10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl devatenáctý - Benické skalky

Místo pro budoucí srub

<<< Předchozí dílDíl osmnáctý - čas změn Následující díl >>>Díl dvacátý - co se nevešlo

Poslední vyučovací hodina se nekonečně vlekla. Byl čtvrtek, den nejkratší školní povinnosti v týdnu. Za okny naší třídy sluníčko krásně ozařovalo okolí, přestože byl začátek března, několik oken jsme měli otevřených a jimi dovnitř proudil krásně voňavý a svěží vzduch. Venku se rýsoval nádherný předjarní den, jako stvořený pro nějakou výpravu. Tu jsme měli dohodnutou s Filipem Hubálkem, kamarádem ze třídy. Už nějaký ten den nazpátek jsme plánovali průzkumný výlet na kolech východním směrem od Jižního města. Příprava byla důkladná. Pohledem z okna našeho pokoje jsem na silničce, vinoucí se v polích daleko za sídlištěm, počítal jsem, kolik na ní za minutu projelo aut. Odhadovali jsme tak, jestli vůbec bude v našich možnostech uskutečnit výpravu, nehlášenou našim rodičům. Příliš silný provoz by nás od cyklistických plánů pravděpodobně zapudil. Dvě auta do minuty, to už se dalo zvládnout. Plánovat stejnou výpravu ve dnech současných, nikdy bychom tam nevyrazili, neb mimo dopravní špičku tam těch aut projede do minuty přes 40.

I přes nízký provoz tehdejší doby, neopomněli jsme na bezpečnostní prvky. Protože Filip trpěl na astma, měl by problém delší vzdálenost na kole zvládnout. Vypomoci jemu tedy mělo tažné lano, uvázané v zadní části kola mého a v přední části bicyklu jeho. Hybnou energii jsem měl zčásti jemu doplňovat já. Dostatečně silný provaz problém sehnat nebyl, horší to už bylo s červeným praporkem doprostřed. Po delších peripetiích nakonec Filip poskytl svůj pionýrský šátek, který už tou dobou ležel ladem v jeho šatní skříni.

Naším cílem se měly stát Benické skalky. Důvodem pro výpravu tím směrem byla snaha o nalezení dalšího místečka, neboli v našich očích bunkru, poblíž míst mě z minulosti trochu známých a v neposlední řadě snaha o přiblížení k Tehovské Hůře a vybudování záchytného stanoviště na cestě k ní.

Plány tedy byly jasné, zbývalo čekání na příhodný den.

Ten den se v krásných barvách za okny rýsoval už od ranních hodin. O velké přestávce padlo rozhodnutí. "Dneska jedeme." Od té chvíle se pro mě vyučování nekonečně táhlo, výklad učitelů mě nezajímal, zraky jsem upínal z velké části z okna, kochajíc se přitom slunečnou záplavou. Když pak několik minut po poledni zazvonil školní zvonec, bez dalšího zdržování v podobě oběda, jsme zamířili k domovům. Vyčkával jsem příjezdu Filipa v našem domě, připravujíc v kočárkárně už stokrát předtím připravené kolo na delší cestu. Tolik mazacího tuku moje jízdní kolo ruské výroby neobdrželo za celou svou životnost. Filip dorazil brzy, mohli jsme vyrazit.

Do Křeslic jsme cestu zvládali v pohodě. Kolem Milíčovských rybníků a po silnici směrem k zmíněné vesnici terén stále mírně klesal. Teď však přišel pověstný křeslický stoupák. Zapřáhli jsme tedy tažné lano a vydali se vzhůru. Takovou makačku jako v tom kopci jsem snad v životě nezažil. netuším, proč jsme prostě nesesedli a stometrový obtížný úsek prostě nevytlačili. No, zvládli jsme to Filip už zůstal na laně a já ho táhl až do Pitkovic. K jeho cti musím poznamenat, že v dopředném pohybu pomáhal v rámci svých možností statečně.

