10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl dvacátý devátý - jaro na Benických

Srub na konci června 1991. Zleva Karlik, Unkas, Kóža

<<< Předchozí dílDíl dvacátý osmý - na domácí půdě Následující díl >>>Díl třicátý - do prváku

Paní zima si v roce 1991 dávala hodně načas, aby přenechala svou vládu nad Středočeským krajem jaru. Ani předjaří nebylo příliš dlouhé, sníh rychle odtál a během krátké doby na stromech začaly vlivem nadstandardních teplot pučet pupeny. Když se tak stalo, dostal jsem právě trvalou propustku z nemocničního prostředí, kde jsem trávil téměř tři týdny. Dohánět školní docházku jsem samozřejmě musel, ale víkendy jsem měl rezervovány pro osobní volno. A to jsme samozřejmě nemohli promrhat, takže autobus linky 267 nás hned v sobotu vezl k Uhříněvsi, odkud naše kroky zamířily na Blokandu. Cesta polem ještě nebyla možná, pro značné bahno ani trasa kolem zahrádkářů nebyla schůdná, vypravili jsme se na sroubek oklikou přes Pitkovičky. Srub jsme nalezli v neporušeném stavu, opuštěný, s klasickým okolním klidem. Následující víkendy jsme sem mířili znovu, tedy když jsme zrovna nevyjížděli k vandru, zpravidla směřovanému na Sázavu. Nedávná zima však ukázala některé nevýhody stávající stavby a stále častěji se mluvilo o cílené přestavbě srubu k většímu pohodlí.

Mluvení nám vydrželo do května, poté jsme přešli k činům. Opět v nejčastější stavební formaci, tedy mě, Unkase, Karlika a Jardy jsme se zkraje měsíce vypravili na Benígry vybaveni potřebným nářadím a velkou zásobou hřebíků. Plán stavby jsme příliš promyšlený neměli, ale plán destrukce byl jasný.

Vytvořit jsme chtěli druhé patro srubu, které bude vytápěné od kuchyňky, tudíž celoročně obyvatelné. Jako stavební materiál měl posloužit druhý srub, který jsme tou dobou nazývali mrazákem. Jeho stavba na okraji srázu postrádala vytápěcí prvky a ani stěny srubu nebyly nijak kvalitně zajištěny vůči mrazům. Ve srubu v podstatě nikdo nepobýval, pamatuji si pouze jednu noc na podzim roku 1990, kdy v něm někdo spal. Možná bychom sroubek jako letní sídlo ponechali, ale pomalu nám docházel v okolí stavební materiál. Dosavadní sruby "požraly" téměř všechny použitelné poražené kmínky, jež tu zanechali lesáci při loňských prořezech. Ještě stále se sice v okolních lesících kmeny mladých padlých borovic nacházely, ale na stavbu druhého patra a plánované navýšení kuchyňky to nestačilo.

Začali jsme tedy nejdříve citlivě rozebírat druhý sroubek a získaný materiál jsme shromažďovali na cestě za ohništěm. Současně jsme strhávali drnovou pokrývku střechy prvního srubu a ponechali pouze holou lepenkovou izolaci.

Z vlastní stavby horního patra bylo nejdříve třeba zarovnat klopenou střechu spodního sroubku, která se odzadu svažovala dopředu, s výškovým rozdílem asi dvaceti centimetrů. K tomu nám vypomohly opracované kmínky stromů, sesekané k jedné straně. Když jsme jimi výškový rozdíl vyrovnali, z donesených prken jsme na ně položili podlahu. Jedinečnou zásobárnou prken byli pro nás bratři Kovandové, na zahradě jich měli nepřeberné množství a Karlika i Jardy táta nám je ochotně přenechával. Mezi podlahou horního a střechou spodního srubu tak vznikla menší mezera, kterou jsme nijak nevyplňovali.

Z jednou již použitého dříví bylo relativně snadné sbíjet další části srubu, stavba tak rostla velmi rychle. Technologii jsme neměnili, zato stavebníci byli jiní. Já s Unkasem jsme zůstali, ale Píbovi začaly krušné časy na učilišti a doháněl co se dalo i o víkendech. Takže jsme jej nějakou dobu téměř neznali. Pictuse další stavitelství na Benických skalkách příliš nelákalo, zúčastnil se jich pouze sporadicky. Hlavní otěže jsme tak převzali s Karlikem s Jardou a někdy vypomáhal Kóža. I Medelák občas přiložil ruku k dílu.

