10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl pátý - velké změny

Děda Polívka

<<< Předchozí dílDíl čtvrtý - první povinnosti Následující díl >>>Díl šestý - školou povinný

Jednoho pozdního večera, psal se rok 1983, jsem byl zalezlý v našem společném pokojíku, rozmontovával jsem právě svůj nedávný dárek k narozeninám, když k mým uším dolehlo něco, co jsem neznal. Slyšel jsem mámin zvýšený hlas. Ten jsem slýchával často, jeho cílem jsem byl většinou já. Tenhle však směřoval na někoho jiného. Rozeznával jsem jako odpověď rozezlený hlas tátův. Hlasy sílily a přerostly v regulérní hádku. Pln zvědavosti a trochu i strachu jsem vyrazil do kuchyně. V jejích dveřích jsme se střetli s bráchou, i jeho lákal neobvyklý projev. Vpadli jsme do kuchyně jak velká voda. Naši okamžitě zmlkli, ale my je zahrnuli neodbytnými otázkami. "Táta odchází!", vypadlo náhle z mámy. Cože? Kam odchází? Pryč? Napořád? To už nás nemá rád? To byly otázky, které jako smršť proudily mojí hlavou. Neměli jsme zdání, co se stalo, že táta chce odejít a ani nám to nikdo nevysvětloval. Pravděpodobně bychom to stejně nepochopili. Brácha zůstal jak opařený, já se rozhodl jednat. Lezl jsem po lavici k němu, plácal ho po zadku a strašně jsem se na něj zlobil. Katastrofu z mého pohledu to beztak neodvrátilo. Už bylo rozhodnuto. Táta odcházel.

Ještě téhož večera se domem rozhostilo zvláštní ticho. S bráchou jsme oba věřili, že je táta pryč jen dočasně a že se zase vrátí. Nevrátil. Tedy ne nadobro. Jezdíval za námi a o něco později nás začal brát k sobě do nového bytu na pražském sídlišti Košík, začal nás brávat na první výlety.

Netrvalo to také dlouho a začal se objevovat ve společnosti jedné paní, která byla shodou okolností mámou Kristýny a Jirky, našich letitých kamarádů odnaproti. I jejich rodinka však bydlela jinde, sem jezdívali jen na víkendy na chalupu. Takže jsme tátu ztratili vždy na 14 dní z očí.

To však nebyla jediná rána, která nás během krátké doby postihla. Ta další přišla asi o dva měsíce později.

Zemřel děda. Mámin táta. Můj oblíbenec. Děda býval hodně přísný, moc se s námi nemazlil ani nepáral, ale býval spravedlivý a vzorem jakéhosi zvláštního klidu. Možná proto jsem jej měl rád, bylo mi dobře, když jsem věděl, že je blízko. A najednou tu nebyl. Pochopitelně jsme ho obrečeli. Lidé přicházejí i odcházejí, to je normální. Ale s ním odešla i snaha rodiny udržovat celý barák.

A to byla hned další rána pro nás.

Dům v Lipenské ulici v Hrnčířích býval hodně veliký. Krom mámy tu s námi bydlel ještě strejda, který tou dobou sice ještě neměl děti, ale už plánoval. Ani starší strejda, čerstvý inženýr, nechtěl udržovat chod velkého domu, když tam nebydlel. Tmel, který všechny pojil, byl pryč, touha držet rodný dům v podstatě také. Bylo rozhodnuto. Dům se prodá, za utržené peníze si sourozenci zakoupí byty a každá rodina půjde svým směrem. Jednoho dne přišel odhadce a pak už to šlo ráz naráz. Našel se kupec, nabídl slušné peníze, plácli si a ...

My s mámou a bráchou jsme vyrazili k Jižnímu městu. Měli jsme tip na tři byty, všechny poměrně blízko sebe, dva z nich v samém srdci sídliště. Na ty jsme se zajeli podívat nejdříve. Jeden ve třetím, druhý ve čtvrtém patře. Jeden blízko stanice metra Kosmonautů (dnešní Háje), druhý u metra Družby (dnešní Opatov). Oba celkem hezké, prostorné, s vlastním velkým sklepem. Ideální byty v rámci dostupné cenové relace. Bylo téměř rozhodnuto k druhému Opatovu. Přesto jsme se toho večera ještě zajeli podívat na třetí byt, v Kropáčkově ulici, na čísle popisném 562. Mířili jsme sem vlastně ze slušnosti, byli jsme dohodnuti s majitelem na návštěvě. My malí jsme nebyli moc nadšení z umístění bytu v pouhém prvním podlaží, trochu nás zarážela i 60-ti metrová vzdálenost k hlavní silnici. Po pravdě řečeno, byli jsme zvyklí na tichou postranní ulici vesničky u Prahy, tady jsme se najednou měli ocitnout na rušném sídlišti. Jenže mámě se poslední byt zalíbil nakonec nejvíce, dohodla s majitelem cenu a plácli si.

S těžkým srdcem jsme se loučili s Hrnčířemi. Naposledy jsme cítili tu známou vůni staršího domu, rozhlédli se po místech, které byly 6 let domovem mým, 10 let domovem bráchovým a 30 let domovem máminým. Vydali jsme se vstříc velkoměstu.

Stěhováci odvedli vynikající práci, vše potřebné nastěhovali ještě před naším příchodem. "Tak tohle je váš pokoj." Menší pokojík, ale docela útulný. Tady jsme měli trávit další roky. Poprvé jsem vyhlédl z našeho okna. A poprvé jsem v proluce mezi paneláky zahlédl ten neznámý zalesněný kopec nad rozsáhlými poli před ním. Zdánlivě bezvýznamný kopeček, který však hodně změnil ...

Nevědomky naše máma vybrala byt, který bezpochyby značně ovlivnil náš vývoj až k hranici dospělosti a vlastně celý dosavadní život. Stačilo málo, nejít se podívat na poslední z nabízených bytů, a vše by bylo úplně jinak. Ale o tom někdy později ....
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   18.9.2014  |  Přečteno: 1475x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 2x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

12.3.2019 | Lahvic

Nebude, měl jsem na mysli litrovku :-) Už nepodceňuju n ... [více]

9.3.2019 | Petisan

jen aby jedna láhev nebylo málo ... znáš se :-h ... a i ... [více]

28.2.2019 | Lahvic

Nejen piv :-) Jako zápisné bude láhev rumu, popřípadě j ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 570639
Přístupů dnes : 480
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 1

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 19.3.2019

<<03 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144