6.10.2019 - 10

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl sedmý - život na sídlišti

Brácha Unkas a já

<<< Předchozí dílDíl šestý - školou povinný Následující díl >>>Díl osmý - první láska

Školní zvonek pravidelně ohlašoval konec vyučování a začátek obědové pauzy. V počátcích naší školní docházky znamenal oběd pouze odchod ze tříd, krátké požití živin a poté nástup do družin. V těch jsme se zocelovali v umění grafickém, tvůrčím, ale vychovatelky nám občas dopřávaly i výlety do nedalekého Hostivařského lesoparku. Lesopark, to bylo žůžo. Sice jsme stále byli pod dozorem "úči", ale jinak to byl snadný únik od neustálého kreslení, výrob plastelínových píčovin a dalších podobných nezáživných činností. Družina byla zkraje našich školních let povinností, někdy příjemnou, jindy už méně. Mimo dosah rodičů a školních chapadel bylo o poznání lépe. Ke svému sportovnímu vyžití jsme měli volně přístupné školní hřiště, jehož prostor jsme v naší čtyřčlenné sestavě využívali jen minimálně.

Hřiště totiž okupovaly matky prášilky. To byla zvláštní sorta rodičů, hlavně tedy ženského pohlaví, které tak nějak psychicky nezvládaly osamostatňování se svých potomků a rozhodly se jim udávat správný směr i ve školních letech. Nelenily tedy a jaly se organizovat zábavu svých i cizích dětiček. Navíc pro zdárný rozvoj svého dítěte neváhaly využít všech prostředků a občasné zcela normální herní konflikty hlásily při nejbližší možné příležitosti učitelskému sboru. Prostě bonzovaly učitelům a ti z toho občas vyvozovali důsledky. Proto jsme se dětským hřištím vyhýbali jak upíři česneku. Ony matky byly zřejmě předvojem toho, co se do dnešních dnů rozrostlo do masových rozměrů, tedy snad krom těch pravidelných konzultací s pracovníky školství. Dnes jsou taková hřiště doslova obsypaná rodiči, dozorujícími své potomstvo, stalo se to hitem i módou.

My naopak od našich rodičů mizeli, jak se dalo. Doprovod rodičů na nějakou zábavní akci jsme považovali za potupu, a když už k ní došlo, ještě dlouho jsme obdrželi od okolí tematické posměšky. Naštěstí moje máma zastávala stejný názor a brzy mě zanechala samo výchově a výchově mému bráchovi i kamarádům. Dodnes jsem jí za to vděčný.

Velmi důležitým mezníkem první poloviny našich školních let byly Céčka. Malé plastikové kroužky, které se zacvakáváním spojovaly v řetízky, byly tehdy významnou komoditou našich her. Staly se obrovským hitem, doslova každý z kluků je měl. Ani já jsem nebyl výjimkou. Hrála se o ně čára, vsázelo se o ně, propukaly kvůli nim bitky, vznikaly nepřátelství i pevné svazky. Nejčastější byly písmenka typu C. Háčka už byla cennější, kdo měl nějaké eSko byl borec a kdo vlastnil paragraf, byl hotovým guru. Plastiková písmenka, jimž nikdo neřekl jinak než céčka, byla velmi stabilní měnou. Kupovaly i prodávaly se za ně svačiny, lístky na oběd, dávaly se opisovat domácí úkoly i nahlížet vyřešené příklady. Céčka prostě šla.

I já jsem od našich obdržel darem menší sadu céček, na kterou jsem byl zprvu náležitě pyšný, než jsem zjistil, že mám jen zlomek toho, co mají moji kamarádi. Na požadavek koupě dalšího máma reagovala větou, že nic není zadarmo a pokud chci množství větší, buď ať si na to vydělám domácími pracemi, nebo vyzískám při regulérních soubojích. Zvolil jsem druhou možnost. Jenže jsem brzy přišel na to, že v házení čáry jsem hodně slabým podprůměrem a mé zásoby se tenčí. Čára tedy byla zavrhnuta a přešel jsem na systém sázek, ve kterém jsem jisté úspěchy zaznamenal. Ovšem někdy za cenu trochu vyšší ...

