10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl třicátý druhý – do druháku za praxí

Letecký snímek z mapy.cz. Současný stav dílen Metrostavu na Rohanském ostrově

<<< Předchozí dílDíl třicátý první - poslední výstavba na Benických Následující díl >>>Díl třicátý třetí - do druháku za teorií

Druhý ročník středního odborného učiliště byl pro mě nejtěžší, přesto na něj nejvíce v dobrém vzpomínám. Byl to rok, ve kterém jsme se coby automechaničtí neplavci ocitli náhle v hluboké vodě. Zároveň to byl ročník, který jsem málem opakoval a hrozící fiasko mě nakoplo k osobním nadstandardním výkonům. Druhý ročník nám měl přiblížit realitu všedního dne automechanikova v provozu a zároveň mi ukázal, k jaké skupině lidí budu v budoucnu tíhnout. V tomto roce jsem dostal svoje první řidičské oprávnění a poprvé jsem seděl za volantem nákladního kolosu, byť jen stojícím. V teoretické výuce nás převzal asi nejlepší učitel, jakého jsme mohli mít, člověk, kterého si bez výjimky celá třída vážila. Později jsem se doslechl, že jsme nebyli jediná třída, která ho měla ráda, oblíbený byl u všech, kdo učilištěm prošel. Poznal jsem, že ne každý společností odsouzený člověk je odsouzeníhodný, a že člověk, od kterého by milý čin čekal jen málokdo, nakonec dokáže druhého překvapit skutkem ještě lepším. Poprvé jsem vyzkoušel simulovat nemoc, načež se hluboce styděl a nikdy více se již o podobný čin nepokoušel. Druhý ročník byl opravdovou školou.

Naše koncová třídní pětice si hned zkraje školního roku vyslechla překvapivý záměr. Zatímco ostatní budou pokračovat v praxi v dílnách Vodních staveb na Libuši, nás si převezmou dílny Metrostavu, sídlící na pražském Rohanském ostrově, poblíž stanice metra Křižíkova. Zatímco na Libuši byl nadále pro učně připravován speciální výukový program s vybranými dílenskými úkoly, my jsme mířili do ostrého provozu.

Po letech relativně pohodlného života to byl zkraje těžký oříšek. Vstávat na praxi jsem musel ještě o hodinu dříve a poté mě čekalo pravidelné padesáti minutové cestování veřejnou hromadnou dopravou a po svých. Cestování metrem mě odjakživa štvalo, teď jsem si ho měl "užít" dosytosti.

Náš první den v dílnách Metrostavu byl nezapomenutelný. Koukali jsme jak prdele z roští. Rozebrané náklaďáky v různých stádiích kam se člověk podíval, hlasitý hlahol chlapů kolem nich, všudypřítomný smrad spálené i nespálené nafty, to všechno na nás udělalo hluboký dojem. Když jsme na nejbližší Tatře řady 148 viděli sklánět se dva chlapíky, oba s cigárem v koutku, mizeli jsme jak se dalo, v domnělém záchranném útěku před "jasným" požárem. Teprve až s praxí jsme si na toto zvykli a zjistili, že takto nechytne ani motor benzínový.

Mistr nás rozdělil pod různé parťáky tak, kde zrovna potřebovali menší výpomoc, nebo, jak se říká "podržpruta" nebo "podržtašku", případně "hopsn-helfra - pomocného poskoka". Takže jsme si v podstatě za první týden sem tam opravili nějaký ten závit, šlápli na brzdu při kontrole nastavení brzdových klíčů, vyšroubovali a opět zašroubovali nějaký svorník a podobné drobnůstky. Zkraje dalšího praktického týdne to "zachránil" mistr tím, že dva kluky nechal vyměnit brzdové destičky na svém osobním autě. To nás ostatní sralo, že jsme si nemohli na škodovku typové řady 120 sáhnout osobně. Zanedlouho jsem začal svoje kamarády srát já, ale ještě předtím se schylovalo ke vzpouře.

Ta přišla hned další den. Slavnostně nám mistr přinesl výplatu za první ročník. Nečekali jsme jí, vlastně v ní ani nedoufali, ale když už jí přinesl, tak jsme očekávali pořádný ranec, zvlášť pro tu slavnostní ceremonii, kterou nám předtím připravil. Obdržel jsem 48 korun československých !! Kdyby nám nedali nic, štvalo by nás to pravděpodobně méně. Leč teď se naskytla příležitost si trochu vydobýt postavení. Z naší pětice se stala pětice Hujerů. Stěžovali jsme si na to, že si pořádně nesáhneme na auto a argumentovali tím, že vylezeme z učňáku a budeme znát stejný kulový, jako když jsme na něj šli. Mistr to rozhodl vzápětí. Rozdělil nás mezi konkrétní parťáky.

