10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl osmý - první láska

Já ve druhé řadě zleva čtvrtý, Diana ve spodní zleva třetí

<<< Předchozí dílDíl sedmý - život na sídlišti Následující díl >>>Díl devátý - školní čas

Jmenovala se Diana. Nebyla žádnou ročníkovou ani třídní krasavicí, nebyla ani idolem, bořícím srdce většiny spolužáků. Nazrzlá holka, s několika pihami v obličeji, ale s některými vlastnostmi, které přeci jen v našich očích jí činily přitažlivější. Někdy totiž inklinovala k naší klučičí smysluplné zábavě. To byla vlastnost v naší třídě spíše výjimečná. Většina jejích kamarádek hleděla po vyučování zmizet v útrobách bytů jejich rodičů, kde se věnovala prvním přípravám na založení rodiny v podobě hrátek s panenkami, Diana občas tíhla k mužské polovině třídy a někdy neváhala dát s námi po vyučování fotbálek. Tím samozřejmě stoupla v ceně. Chystali jsme se dát jí najevo náklonnost specifickým způsobem, načež jsem se od společné akce kamarádů oprostil a pokračoval na vlastní pěst. Můj příběh s Dianou měl však neplánovaně dramatický spád, během krátké doby jsme jeden druhého poslali střídavě do nemocnice, do kabinetu třídní učitelky, do skříně, do ředitelny a do prdele....

Do konce třetí třídy zbývaly dva měsíce, psal se duben roku 1986. Sluníčko už hezky zářilo, našeho učitele tělocviku napadlo, že bychom mohli na hodinu vyrazit za pohybem do lesoparku. Dostal svolení, ve prospěch "těláku" padla i hodina matematiky, to byla jedna dobrá zpráva za druhou. Naše éčko tedy na poslední dvě hodiny vyrazilo směrem k altánku, ležícím uprostřed velké louky v centru lesoparku. Učitel toho dne zasílal k nám jednu jedinečnou informaci za druhou. "Máte volno", povídá. Mohli jsme se pohybovat dle vlastního uvážení v dosahu jeho dozoru, což jsme si vyložili po našem a uhnuli trochu mimo jeho dosah. Já, Grepa, Hecán, Týfa a Diana, v tomto složení jsme zmizeli v blízkém lese.

Moc okolků jsme nedělali, toho dne jsme měli svoje plány. Anatomie ženy nám byla dosud téměř neznámou, tenkrát neexistoval internet, vygůglit jsme si to nemohli. Tak zbývalo pouze přijít s dotazem směrem k dívčinám v našem okolí. Trochu jsme se museli snažit, nakonec jsme k tomuto kroku přemluvili právě Dianu. Jakožto žena, disponovala však nemalými trumfy, které neváhala použít. Abychom něco viděli, museli jsme se před ní svlíknout všichni. Problém nám to nečinilo. A vzápětí ani jí. Konečně jsme byli vizuálně poučeni o rozdílech mezi ženou a mužem.

O chvíli později jsem obdržel soukromou zprávu, v podobě pošeptání od Diany do ucha, jestli by jsme to někdy nezopakovali.
Samozřejmě rád. Leč vyložil jsem si to nesprávně a pokusil se zatlačit na pilu ještě téhož dne.

Mířili jsme už zpátky k Jižnímu městu, když jsem položil dotaz na téma opakování našeho předchozího příběhu. Byl jsem neoblomný, ba přímo neodbytný. Tu Diana sáhla v odmítání slovním i k fyzické výpomoci. Vzduchem se mihla její igelitová taška, kterou ve snaze odehnat dotěrného kamaráda směřovala ke mě. Místem dotyku spodní části tašky s částí mého těla se stal pravý stehenní sval. To by nebylo tak hrozné, kdyby se v igelitce nenacházely ostré nůžky. Ty se projevily jako věc zrádná a projely napříč celým svalem, asi dva centimetry v hloubce. Píchlo to, a ještě víc následně bolelo. Přežít se to dalo, ale dalších ataků kamarádky jsem zanechal a jal se belhat k domovu na konci skupiny. Brzy jsem začal cedit krev, tu se mi ale úspěšně podařilo před učitelem ukrýt a od školy jsem mazal k domovu.

Pomoc mi poskytl doma brácha. Když přišla máma domů, oheň byl na střeše. A tak jsme vyrazili na mojí starou známou cestu k nemocnici v Krči, na chirurgické oddělení. Lékař konstatoval "čistou práci", rány dezinfikoval a stáhl nějakou svorkou. Tvrdošíjně jsem zapíral způsob, jakým jsem si zranění přivodil, vymýšlel kraviny, ale doktora ani mámu jsem nepřesvědčil. Lékařská zpráva zní "Při hře si propíchl nůžkami na papír pravý rectus femoris .... Vyfasoval jsem dávku tetanovky, ještě nějaké další prášky a mohl jsem opět k domovu. Sval prý zaroste. Asi po týdnu jsme dali doktorovi za pravdu.

Do školy jsem chodit musel, doma jsem zůstat nemohl. Ale dostal jsem "opušťák" z tělocviku, což jsem kvitoval s potěšením.

