Trampská osada Minessota

Když jsme zhruba před rokem a půl s Medelákem vyrazili na vandr z Lužné u Rakovníka, byla to moje premiéra v tamním kraji. Vždycky jsem se pohyboval spíše v údolí Berounky, nahoru do kopců jsem se nikdy nedostal. Krajina kolem vesniček Nový Dům, Požáry u Křivoklátu, Amálie, Zajíčkovina, Písky a dalších usedlostí se mi zalíbila a od té doby tam směřuju svoje kroky ve chvílích volna. Na větší výpravu s bandou jsem si dohodnul neděli, sobota mi tedy zůstala volná. Zlákat na projížďku na kolech se mi nikoho nepodařilo, na výlet do podzimního Křivoklátska jsem tedy vyrazil sám. A hned se zrodil v hlavě plán, jak spojit příjemné s užitečným. Mám totiž na Požárech v provozu kešku věnovanou parašutistům, ta je poměrně vzdálená od silnice, tudíž je nevhodná pro drive-in. Procházku od auta tak mohlo nahradit kolo. Zánovní horáč, čerstvě po garančce, se na to výborně hodí. Jeden cíl cesty tedy jasný. Na mapě jsem si pak vytyčil pár místeček které jsem hodlal navštívit, připevnil navigaci na řidítka, kolo šoupnul do kufru auta a v sobotu dopoledne vyrazil na místo.

Autíčko jsem zanechal "pod dozorem" u jedné hájovny kousek od Požárů, smontoval mého "hliníkového miláčka", sednul do sedla a vyrazil. Obvyklá půlhodinová procházka ke kešce byla dneska absolvována za pět minut. Krabička je v pořádku. Chvilku jsem se pohyboval po okolí, zajel se podívat na naší hvězdářskou pozorovatelnu a pak jsem vyrazil na další cestu. Po cyklostezce. Zadem, kolem plošiny na Požárech, až na kraj kopce, prudce se svažujícího do údolí k Městečku. Tady jsem udělal obrat o 180 a vrátil se zpátky na Mečnou.

Pak zapracovala nedostatečná domácí příprava. Dle plánu jsem uhnul doleva a po žluté turistické značce zamířil ke Svatému Janovi. Vrstevnice na mapě v počítači i na displeji GPS jsem přehlídnul. Přišel pěknej kopec dolů. Ale pořádnej sešup. Sto metrů převýšení, svahem tak 400 metrů dlouhým. Když jsem dorazil na dno údolí, už jsem cítil svoje přehřátý brzdový destičky.

A v tu chvíli si se mnou pohrála turistická značka. Žlutá se mi sice neztratila, zato docela nečekaně uhnula na pěšinku, sotva schůdnou. A do pořádnýho kopce. Navíc byla pěkně rozbahněná od jakéhosi spodního pramene. Nečekaná komplikace.

Jako relativní spása se v tu chvíli jevila modrá značka. Kde se tam vzala, nemám páru. Na mapách není. Brzy mi taky došlo, proč. Cesta byla totiž dlouhodobě nepoužívaná a značka možná pamatovala první republiku. Vydal jsem se po ní a brzy zabřednul na cestičky, podobné těm, po kterých se vinula před chvilkou žlutá. Držel jsem se však směru a zhruba kilák si dal double-boj proti proudu potůčku, nesoucí název Ryzava. Chvíli jízda, chvíli lezení po šutrech s kolem v ruce, chvíli zase brodění. Konečně jsem taky vyzkoušel ty nejlehčí převody na kole, člověk šlape jak magor a téměř stojí na místě.

Konečně jsem byl z toho největšího bordelu venku a cestu mi zkřížila asfaltka. Jdoucí mým směrem. Šlápnul jsem do pedálů a během chvilky byl u Svatého Jana. Socha v lese. Kousek odtud je nějaká ohrada, zjevně na pěstování vysoké zvěře. Asi mají díru v plotě, jak jsem se později mohl přesvědčit. Ale o tom až dále. Teď jsem zamířil k Novém Domu, nevzal jsem to ale do vesnice, ale směrem k nedaleké bažantnici. Tam jsem se otočil a po cestách prozkoumal polesí Březina. Našel jsem pár staveb vhodných pro přežití při případném vandru a nepřízni počasí. Další moje cesta mířila opět k soše svatýho Honzy, pak po asfaltkách dále do útrob lesa. Právě jsem minul vojenskou stavbu a rozradostněnej, že můžu Medelákovi dát zprávu o nově nalezených zbytcích po vojácích, hrnu si to po asfaltce ....

Akorát jsem stihl vzít za brzdy a poslat obě kola do smyku ....

Pěkná, lehce prašná asfaltka v lese, šinu si to po ní, na displeji navigace se pyšní přibližně pětadvacetikilometrová rychlost. Když vtom se přímo přede mnou rozhrne mlází a vyskočej proti mě čtyři "telata". Laně. Jestli je vede "starej" nemám ponětí, mám jiný starosti. Nevím co blbnou, ale skáčou přímo přede mě. První a druhej to stíhaj, do třetího těla málem vrážím. Smyk zcela neukočíruju a dopadám nohama na zem. Vzápětí se jaksi nekontrolovatelně sunu k zemi. Což je moje štěstí, neb stačil přibližně ještě metr jízdy a do zvířete bych vrazil. Čtvrtá laň mi skáče přes nohy a přes přední kolo. Cejtím její pach. Všichni mizí vpravo v lese.

"Krávy zasraný !!"

Hlasitě si ulevuju jejich směrem, zatímco se sbírám ze země. Chrlím nadávky jednu za druhou. Upřímně řečeno, obával jsem se o stav svého spodního prádla, neb jsem si fakt málem udělal škrtátko. Naštěstí opravdu jen málem.

Jenže ještě není konec. Ještě jsem se pořádně ani nesesbíral, koukám do směru kterým povedená skupinka právě zmizela, když upoutá můj sluch další zvuk za zády. Opozdilec. Pátá laň. Následuje jejich směr a hasí si to opět rovnou na mě. Zbaběle skáču stranou, strhávám i kolo, čímž se dostávám z jejího směru. Nevím co ta kráva dělá, ale jsem jí u prdele. Jako kdybych tam nebyl. Pátý "tele" mizí mezi smrčky a já se opět sbírám ze země. Tentokrát už definitivně, žádný další zvíře se už přeběhnout cestu nechystá.

Skáču na kolo a mizím pryč. Škody zjišťuju až po kilometru. Naštěstí jsou jen minimální, pár oděrek. A kurevsky blbá zkušenost.

To mám za to. Neoblíkám se nijak křiklavě, po lese nepovykuju jak pavián. Zvířata si mě tak všimly až na poslední chvíli a jejich úniková cesta se tak zkřížila s mou, neúnikovou ....

Posledních pár kiláčků k autu už bylo bez dalších kolizí. Trošku do kopečku, takže jsem opět pořádně probral k životu svoje plíce. Autíčko jsem našel v pořádku na místě, naštěstí tak, jak jsem ho opouštěl.

Parádní výlet, 18 kilometrů na kontě, zase jsem trochu provětral kosti. Objevil jsem nová místa, lokalizoval několik staveb vhodných k nocování při nepřízni počasí a .....
zjistil jsem, jak smrdí vysoká zvěř.