10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Dovolená do Normandie

JasnoJasno JasnoPolojasno ProměnlivéProměnlivé ZataženoZataženo DéšťDéšť VítrVítr BouřkaVýskyt bouřek (11 dní) (30 km) Před 9.lety a 6.měsíci Červen 2009
U pobřeží
Když jsme se loni vrátili z Atlantického valu a německých pobřežních raketových základen, hned se v našich hlavách zrodila vzhledem k úspěchu akce myšlenka na její pokračování. Plány se postupem doby začaly rozšiřovat. Z původně předpokládaného 5-ti denního výjezdu se stal dvojnásobný, počet lidí projevivších zájem o účast na zájezdu se ztrojnásobil. Moje auto kapacitně již nedostačovalo a tak přišla na řadu půjčovna, ve které jsme s dostatečným předstihem objednali na dané období devítimístnou káru. A tak někdy v březnu už dovolená dostávala konkrétní podobu. Datum jsme napevno ukotvili k 65.výročí vylodění spojeneckých armád v Normandii, tedy k 6.červnu. Zbytek plánů zabíraly vojenské pevnosti, hrady, památky v místních městech, trajekt do Anglie a všeobecné poflakování podél moře. Plánovaná dovolená vzbudila nečekaný ohlas především v řadách mých spoluzaměstnanců a tak někdy v polovině dubna jsem musel několik kamarádů odmítnout, neb přestávala stačit i naše dodávka a na mikrobus nás bylo přeci jen málo.

Záloha na auto složená, částečně zaplacený pronájem a ouha ....

První odpadlík přišel v polovině května, další ke konci. Začátek června byl opět ve znamení "mínus jednoho" a ve finále to den před odjezdem z nevysvětlených důvodů odpískal i Medelák. Čtrnáct dní před odjezdem to zapíchli čtyři lidi a všechno řidiči, schopný ovládat větší auto. Vypadalo to že strávím deset dní za volantem sám. Naštěstí vydržel Lůďa, který se vzhledem k věku projevil jako velmi dobrý řidič.

Takže tak velký auto jsme ve finále zaplatili v pěti lidech, což byl také konečný stav našeho zájezdu.

Čtvrtek 4.června dopoledne. Z půjčovny si odvážíme auto, s Lůďou ho nakládáme a razíme směrem k práci, kde máme sraz se zbytkem mančaftu. Jsme komplet a míříme na západ ....

Ve čtvrteční večer jsme přejížděli naše hranice, v noci Belgické a nad ránem Francouzské. Z původního předpokladu že přespíme někde v Belgii sešlo, čekala nás ještě dlouhá štreka a čas byl neúprosný. U Bruselu jsem chytil první spací krizi, když jsem ale chtěl volant předat vedle sedícímu Lůďovi, ten již přes otevřené oči chvíli nereagoval na moje dotazy. Sice se pak probral, já ale následně taky a tak jsem za tím kolečkem setrval až k moři. Protože celý auto spalo, chtěli jsme udělat překvápko a dorazit přes noc až k moři. Doufali jsme že se všichni vzbuděj na pláži, dva kiláky před cílem se ale všichni jak na povel probrali. A tak zatímco zbytek auta si užíval slunce které začalo pomalu vykukovat zpoza horizontu, my dva jsme usnuli krátkým a zaslouženým spánkem. Po 1480 kilometrech, s několika malými zastávkami, na jeden zátah ....

Půlhodinka spánku bodla a my nastoupili na další, pomalu 500 kilometrů dlouhou trasu. Na Omahu ještě daleko. Těch patnáct set kiláků mě teda odrovnalo a tak na další cestu nastoupil za volant Lůďa, zatímco já jsem si ještě na chvilku ustlal.

Vyhýbat se mýtům se ve Francii nevyplatí. Cesta nás zchodila z dálnic a rovnou do města Rouen. Výborný !! Kdo tam nebyl, nepochopí. Nájezdy na obchvat města se rovnají našim pěším zónám. Na hlavní výjezd z města začínající v centru vás navede ulička téměř jak chodník. Navíc pestrý systém nadjezdů a podjezdů není ani tím pravým pro vysoká auta a nezřídka se stalo, že nás navigace nahnala do podjezdu mnohem nižšího, než byla naše kára. Lůďa si s tím však bravurně poradil, i když velkou dávku nervů ho to stálo. Za městem střídání a já vyfasoval volant po okresních silničkách až k plážím na Omaze.

