10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl první - rozhlédnutí po světě

Zřejmě já (Honza)

Následující díl >>>Díl druhý - život v Hrnčířích

Blížil se konec ledna, v kalendáři se teprve krátce pyšnil sedmdesátý sedmý rok dvacátého století. Bylo páteční odpoledne ke konci zmiňovaného měsíce, když mojí hlavou náhle proběhla myšlenka, že už je načase se zajít podívat, co se to vlastně děje v okolí břišní dutiny mojí mamky, ve které jsem pohodlně trávil dosavadních devět měsíců. Bylo to poprvé, co si kvůli mojí zvědavosti zkusila svoje, ale rozhodně to nebylo naposledy. Tak se stalo, že v podvečerních hodinách onoho dne, oba moji rodiče vyráželi zrychleně k nemocnici v pražské Krči, dnešní Thomayerově. V jednu hodinu ráno, 29.ledna, jsem poprvé dostal na prdel. Od porodníka. Buď mi chtěl naložit co proto, že kvůli mě nemohl prožívat klidný večer spánkem, nebo mi chtěl prostě představit tvrdou realitu dnešního světa hned zkraje. Plácl mě přes zadek a já se rozkřičel, seč mi malé plíce stačily. Byl jsem na světě.

Samozřejmě jsem byl to nejkrásnější dítě na téhle planetě. Ostatně jako valná většina těch čerstvě narozených. V tomto jsem se nijak nevymykal normálu. Teprve později jsem dal za pravdu teorii mého táty, že děti po narození jsou vlastně téměř všechny stejné, řvoucí holohlavé uzlíčky. Atraktivnějšími se prý stávají o něco později. I přesto jsem byl v tu dobu ten nejhezčí přírůstek do tehdejší socialistické společnosti za poslední rok

Na můj příchod na svět čekala poměrně rozsáhlá rodina. Kolem lůžka v porodnici, na kterém jsem od prvních hodin zel, se pohybovala pestrá škála hlav, toužících spatřit dílko mého táty s mámou. Babičku z máminy strany jsem nepoznal, ne proto, že jsem tou dobou ještě neviděl, ale proto, že zemřela ještě před tím, než na mě naši vůbec zadělali. Jedna z prvních hlav patřila mému dědovi, který se na pár dalších let stal mým hlavním oblíbencem. Protože moje máma měla dva sourozence, neměl jsem o stíny nad mojí postýlkou nouzi. Ani tátova strana nezahálela, děda s babičkou i strejdou, všichni se přišli podívat na ten čerstvě narozený zázrak. Nejmenší stín v mých očích tvořil o tři a půl roku starší brácha Michal. Jestli on měl tenkrát radost, že má v rodině konkurenta, to netuším, ale v dalším životě se ke mě vždycky choval kavalírsky a rytířsky.

Brácha byl plánovaným potomkem, já vznikl dílem náhody. Když se našim blížilo ke dvaceti letům, bráchu dlouho dopředu plánovali a cíleně se pokoušeli o "výrobu". Brzy byli korunováni úspěchem. Jeden syn prý stačí, trval na svém táta, ale co příroda nechtěla, o necelé tři roky později si už nezvládl dát pozor a výsledkem toho jsem já. A jsem tomu rád

Po týdnu pobytu na pokoji v porodnici nás konečně pustili domů a já poprvé ucítil tu vůni starého domu v Lipenské ulici č.p.571 v Hrnčířích, domu, který se mi stal po následujících šest let domovem. Moje rodná víska byla tehdy čtvrtým rokem katastrálně připojená ku Praze, přesto si však vzhled i funkci příměstské vesnice zachovávala.

Po třech týdnech jsem měl 4,5 kilogramů a o pár dní později jsem poprvé uviděl svět a usmál se na něj. Mojí hlavní "zbraní" byly jasně pomněnkově modré oči, kterými jsem údajně odbourával moje návštěvníky. Škoda, že mi nevydržely stejné barvy do dospělosti, mohl jsem jimi bez námahy oblbovat opačné pohlaví

Už od mala jsem byl veden jako kluk. Vysvětlím to. Když se měl narodit brácha, naši zřejmě toužili po dcerce. Když pak zhlédli mužský pohlavní orgán mezi bráchovými stehny, tátovi to zřejmě udělalo radost, ale mámě už zřejmě méně. Když se dnes podívám na fotografie malého Michala, býval oblečen i učesán jako holčička. Naštěstí s příchodem mě už naši se snahou o dívčí potomstvo zřejmě přestali a já vypadal "na kluka" už od začátku.