Polní cesta od Pitkovic ke Křížku vedla opět do mírného stoupání, což byl další "zážitek" z cesty. Pak však od Křížku k posledním domkům v Pitkovičkách následoval oddech při cestě z kopce. A tady jsme museli sesedat, cesta pro kolo již nebyla sjízdná.

Pokračovali jsme dále proti proudu Pitkovického potoka. Cestička vedla zprvu po louce, poté se zanořila do úzkého koridoru mezi potokem a svahem vlevo. Když se opět údolí rozestoupilo, byli jsme téměř u cíle. Sotva znatelná pěšinka odbočovala vlevo a mířila vzhůru svahem. Vydali jsme se po ní, vytlačili kola až nahoru na skalky.

Byli jsme na místě.

Teď ještě najít nějaké to místečko, kde si vyrobíme zázemí. V plánu byla menší stříška, jen drobný kryt před případnou nepohodou. Sešli jsme tedy pod skalky a vydali se podél jejich úpatí. Šlo to špatně, křovin tu byla spousta, nechybělo trní. A nikde ani kousek rovného místa. Pak však, úplně na konci skalisek, se náhle hradba křovin rozestoupila a my se ocitli na nevelkém plácku přímo pod skalou. Tady to bude! Místo to bylo dokonalé, krásně ukryté, namířené na jih, takže sem bude slunce zářit po celý den. Bylo rozhodnuto.

Ještě nějakou dobu jsme spřádali plány a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Ta vedla po našich stopách, jen byla ještě o trochu horší. Stoupání k Jižnímu městu bylo větší a mě, coby tažném pomocníkovi, docházely síly. Filip si to tedy z větší části na zpáteční cestě vyžral celé. Závěrečný kopec k sídlišti jsme nakonec museli jít pěšky a kola tlačit. Ještě ani nezapadlo sluníčko a už jsme byli doma.

Hlavou se mi honily myšlenky, plánoval výstavbu našeho krytu, těšil jsem se, jak si zřídíme nejhezčí bunkr naší historie.

Hned druhý den ráno, tedy v pátek, se mi však donesla nečekaná zpráva. Filip se večer dozvěděl, že se budou stěhovat. Celá rodina, pryč z Jižního města. To nebyla dobrá informace, jeden z možných stavitelů byl mimo hru.

Ovšem ještě toho dne jsme mířili k našemu tátovi na sídliště Košík. Brával si nás teď pravidelněji a tenhle víkend jsme k němu zrovna měli jet. Na sobotu jsme žádné plány neměli. Zmínil jsem se mi však o mé návštěvě Benických skalek i o urbanistických plánech.
"Tak co kdyby jsme zejtra jeli do Uhříněvse za babičkou a na ty tvoje Benígry se zašli podívat odpoledne?", povídá najednou táta.

Sobotní dopoledne bylo stejně krásné, jako předchozí dva dny. Bylo to 3. března 1990. Babička nás přivítala dokonalou kulajdou. Vždycky měla na ní ingredience připravené a sotva se dozvěděla, že k ní jedeme, už putoval hrnec na plotnu.

Hned po obědě jsme vyrazili k Benicům. Táta nás vedl jinou cestou, než tou, kterou jsem znal od čtvrtka já. Sotva jsme se ocitli pod skalou, na našem objevené plácku, povídá táta..

"No a nechcete si tady postavit srub?"

Mapa naší první cesty k Benickým skalkám

Tady bude stát předsíň srubu Křovinaté Benické skalky Benické skalky Místo pro srub na Benických skalkách je téměř stejné jako v roce 1990 Na Benických skalkách Pohled od místa srubu dolů do údolí Pohled na místo srubu z údolí
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   3.10.2014  |  Přečteno: 1561x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 1x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

17.1.2019 | Martin

Super. Tomu se v GDPR říká "anonymizace osobních údajů" ... [více]

16.1.2019 | Lahvic

Ahoj, vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že bude c ... [více]

16.1.2019 | Will

Trochu jsem překvapen tím tajnůstkařením, které v tomto ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 545433
Přístupů dnes : 159
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 1

Kalendář

Dnes je:

Pátek, 18.1.2019

<<01 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144