Už zkraje jsme v levé stěně vzadu ponechali mezeru pro budoucí dveře, vpředu pro nízko položené velké okno a v zadní stěně pro menší okénko, mající za úkol v budoucnu sloužit jako tepelný průduch od kuchyňky. Oproti ostatním stavbám jsme teď poprvé použili lomení střechy. Lomená byla do stran, vpravo střecha navazovala na předsíňku, vlevo jsme kvůli vchodu tolik střechu klesat nenechali. Položili jsme jí na konci května a ještě během toho víkendu zbourali střechu kuchyňky. Protože nebylo příliš dobré počasí, prioritou bylo opětovné rychlé zastřešení. Proto jsme v maximálním nasazení začali navyšovat stěny kuchyňky asi o půl metru.

Původně plochá střecha kuchyňky, svažitá od skály, musela být nahrazena také střechou lomenou do stran, neboť odtékající voda nemohla mířit do zadní stěny horního srubu. Byl to trochu technický oříšek, nakonec se nám středovou střešní konzoli úspěšně pevně zakotvili do skály a mohli tak pokládat obě strany střechy.

Nově donesenou asfaltovou lepenku jsme položili na obě střechy a na mnoha místech přivařili letlampou. Konečně jsme měli obytné prostory srubu zase chráněny proti povětrnostním vlivům. Zkouška odolnosti proběhla brzy, hned po dokončení začal dvoudenní vytrvalý déšť. Ve srubech bylo ale krásně sucho, voda zatékala pouze podél skály do kuchyňky. Tam průsak ale příliš nevadil a vlastně jsme se nikdy nesnažili o jeho eliminaci.

O následujícím víkendu obdržel horní srub okenici i dveře a celkově jsme jej vybavili. Z velkých donesených fošen jsme sbili schodiště a přitloukli jej k hornímu vchodu. Vnitřní stěny dostaly igelitovou protivodní izolaci a tepelnou z tlustých dek. Jedna větší deka skončila i na dřevěné podlaze. Z několika prkýnek jsme ztloukli okénko do průduchu mezi srub a kuchyňku, které v případě nepotřeby vytápění horních prostor mělo zůstat zavřené a udržovat teplo v kuchyňce.

Změny nastaly i v interiéru. Dosavadní průzor mezi kuchyňkou a spodním srubem jsme vyhodnotili jako nevyhovující. Do srubu v zimě sice šlo trochu tepla, obcházet stěnu ale znamenalo otevření dvou dveří a rychlou tepelnou ztrátu v nedokonale odizolovaných místnostech. V zadní stěně srubu jsme tedy vpravo prořízli vchod do kuchyňky.

Prken jsme od Karlika měli dostatek, napadla nás myšlenka na módní výstřelek v podobě vyhlídkové a relaxační terasy v místech podlahy horního srubu. Zběžně plácnutý nápad se ihned ujal. Terasu jsme naplánovali podél celé přední a levé boční stěny srubů. Její výstavbě padl za oběť malý přístřešek na dřevo vedle ohniště, ovšem ona sama částečně fungovala později jako kryt před vodou při bezvětří. Terasu jsme vybudovali na vysokých kůlech, hluboko zapuštěných do země. Podlaha byla prkenná, potažená lepenkou. Schody do horního srubu jsme posunuli na okraj terasy, vstupovalo se tedy nejdříve na terasu a teprve poté do srubu. Zábradlí nebylo příliš pevné a vlastně ani samotná terasa nevykazovala dokonalou stabilitu. Přesto vydržela až do samotného konce srubu zcela neporušená. Možná právě pro domnělou nestabilitu jako místo oddechu příliš nefungovala. Faktem je, že z ní byl hezký výhled do údolí i přehled z ní měl i člověk o dění na skále nad námi.

Bylo před polovinou června, když jsme stavbu horního srubu, přestavbu kuchyňky i výrobu terasy dokončili. Nějaký materiál nám ještě zbýval a my se rozhodli eliminovat další nedostatek, který nám ukázala tuhá zima. Donesené palivové dřevo jsme totiž neměli kde skladovat. Přístřešek u ohniště byl příliš malý a v předsíni dřevo akorát překáželo. Započali jsme tedy stavbu velkého dřevníku.

