10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl dvacátý - co se nevešlo

Na základce v sedmé třídě

<<< Předchozí dílDíl devatenáctý - Benické skalky Následující díl >>>Díl dvacátý první - stavba srubu

Ve svém vyprávění jsem se ocitl na začátku let devadesátých minulého století, tedy v době, kdy jsem čerstvě oslavil svůj třináctý rok věku. Povahu jsem z poloviny zdědil po obou rodičích a druhou půlku formovaly události bezprostředně se mě týkající a blízcí lidé, které jsem nazýval kamarády nebo bráchou. Pomyslný strážný anděl mojí osoby se musel nadřít jako kůň, když mě zachraňoval ze spárů úrazů a nehod. Vlastně díky štěstěně jsem se do dnešních dní dožil ve zdraví, v kompletním stavu, v jakém mě příroda utvořila. Nikdy jsem nebyl pilným žáčkem, naopak jsem patřil mezi místní syčáky a byl jsem na to patřičně hrdý. Vlastně dodnes jsem hrdý na to, že jsem se nestal třídním Hujerem a přesto se v životě protlačil tam, kam jsem se protlačit chtěl. Prvním velkým zlomem v životě člověka bývá nástup do základní školy, druhým její opuštění. Já ten druhý měl o rok dříve, nikoliv pro opuštění školní docházky, ale zásadní zvrat v myšlení a způsobu života zasadil mému vědomí srub na Benických skalkách, tedy alespoň dění kolem něho. Ve výčtu událostí do té doby jsem samozřejmě nemohl popsat všechno, ve zkratce se tedy navrátím do předchozích třinácti let.

Výbušniny
S explozivním materiálem jsem přišel v kontakt již ve velmi útlém věku, někdy kolem pátého roku života. Tou dobou jsem se ocitl v partě stejně starých a několika starších kamarádů z Hrnčíř, která strašně toužila po zjištění, kterak dokáží stlačené hořlavé látky ve sprejích provést v plamenech explozivní rozpínavost vzduchu. Zapálili jsme proto ohníček nedaleko háječku u místního rybníka a naložili do jeho útrob několik laků na vlasy a dalších nalezených sprejů. Výsledky jsme očekávali v krytu za kopečkem hlíny, který naše těla kryl dostatečně proti případné horizontální dráze letu zbytku plechovky, leč vertikální ochranu jsme neměli žádnou. Výsledek se nedostavil dostatečně rychle, proto bráchovi došla trpělivost a vydal se spreje v ohništi nějak poštelovat, aby plameny lépe působily na zápalnou směs. Sotva vystrčil hlavu pod horizont kopečku, uslyšeli jsme výbuch a kus plechovky proletěl jen několik centimetrů kolem jeho hlavy. Za našeho smíchu padl zpět do krytu. Leč zábava nás brzy přešla, začaly "pracovat" další spreje, v ohni to dunělo a my se ocitli pod záplavou trosek shora. Opustit kryt kopečku jsme přeci jen nechtěli, nad našimi hlavami to zlověstně hvízdalo, přesto jsme si několik šrámů a popálenin domů odnesli. Zážitek to byl v tu chvíli na cáknutí si do textilu, přesto nás v budoucnu od dalších pyrotechnických zkoušek nezapudil. Když na nás později přišla puberta, zvětšili jsme kalibr i množství, ale o tom později.

Jako dítě jsem nebýval úporným ve snaze se něco naučit, nebo si něco dokázat. Řídil jsem se heslem "co mi jde, mě zároveň baví a co mi nejde, mě nebaví". Když mi něco nešlo, prostě jsem se na to vykašlal. Nikdy jsem tak třeba nepropadl zpěvu, který se postupem doby stal mou noční můrou, a učitelky hudební výchovy musely v mém případě vynaložit značnou shovívavost, aby mě nějakým způsobem kladně hodnotily.

Cyklista
Ani cyklistika nebyla mou silnou stránkou. Na kole jsem se naučil jezdit velmi brzy, ale nikdy jsem v jízdě na něm nevynikal. V čem jsem byl často výjimečný, je kvalita likvidace sama sebe jízdou na kole. Mockrát jsem "silniční lišej" nosíval se slzou na krajíčku k domovu, následky mých pádů musel táta nebo já sám opravovat velmi často. Potřebnou šikovnost jsem pro jednostopá vozidla nikdy nezískal. Pravdou je, že pár úrazů jsem si přivodil zanedbanou údržbou. Asi nejhůře jsem dopadl, když mi při seskoku z chodníku upadlo přední kolo a já skončil v ukázkových kotrmelcích. To je tak, když člověk zapomene tu zatracenou křídlovou matici dotáhnout. Pamatuji si zvuk přední vidlice při dopadu na asfalt, pak jen zemi, nebe, zemi, nebe, zemi, nebe, zemi, nebe, zemi... A opět tu byl brácha, který mě z asfaltu sbíral, zastavoval krvácení a následně mě, když jsem ve vzteku šel likvidovat pro změnu kolo. V cyklistice jsem byl zcela průměrným a proto mě bavila jen málo.