A tady neuvěřitelně zafungovala štěstěna. Mistr nás tři na zkoušku přidělil k chlapíkovi jménem Marek. Bylo to příjmení, křestním jménem byl Petr. Byl uznávaným dílenským motorářem. Ve stojanu měl právě vymontovaný motor z nákladního auta Liaz, ve stádiu před započetím rozborky. Vyzkoušel si nás a úsměvem zjistil, že poznáme tak sotva polovinu věcí. Ukázal na mě se slovy "tak mi tu nechte tohohle." Později jsem tisíckrát v duchu děkoval jeho rozhodnutí.

Petr mě hned zaměstnal. Odkudsi přivezl vozík s nářadím, ten prý bude můj. Začali jsme spolu zmíněný motor rozebírat, on mi všechno trpělivě vysvětloval a já byl zřejmě zaujatým posluchačem, neboť jeho vysvětlování zjevně bavilo. Rukou společnou jsme celý motor rozebrali a zase poskládali z nových dílů. Potom jsme jej čapli jeřábem, umístili do rámu auta, přišroubovali a zapojili. Ke konci týdne bylo hotovo a přišel ten slavnostní okamžik. Tedy alespoň pro mě slavnostní, pro Marka běžná rutina.

Doteď mám v živé paměti ten zvuk otáčejícího se startéru a zaburácení nabíhajícího šestiválcového dvanácti litrového přeplňovaného vznětového motoru. A možná právě tenhle zážitek mi předurčil, že budu mít rád na autech především motory a že mi to vydrží dodnes.

Marek mě ale nenechal usnout na vavřínech, zaměstnával mě jak se dalo. Další týden jsme opět společně montovali motor a následující mě nechal již vymontovávat samotného. Dělali jsme současně na dvou autech. Když jsem něco nevěděl, přišel mi hned poradit, ale jinak razil heslo "až bude motor na jeřábu, tak pro mě přijď!" "Až to budeš mít rozebraný, zajdeme do skladu, nafasujeme díly a motor pak složíme". Když jsme ho složili, rukou společnou ho namontovali na držáky do auta, pak jsem zase většinu sám. Někdy jsme museli sundat celou kabinu kvůli motoru, jindy jsme dělali pár drobností na podvozku. Jezdívali jsme zkušební jízdy, občas mě Marek vzal s chlapama na pivo do jednoho kumbálku vzadu za halou.

Tohle sralo kluky od nás. Taky byli přiděleni k různým parťákům na hale, ale pořád dělávali drobnosti na podvozcích, občas nějakou brzdu vyměnili, nebo se naopak zúčastnili nějaké rasoviny. A chtěli se také dostat k Markovi. Kdo by vlastně nechtěl. Se svou žádostí dokonce zamířili za mistrem, který se tu čas od času objevoval, ale většinu času trávil na Libuši. Mě se logicky od Marka nechtělo, mistr byl na vážkách a proto se přeptal přímo mého parťáka.

"Hele nech mi ho tady. Honza má tady rozdělaný dvě auta! A další stojej támhle na dvoře."

Tahle věta nadobro uzavřela snahy o přesun učedníků mezi parťáky na dílně. Až do konce školního roku jsem u Marka zůstal. Brzy se mi dostalo další výhody.

Mezi tehdejší generací padesátiletých chlapů byly zřejmě velmi rozšířené sympatie k trampingu. A protože já jsem tou dobou víkend co víkend mířil do přírody, netrvalo dlouho a můj koníček se takzvaně provařil. I tady jsem musel vyprávět kde jsem za víkend všude byl a přednášet, kam vlastně během následujícího pracovního volna pojedu. Ke konci listopadu jsem v páteční dopoledne dostal nabídku.

"Hele, celej tejden makáš jak barevnej, když jedeš na ten čundr, tak se během oběda sbal a maž k domovu."

