Trampská osada Minessota

Odpočinkový víkend měl být v duchu hledání nějakého vhodného místa na Brdech, které by sloužilo jako pohotovostní základna někde cestou mezi Chouzavou a Voznicí. Místo, které by sloužilo případně k odlehčenému procourání bez jinak nezbytné zátěže, jen se spacáky. Celý týden jsem v hlavě jedno měla a dokonce jsme i poblíž došli. Zásadní rozhodnutí ale ještě nepadlo. Takže to vezmu hezky od pátečního večera. To proběhla v Praze nevýznamná oslava narozenin, kde mimochodem Voříšek byl na pěst. Nicméně jsme v sobotu vyrazili okolo poledne vláčkem do Nové Vsi pod Pleší. Tam jsme se dost nechutně zneškodnili v restauračce selskou baštou. Myslela jsem, že se fakt nehnu. Případným strávníkům radím se o jednu porci podělit ve dvou. Fakt se to nedá pojíst. Pak jsem cinkla kamarádovi Georgovi ze Staré Hutě, aby udal souřadnice výskytu. Kupodivu to byl Kytín, takže směr byl jasný a vyhovovalo mi i to, že jsme se přibližovali k místu, které jsem měla na mysli ve vyhledávání flíčku. Dorazili jsme do Kytína, tam jsme se pod stromy složili před Nashvill a do lesa došli až za tmy. Naštěstí Georgie vyklidil pole se svou kamarádkou už dřív. Bylo to rozumné. My jsme zapadli do lesa a se šněrovacím Voříškem a táhnoucí psovou. To byl pocuc, fakt. Lehli jsme nad Kytínem někde mezi stromy kousek od cesty. Hledání nějakého strategicky výhodného spaní v téhle situaci byl holý nesmysl. Ve čtyři ráno nám ale psová dala jasně najevo, že nežere granule zadara a hlídá ve dne v noci. No považte, kdo by v tuhle dobu čekal cyklistu na kole na lesní pěšině. Přes den na cestách o ně člověk doslova zakopává a i za binec, co po nich zůstane. Bdělá psová se ale nenechala ukolébat tichem nočního lesa a vyštěkla tak, že i já jsem měla co dělat se svěrači. Což ten chudák cyklista, který kdoví odkud kam a v poklidu v tuto hodinu jel. Ten musel být jasný. Něco k nám řval jak postižený, naštěstí sprostým slovům ve 4 ráno nějak nerozumím a řvouny vůbec nepobírám. Prý si to supěl ještě jednou okolo, ale to už jsem zas statečně spala. Možná strachy ztratil směr. Ráno zas spuštění dolů do Kytína na půllitránek kafíčka. Tam jsem mimo jiné s Voříškem zjistila, že asi na důchoďák šetřit nebudeme. Měli sice staroušci k obědu v neděli karboše s brambůrkem a my prd, ale za desítku měsíčně…to umřu raději v lese. Pak už konečně začalo ono slibované pídění se po flíčku zaslíbeném. Z Kytína jsme se přesunuli směrem na Chouzavou a okolo školky do lesa. Psová se s námi nepárala, protáhla se veškerým bahnem a vším, co za stavu dostatku vody na Brdech připomíná potok. Vypadala fakt šíleně a zrovna tak i my. Něco jsme zmapovali, cestou se stavěli na Carrapatu, ale horní Petrův camp jsem neviděla. Bylo už dost hodin a spěchali jsme. Mrzí mě to, protože by měl být tenhle camp brzy srovnán se zemí a měl by ustoupit plánované stavbě obory. Podle mého názoru je to nejútulnější, nejpohodlnější a nejhezčí camp na Brdech. Bude ho škoda. Pak už jen cesta do Voznice a šílená cesta autobusem do Prahy. Zpříjemnilo nám ji jen povídání s vandráky, co mimochodem jezdí i na Roverky a jedna nervní dáma, co urputně hledala něco k sezení v narvaném autobuse. Byla tak urputná, že dupla psové na nohu. Voříšek jí slušně upozornil, aby mu nešlapala po psové. V návalu šílenosti z toho, že je všude obsazeno a nezasedne se na Voříška urvala a začala startovat, že je drzý. Voříšek jí na to s úsměvem sdělil, že ona je zas hnusně ostříhaná….(měl pravdu, bylo to podle hrnce a se zuby). No prostě Voříšek, co dodat…do Prahy jsme ale kupodivu dorazili celí a zdraví.