Trampská osada Minessota

Téma zaniklých vojenských prostorů je hnacím motorem v naší partě především pro Medeláka. Neúnavně studuje letecké mapy, nejsou bývalá kasárna nebo prostory, o kterých by nevěděl. Informacemi z této oblasti mě také poměrně často zásobuje. Musím však doplnit, že mi to není úplně proti srsti, neb vojenská tématika mi také není úplně cizí. Pravdou je, že se zajímám především o armády první republiky a ty, jež se zúčastnily bojů ve druhé světové válce. Pohraničních pevností v Čechách a opevnění v zahraničí mám proto prolezlých poměrně hodně. Prostor Klondajku mě tak ponechával chladným. Věděl jsem kde je, tušil jsem, že se jedná o modernu, tudíž jsem nějak výrazněji netoužil po průzkumu tamní oblasti. Taje, vytvořené okolo tohoto vojenského obra, však uchvátily Bluďáka, jenž sem začal směrovat cíle svých budoucích výprav. V dobách nedávných nastudoval o zaniklé raketové základně na Stožci mnoho pramenů a vybaven těmito znalostmi, oslovil s výpravou do těchto míst mě. Neváhal jsem. Proč se nepodívat do míst, o kterých tak poutavě vyprávěl, ve kterých čtvrt roku Medelák konal svou brannou povinnost. Samozřejmě vandrem.

Takže. Cíl? Klondajk. Kdy? Víkend.

Sraz byl naplánován jako téměř pravidelně, v páteční odpoledne na nádraží v Uhříněvsi. Potkal jsem se s Bludim ještě na cestě k vlakové stanici, chvilku jsme počkali na spoj a zamířili coby pasažéři pantografické soupravy a zákazníci Českých drah do středu našeho hlavního města. Na Hlavním nádraží jsme přesedli do stejné soupravy, kterážto nás dopravila do Zadní Třebáně. Tady jsme opustili elektrifikované tratě a naftový motor, skrytý pod podlahou produktu Vagónky Studénka řady 810, nás spolu s několika dalšími cestujícími lifroval směrem k Hostomicím.

Železniční zastávka Osov. Toť náš plánovaný dopravní cíl. Odtud jsme vyrazili pěšky. Nejprve polní cestou k Velkému Chlumci. O "zábavu" jsme měli postaráno, neb nás vprostřed pole chytila bouřka. A moc hezká! Blesky třískaly všude možně, před chvílí ještě temné nebe bylo v plamenech. Dosud však nepršelo. Zrychleným přesunem jsme dorazili do vsi a jali se vyhledat restaurační zařízení, kde rozmary počasí přečkáme. Nějaká drobnější špeluňka se dle slov jednoho místního mladíka na okraji obce nacházela, my jí však úspěšně přešli, a nenalezli. Nicméně štěstí v neštěstí. Proti nám, z jednoho z posledních domů ve vesnici, vykráčel chlapík a hned nás oslovil. "Kucí, jestli hledáte hospodu, tak tady to stojí za houby. Pojďte se mnou, za pět minut jede autobus, ten vás hodí do Chlumce Malýho. Já tam jedu taky." Nabídku, jež byla očividně pro nás vysoce příznivá, jsme bez váhání přijali. Zapadli jsme na zastávku, právě ve chvíli, kdy začal pořádný slejvák. Jak říkal onen neznámý chlapík, autobus se o pět minut později skutečně přihnal a my tak měli zajištěnou pohodlnou cestu do míst, které byly na naší cestě dalším cílem. To přišlo vhod. V Malém Chlumci byla hospoda skutečně skvělá. Po vydatné večeři složené z pečené sekané a feferonkového salátu jsme ještě notnou chvíli setrvali u několika sklenic piv a vyčkávali, dokud se počasí neuklidní. Uklidnilo se. Na rozdíl od Prahy, kde údajně pršelo celou noc. Tady jen foukal vítr, i když dost ostrý. Z vesnice jsme vykročili do svahu a temnoty lesa. Tiše, jak bývá naším zvykem. Teď možná k naší smůle.

Právě jsme si dávali chvilkovou pauzu, odpočívajíce po námaze, vynaložené stoupáním po lesní cestě. Zapraskalo křoví a těsně za našimi zády vběhnul na cestu temný stín.

"Chrocht!"

Divočák. Zůstali jsme jak zdřevěnělí, když si to metráková hora masa prohnala kolem nás. A zmizela v mlází, na druhé straně cesty.

Chvíli jsme stáli a čekali, zdali se neobjeví jeho kamarádi a poté se vydali raději pryč ze zvířecí stezky. Prošli jsme kolem hájovny a stoupali směrem ke Stožci. V noci se lépe chodí, kopec jsme udolali a zmákli i vzdálenost. Na odpočívadle poblíž zmíněné kóty jsme chvíli poseděli a vydali se hledat místečko na spaní. Bylo kolem jedné hodiny ráno, když jsme uléhali hned vedle cesty.