Pro militantně založené lidi je okolí pláží rájem, zvlášť v těchto prvních červnových dnech, kdy je tu víc vojenské techniky jak civilní. Koukli jsme do místního vojenského kempu, naším prioritním cílem bylo ale sehnat něco na spaní. Průzkum po okolí odhalil nedaleký kemp za příznivou cenu. Rozbili jsme proto ležení, prošli pláže, koukli na nádherný ohňostroj a navečer otevřeli basu piv, kterou jsme úspěšně zkonzumovali. Frončaft s nedalekým českým ležením nám přinesl nové informace ohledně muzeí v okolí, o nichž jsme neměli nejmenšího tušení. Na noc jsme vybalili kytaru a naše hudební produkce zaplavila kemp. Předpoklad že nás někdo přijde seřvat Čundrboyovi nevyšel, naopak se nám dostalo pochvaly a prosby o několik klasických starých českých písniček od souseda skopčáka, jehož prababička bývala naší krajankou. Svou prosbu nám přednesl krásnou lámanou čecho-němčinou, kdy jsme mu rozuměli každý desátý slovo, přesto význam jeho slov nám i přes pokročilé stádium opilosti došel.

Sobota, den výročí 65-ti let od vylodění. Počasí lidově řečeno stálo "za hovno", vítr a mraky, ze kterých se k večeru navíc spustil vytrvalý déšť. Navíc program oslav se radikálně změnil, neb do oblasti přijel americkej "kafe s mlíkem", neboli nejvyšší papaláš těch joudů za Atlantikem. A tak polovina míst nepřístupná, policajti na plážích, o nějakých bojových ukázkách nemohla být ani řeč. Když nám došlo že z programu nebude nic, vydali jsme se odpoledne na nedaleký Pointe Du Hoc, což je systém pevností které ve čtyřiačtyřicátým dobývali Rangeres. To skutečně stálo za to. Navečer jsme dorazili do kempu a začalo chcát. Přesto jsem se vypravil na sólo průzkum po plážích ve snaze najít nějaké další pevnosti, což se mi i přes několikakilometrovou štreku nepovedlo - opět jsem narazil na zátarasy po Obamovi. Po návratu do kempu jsem ještě nabral Čundrboye a vyrazili jsme do vesnice. Největším zážitkem Čundy byl obchod s náhradními díly na Willise, s cenami vyloženě lidovými. Prodavač na nás přes prohozených pár anglických slovíček koukal nedůvěřivě, pak se nás zeptal odkud že to vlastně jsme a po sdělení že jsme Češi se rozzářil jako sluníčko. Nic naplat, náš národ je sice banda sviní, ale ve světě nás maj rádi. A hned nám nacpal flašky od Coly, ze kterých chlastali vojáci když se tu koupali ve snaze dobýt kontinent. Naše zmatení ihned atakoval slovem - present (dárek). I přes jazykovou bariéru jsme se nakonec slušně domluvili, provedl nás po zákulisí ochodu i po dílnách. Se zavíračkou jsme vypadli a šli chrápat do kempu, zmáčení deštěm až na prdeli.

V neděli se počasí trochu umoudřilo, i když ne tak úplně. Po ránu jsme sedli do auta a vyrazili na další cestu, směrem na Saint-Michael. To byla taková kulturní vložka, odbočka od pevností. Ke skále s klášterem jsme dorazili v brzkých odpoledních hodinách a vydali se hned na prohlídku. Parádní místo, už vím proč sem všichni táhnou. Jen do samotného vrcholu chrámu jsme se nepodívali, vstup třináct éček nám přišel nemístně drahej na to, abychom pak koukali na nějakou bohoslužbu. Nicméně vyhlídky z hradeb i samotné přilehlé městečko jsou parádní. Počasí stálo za houby, chvilku svítilo slunce, načež se přihnal během minuty mrak a začaly se sypat kroupy, které vzápětí vystřídal slejvák. A několikrát se to opakovalo. Po prohlídce skály jsme se prošli po mořském dně a během odlivu si tak obešli skálu kolem dokola. Přiblížilo se odpoledne a my vyrazili shánět místo na spaní, které jsme nalezli hned v nejbližší vesničce. Opět kempík. Ke skále jsme se chtěli vrátit opět s přílivem, kdy se voda údajně k pobřeží žene rychlostí několika metrů za minutu. Prý to stojí za to vidět. Minulý den byl příliv kolem sedmé hodiny večerní, předpokládali jsme jej tak i dnes a proto jsme na zmíněný čas opět ke chrámu vyrazili. Pozdě !! Příliv už byl na vrcholu. S nepořízenou jsme tedy šli zpátky s tím, že zkoukneme Saint-Michael alespoň za tmy. Před půlnocí jsme vyrazili ke krásně osvětlené stavbě, jen několik málo stovek metrů od ní však nějakej jouda uvnitř cvaknul vypínačem a město se ponořilo do tmy. Prostě smůla.

