Kuželovitý sopečný vrch zvaný Ralsko, významně se tyčící nad Českou tabulí, vždycky poutal mou pozornost. Ne že bych byl nějakej masochista, kterej vidí kopec a musí ho udolat, ale lákal mě výhled a tajemná zřícenina hrádku na jeho vrcholu. Přiblížil se minulý víkend a s ním i plánování, co že to vlastně budu dělat. V sobotu jsem podnikal výlety po Českém středohoří na kole, neděle byla volná. Můj pohled na elektronickou mapu utkvěl na výše zmíněném pahorku, jež se pyšní krásným nápisem 696 metrů nad mořskou hladinou. Ještě v sobotu večer jsem provedl předstartovní přípravu v podobě vlastnoručně kombinované svačiny a do báglu nandal větší množství H2O naředěné elementárním chlórem.
Kontaktovat někoho z našich jsem se nepokoušel, neb mi bylo jasné, že při sdělení cíle mé cesty bych byl obrazně velmi rychle poslán do nápravného psychiatrického zařízení. V tom lepším případě do prdele. Jediný kdo přicházel v úvahu, kdo v letním vedru býval ochotný trhat rekordy ve stoupavosti, je Čundrboy. Učinil jsem tedy pokus přes mobilní operátory, vyzvat jej k následování mých kroků. Odpověď na mojí SMS byla poměrně rychlá. Ať prej na to zapomenu, že v neděli hodlá vykonávat soulož na jedné nejmenované slečně. Budiž mu přáno. Jsou dvě skupiny členů mužského pohlaví, ti co se potí na opačném pohlaví a ti, kteří se potí v kopcích. Čunda se zařadil do té první kategorie a my, zbytek, se sápeme do těch kopců
Po ránu jsem nejdříve vpravil do útrob svého těla dostatečnou dávku kofeinu aplikovanou v podobě horkýho, černýho, hořkýho a téměř půllitrovýho kafe. Pokud takové množství mi v tom kopci nerafne pumpu (rozuměj: nepřivodí zástavu srdce), tak vím, že mi pár let ještě sloužit bude.
Přes elektrický startér jsem přivodil k životu 114 kobylek, ukrytých pod kapotou mého ocelově duralově plastově pryžového miláčka, pravým pedálem jim dodal krmení a popohnal je směrem k dálnici, vedoucí směrem severním. S malou zastávkou na geocaching jsem proplul klidnými nedělními silnicemi do požadovaných míst, projel Mimoní a dorazil do Vraného. Ve zmíněné vesničce se jen těžko hledá nějaké místečko na parkování, aby člověk nepřekážel místní dopravě. Oslovil jsem tedy jednoho přívětivě tvářícího se místního chlapíka, který se zatvářil ještě přívětivěji když si vyslechl mojí žádost o parkovací místo před jeho domem a velice ochotně mi i slíbil, že mi auto ohlídá před případnými nájezdy "našich spoluobčanů".
Vydal jsem se vzhůru.
Cestička na Juliinu vyhlídku není náročná, je krátká a poměrně pohodlná. Vyhlídka samotná je krásná. Sice se nemůže rovnat s pohledem z hradu, tyčícího se vysoko nad hlavou, ale přesto nabízí krásné pohledy jihozápadním směrem. Po krátkém pokochání krajinou jsem vyrazil na další cestu. A přišlo to pravý, stoupák.
Snad stokrát jsem se poslal do prdele a nadával si, co mě to napadlo na kraviny. V první třetině kopce jsem nechal plíce, v té další zbytek sil. Když se však těsně nad mojí hlavou ukázaly hradby, měl jsem vyhráno.
Zrovna jsem u zbytků brány nabíral sil, když jsem za zády uslyšel kroky. Chlapík, tak něco málo přes šedesát let. V rukou hůlky, na zádech batoh, s lehkostí překonával posledních pár metrů kopce směrem ke mě. Zastavil se, z krabičky vytáhl cigáro, připálil si, mohutně potáhl a vesele pronesl : "Zdar mladej, to byl krpál, co ?" Pokecali jsme, on vpravil potřebnou dávku nikotinu do plic, chvíli se prošel po hradě a zamířil na další cestu. Dle jeho slov, ho ještě pomalu dvacítka kiláků ještě čekala ...
Výhled z Ralska je nádhernej ! Dost dlouho jsem seděl na skále před hradem a kochal se téměř kruhovým rozhledem. Těžko se to popisuje, to se prostě musí vidět. Zřícenina hradu je to taky moc hezká, jen škoda že je hyzděná množstvím nápisů psaných azbukou. Rusové se holt podepsali.
Zhruba po hodině jsem se vypravil opět dolů. Autíčko jsem našel tam kde jsem ho zanechal, chlapík na mě vesele mával zpoza plotu. Opustil jsem Vrané a zamířil domů.
Na vrcholek Ralska jsem se vysápal. Stálo mě to dost úsilí, ale výsledek za to stál. Mnozí out-dorráci si jistě pomyslí, že by ten kopec dali "s prstem v prdeli" a ještě dvakrát. To je jejich boj. Já, hospodskej povaleč a lemra líná v jedné osobě jsem si to vyšlápnul jednou a jsem rád. Ovšem nějaký další návštěvě, třeba vandrovní, se vůbec nebráním. Líbilo se mi tam a na taková místa se rád vracím.
528
