Trampská osada Minessota

Při prolistovávání starých fotografií jsem narazil na pár snímků z vandru téměř zapomenutého, který se přesto nedá vymazat z paměti. Bylo to asi v srpnu roku 1995, přesné datum už nikdo nepoví. Nebylo to tak dlouho, co nás Džarda zasvětil do vojenské historie, kdy nás provedl po předválečném opevnění v okolí města Dubá. Pacifismem neoplýváme a toto téma nás nadlouho docela chytlo. Hned jedna z dalších výprav měla opět směřovat do malebného kraje plného pískovcových skal a betonových bunkrů. Džarda tenkrát přišel s originálním nápadem. Často jezdíval s německým válečným autem, KdF 82 (Kübelwagen), jehož byl hrdým majitelem jeho táta a se kterým ho společně šlechtili. Lidově se tomu vozítku říká Kaďour. Je to lehké terénní auto, používané německou armádou za druhé světové války. Přišel s myšlenkou vyrazit jím. Aby to bylo trošku stylovější, půjčili jsme si od něj vojenské uniformy v barvě polní šedi, poskládali se na benzín a naplánovali odjezd na pátek.

Odpoledne zmíněného dne se pro mě Džarda stavil na Jižňáku. Medelák už seděl na místě spolujezdce. Celkem v pohodě jsme propluli pátečním zvýšeným provozem, rovnajícímu se dnešní hustotě dopravy v neděli ráno, a zamířili přes Starou Boleslav k Mělníku. Takové auto se v provozu zase tak často nevidí a tak nás kolemjedoucí řidiči zdravili světly, klaksonem, máváním, prostě jak mohli. Kaďour nejede nijak zvlášť rychle, cesta kabrioletem v letním odpoledním žáru však ubíhala skvěle. Zastavili jsme se v Dubé, zakoupit trochu zásob jídla i pití. Do samochmatu zaběhl Džarda a zatímco jsme s Medelákem seděli v autě, kolem prošel děda, tak kolem osmdesátky. Užasle na nás civěl a pak legračně pronesl "naši jsou tady!" Medelák pohotově odpověděl "guten Tag", načež jsme zapředli přátelský hovor na téma vojenské armádní techniky. Popřál nám šťastnou cestu a vyrazil ke svému domovu. A my k rybníku v Rozprechticích.

Na jeho hrázi jsme rozbili dočasný tábor. Večer jsme se vykoupali, rozdělali malý ohýnek a upekli na něm buřty. Na kraj se snesla tma a na nás hejno komárů. Bylo pozdě v noci, když jsme jeden po druhém postupně mizeli pod dekami, ve snaze uchránit se před štípanci a s úmyslem spánku.

Probudili jsme se brzy, komáři se o to opět postarali. Po ranní koupeli jsme na sebe navlíkli "ameriku" a drahé německé uniformy jsme schovali do báglů. Prolezli jsme si pár bunkrů v okolí, sedli do KáDéeFka a vyrazili na cestu. Cílem byl lom, myslím že byl na Koreckém vrchu. Z vrcholku kopce je krásný výhled po okolí. Tady jsme také poprvé viděli lomový nakladač, postavený na podvozku tanku T34. Poté jsme se vydali směrem k opevnění, vrátili se zpátky směrem k Dubé a před Nedamovem uhnuli doprava. Tady už začínala linie bunkrů, táhnoucí se podél lesní cesty. Měli jsme terénní auto a vydali se proto po zmíněné cestě. Silný motor nás vyvezl až téměř pod vrchol jednoho kopce, poté jsme s Medelákem vyskočili, neb se přiblížilo bahno. Džarda že to projede. Zbývalo posledních pár metrů k vrcholu a k pohodlné cestě. Kaďouru však proklouzla náprava a vyjet se to nedalo. Džarda ztratil rychlost. Auto začalo couvat. Pamatuju si Džardův vyděšený výraz a nějakou gestikulaci. Auto i s ním se prudce rozjelo dozadu a téměř nekontrolovatelně se řítilo ze svahu. S Medelákem jsme nechápali co se děje, vždyť už byl na pevném povrchu a stále nezastavoval, naopak ve vysoké rychlosti pozadu kličkoval mezi stromy. Zastavil až v půlce kopce, pěkně daleko od nás. Běželi jsme za ním a rázem bylo jasné, co se stalo. Selhaly brzdy. Ani ruční nešla. Jardovi se to povedlo zastavit kvaltem. Pěli jsme obdiv k jeho řidičskému umění, neb takové kličkování mezi stromy pozpátku se hned tak nevidí. Bez škrábance. Dole to Jarda otočil a jeli jsme na lepší povrch, zjistit co se stalo. U Vrchovan jsme našli menší parkoviště, auto šlo na hever a rázem bylo jasno. O nějaký kořen jsme utrhli brzdovou trubičku, přímo u pravého předního kola. Protože tohle auto má jednookruhové brzdy, rázem je prostřední pedál k ničemu. Trubičku jsme zmáčkli kleštěmi a povedlo se nám odvzdušnit jedno kolo. Dost málo na další jízdy po okolí. U ruční brzdy se v tom kopci urval lanovod.

Plánovanou cestu za opevněním jsme rázem zkrátili. Vandr jsme odpískali a vyrazili domů. Pomalu, s vědomím, že brzdí jen jedno kolo a to ještě do doby, než by zohýbaná trubička znovu praskla. Jelo se tedy bez brzd a když už musel Džarda na pedál šlápnout, tak jen velmi opatrně. Tak se stalo, že auto jsme v jenom kopci dobržďovali nohama. Dojeli jsme.

Džarda měl co opravovat.