Trampská osada Minessota

Tenhle víkend jsem plánovala už dlouhodobě vyrazit na 90. výroční oheň Ztracenky, dříve osady Ztracená naděje. Bylo mi jasné do čeho jdu a taky že to byla masakrován akce. Původně jsem chtěla odjet v sobotu ráno, jak jsem byla domluvená s kamarádem Medvědem z Plzeňska. Ale jak jsem psala v jednom z dřívějších článků, člověk míní, Vořech mění. V pátek večer jsme se s Voříškem domlouvali na ICQ, co a jak o víkendu. Přesně v devět večer padl jeho šílený nápad jet do Štěchovic hned. Já nezabaleno, jen z minulého víkendu napůl rozbaleno, seděla jsem v triku u PC netuše nic zlého. Jukla jsem na Idos a zjistila, že to jede v deset a šest minut a pak v jedenáct šest. Zhodnotila jsem svou svižnost a psala, že do deseti jsem na Smícháči. Byla jsem už ve třičtvrtě, ale Vořeši to nestihli. Prý se někde zatoulali v metru. Netušila jsem, že dopraváci neuměj jezdit metrem. Nicméně v jedenáct jsme jeli, v půl dvanácté jsme byli ve Štěchovicích. Tam hned u zastávky měl tu noc dobrou náladu hostinský a vydržel s námi do jedné hasit. Pak ale nastal problém. Chtěla jsem jít zalehnout hned rovnou ke kotvě, ale Voříšek měl představu noblesnějšího spaní. Po hodině courání jsme se zastavili zas na křižovatce u už zavřené hospody a to jsem měla už jasno. Kotva to jistí. Obešli jsme pískovnu, ani nevybalovali spacáky a zalehli jsme jak jsme přišli. Ráno už bylo fajnově. Zašli jsme dokoupit zásoby a vyrazili jsme směrem k přehradě. Byla jsem domluvená s Medvědem, že se v deset sejdeme někde na cestě na Fáberku. Cestou jsme s Voříškem kafovali a tak jsme pak na Fáberku šlapali sami, protože jsme se zdrželi a Medvěd už tam dosupěl s Leničkou Kocourem sám. Tam se čekalo na další kamarády z Litoměřické pětky a Jezevce a další. Bylo to docela příjemné, protože pod Fáberou se udělal oheň, pojedlo se, zakávovalo a bylo v bříšku jak v pokojíčku. Hned tam Na Fáberce jsme postavili i plachtu na spaní, ale jinak celá bagáž se nesla na potlachoviště, vzdálené dva kilometry. K večeru jsme vyrazili a s obavami jsem čekala masakr. Taky že byl. Celá louka před pódiem byla už zalehlá desítkami a desítkami zelených postaviček. Dole dva plátěné hangáry. Jeden s pivními sudy a druhý ani nevím s čím. Dál pak jedno okno s buřty a jídlem, druhé okno bylo panákové a nealko. Koukla jsem okem, kdo kde je..ale moc známých tam ještě nebylo. Bylo mi jasné, že teprve večer bude správně masakrově…a bylo. Během několika minut přijíždělo pod Mravenčí skálu plavidlo a na něm hrající kamarádi z Watseky, pěšmo dorazila 20. míle. Šla jsem fotit a pak přicházeli další a další. Takže vítání, zdravení, povídání nebralo konce. Ani pořádně nevím, kdy Franta Hakr zahájil oheň. Zpozorněla jsem pak, když se zapaloval. Posledně jej přivážel indián kanoí přes vodu, letos zapaloval louč na skále a nesl ji dolů k ohni. Pak večer zahájil Tony Linhart a pak se už jen hrálo a zpívalo. Radost mi udělala Jitka Vrbová, kluci z KTO a spousta dalších. Kluci z Watseky nastupovali někdy v jednu ráno, to už Voříšek s psovou spal. Ráno pak zabalit, dojít zpět na Fáberku, tam dobalit postavenou plachtu, posvačit, zakafovat a šup na Prahu. Voříšek musel večer do práce, takže dřívější odjezd byl nutný. Masovky fakt nějak nemůžu, ale tahle byla prostě výjimkou…zas jsem potkala tváře, co běžně nevídám v lesích, ale jen na takovýchto akcích. Takhle byla hodně prekérní, protože se na ni nedá dojet autem, prostě se zbytek musí došlápnout pěšky a ne zrovna uhlazenými cestičkami. Ale dorazil i pradědoušek Vladimír s mandlí, tak proč by nemohli i ostatní......