Trampská osada Minessota

Konec listopadu roku 1996 byl neobvykle teplý. Sníh ležel jenom na horách, v české kotlině ho bylo poskrovnu. Předpověď na poslední víkend toho měsíce hlásala poměrně pěkné počasí, využili jsme tedy volna k výjezdu na jeden z posledních vandrů toho roku. Unkas získal na vojně další opušťák a mohl dorazit v pátek kolem páté hodiny večer. Čekal jsem na něj doma, hodili jsme na sebe maskáče, do báglu pár konzerv, sedli jsme na autobus a zamířili do Uhříněvse. Džarda už na nás čekal na nádraží. Sedli jsme na první panťák jedoucí směrem na Benešov a po necelé hodince jízdy vystupovali v Čerčanech. Další vlak jel až za hodinu, mrznout na peróně nebyl zrovna náš styl a proto jsme zapadli do nádražní putyky hostinského Šantrůčka. Trochu jsme se pozapomněli a málem jsme vlak na Světlou nestihli. Dobíhali jsme. Mašinfíra přidal plyn a motoráček se pohnul směrem proti proudu Sázavy. Vytáhli jsme kytaru a rozezvučeli vagón. Pár lidí se k nám přidalo, nakonec byl celkem slušnej hudební úspěch. Džarda s Unkasem a pár lidmi z vagónu zpívali, já držel krok s hrou na kytaru. Cesta tak příjemně ubíhala. Koloval rum. Přiblížil se Soběšín a za ním místo našeho výstupu. Povedlo se nám ukecat průvodčího, ten nám nechal zastavit vlak u kempu na konci údolí, čímž nám ušetřil zhruba kiláček chůze. Vydali jsme se ke sroubku v Měsíčním údolí. Trošku jsme se motali, nemajíce baterku jsme v tmavé noci jen těžko hledali cestu. Nakonec se povedlo a sroubek na nás vykoukl ze tmy. Rozdělali jsme oheň, trochu zahráli na kytaru a v pozdních hodinách jsme zalezli na palandu v boudě.

Ze spacáků jsme vylezli, až když se sluníčko vyhouplo vysoko nad obzor. Vysedávat na osadě se nám moc nechtělo, nadlábli jsme se tedy a vyrazili jsme na průzkum okolí. Údolím jsme si vyšlápli nahoru a podle Podveckého potoka došli do Vranic. Odtud jsme pak zamířili ke Kácovu, kam jsme dorazili po silnici. Ve vilkové čtvrti na okraji města bývala parádní hospoda, sedli jsme tam na pár kousků, načež jsme opět vyrazili na další cestu, tentokrát zpět ke sroubku. Na kraj se snesla tma a my raději zvolili cestu po kolejích, než neznámým lesem. Po dvou hodinkách jsme dorazili na osadu, zažehli ohýnek, popili rumu, na pánvičce uklohnili pár gurmánských specialit a následně jsme "padli za vlast".

V neděli jsme se probrali trochu dříve než včera. Zbyl nám rum a otázka, co s ním. Domů se nám ho vláčet nechtělo. Zakopali jsme ho tedy pod nedalekou skalku, byla to taková zásobička na horší časy. Později, na dalším čundru jsme zjistili, že nám naší skrýš někdo vybral a místo rumu nám tak zbyly oči pro pláč. Po ukrytí železné zásoby jsme se vydali na cestu k domovu. Vlak nám jel hned.