Když jsem nedávno sobě pořídil duralového oře, některými zvaného bajk, cílem koupě bylo občas vyrážet na výjezdy do míst, kam se při jednodenní túře po svých jen velmi těžko dostanu. Kolo má kvalitní akční rádius, což se například v Jizerských horách náramně hodí. Změnou pracovního místa jsem i změnil okruh lidí, kolem nichž se pohybuju. Jedním z nich je i Big. Proč takové jméno? Jednoduše proto, že je nadšencem do stejnojmenného stroje od výrobní značky Suzuki. On vyrážel na výpravy na svém motorovém miláčkovi, já sedlal splašené trubky nevybavené motorovou jednotkou. Benzínový pohon už mu pomalu přestával vyhovovat, proto si pořídil kvalitní horské kolo a začal sjíždět terény takové, do kterých bych se bál možná i po svých. Situace tomu chtěla a my si domluvili nějaký výjezd do horských terénů Jizerek. Jizerské hory jsou dle slov těch, co tam byli, pro výpravu na kolech ideální. Tak trošku jsem zariskoval svoje osobní zdraví, neboť Big je v oboru cyklistiky trošku někde jinde. On sám se totiž ve chvílích volna baví tím, že s kamarády jezdí zdolávat vršky a terény ve svém rodném Středohoří. Jeho kamarádi se běžně umisťují na předních místech populárních cyklistických závodů. V mých očích tedy bajkeři, o mnoho stupínků výš než jsem já. Už od začátku bylo tedy jasné, že do Jizerek nejedeme na odpolední vyjížďku, ale masakrovat svoje stroje i těla. Naše akce byla naplánována na tento víkend. Vzali jsme dítka, Big zbytek rodiny ,kola a v páteční odpoledne se sešli v Litoměřicích. Odtud pak okreskami přes Liberec a Jablonec do Desné. V údolí Bílé Desné se nachází chata Bigových, což byl cíl naší cesty. Hned za chatou hučely vody říčky, podporované ještě kaskádou jezů a zpomalovacích retardérů. Fakt krásný místo !! Voda byla temně červená, zbarvená po splavení rašelin po nedávných prudkých deštích.
Zapálili jsme krb a dali spát omladinu. Popili jsme a trochu pojedli z vlastních zásob, pak se zbytku party začaly klížit víka a pomalu odpadávali. Když zmizel v ložnici i Big, osiřel jsem. Co s načatým večerem? Spát se mi nechtělo, sebral jsem se tedy a vyrazil do vsi. Hledat hospodu. Projevil jsem tak první stádium alkoholismu, tedy alespoň podle některých
. Hospůdku jsem nalezl až dole v Desném, jedinou otevřenou v pozdních večerních hodinách. Zpátky na chalupu mě zahnala až zavíračka. Hned po vstupu do chaty mě praštilo příšerné vedro. Nechali jsme hořet krb a puštěné ventilátory. Venku bylo plus patnáct, uvnitř tak o dvacku víc. Do žhnoucího pekla jsem spát nechtěl, zalezl jsem tedy do auta a nechal se ukolíbat klapotem počínajícího deště právě tam.
Déšť nepřestal ani ráno následujícího dne. A nevypadalo to, že by mělo přijít nějaké zlepšení. Kolem sedmé hodiny měli všichni ještě půlnoc. Než sedět na prdeli a koukat na kraviny v televizi, sebral jsem raději navigaci a vyrazil po svých do hvozdů. Mým cílem bylo torzo protržené přehrady, dle mapy se nacházející asi šest kilometrů od nás. Skrze dešťovou clonu jsem stoupal po silničce podél koryta říčky, která se divoce drala přes obrovské balvany dolů do údolí. K mojí velké smůle jsem si sebou nevzal pončo, na což jsem brzy doplatil. Kompletní promáčení sice nevadilo mně, zato stařičké navigaci ano. V půlce cesty se do ní přes tlačítka dostala voda, která možná kdysi náporu vlhkosti odolávala. Garmin zhasnul a už se nenahodil. Ušel jsem ještě kus cesty, v sílícím dešti jsem ale hledání přehrady vzdal. Právě když jsem se obrátil na cestu zpátky, projíždělo kolem mě auto, jehož řidič, postarší místní usedlík, mi sám od sebe zastavil. Vzal mě dolů do vsi, čímž mi ušetřil ještě poslední zbytek suchého oděvu, který jsem měl na sobě. Chalupa už byla vzhůru. Vydali jsme se do okolí na houby a po chvilce jich přinesli plný košík. Déšť pomalu ustal, vítr rozháněl mraky a občas vykouklo i sluníčko. Byla zima, ale nám mělo být zanedlouho pořádně horko. Vyrazili jsme totiž s Bigem na slíbenou vyjížďku.
Osa našich předních kol směřovala nejprve po stopách mých předešlých kroků, tedy k přehradě. To co jsem před několika hodinami zdolával po svých, to jsme si teď vyšlápli v pedálech. Pro trénovaného cyklistu by výšlap nebyl možná tím nejhorším, co by zažil, pro mě to však byla cesta peklem. Možná by nebyla, nebýt vlastní ješitnosti. Přeci se neprojevím jako totální sračka, říkal jsem si. A šlapal dál. Šesti kilometrový stoupák jsme udolali najednou. Snad desetkrát jsem si v duchu nadával, co jsem to za blbce, nechat se ukecat k takovým výpravám do hor a sliboval si, jak v dalším úbytku sil zastavím. Jenže úbytek se nedostavil a my dorazili k přehradě, aniž bychom sesedli ze sedel. Sice jsem vyšťavil 140 % svých sil, ale dali jsme to. Big na tom byl o poznání líp.
