Jsem Pražák. Celej život žiju v Praze. Osud mi to dal do vínku, narodil jsem se tady, vyrostl, vystudoval, našel práci. Nemám zapotřebí se stěhovat někam jinam, mám tu vše, co potřebuju.
Nejsem novinář !! Nikdy jsem jím nebyl a nikdy jím nebudu. Nejsem tedy zaskočen tím, že v zimě napadne sníh. Opravdu nejsem šokován, když v zimním období venku poletuje sníh. Nemám zapotřebí sněžnou přeháňku nazývat kalamitou a dávat jí jména. Je mi jasné, že kolem padesáté severní rovnoběžky prostě zimy budou.
Jenže většina novinářů produkuje svoje výplody v našem hlavním městě. Televize, sídla novin, většina toho je tady u nás. Zbytkem republiky jsem tedy s nimi spojován. Jinými slovy, například obyvatelé Moravy rádi komentují a baví se naším šokováním z příchodu zimy. I ten Haličskej žid, o nás zpívá posměšný písničky a půlka republiky se jimi baví na náš účet. Věřte, že jde pouze o výplod mozků našich "vzdělanců" z řad žurnalistů, jenž se snaží svým projevem co nejvíc svoje rozumy zviditelnit.
Minulou neděli jsem se vrátil z vandru. Tři dny mi stálo auto na sněhu, teď se přeměnilo na kouli, jež se pouze při bližším pohledu podobala autu. Ještě večer jsem tedy nastoupil s koštětem a provedl řádnou očistu karosérie svého Fordíka. V pondělí jsem musel jet na technickou prohlídku, musel jsem tedy ze závěje vyjet.
Což přišlo hned ráno. Za pomoci vojenské polní lopatky jsem si proházel výjezd, přesto se mi v neprotažené boční uličce povedlo ještě jednou uvíznout, to v době, kdy se moc sněhu nahrnulo pod můj podvozek a kola se úspěšně zvedly. Opět přišla na řadu práce s lopatkou.
Neponechal jsem nic náhodě a na návrat do našich neprotažených ulic jsem se vybavil pořádnou uhelkou. U vjezdu do naší ulice bylo několik uvízlých aut, přímo za naším barákem šest volných parkovacích míst, do kterých se však při nejlepší vůli nedalo zajet. Vyjeté koleje vás prostě nepustily. Přišla moje chvíle.
Nyní jsem měl možnost zúročit svoje několika měsíční působení v posilovně. Proházel jsem všech šest parkovacích míst a v pohodě do jednoho zajel. A jelikož jsem byl čerstvě rozjetej, jal jsem se zbavit sněhu i přilehlé chodníky k našemu domu. Dobrovolně. Bez nároku na nějakou odměnu. Chodníky patřej úřadu, ten na ně z vysoka dlabe. Já jsem prostě jen vypouštěl páru a tak jsem další dvě hodinky házel lopatou jak vzteklej.
Sklidil jsem několik kladných reakcí z řad obyvatelů našeho domu. Závěr však byl chuťovka, neb jsem vyfasoval "poprc" od jedné kolem procházející důchodkyně, ježto na mě spustila nevybíravá slova o tom, že jsem se konečně rozhoupal po dvou dnech sněhu jít čistit chodníky.
Nehádal jsem se s ní, ale další chuť do práce mě přešla.
Ovšem zazvonil telefon a já posléze musel vyrazit za svým chlebodárcem. Autem, musel jsem, neb jsem něco převážel. Nebyl problém, parkoviště dosud prázdné, mnou odklizené. Za půl hodinky jsem byl zpátky.
Všech šest parkovacích míst plnejch. Asi se nahoře u vjezdu do ulice urval nějakej špunt a kolona aut vnikla k nám.
A na mě zbylo poslední místo. Samozřejmě neproházené. A tak jsem ještě ve večerních hodinách se chopil rukojeti lopaty a abych mohl zaparkovat, stálo mě to přemístění dalších pár desítek kilo sněhu.
A proto, abych mohl jeden den vyjet a zajet autem, stálo mě to přibližně přeházení dvou vagónů sněhu a ještě se na mojí hlavu snesly výtky od místní důchodkyně. A půlka ulice si může mnout ruce, jak jim ten vůl od naproti ušetřil práci
Holt jsem ještě větší blbec, než jste tušili ...
611
