ráno na jednu benzínku před Frankfurtem, jen jsem zastavil na parkovišti, vypnul motor a dál si nic nepamatuju. Probrali jsme se okolo deváté ráno, v poloze přesně tak, jak jsme usínali. V noci podle mokrých silnic pršelo, to horší ale ještě mělo přijít. Okolo Frankfurtu nás dostihla na cestě pořádná bouřka, bylo vidět jen na pár metrů a dalo se jet jen krokem. Na silnicích se válelo dvacet čísel vody. Tahle smršť trvala půl hodiny, pak se déšť zmírnil, ale nepřestal až do Aachenu. Teprve v Holandsku se počasí umoudřilo. Naše první zastávka byla u dělostřelecké tvrze Eben Emael. Na parkovišti před tvrzí jsme potkali autobus plný českých turistů. Byli z cestovní kanceláře Praděd, která se podobným typem zájezdů zabývá už léta. Ti právě dokončili svojí prohlídku podzemí pevnosti a vydali se na povrchové objekty. Přifařili jsme se k nim a tak jsme to měli i s s výkladem a překladem do češtiny. Interiér tvrze nám ale unikl, další prohlídka byla bůhví kdy. Moraváci z autobusu rychle proběhli pár bunkrů a mazali dál. My tak zase osiřeli. Prolezli jsme si Eben důkladně křížem krážem a kolem poledního jsme mazali dál. Tentokrát bylo naším cílem okolí přístavu Calais. S několika přestávkami jsme navečer dorazili k moři, přímo u nejužšího místa kanálu La Manche. Nedaleké muzeum opevnění mělo teď zavřeno, našli jsme si tedy místečko na pobřeží a chystali se tam přenocovat. Ještě před západem slunce jsme se vypravili na obhlídku okolí, prošli si několik dělostřeleckých srubů, pozorovatelen a pár kulometných bunkrů. Pro nás to tam byl ráj. V moři se koupat nedalo, byla dost zima a foukal pořádný vítr. Po setmění jsme ulehli a spali nerušeně až do rána.

Kolem deváté ráno jsme se opět probrali a po krátkém dlabanci vyrazili do nedalekého muzea. Batterie Todt je perfektní muzeum. Vedle bunkru pro dělo ráže 380 mm je instalován unikátní 280 mm železniční kanón K5, jeden ze dvou zbylých na světě. Vnitřek bunkru funguje jako expozice, k vidění je spousta minometů, kulometů a jiných palných zbraní, medailí a spousta dalšího. Vstup stojí 7 euro pro dospělého. Vydrželi jsme tu až do oběda a poté vyrazili dál. Následovala prohlídka majáku na špici poloostrova, další a další pevnostní stavby z dob okupace Francie. Odpoledne jsme se zajeli podívat přímo do přístavu Calais. Nutkání sednout na trajekt a vyrazit do Anglie jsme zažehnali, ve městě jsme měli problém najít parkování a proto jsme se nechtěli moc vzdalovat od auta, které jsme nechali v obytné čtvrti, kde hrozil jeho odtah. Rekognoskovali jsme ale terén a pro příště našli parkování přímo v přístavu. Z Calais jsme se vypravili na nedalekou základnu, odkud se měly odpalovat rakety V2 na Británii. V2 Base Le Blockhaus jsme našli díky GPS okamžitě, v okolí moc ukazatelů na muzeum nebylo. Stihli jsme přijet ještě hodinu před zavíračkou. Následovala trochu těžkopádná domluva s vrátnou, když však zjistila že jsme Češi, rozzářila se jak vánoční stromeček a rázem jsme se domluvili. Člověka ohromí mohutnost stavby která se před ním rozkládá. Prohlídka je doplněna výkladem z velikých reproduktorů instalovaných na vysokých stožárech okolo bunkru, ve večerním příšeří pak zvuky bombardování působí strašlivě. Uvnitř je kinosál, ve kterém se promítají záběry ze stavby a následného ničení krytu Angličany. Nechtěl bych tam být v těch letech, měsíční krajina v okolí a množství kráterů po bombách v okolí mluví za vše. Odtud jsme vyrazili do muzea V2 Base La Coupole, které jsme našli už zavřené. Nemožnost parkování v jeho okolí nás zahnala zpátky k Blockhausu, kde bylo krásné parkoviště u kraje lesa. Cestou jsme na pumpě zakoupili víno a nějaké pivko a večer jsme si pak dali do nosu.

