Trampská osada Minessota

Když jsem při silvestrovském ohlédnutí za uplynulým rokem vyslovil zde na stránkách přání, aby úmrtí a zdravotní problémy konečně daly mému okolí na dlouhou dobu pokoj, trochu jsem možná doufal, že když to "plácnu na papír", že to třeba pomůže mému přání v jeho splnění. Bohužel se to nepovedlo.

Krátce po desáté hodině večerní, 15. prosince 2009 nás nadobro opustil Pictus.

Můj táta.

Stalo se tak následkem těžké nemoci. Nemoci, která mu postupně brala většinu toho, co měl rád, aby mu na závěr vzala to nejcennější.

Mrzí mě, že neumím v těchto chvílích napsat smysluplnou řeč, která by se s ním na tomto světě důstojně rozloučila. Docházejí mi slova. On sám si pohřeb nepřál, nechtěl, aby mu lidé plakali nad rakví, naopak doufal, že jeho blízcí i známí budou vzpomínat na to, jaký byl, když byl šťastný. Pokusím se tedy ve stručnosti trochu popsat, o kom vlastně píšu.

Jeho životním mottem byl vandr. A to doslova. Už od malička, dle vyprávění, jezdíval s trampskou osadou Vevers na čundry, hrával v kapele, znával se s lidmi od Grennhornů, s přírodou byla spojena valná většina jeho volného času. Narodil se mu první syn Michal, alias Unkas, po nějakém čase jsem ho následoval já. Musel trošku ubrat plyn, nicméně jen co jsme trochu povyrostli, šli jsme částečně v jeho šlépějích a éra trampingu v jeho životě opět ožila. Protože naši jsou rozvedení, brával si nás o víkendech na výlety, později jsme vyráželi na vandry.

Když v nás počátkem devadesátých let dozrála touha postavit si někde v lese vlastní srub, on byl tím, kdo se první chytil pily, sekyry i hřebíků a pod jeho vedením vyrůstala stavba boudy na Benických skalkách. Tady jsme potkali partu s Uhříněvse, se kterou pak vznikla naše osada. Nastala plejáda vandrů.

Zvrat nastal v devadesátém sedmém roce, kdy zemřel jeho syn, Unkas. Můj brácha. Od té doby s námi na vandry nejezdil. Asi nemohl, pravděpodobně kvůli vzpomínkám.

Na tramping však nezanevřel. Doma na zahradě si postavil srub, ve kterém téměř celý rok bydlel. Jeho denním oblečením se staly maskáče, jeho "chlebem" byl život ve svitu grilu a ohníčku. Vyráběl překrásné modely hradů, trampských srubů i krajinných útvarů. Sbíral zpěvníky a většinu jejich obsahu uměl zahrát i zazpívat.

V roce 2002 mu však život zasadil další ohromnou ránu. Z nevinně vypadající bolesti v krku se velmi rychle vyklubala zrádná nemoc. Nemoc, která mu zásadně změnila život. Pictusovi, jenž miloval zpěv, vzala hlas.

Přesto se mu povedlo se s vážnou situací trochu vyrovnat. Musel do invalidního důchodu, přišel o práci. Bydlel v baráku, přes léto spával ve srubu na zahradě. Neztratil energii, ve svém okolí byl takovou malou ikonou, pomáhal, kde se dalo.

Mockrát s námi chtěl ještě vyrazit někam pod širák, zejména v poslední době mi říkával "Honzíku, vezmete mě na vandr? Chtěl bych naposledy na Kokořínsko, do pískovců. Chtěl bych to tam ještě jednou vidět… " Když jsme však měli vyjet, přišly další zdravotní komplikace.

Pictus se tak na toužebně očekávaný čundr na Kokořínsko už nedostal.

O jedno nás však poprosil. Chtěl by vyjet na svůj poslední vandr. Nechce být pochován v hrobě, chce zůstat na místech, která měl v životě nejraději. Na Sázavě. Konkrétní místo nemohu veřejně sdělit. Chtěl, abychom jeho popel odvezli vlakem a zanechali ho tam, kde se bude cítit nejlépe. Na svých milovaných místech.

Chce tak pomyslně vyjet na svůj poslední vandr ...

My mu jeho přání splníme! Chtěl bych, abychom se sešli všichni, kdo jsme ho měli rádi, kdo jsme s ním trávili čas na vandrech, komu na něm záleželo.

Na jeho poslední cestě ho doprovodíme.

Tak Pictusi, Jirko, taťko, kamaráde, ať se ti tam v tom trampským nebíčku hezky odpočívá!