Motorista
S autem to bylo něco jiného. Poprvé mě vzal táta za volant v mých pěti letech. Na pedály jsem tehdy nedosáhl, seděl jsem mu tedy na klíně, ale řízení staré škodovky jsem měl v rukou jen já. Náš zkušební polygon se nacházel za Uhříněvsí, na silničce k Podleskému rybníku. Nejdříve jsme jeli jen pomalu, když jsem to zvládal, přidal plyn, až jsme nakonec jeli na třetí rychlostní stupeň. Byl jsem nadšen a podobné aktivity jsem požadoval po tátovi ještě mnohokrát později.

Nebyl jsem ani nikterak pohybově nadaný, respektive mě plánovaný pohyb nebavil, tudíž hodiny tělocviku nepatřily k mým oblíbeným. Postupem času jsem si vypracoval důkladný systém omluv od hodin tělesné výchovy. Ve vyšších ročnících se méně aplikovala metoda cvičební, brával se spíše fotbal, nebo vybíjená. Ta mě bavila nejvíce, míval jsem výhodu velkého švihu levačky a s tím spojené větší úspěchy.

Fotbalista
Ve fotbale jsem pravidelně stával v bráně. V roce 1986 na dovolené v Dubé jsme hráli fotbal s tátou, ten mě postavil do brány, což jsem vzhledem k minimální tělesné námaze měl rád. Moje zachytávání balónu tátu tenkrát zaujalo a o nějaký pátek později mě už vedl na hřiště v Uhříněvsi, kde měl domluvenou schůzku s místním trenérem. Bylo to pro mě překvapení. Postavili mě tam do brány a proti mě letěla spousta střel. Kolik jsem toho chytil, to netuším, každopádně jsem dostal nabídku ihned hrát za mužstvo ve své věkové kategorii, dokonce za brankáře číslo jedna. Leč mě tento sport na takové úrovni nikterak neuchvátil a na další tréningy jsem se již nedostavil.

Střelec
Střelba byla už od počátků moje královská disciplína. Střílel jsem se vším, co mi přišlo pod ruku a pálil jsem rád, protože mi to šlo. Ani ne tak mířená střelba, jako spíš rychlá, tzv. od boku. Hlavní zbraní mého mládí byl prak. Postupem doby jsem si v něm vypracoval přesnost, která bolela nejednoho bažanta v okolí Jižního města. Později jsme dostali od táty náš první flusbrok, což byla malá pistolka, plivající na krátkou vzdálenost diabolky. Bylo těžké jí nabít, bylo těžší s ní něco zasáhnout. I přesto to bývala moje oblíbená zbraň do doby, než jí nahradila vzduchovka.

Ta se stala vskutku smrtící zbraní. Při delším míření jsem na vzdálenost dvaceti metrů netrefil krabičku od cigaret, když jsem na ní vypálil bez míření, obvykle si diabolka svůj cíl nalezla.

Jednou jsem sestřelil vrabčáka, právě opouštějícího svou větev na jednom ze stromů u výběžku Hostivařské přehrady, poblíž "bunkru" číslo šest. Od té doby jsem po zpěvném ptactvu nikdy nevystřelil, protože tenhle vrabčák ve mě zanechal silný dojem. Byl totiž těžce zraněn, první diabolka jeho život neukončila. Musel jsem jeho trápení ukončit další střelou, což už takhle na blízko mnou značně zahýbalo a večer jsem to doslova obrečel. Teprve o mnoho let později jsem vzduchovou pušku proti nezpěvnému ptactvu obrátil, tentokrát při lovu bažantů. Tady se dobrá muška vyplatila.

Když mi bylo kolem osmi let, naše máma s námi vyrazila na matějskou pouť v Juldi Fuldi, jak jsme tenkrát nazývali dnešní výstaviště Praha. Jedna atrakce mě zajímala nejvíce. Hráč dostal do ruky pušku, repliku slavné Winchestrovky, která byla kabelem propojená s nějakým herním zařízením. To promítalo obraz na stěnu před hráče. Na tom obraze se velkou rychlostí nepravidelně zprava i zleva proháněli malí medvědi. Úkolem bylo, zastřelit jich co nejvíce. První šel na řadu brácha a trefil jich 34 ze sta. Samozřejmě jsem nemohl chybět, máma zaplatila nemalý peníz, já popadl flintu do ruky a začal cílit na virtuální medvědy. Zasáhl jsem jich 96. Pouze čtyři mi unikli. Na pochvalu od majitele atrakce jsem byl patřičně hrdý.

Na začátku let devadesátých mě začínala bavit hra na kytaru. Pustil jsem se do ní se zaujetím. Ale o tom později.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   7.10.2014  |  Přečteno: 1470x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 1x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

12.3.2019 | Lahvic

Nebude, měl jsem na mysli litrovku :-) Už nepodceňuju n ... [více]

9.3.2019 | Petisan

jen aby jedna láhev nebylo málo ... znáš se :-h ... a i ... [více]

28.2.2019 | Lahvic

Nejen piv :-) Jako zápisné bude láhev rumu, popřípadě j ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 573504
Přístupů dnes : 113
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 7

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 24.3.2019

<<03 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kdy jezdíte do přírody ?

JaroGraf 381
LétoGraf 219
PodzimGraf 212
ZimaGraf 175
CeloročněGraf 308
Když se mi zachceGraf 246
MálokdyGraf 219

Hlasů: 1764

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144