Jen těžko si lze představit masu vody, která se hlubokým kaňonem valila 16.září roku 1916 po náhlém protržení vodního díla Desná. Katastrofa to musela být nepředstavitelná. Podle informační tabule na místě bývalé přehrady tehdy zaplatilo za nekvalitní práci stavební firmy životem 62 lidí a velká voda smetla část obce Desná během pár okamžiků. Běhá přitom mráz po zádech.
Info o události Prohlédli jsme si to, co zbylo po bývalé přehradě, a vyrazili jsme na další cestu. Další směr, chata Jizerka. A další kopec, tentokrát ještě prudší. Na jeho vrcholu Bigova navigace poprvé vychrlila čísla. Zdolali jsme přes 500 metrů převýšení! Následně jsme sjeli do údolí nad údolní přehradu Souš, ležící na říčce Černá Desná a opět přišel další pořádný kopec až k Hruškovým skalám, kde jsme dosáhli úplného metrického vrcholu našeho putování. Kolem bunkru na rozcestí jsme dorazili k Jizerce. Tady jsme se rozhodli opustit cyklostezky a zkrátit si cestu po modré turistické značce. Cesta to byla znatelně kratší, než kdybychom to objížděli po silnicích. Ale…
Zprvu celkem pohodlná cestička směřující mírně do kopce se na druhé straně směrem do údolí nad Souš změnila v řečiště. Nedávné deště nacucaly kraj natolik, že se voda valila ze všech stran a za svoje koryto si zvolila právě zmíněnou cestu. Cestu, kterou jsme hodlali sjet na kolech. K čemu bych to přirovnal? Vezměte si kolo a vjeďte s ním do potoka. A k tomu si najděte koryto, vedoucí strmě z kopce. Často jsme skákali po kamenech, které by ocenili free-stylisti. Lidově řečeno, bylo to vo držku. Člověk sjížděl třeba po kluzkých kamenech, skákal z jednoho na druhý, aniž by věděl, jestli se přední kolo nezaboří do hluboké tůňky pod nimi. Často se stávalo, že jsme se do vody nebo bahna bořili až nad výšku os kol. Boty jsme měli mokré už na prvních pár stech metrech. V jednu chvíli jsem projížděl velikou tůní, šlapky se mi spolehlivě potápěly do vody, načež mi spadl řetěz a já zoufale šlapal ve snaze dostat se ven. Z vody jsem musel vykráčet po svých a od té doby jsem vodu v botách neřešil. Snad dvacetkrát jsme na poslední chvíli oba zachraňovali svoje těla před pádem do hlubin pod námi. Jak by řekli dnešní teenageři, byl to masakr! Když jsme dosáhli vísky Souš, mysleli jsme, že máme vyhráno. Neměli jsme…
Naše další cesta vedla údolím černé Desné, po červené turistické značce. Suchá cesta plná kamenů nás rozproudila k větší rychlosti a my řítili dolů nevídanou rychlostí. Tady Big ukázal, co umí. A já se ho držel. Šílenou jízdu, doprovázenou častými několikametrovými skoky však přerušila červenobílá páska přes cestu, zakazující vstup do oblasti za ní. Rázem bylo jasné proč, do údolí se z levé strany utrhl celý svah, plný obrovských balvanů. Ten sebou smetl velké množství stromů. Vizuálně jsme před sebou měli neproniknutelnou, životu nebezpečnou překážku. Jenže za námi byl tří kilometrový kopec nahoru a ten se nám v žádném případě nechtělo vracet. Rozhodli jsme se tedy svah zdolat. Šplhali jsme tedy po padlých stromech, v jedné ruce kolo, přeskakovali nestabilní a kluzké kameny. V jednu chvíli jsme i přecházeli přes kmen nepříliš silného stromu, který byl jedinou schůdnou cestou přes malý kaňon, tak pět metrů hluboký a na dně plný větví a kamení. Přechod přes apokalypticky zničenou část údolí nám zabral více jak půl hodiny, naštěstí jsme ho bez úhony ustáli. Tedy až na maximálně adrenalinový zážitek. Když jsme opět dosáhli cesty, razilo se opět dál v sedlech. V mém případě jen pár metrů. Přední kolo se mi svezlo po kluzkém kameni do mezery, kde se zaklínilo. A já se poroučel přes řidítka. Dopad na kamení byl lepší, než bych čekal. Odnesly to jen kolena a loket, na kterých byly jen male oděrky. A přehazovačka na kole. Ta se trochu ohnula, takže jsem po zbytek cesty nemohl používat nejlehčí převody, aby mi nevlítla do drátů. Naštěstí je v domácím prostředí svépomocí opravitelná. Po dalších dvou stech metrech jsme dorazili do civilizace a po silnicích následně k našemu obydlí.
Večer jsme dali maso na gril, otevřeli píva, chladící se v potoce a po zbytek dne trávili v příjemném prostředí akorátně vytopeného baráčku. Ke spánku už jsem nebyl nucen se uchýlit do chladného prostředí auta.
V neděli dopoledne jsme se vydali na cestu k domovům. Hodil jsem ještě Tomáše domů do Kladna a tak pro mě skončil adrenalinový výjezd do Jizerských hor.
Pocity? Zážitky?
Přestože jsem předpokládal v Bigově společnosti náročnou akci, skutečnost předčila očekávání. Sáhli jsme si na dno, a to hned několikrát. Mě to ale nadchlo! Přestože jsem si domů přivezl částečně poničenou navigaci, telefon, který neustál nápor vody a půlka jeho tlačítek mi ani po vyschnutí nefunguje, mám nabořenou přehazovačku a spálené brzdy na kole, mám z celý akce nádherný zážitek, který si budu pamatovat do konce života.
627