Pondělí ráno. Mírný deštík. Balíme a pomalu míříme na Cherbourg. Láká nás muzeum s atomovou ponorkou. Déšť pomalu ustává. Jede se blbě, po cestě je spousta uzavírek a do města dorážíme teprve až odpoledne. Ještě předtím však nacházíme nádherný kemp, asi nejhezčí který jsme potkali. Ubytujeme se a vyrážíme do města. V místním supermarketu doplňujeme zásoby potravin a pak se motáme městem k vysoko položené a zdáli viditelné pevnosti. Muzeum. Zajímavé ale dle mého názoru stojí pěkně za hovno. K vidění je jen pár věcí z války, do toho hraje pochybná hudba mající za úkol zajistit potřebnou atmosféru. No mě se tam nelíbilo. Ale alespoň nám dali tip na cestu k ponorkovému muzeu. Tam jsme dorazili se zavíjačkou. Škoda, ale aspoň jsme si mohli ponorku prohlédnout zvenčí. No a odsud jsme pak přejeli k majáku na pobřeží, kde jsme se chvíli kochali mořem, které v těchto místech je asi nejhezčí. Do doby než začalo drobně mrholit a pomalu se stmívalo. Návrat do kempu, krátká večeře a šlo se spát.

Úterní ráno nevypadalo nejlíp, opět pršelo. V rychlosti jsme pobalili a vyrazili na další cestu. Blejsklo se na lepší časy a během dopoledne se vyčasilo. Mířili jsme na vyloďovací pláž Utah. Po cestě jsme kápli na krásný větrný mlýn, následně pak na dělostřeleckou baterii u pobřeží. Oboje stálo za to. Na pláži Utah jsme se chvilku zdrželi. Do muzea jsme nešli, zato na pobřeží bylo parádně. Baloun s Čundrboyem se trochu propláchli v moři, zbytek jsme se jen tak poflakovali po okolí. Odpoledne jsme se vyrazili podívat do města Bayeux. Zajímavé místo, opět odbočka od militantních záležitostí. Skoro navečer jsme zamířili opět k pobřeží, nalezli kempík přímo na pláži Juno. Moře hned za autem. Docela pozdě zalézám do spacáku, brzy mě z něho ale tahají zvuky které ho šumění moře nepatří. Jdu se juknout o co jde a na hrázi nacházím Čundrboye s Balounem při alkoholické párty. Tedy činnost mému srdci blízká. Přijímám nabídku přisednutí a zapojuji se do nálevního programu s tím, že přináším něco do placu. Čundrboy se vzápětí projevuje jako pěkná kurva, neb nám zákeřně neustále přilejvá vodku do našeho džusu ve snaze urvat pro sebe co nejmíň. Než jeho taktiku prohléneme a dojde nám že pijeme prakticky čistou vodku, havárka je na spadnutí. A opravdu.

"Du spát !! Mam dost !!"

Jak Baloun prohlásí, tak činí. Nebo alespoň tak učinit chce. Je úmysl odejít se však mění v pramálo elegantní pád, který je vzápětí vystřídán několika sériemi kotrmelců. Dolů, po kamenech.

"Ty krávo, ten je mrtvej" prohlásí po prvním Balounově kotrmelci Čundras a napjatě sleduje vývoj dalších událostí. Rád bych prohlásil že jsem duchapřítomně vyrazil Balounovi na pomoc, ovšem té duchapřítomnosti bylo pravděpodobně jen velmi pomále vzhledem k tomu, že se kamarád stihnul odkulit téměř deset metrů a skoro do moře, než jsem ho zachytil. Vylifrovali jsme ho na kutě a sami vysedávali na břehu až do brzkých ranních hodin.