Ten navazoval zezadu na předsíň a zprava na kuchyňku. Roubit jsme museli pouze pravou stěnu, zadní pouze částečně, neboť jí z větší části tvořila skála. V pravé stěně jsme ponechali prostor pro okno, jež jsme později opatřili okenicí. I předsíň jsme obložili dřevem, v návaznosti na dřevník byla chráněná ze tří světových stran.

Ani s dokončením dřevníku práce neskončily, pokračovaly revitalizací okolí. Totem, který se doteď tyčil nad cestou od Pitkovic, jsme použili jako lavici k ohništi. Zábradlí nahoru na skálu přes zimu nevydrželo, stejně pochybná byla kvalita zábradlí dolů k bažině. Protože cestička dolů byla využívána jen minimálně, zábradlí jsme rozebrali a použili jej k prodloužení ochrany "Pitkovické" cesty. Na to jsem apeloval především já a vlastně sám jsem zábradlím zakryl místo, kde jsem si v zimě prorazil kolenní kloub.

Správná osada má mít kadibudku. Její realizace se v údolíčku asi 60 metrů od srubu ujal Pictus. Šlo vlastně jen o sedátko mezi dvěma stromy, vykopanou díru za ním, stříšku nad hlavou a zástěnou z malých kmínků od sedátka dolů, aby si prý člověk "nepochcal nohy".

Na konci června jsme na cestě od Pitkovic vztyčili bránu. Ta byla sestavená z menších kmínků. Nahoře byl dřevěný nápis TOM. Trampská osada Minessota.

Po dalších úpravách prostoru kolem ohniště v polovině července práce pro rok 1991 na srubu pod Benickou skalkou ustaly. Srub byl na vrcholu rozmachu. Následující rok pokračovaly další jeho úpravy, ty se nesly však ve zmenšování stávajících prostor.

Ustálilo se i veřejné dění kolem srubu. Místní si na něj již zvykli, nepanovalo nadšení pro neobvyklou stavbu návštěvy okolní omladiny se stávaly stále sporadičtějšími. Jednou z posledních byl Siruček se Sirundou. Brácha se ségrou. Sirunda byla nejhezčí holka z Uhříněvse a její brácha nejlepší střelec ze vzduchovky. Svou střeleckou kvalitu prokázal při jedné z návštěv, kdy ze vzduchové pušky střílel po čem se dalo. V jednu chvíli zahlédl pohyb nahoře na skále a vypálil tím směrem. Vzápětí se ozval výkřik. Běželi jsme nahoru a zřeli motajícího se Janováka. Dostal zásah diabolkou přímo doprostřed čela. Krvácel, přesto však větší starostí se stala neobvyklá bulka na temeni jeho hlavy. Brzy nám došlo, že jí způsobila diabolka. Pod kůží prošla asi deset centimetrů. Rukou společnou jsme jí vytlačovali zpět k otvoru po vstřelu, až se nám jí podařilo vydolovat. Teprve poté se Janovákovi dostalo ošetření vlastní rány.

Srub Beničáků byl tou dobou již opuštěn. Takže se nad údolím Pitkovického potoka rozhostil opět starý známý nerušený klid. Ve večerních hodinách se začal znovu vracet náš starý známý jelen. Měli jsme svou osadu a byli jsme na ní hrdí.

Mapa srubu na Benických skalkách s přístupovými cestami

Srub na konci července Pohled na ohniště. Červenec 1991 Pohled přes ohniště na západ Horní patro srubu Sroubek focený z přístupové cesty ze skály Brána s nápisem TOM Prostor u ohniště. Červen 1991 Vlevo sedící Karlik, v předsíni jsem já - Láva. Srub na konci července 1991. Srub před započetím výstavby dřevníku Kompletní plánek srubu na Benických skalkách. Stav na začátku září 1991
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   29.10.2014  |  Přečteno: 1570x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 2x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

12.3.2019 | Lahvic

Nebude, měl jsem na mysli litrovku :-) Už nepodceňuju n ... [více]

9.3.2019 | Petisan

jen aby jedna láhev nebylo málo ... znáš se :-h ... a i ... [více]

28.2.2019 | Lahvic

Nejen piv :-) Jako zápisné bude láhev rumu, popřípadě j ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 571776
Přístupů dnes : 472
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 8

Kalendář

Dnes je:

Čtvrtek, 21.3.2019

<<03 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Co na žízeň ?

BudvarGraf 359
GambrinusGraf 280
KozelGraf 208
StaropramenGraf 213
BráníkGraf 201
JinéGraf 273
Radši voduGraf 218

Hlasů: 1756

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144