Po návratu do školy jsem se stal terčem posměšných narážek od mých kamarádů, což se mě samozřejmě hluboce dotýkalo. Šel jsem si to vyřídit s Dianou, nebo újmu mojí důstojnosti jsem přičítal právě jí. Nůžky měla tou dobou už jiné. Vyrazil jsem k demonstrativní akci odebrání nástroje z její aktovky, což se neobešlo bez násilí. Protože jsem měl sil nadbytek, problém mi nečinilo jí nůžky vyrvat a před zraky třídy je vyhodit z okna. Důsledky to mělo nečekané, musel jsem jít do kabinetu třídní učitelky, kterážto nebyla přímým svědkem události, ale byla neprodleně informována právě Dianou. Vyfasoval jsem asi desetiminutový poprc v kabinetu a byl donucen jít během další přestávky dotyčné nůžky pod okna školy sebrat.

Moje reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Už následující den jsem se otevřeně střetl s Dianou na půdě třídy během přestávky. Moje ego bylo na dně, když jsem pak zahlédl posměšek na její tváři, chopil jsem se příležitosti. Její tělo silou mojí energie směřovalo k šatní skříni vedle vchodu do třídy. S potěšením jsem sledoval, jak mizí v útrobách skříně, s ještě větším potěšením vzápětí pozoroval, jak se šatní skříň na ní řítí. Během vteřiny byla v troskách. Mnohem méně mě již potěšilo, když jsem viděl bývalou kamarádku hrabat se zpod trosek a jak vzápětí zamířila ven z třídy. Než mi mohlo dojít že mám průser, vlétla do třídy rozzuřená třídní učitelka. "Vála! Se mnou!!" Chytila mě za pejzy a táhla po chodbě. U jejího kabinetu jsme se nezastavili, mířili jsme rovnou do ředitelny. Tam jsem si to slíznul naplno. Jistě jsme udělali radost zbytku třídy, neboť situace kolem mě zabrala třídní učitelce i ředitelce téměř celou další hodinu.

Z výsledku jsem potěšen skutečně nebyl. Hrozila mi trojka z chování, někdo z rodičů musel do pátku přijít do ředitelny. To byl průser jak barák!

Už zkraje jsem věděl, že z chování nesmím domů přinést jinou známku, než tu nejlepší. Na tohle byla vyhlášená nulová tolerance. Visel nad námi meč v podobě drsných trestů. "Jestli někdy přinesete špatnou známku z chování, pudete bydlet k tátovi, nebo k babičce. Změníte školu, kamarády, všechno!" Tak takhle nám bylo vyhrožováno. Mému devítiletému mozku tehdy nedocházelo, že by to pravděpodobně neučinila, dostal jsem proto strach. Co teď ? Bylo to mučivé úterní odpoledne.

Doma jsem nic neřekl. Navečer mě napadla spásná myšlenka. Zkusím tátu.

Hned další den jsem letěl ze školy domů tak rychle, jak mi bolavá noha dovolila. Vytočil jsem tátovo číslo, zvonek nemožně dlouho zvonil. Už jsem ztrácel naději, když najednou na druhém konci drátu zapraskalo a já uslyšel známý hlas.
"Táto, potřebuju nutně pomoct. Můžu přijet?"
Táta naštěstí čas měl. Sedl jsem tedy na autobus linky 242 a zamířil k sídlišti Košík. Táta už na mě čekal.

Teď jsem mluvil na rovinu. Strach mě poháněl, už jsem nic nezapíral. Popsal jsem naší anabázi od začátku do konce. Táta se chvílemi usmíval, hleděl na mě vážně, pak se zas zamyslel, usmál se a povídá "tak já tam zítra přijedu."

A opravdu, druhý den, když jsem šel ze školy, potkal jsem tátu, mířícího k ředitelně. Čekal jsem na něj na malém hřišti před školou. Trvalo to nemožně dlouho, než jsem zahlédl jeho postavu, rázující směrem ke mě. "Hlavně být co nejdál od školy, než táta vybuchne", vířilo mi hlavou. "Zejtra sem přijedu znova, mám slepit tu skříň. Ty mi s tím pomůžeš. Dianě se máš omluvit. Možná pak přimhouřej oči se známkou za chování."

Tyhle slova byly pro mě darem z nebes. Táta na mě neřval, mluvil v klidu. Vyprovodil jsem ho na autobusovou otočku a následující den tam na něj čekal. Mířili jsme do třídy, kde táta skříň spravil. Stálo to pixlu lepidla, několik hřebíků i několik kusů okrajového kování a skříň byla opět pohromadě. Tolik díků, co onoho dne, ode mě táta neslyšel za celý život.

Trojka z chování byla zažehnána, pořád nademnou visela dvojka, nebo třídní důtka. A blížily se třídní schůzky. Učitelka mámě neřekla vůbec nic.

Do konce školního roku jsem byl neuvěřitelně hodné dítko. Stranil jsem se větších herních aktivit, poctivě se připravoval na školu. Vytáhl jsem si za tu dobu známky ze třech předmětů.

Dvojku z chování, ani třídní důtku jsem nikdy nedostal. A Dianě jsem se neomluvil.

Události byly nedlouho poté zapomenuty a s Dianou jsme pak byli nadále kamarády. Bez "bonusu".
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   22.9.2014  |  Přečteno: 1446x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 2x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

9.5.2019 | Vladislav Otomat

Chybí zde tramp By-šukalík, který by strašně chtěl popr ... [více]

9.5.2019 | Grizlák Jirka Hošek z Berouna

Možná schází tramp hudební. Je většinou členem hudební ... [více]

7.5.2019 | Lahvic

To je pravda, to chybí. Leč oprávněně, neboť by neměl k ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 603657
Přístupů dnes : 4
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 1

Kalendář

Dnes je:

Pondělí, 20.5.2019

<<05 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 369 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144