Naše noční párty se ráno neobešla úplně bez následků, máte-li ale radost že jsme nějak zvlášť trpěli, tak vás zklamu. Zas tak hrozný to nebylo. Jen Baloun si z nehody odnesl rozbitý čelo a kolena. Středa byla ve znamení dělení mančaftů. Půlka chtěla pokračovat po bunkrech, druhá požadovala návštěvu nedalekého města Caen. Vzhledem k tomu že jsem si den před tím "štrejchnul" pár bunkrů ve kterejch bylo neurvale nasráno jsem teď na beton neměl zvláštní náladu a raději jsem se přidal ke skupině chtějící courat po civilizaci. Hodili nás tedy na kraj města a zamířili k plážím. No a my si prošli Caen křížem krážem. Pršelo a bohužel i místy docela vydatně. Naštěstí se našly i přestávky v provazech vody shůry a tak jsme si mohli v klidu projít i krásný hrad a zbytky středověkého opevnění. K odpoledni jsme se přesunuli eMHáDéčkem na periferii města, zakoupili něco málo potravin v místním samochmatu, posadili se na zastávku a pojídajíce plesnivý sýr zapíjený starým a laciným vínem jsme vyčkávali příjezdu zbytku našeho mančaftu. Vínečko nám zachutnalo a tak jsme ještě zaběhli koupit dvě lahvinky na večer. Druhý team nás bez problémů našel a my se přesunuli do kempu kousek vedle moře. Chvíli jsme se ještě cournuli po plážích, pak jsme povařili trochu dlabance trefně zvaného Aintopf a pustili se do našich zásob vína. Přesněji řečeno, především já jsem láhev jen velmi málo dával od úst. Tak se stalo, že tři lahvinky byly v trapu, jen se po nich zaprášilo.

A upřímně řečeno, víc popsat nemůžu, neb si to nepamatuji. Možná se ale najde dobrák, kterej mi to "vrátí za Balouna".

Čtvrtek.
Odjezd na severovýchod. Chceme se podívat do Anglie a teď se musíme alespoň trochu přiblížit k přístavu Calais. Balíme a opouštíme militantní zónu v Normandii. Poslední zastávka je v bunkru ve městě, s docela hezkou expozicí. Tentokrát se nevyhýbáme mýtům, není čas se kodrcat po vedlejších silničkách. Jedno zastavení si ale přece jen dopřejeme. Etretat. Z Googla jsem zjistil že tam jsou krásné skály, že tam do vody sahá takový skvost mě ani ve snu nenapadlo. Máme trochu problém ve městě najít parkování, když se to podaří, tak vyrážíme pěšky na průzkum pobřeží. Popisovat to nějak zvlášť nebudu, to prostě člověk musí vidět. Prostě nádhera. Ve městě dáváme dlabanec a v odpoledních hodinách vyrážíme na cestu k nejužšímu místu Kanálu. Na poslední chvíli se nám daří odchytit otevřený kemp spolu s otevřenou hospodou, kde si se zavíračkou dáváme první a jediné naše zahraniční pívo.

Původní předpoklad byl vyrazit v pátek hodně brzo ráno do přístavu Calais a chytit první trajekt do Anglie. Ovšem člověk míní a momentální situace mění. Prostě jsme se trochu prospali a na cestu jsme vyráželi o dvě hodiny později oproti původnímu předpokladu. Auto jsme zanechali v přístavu. Zakoupili jsme překvapivě levnou zpáteční jízdenku, prošli si kontrolou jak na letišti a už nás autobus vezl k lodi. Asi budeme za kretény, ale mohutnost a výbava lodi nás zaskočila. Plovoucí město jsme fakt nečekali. Motory nehlučně zabraly, s celým tím kolosem pohnuly směrem k Anglii a my tak poprvé v životě opustili kontinent. Sice vím Británie je ještě v Evropě, ale rejpance si nechte pro sebe ... Zhruba po hodině plavby trajekt zakotvil v Doveru a my vyrazili do města. Opět došlo na dělení teamů, já se držel těch, co razili na hrad. A dobře jsem udělal. Vstup nebyl nejlevnější, zato však obsahoval právě začínající prohlídku podzemní nemocnice fungující za války. To bylo asi to nejlepší, co jsem za tu dobu z muzeí viděl. Prohlídku doplňovaly zvuky reprodukované ho každého oddílu podzemí zvlášť. Když procházíte tunely za nemálo hlasitého zvuku bombardování, všude kolem jsou věci jako by je právě vojáci opustili, na operačním sále slyšíte jak si doktoři mezi sebou hovoří, všude se válí hadry od krve a do toho zhasínají světla a po chvíli se rozbíhají jako na generátor, to opravdu síla. Na mojí klaustrofobii jak dělaný. Když už jsem venku, to už je mi hej. A mám zážitek na celej život. Po nemocnici jsme si prolezli křížem krážem hrad, kochali se krásnými výhledy na město i moře, a pak jsme se pomalu vypravili podél moře zpátky k přístavu. Zde jsme se všichni opět sešli, nasedli na zpáteční trajekt a vrátili se zpátky na kontinent. Kolem osmé večer už je docela problém sehnat něco otevřeného, když už jsem chtěl hledání vzdát a jít prostě spát na pobřeží, právě před námi do těch místa zabočili policajti a chystali se načerno nocující lidi na plážích buzerovat. A tak jsme hledali dál a po chvíli jsme ještě kápli na perfektní kemp.