Jednoho odpoledne po školním vyučování jsme se courali cestou k Týfovi domů, když jsme si povšimli zvláštního jevu. Nedlouho předtím se krajem přehnala letní prudká bouřka, teď se ještě proudy vody valily do kanalizace a všude na chodnících se válely žížaly. Obrovské rousnice. Zapředli jsme hovor na téma, jestli se dají přetrhnout, nebo jak je vlastně rozpůlit. Malí plazi nám vyklouzávali z rukou, snaha o jejich brutální likvidaci byla marná.
"To chce překousnout", přišel jsem se svým nápadem.
"Tak dělej", bylo mi odpovědí.
Váhal jsem, přeci jen jsem před vyřčením předpokládal, že se praktické části mojí teorie ujme někdo jiný, leč takový zájemce se nenašel. To bylo moje, vyřknout zpravidla teorii a očekávat její provedení od někoho jiného, jenže tady jsem se spálil. Bylo již vysloveno a téma se stalo velmi horkým. Nabízela se tu možnost korupce a tu jsem opět využil já. Nadšení kamarádi přihazovali do balíčku céčka i pár dalších písmenek do doby, než už jsem se začal bát, že sázka převýší požadovaný výsledek. Popadl jsem první žížalu a hbitě jí předními řezáky rozpůlil. Kamarádi však vyčůraně požadovali opakování, zřejmě proto, abych svou výhru neměl lacino. Prý nic neviděli. Druhý pokus již uznali, načež se potutelně usmívali mé následné žaludeční nevolnosti. Nevolnost přerostla k odložení čerstvého oběda a úsměvy kamarádů v nekontrolovaný řehot. Přesto mi poté čestně mou výhru vyplatili a já se po krátkou dobu pyšnil získanou sadou plastikových písmenek.

Protože školní hřiště bývalo okupováno nežádoucími zraky matek, nalezli jsme si svou plocho pro fotbal jinde. Dokonale tomu posloužilo parkoviště mezi dnešní Plickovou a Nešporovou ulicí. V tehdejší době téměř po celou dobu jeho středové části zely prázdnotou. Tam jsme si mohli hrát fotbal, nebo jezdit na kolech dosytosti. Občas se stávalo, že nám nějaký zákeřný řidič doprostřed našeho hřiště zaparkoval automobil, ale nebylo to časté a neměl to zadarmo. Takový nepěkně zaparkovaný vůz jsme chodili pravidelně očůrávat jak psi ze všech stran, předháněli se, kdo má větší oblouček a kdo dokáže karoserii skropit co nejvýše. V této činnosti jsme setrvávali, dokud svého plechového miláčka majitel nepřevezl zase jinam. Někdy okolí nešťastného automobilu připomínalo čichem nádražní záchodky a o to jsme byli raději. Nám přeci nikdo na hřišti parkovat nebude

Neměli jsme tak bohaté dětství, jako mají ti dnešní. Dárků jsme dostávali o mnoho méně, nemuseli nás rodiče i okolí bavit za každou cenu, nákupní i zábavní centra nebývaly naší prioritou. Stačilo nám pár plastikových písmenek, kolo jakékoliv kvality, trochu toho volného prostranství, tolerance našich rodičů, modré nebe nad hlavou a vyhráli jsme si dokonale.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   22.9.2014  |  Přečteno: 1662x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

21.10.2019 | Korba

Ahoj Lahviči.Jsem taky tremp a začal jsem taky okolo 1 ... [více]

20.10.2019 | Lahvic

Škoda ho, sroubku. Ruka čundráka, nebo lesáka? Popravdě ... [více]

17.10.2019 | Korba

Benning vyhořel.To asi už všicni asi víte.%-) ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 708570
Přístupů dnes : 546
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 6

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 22.10.2019

<<10 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 214 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

K Cmundě(bramborák) se jako nápoj absolutně nehodí

voda (čistá bez příchuti)Graf 346
minerálkaGraf 171
limonádaGraf 178
pivoGraf 185
kořalkaGraf 161
mlékoGraf 222
asfalt, bo teče moc pomaluGraf 225
kdo je ta cmunda???Graf 164

Hlasů: 1652

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Restaurace V Ráji
Občerstvení Nedamov
Restaurant Tam vedle
Restaurace U Nováků
Vrátenská hora

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144