Výprava ze geocachingem, tak by se dal nazvat vandr z minulého víkendu. Trochu jsem doufal, se mi povede úspěšně vyhnout popisu toho víkendu, ovšem mlčení ze strany zúčastněných stran mi dává najevo, že i tenhle článek bude psán mým rukopisem. Proč se mi do popisu nechtělo? Za prvé jsem k tomu přišel jak slepý k houslím, přifařil jsem se bez znalostí zákulisních informací a tudíž nejsem osoba kompetentní k popisu vandru od A do Z. Druhý, a podstatně důležitější důvod je, že jsem prostě neměl páru, jak popsat průběh sobotního odpoledne, aniž bych neprovařil nic z průběhu multikešky, neb ta je do současnosti zahalena tajemstvím. Napadlo mě jediný řešení.
Neřešit to!
Když se to provaří, smůla. Takový už je prostě internet.
Takže abych tak nějak začal zkrátka ...
Zvadlo, jehož autorem je Bluďák, nalákalo na vychvalovanou mystery-multi-kešku kromě nás dalších pár lidiček. Mě se osobně zalíbilo téma paragánů, které je mi skutečně blízké. Uvedu to na pravou míru, nejsem parašutista a s jistotou nikdy nebudu. Ale prostě se zajímám výsadkové jednotky, hlavně z období druhé světové války. Hezky napsaný a vymyšlený příběh o dvou parašutistech vyslaných na území Protektorátu, spolu s pochvalnými logy předchozích hledačů, sliboval zajímavý zážitek, stojící za absolvování. Trochu jsem očekával nějakou pořádnou akci, kdy se budeme plazit blátem pod ostnatými dráty za potlesku těžkých kulometů, šplhat po skalách a po stromech, že si finální schránku budeme muset vybojovat jako při nějakým výcviku. Výsledné zjištění mě však trochu zaskočilo.
Leč nepředbíhejme.
Na poslední chvíli, doslova v den odjezdu, se na vandr přihlásil ještě Grepa. Dorazil na nádraží s flaškou Fernetu v ruce. Vyráželi jsme tedy v šesti.
Albertem Einsteinem do Rokycan, zastávkáčem pak do Chrástu. Zásoba piva byla na cestu dostatečná, přesto jsme si v Rokycanech neodpustili návštěvu nádražní putyky a polkli tam jedno. Z Chrástu jsme pak zamířili do Dýšiny. Před vsí došlo k dělení teamu na hledače-kačery a vyprahlý krky. Jedna půlka se odebrala kamsi do středu vesnice ulovit krabičku. Držel jsem se té druhé, alkoholické části. A zamířili jsme polejt jazyk.
Druhá část naší výpravy nás později v hospodě našla, obdařená dalším bodíkem do statistiky, nicméně my také nezaháleli a do "naší statistiky pitného režimu" jsme stihli připsat minimálně o dva bodíky navíc.
Setmělo se a my vyrazili dál. Do lesa za vesnicí. Do kopce. Po tmě se stoupá líp, na temeno jakéhosi návrší jsme vyšlápli celkem bez problémů. Večerní ohýnek a šup na kutě.
Sotva ráno rozlepím oči, kolem mě už panuje čilý cvrkot. Jen stihnu pozřít nějaký to sousto chleba a už se vyráží "na kešky". Tentokrát se zúčastním taky. Posbírají se čtyři krabice po okolí, z toho jedna u moc pěkný studánky.
Teda moc pěkný, jak se to vezme ...
Studánka by to byla hezká, ale ten cvrkot u toho. Cvrkot místních. Obyvatelé z okolí ve snaze ušetřit nějakou tu kačku, pořádají doslova hony za vodou. Na vodu se tu stojí fronta. S našimi čutorami jsme tam vypadali jak chudí příbuzní. Tam se vozí kanystry, v některých případech i sudy. Jedna povedená rodinka tam před mýma očima načerpala odhadem 200 litrů a notně se s tím nákladem prohýbala k autu. Respektive jejich kára, kterou vlastnili, s největší pravděpodobností pouze na odvoz vody odtud.
Návrat k táboru, pobrali jsme zbytek věcí a mazalo se na Anthracita. Jednu schránku jsme nalezli snadno, trochu početli z příběhu a vydali se na přesun ke druhé. Ta se nachází přesně za golfovým hřištěm, které jsme samozřejmě neváhali překročit. Nikdo se nedíval, nikdo na nás neřval. Druhá krabička napověděla další postup. Bylo jasno, leze se necelé dva kilometry dlouhou rourou. Přestože je dostatečně vysoká, nejni to nic pro mě. Pohled na mapu GPSky mi nakonec vytrhnul trn z prdele. Trubka v mapě je, tudíž jsem předem znal její vyústění.
"Vy se jděte plácat do roury, já jdu vrchem!"
Nakonec jsem horem nešel sám. A dostalo se nám kýžené odměny v podobě stánku s dobře vychlazeným Gambáčkem. Chtělo se zůstat, ale drželi jsme basu se zbytkem teamu, který se několik desítek metrů pod námi snažil, abych lacino přišel k bodíku s otazníčkem. Pobrali jsme jednu krabici v okolí a u ústí roury se všichni zase pěkně sešli. Finálka na dosah, na místě s pěkným výhledem na Ejpovické jezero. Chvilku jsme poleželi, slunce však nesmlouvavě pražilo a proto následoval přesun do restauračky v kempu.
Pozdní obídek, série pivínek a bylo nám dobře. Když se mělo platit, bylo to horší, neb plot na účtence nabyl skutečně úctyhodných rozměrů. Kus od kempu jsme našli pěkné místo na spaní, přímo na břehu jezera, v místech, kde ráno sedávají rybáři. Pomalu se na kraj snesla tma, my dopili všechny alkoholické zbytky co jsme měli a odebrali jsme se do říše snů.
Probudili jsme se obklopeni rybáři, kterým jsme ale zjevně nijak moc nevadili. Tahali jednu rybku za druhou. To mi připomíná, že bych taky oprášil starý rybářský lístek, ze sklepa vytáhnul pruty a šel to někdy někam nahodit?
Vlak nám frnknul před nosem, další na sebe nechal hodinku čekat. Ten nás po různých zdrženích odvezl do Berouna, odkud pak Slon zamířil na Prahu.
Závěrečné hodnocení? Ani teď si ho neodpustím.
Od Bluďáka skvěle naplánovaná akce, prošli jsme si spoustu pěkných míst. Od Anthracita jsem čekal víc než jen lezení trubkou. A konečně jsem navštívil místa, kde panu Popperovi dluží ještě provizi za hasičáky, který hasily tak brilantně, že vyhořeli celí ejpovičtí hrudkové ...
385
