Trampská osada Minessota

Moje dávné plány k vandrovnímu průzkumu Padrťských rybníků a přilehlých dopadových ploch se dlouho míjely účinkem. Když se vandr zhruba před rokem povedlo zorganizovat, v sérii odpadlíků jsem tentokrát skončil i já, neb jsem z akce zbaběle pláchnul kvůli havárii kotníku. Celý výlet nakonec absolvoval Groula sám. O letošních velikonocích jsem se k rybníkům vypravil sám, jen na jednodenní výlet. Auto jsem zanechal v Bukové a pěšky si to vyšlápnul k dolnímu Padrťáku. Na víc nezbývalo moc času. Čundrboy mi v práci pěl na tamní kraj básně a ve mě hlodala myšlenka, kterak opět do vojenského újezdu nasměrovat svoje kroky. Nedávný rejpanec od Grouly mi ukázal cestu. Směr tentokrát neměly určovat moje nohy, nýbrž přední vidlice zánovního horáče, jehož jsem čerstvým vlastníkem. Groulo mlč ! Na části cesty přeci jen člověka pohání zemská přitažlivost a dá se tak urazit podstatně větší vzdálenost. Plán se zrodil a dostal konkrétní naplnění na tuto sobotu. Tento druh činnosti není v mém okolí příliš populární, vypadalo to že na cestu vyrazím sám. Leč ve čtvrtek si Balounek radikálně změnil plány a na akci se přihlásil. Sice, dle jeho slov, nevlastní kvalitní "trubky", nicméně se statečně hodlal zúčastnit cca. třicetikilometrové trasy. Dostalo se nám ještě nabídky hlídání auta naší mistrem z práce, který má barák v Lázi. Nabídku jsme přijali a v sobotu vyrazili.

Nabral jsem Balounka u něj na baráku a nechali Gábora v navigaci ukázat nám cestu. Přes několik peripetií v podobě uzavírek jsme po druhé hodině odpolední dorazili do vesničky, se zvláštním názvem. Láz. Kolegu z práce jsme našli okamžitě, polkli u něj základ pitnýho režimu, poskládali bajky a vyrazili k Padrtím. Zprvu po silnici, do mírného kopce. Po čtyřech kilometrech jsme projeli Nepomukem a zde jsme vnikli do vojenského prostoru. Kolem pomníků "red army" jsme zamířili k dolnímu rybníku. Na samém vrcholu kopce jsme potkali první cyklisty.

"U dolního Padrťáku sou cajti !!" stihne na nás houknout jeden z nich.

Kurnik, proč benga ?? Copak je tu dneska nějaký cvičení ?? Marně tápu v paměti, na netu nic nepsali. Cedule jsme žádný neviděli. Dlabem na to, jedeme dál, když tam budou, zeptáme se jich na cestu ke grilu v Míšově. Tam jsme stejně měli namířeno po průzkumu Padrtí. Ukázka cesty nám přijde vhod.

Dorazili jsme na hráz spodního rybníka. Chvilku jsme tam pobyli a vyrazili dál. Hned za zatáčkou zelenobílá Filcka. Za ní uniforma a hned druhá. Ta druhá patřila lesníkovi. Byli zabráni do hovoru s jinou cyklo-skupinou. Hned jsme šli do "kotle", aniž by jsme museli. Odbočit doleva, nikdo by si nás pravděpodobně ani nevšiml. Zeptali jsme se na cestu, bylo nám sděleno, že sice bychom tamtudy neměli, že je to v zakázaným pásmu, ale že je to nejkratší cesta jak odsud pryč. Prý probíhají střelby. Dokladem toho byl právě přelétávající tryskáč nad našimi hlavami. Rychle jsme vypadli, neb kolisti, co přijeli před námi, se pomalu začínali s rukou zákona dohadovat. Hádat se s nimi, to akorát skončí průserem. A v tu dobu my už budeme za kopečkama. Šlápli jsme do pedálů a vyrazili udaným směrem. Stavili jsme se ještě na hrázi horního Padrťského rybníka. Jestli spodní rybník je hezkej, tak ten horní je o třídu lepší. Prostě paráda. Nás však přepadl hlad a proto jsme brzy vyrazili na další cestu. Do Míšova je to pěknej stoupáček, odměnou je však místní gril.

Zdlábli jsme něco málo z grilovaného prasátka, chvíli vorazili a vydali se na další cestu. Po silnici do Věšína. Za ten den asi největší stoupák. A my byli zrovna nažraní, nejelo se proto nejlíp. Od Věšína to bylo asi tři kiláky z kopce, až k Lomu, do míst kde mám v provozu kešku. Slejzám u ní z kola, Balounek doráží vzápětí.

"Ty krávo, mě bolí prdel !!"

Odteď už budu tuto větu poslouchat velmi často

Míříme na další cestu, do kopce, směrem k pomníkům rudým armádám. Kopec vyplazíme, máme nejhorší za sebou. Teď už se pojede převážně po rovině, občas z kopce, občas do mírného stoupáku.

"Ty krávo, mě bolí prdel !!"

Projeli jsme Nepomukem a za nějakou dobu dorazili do Láze. Naše cesta však nemířila rovnou ke kámošovi, ale do hospody. Loupli jsme do sebe jedno (já nealkoholický) a vyrazili jsme k autu. Zamířili jsme k domovu. Na kraj se snesla tma.

"Bacha, ty vole !!"

Ve krátkém svitu potkávacích světel se za Řevnicemi proti nám v jízdním pruhu objeví pes, řítí se přímo na nás. Takovej raťafák, zjevně panikaří, vlítne nám téměř po auto. Proběhne naštěstí těsně okolo a mizí ve tmě za námi. Balounek stihne zaregistrovat, že za ním plandá vodítko. Na můj popud pokus o jeho chycení neprovádíme, nicméně asi po dvou stech metrech u krajnice stojí brečící, asi desetiletá holka. Dobrá duše Balounova mě přiměje k pomoci onomu dítku, obracíme a vyrážíme do míst, kde jsme psíka před chvilkou viděli. Na silnici už bliká starej Forman, jeho majitelka zírá kamsi do tmy. I ona málem ze psa udělala mastnej flek na silnici. Utíkal pak někam do polí. Stavíme auto čumákem směrem k předpokládanému úprku psa, ale ani v dálkových světlech nevidíme náznak pohybu. Na volání nereaguje. S nepořízenou se vracíme na kraj vesnice, kde mladou majitelku psa informujeme o našem neúspěchu. Dívka je zjevně v panice, jak se ale ukazuje později, panikaří především kvůli následkům, než kvůli ztrátě psa. Na scénu totiž přichází vzápětí její matka, kterážto nejeví ani tak snahu o nalezení jejich čtyřnohého miláčka, zato na dcerku spustí slovník, který bych nepoužil ani v tý nejbrutálnější hospodský rvačce.

Její matka je prostě PÍČA !! Tak by se dala nazvat jejími slovy.

Po této scéně už i Balounka přešla chuť na humanitární gesto a zamířili jsme pryč. Vysadil jsem ho doma a sám jsem zamířil na svoje "home-coordinates".

Závěrem. Super výlet, akce se povedla. 35,6 kilometru, měřeno GPS. Celkové převýšení 675 metrů. Projeli jsme si pěknej kus krajiny, dostali se do míst, který by za jeden den pěšky šly asi těžko projít.

A Balouna bolí prdel !!