Vstávali jsme poměrně brzy, probudili nás kolemjdoucí čundráci. Nemělo smysl setrvávat ve spánkové poloze, čekala nás ještě řada míst, které jsme hodlali navštívit. Zvedli jsme proto kotvy a zamířili do oblasti, kde se nachází Klondajk. Kus před bránou jsme museli uhnout doprava a obydlenou administrativní část vojenského prostoru obejít spodem po turistické značce. V blízkém lese jsme posvačili, krátce rozdělali oheň a na něm pekli maso. Naše další kroky mířily kolem studánky Bílý kámen do polesí, se zvláštním názvem Rochota.

Betonová zeď ohraničující vojenský prostor, se ocitla před našimi zraky. A v ní díra, jíž jsme využili k proniknutí dovnitř. Ocitli jsme se v místech, kam noha civilisty v minulých letech nesměla. A možná ještě ani nesmí, nevím. Každopádně jsme brzy stanuli před skladem raket. Veliký temný hangár dával tušit, kolik těch "potvůrek", majících za úkol sundávat letadla, zde mělo být uloženo. Kolem autoparku jsme se vydali k nejlákavějšímu cíli - radarové rampy. Když mi Bluďák vyprávěl o nějakých rampách, netušil jsem, o jaké obludy vlastně jde. Jsou tam tři. Dvacet metrů vysoká betonová monstra, velikosti, aby se na nich mohly otáčet nákladní auta. S nájezdem. A víte co? Úplně jsem zapomněl je vyfotit. Ale na webu jejich fotky jistě najdete. Vystoupali jsme na vrchol jedné z nich a kochali se docela hezkým výhledem na kraj a armádní působiště pod námi. Chvíli jsme poseděli, mrazivý vítr nás ale brzy z plošiny vyhnal a proto jsme vyrazili na průzkum palpostů. Pro nezasvěcené - palebných postavení (odpaliště raket). Jsou tam celkem tři, stačil nám prozkoumat jeden. Literatury a webů s popsáním funkce odpališť je mnoho, jejich popis je tedy nad rámec tohoto článku. Opět jsme dali několika minutový odpočinek, vyhřívajíce se na slunci. Potom jsme vojáky opustili a zamířili do Haloun.

Asi kilometr od zmíněné vesnice jsme dali na chvilku pauzu. Sotva jsme dosedli na klády vedle silnice, přehnalo se před námi ve vzdálenosti několika metrů stádečko asi 6 srnek. Naklusaly na asfaltku, v klidu se rozhlédly a zase mazaly dál. Zvířecím návštěvám však nebyl konec. V jejich stopách se přibližně po minutě přihnal rotvajler. Pořádnej kus černýho psa. Evidentně srnkám běžel ve stopách a ještě evidentněji jí přímo před našimi zraky ztratil. Seděli jsme bez hnutí na kládách a čekali, co bude dál. Uřícený pes s jazykem na zemi a s náběhem na infarkt však chvíli čenichal sotva dvacet metrů od klád, na kterých jsme seděli, a nevšiml si nás. Po chvíli zmizel v lese, ve směru, odkud přiběhl. Srnky měly tentokrát štěstí.

Kdo by očekával, že v Halounech projdeme bez povšimnutí kolem místní restaurace se zvláštním názvem "U zrzavého paviána", ten by se mýlil. Vždyť to byl náš cíl tohoto dne.

Zapadli jsme dovnitř, když bylo větrno, ale skoro jasno. Když jsme o nějakou chvíli opět vylezli ven, vítr se nezměnil, naopak zesílil. A přidal se k němu déšť. Vytrvalý a nárazově přecházející ve vydatný slejvák. Ponča nám moc nepomohly, voda šla ze strany. Proto, když jsme dorazili na místo našeho spánku, jsme byli dostatečně promoklí. A jak už to bývá, když jsme se dostatečně zabezpečili na spaní proti dešti, tento ustal. Tak a slovo do pranice, ohledně zabezpečení Rozdělal jsem si stan, Bluďák zalezl pod igelit.

Probudili jsme se do větrného, ale jasného rána. Šoupli jsme čas o hodinu dříve, načež jsme zjistili, že se blíží jedenáctá. Sbalili jsme věci a seběhli dolů k vlaku. Čekání na Elefanta nám nezabralo více jak půl hodiny ...

Klondajk byl možná zbytečná raketová základna, zastaralá už v době, kdy se stavěla. Už za války se vědělo, že stabilní opevnění nemá dlouhou životnost. I sama armáda přiznávala, že životnost základny v případě napadení státu by se počítala v řádech minut. Komplex je to pro mnohé zrůdný, betonová monstra podle nich hyzdí okolní kraj. Možná mají pravdu, nebudu to soudit. Ale mně se to líbilo. K výpravě jsem měl od Bludiho poutavý výklad o funkci všech zařízení, čímž monstra v mých očích dostávala svůj význam a nebyla tak jen pouhou "pěstí na oko" v tak krásné krajině, jako jsou Brdy.