Vstávali jsme dost brzo a hned jsme vyrazili do Kopule. Ta mě ze všech muzeí nadchla nejméně. Člověk jde nejdříve chodbami vylámanými ve skále, pak ho moderní výtah vyveze do prostor pod samotnou betonovou kopulí. Tam člověka čeká kinosál a spousta expozic. Všechno je ale laděno v moderním duchu, část expozice je dokonce věnována americkému poválečnému kosmickému programu. Většina dobových materiálů je pouštěna přes instalované televize a promítací plátna. No, někomu se to možná líbí, můj styl to zrovna není. Bylo kolem oběda, když jsme vyrazili na další cestu. Tentokrát bylo naším cílem muzeum v Lucemburském městě Diekrich. Těch tři sta kilometrů jsme zmákli na jeden zátah. V Diekrichu jsme narazili na opravdu perfektní muzeum. Jeho expozice rozhodně stojí za to. Exponátů je tam instalováno třikrát tolik než ve všech třech ostatních muzeích dohromady, místní dioráma jsou opravdu nádherná. Prostě bomba, návštěvu tohoto muzea vřele doporučuji. A taky je nejlevnější, za 5 éček tam máte prohlídku tak na dva dny. Když se blížila zavíračka, pomalu jsme se vydali na cestu k domovu. Kromě výletu do Anglie jsme si prošli všechny plánovaná místa a proto jsme zamířili ku Praze s tím, že kam dojedu, tam budeme spát. Moje únava však byla pryč a já zmáknul oněch 700 kiláků do Prahy s jednou malou přestávkou. V noci na sobotu jsme tedy dorazili domů.

A dojmy z celé akce? Nadšení! Atlantický val je pole neorané, tam je ještě hodně co objevovat. Tamní pevnosti nás uchvátily. Tvrz Eben Emael jsme neviděli zevnitř, to se dá ale časem také napravit. Zklamáním jsou pro nás německé dálnice, je to snad to nejhorší po čem jsem jezdil. V Nizozemí a ve Francii je docela pohoda, i když Francouzi v převážné většině ani nevědí že sedí za volantem. Snad ani neexistuje Frantík který by za volantem netelefonoval, nelakoval si nehty, nečesal se v zrcátku nebo si nezpíval. Tam se na přednosti nehraje, jezdí se tam jak to vyjde. Perfektní je na dálnice Belgie, tam se cestuje jedna báseň. Slabý provoz, omezení na 120 kilometrů v hodině na dálnici a ta je tam pořád. Na kraji Belgie jsem tu stodvacítku naprogramoval na tempomatu a přejel jsem tak celou zemi, aniž bych musel jakkoliv zpomalit. A Belgičani jsou navíc v řízení auta pohodáři. Nejhorší to je v Rajchu. V Říši je proklamovaná neomezená rychlost jen na určitých úsecích dálnic, jinak je tam všude omezení na kilo nebo na osmdesátku. Člověk se rozjede na doporučenou stotřicítku, aby během minuty zase brzdil na kilo. A tak je to dokola. A na těch krátkých neomezených úsecích stejně člověk z valné části jede vpravo mezi kamiony, pokud nechce jet v levým pruhu 180 km/h spolu s těmi šílenci. Značení na hovno, prostě v Německu se mi dobře nejezdí. Zlatý český dálnice. Je to asi věcí názoru, ale mě se u nás jezdí nejlíp. Už dávno jsou pryč doby, kdy jsme z českého oraniště vjeli na krásné silnice do Rajchu. Sotva jsme vjeli na naše území, rozdíl byl okamžitě znát. Plzeňská Dé-pětka je po celé délce krásně upravená (oproti Němcům tedy rozhodně), po obou stranách a středovém pruhu pěkně nasvětlená odrazkami a patníky, kromě jediného omezení v tunelu jsme to valili stotřicítkou až do Prahy. Prostě za celou cestu se mi nejlíp jelo po české dálnici.

Unikla nám odpalovací základna na Vé-trojky, několik muzeí v okolí kanálu a spousta dalších pevností. Takže tam v těch krajích rozhodně nejsme naposledy ...