Od prvních dní jsem fungoval na umělé výživě a zrovna moc mi to nevadilo. Rostl jsem prý jako z vody a už při nástupu do mateřské školky jsem o pár centimetrů převyšoval svoje stejně staré kamarády. Asi jako většina dětí, jsem kolem prvního roku života poprvé vyzkoušel pohyb dopředu jinak, než v poloze vleže nebo v pokleku. Prý jsem se hodně bál a postavil se na zadní znenadání a k velkému překvapení všech kolem. Od té doby jsem přestal dávat našim klidu, protože nepředvídatelný pohyb po vlastní ose mě bavil a já tak přestal dodržovat zásadu "kde ho necháš, tam ho najdeš". Takže jsem přirozeně zaměstnával celý barák, mámu, oba její sourozence, tátu, dědu i bráchu. Ale zřejmě jsem to dělal dobře, protože později jsem si vyslechnul větu "sice jsi nás tím lítáním sral, ale lepší, než kdybys seděl jak pecka". Jak trefné.

Od doby, kdy jsem zjistil, že protistojnými palci na rukou nás příroda neobdařila pouze pro jejich vkládání do úst coby náhradu dudlíku nebo matčina prsu, jsem rozebral, na co jsem sáhl. To mě opravdu bavilo a dlužno dodat, že rozebírání mě dodnes baví mnohem více, než následná montáž. Zvláštní vlastnost, vzhledem k tomu, že se živím jako automechanik Hračky mě moc nezajímaly jako věci na hraní, ale spíše mě zajímala jejich funkce. Za tímto zjišťováním jsem si šel. Většinou se mi rozborka povedla téměř dokonale a zpravidla tak, že už nešla nikdy dát dohromady. To mi příliš nevadilo, stačilo mi znát, co slouží k pohonu hračky, uchycení, co se skrývá pod kapotou ... Když jsem to zjistil, hračka mě většinou zajímat přestala. Jen jedna mi vydržela dlouho, autobus na dálkové ovládání. Staré městské EšEmko, s kabelem a ručním ovladačem, na kterým byl malý volant i páčky plynu. To byla moje oblíbená hračka. Zdědil jsem jí po bráchovi a vydržel si s ní hrát hodiny. Nikdy jsem jí nerozebral. Láska k autobusům mi vlastně vydržela až do současnosti.

Použití nohou, coby prostředku k přesunu z bodu A do bodu B, výrazně zvyšovalo možnosti zvídavého malého vesnického kluka. Veliká zahrada byla sice ideálním místem pro dětské vyžití, ale já měl svého ochránce v podobě bráchy, mohl jsem si tedy dovolit rozšířit oblast svojí působnosti na blízké a později i vzdálenější okolí našeho domu. Starší brácha byl neocenitelnou a vlastně nikdy nedoceněnou podporou při hrátkách po Hrnčířích. Postupem času jsme pobyt na čerstvém vzduchu prodlužovali a vzdálenosti našeho pohybu od baráku prodlužovali.

Takové objevování světa se časem rozrostlo i do vzdálenějšího okolí. Tedy z dětského hlediska vzdálenějšího ...

Ale o tom příště ...
Táta s bráchou v náručí Děda s babičou a bráchou v náručí Mamka Já, asi ve dvou letech Naši s bráchou Brácha Michal Babička s tátovy strany Můj rodný dům Můj rodný dům Máma s tátou i s bráchou
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   15.9.2014  |  Přečteno: 1661x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

29.7.2019 | Bobo

Ahoj, no jak začít.... jelikož skoro každý týden jezdím ... [více]

4.7.2019 | Lahvic

Jistá havárie v tomto duchu dle vyprávění ostatních úča ... [více]

1.7.2019 | Petisan

Jeddo, Ty si opálený, jak kdyby si spadl hubou do ohniš ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 664822
Přístupů dnes : 628
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 7

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 18.8.2019

<<08 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 279 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Jaký bágl vozíte nejčastěji na vandry?

usárnuGraf 148
teleGraf 68
US "alici"Graf 87
krosnuGraf 106
kletrGraf 71
batoh hadrákGraf 98
jiný civilní báglGraf 110
jiný armádní báglGraf 92
igelitku z TescaGraf 71
jezdím bez bágluGraf 80

Hlasů: 931

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144