V sobotu jsme pomalu zamířili směrem k centru Evropy. Stavili jsme se ještě dokoupit něco málo do zásob vína, chvíli jsme ještě zajeli naposledy v Belgii k moři a opustili jsme pobřeží při cestě do vnitrozemí. Belgické dálnice jsou pro někoho nuda, pro mě skvost. Člověk ujede 300 kiláků ani nemrkne, všude to jezdí, žádnej bordel jako v Čechách. Na konci Belgie jsme zamířili k pevnosti Eben Emael. Byli jsme tu již loni, tenkrát jsme se do podzemí ale nedostali. Dnes jsme měli štěstí .... No štěstí .... Jestli se to tak dá nazvat. Podzemí tvrze nás totiž silně zklamalo. Asi jsme se na Atlantickém valu a v Doveru moc namlsali, ale prohlídka se nám tady nelíbila. Od Ebenu jsme vyrazili k další pevnosti Battice, kterou jsme dlouho nemohli najít. Nakonec se povedlo, pevnost jsme ale nalezli zavřenou. Po dlabanci jsme pomalu zamířili k Německu a k srdci Evropy ....

Jelo se přes noc, přestávek bylo víc než na cestě sem. No a kolem oběda už jsme byli zase ve své rodné domovině. Ještě jsme vyklidili, umyli a vrátili auto a bylo po výletu .....

No, a jak už u mě bývá často zvykem, následuje drobné ohlédnutí, zesumírování událostí ....

Dovolená se bezesporu povedla. Sice nám docela pršelo, ale celkově bylo nakonec hezčího počasí víc. Jeli jsme v poměrně pestré škále názorově rozdílných lidí, myslím že se podařilo najít kompromis a každý si tam přišel na své. Někoho bavily bunkry, někoho moře, někoho města a historické památky. Tak jsme si čuchli ode všeho trošku. Jelo nás nakonec míň než jsme očekávali, což se výrazně promítlo do konečné ceny zájezdu na osobu. Přeci jen to auto něco stojí.

Zbývá jen vymyslet, kam vyrazit další rok …..
Před odjezdem ... Láva, Lůďa, Baloun Vojenská technika Rozcestník Kanón Vojenská technika Pláž Omaha Pohled z mola na Omaze Na Pointe Du Hoc Měsíční krajina Saint Michael Pohled na mořské dno Pohled z města na chrám Od moře ... Baloun s Čundrboyem Trochu přírody ... Předhradí Saint Michael Saint Michael Cherbourg Castle Dover Směrem k Británii Vodní mlýn Maják na pobřeží Francouzský venkov
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   8.7.2009  |  Přečteno: 1986x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 5x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

2.12.2018 | Lahvic

Z důvodu hackerského útoku na moje druhé stránky o opev ... [více]

21.10.2018 | Lahvic

Ještě toho trochu :-D :-D ... [více]

14.10.2018 | Honza

Jo, rakvičky, věneček,... a ještě kozí mlíko se sifónem ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 540138
Přístupů dnes : 137
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 2

Kalendář

Dnes je:

Středa, 19.12.2018

<<12 / 2018>>
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2018 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144