Dřívější odjezd na Srnčí palouk nad Zlenickým hradem přišel vhod. A tak se stalo, že jsem pátky před vandry míval všechny zkrácené. Přes týden jsem dřel jak mezek, abych potom pátky mohl chodit o tři hodinky dříve. Když bylo potřeba něco dodělat, zůstával jsem déle, ale většinou nebylo. Pátky před víkendovým pobytem na srubu na Benických skalkách jsem dříve nechodil, nebylo to potřeba a nechtěl jsem výhod zneužívat, ale když jsme mizeli na vandr, šel jsem dříve vždycky.

Jedno páteční dopoledne v první polovině března roku 1993 bylo obzvláště krásné. Už od rána zemi ozařovaly příjemně hřející sluneční paprsky, čerstvý vánek voněl jarem a z větví stromů se ozývalo hlasité štěbetání ptáků. Bylo deset hodin dopoledne, když měl pro mě Marek s ještě jedním kolegou speciální úkol. Šli jsme do jejich kumbálku, kde jsem obdržel peníze a prázdné flašky s tím, ať zajdu do nejbližšího obchodu pro plnou basu. Něž mě však vypravili na cestu, vrazil mi ten druhý chlapík do ruky flašku s čímsi, ať to prý ochutnám. Lihovina mi příliš nechutnala, ale následující slivovice už jo. Zapil jsem jí nabídnutým pivem, načež jsem měl polknout další lihovinu. Když jsem se pak vrátil s náloží lahváčů z obchodu, dával jsem je chladit do lednice a neodpustil jsem si další ochutnávání. Když tam nikdo nebyl, polknul jsem dalších několik doušků z pestré škály lahví, jichž byla plná lednice.

"Ty vole, di radši domů. Jestli tě takhle uvidí mistr, tak budeš mít průser!", zněla slova Marka při mém návratu na dílnu. Pravdou je, že dveře od dílny byly náhle nějaké menší a jen ztěží se mi dařilo nasměrovat do nich mou postavu. Vyrazil jsem k domovu a v metru na trase C obsadil trojsedadlo. Probudil mě výpravčí na Hájích. Svoje první životní alkoholové opojení jsem za cestu metrem vyspat nedokázal, z domova jsem zamířil rovnou k Medelákovi, který mě vystřízlivět nenechal. A do večera, na následujícím vandru, se mi to také nepodařilo.

Ten den jsem se stihnul opít třikrát.

"Nechápu, jak šofér poznal, že má vodu ve válcích! Vyndej vstřikovače." Tak zněla věta mého parťáka nedlouho před vánocemi. Stařičké Liazce se motor ani nepohnul. Sundal jsem kryty motoru v nesklopné kabině a demontoval všech šest vstřikovačů. Když jsem měl hotovo, zašel jsem pro Marka. Ten chvíli okukoval motor a pak prohlásil, ať zmáčknu tlačítko startéru. Byl jsem rychlejší než byl zřejmě jeho předpoklad, stiskl jsem tlačítko a motor se zatočil. A Marek se válel naznak. Dostal přímý zásah vodou z jednoho válce přímo do tváře. Zhruba půllitr vody, který stihl za méně než vteřinu projít dírou po vstřikovači o průměru 8 milimetrů, to už nějakou energii vydá. Ještě nějakou chvilku trvalo, než se po ráně vodou úplně probral a pak jen pronesl: "Sem vůl, mě to nedošlo!" No a měli jsme zase práci na motoru.

Makali jsme především na motorech Liaz. Tatrovácké vidlicové vzduchem chlazené osmi až dvanácti válcové motory se podělávaly jen minimálně. Leč i na nich jsem si vyzkoušel, co znamená rozebrat tak velký motor a zase jej složit.

Někdy zkraje jara na pár týdnů přišli na praxi učňové z jiné školy. Opět pětice a opět došlo k jejich rozdělení mezi stálé zaměstnance. Jeden maník, už si nepamatuju jeho jméno, šel k nám, k Markovi. Hodný kluk, šikovný a snaživý, tělesně malých proporcí. Jednou dostal za úkol sundat kola na Tatrovce a zkontrolovat stav brzd. Vzduchovou pistolí začal povolovat matky. Dělal jsem zrovna na motoru ve stojanu, když jsem slyšel zadunění. Ohlédl jsem se a spatřil výjev, který mi okamžitě přivodil hurónský smích. Maník se válel na zemi a na něm ležela pneumatika. Zcela nezafungovala snaha jít mu pomoci, ovládal mě smích. Až Marek přispěchal na pomoc a pneumatiku z něho sundal. Přišlo mi to náramně vtipné. Takovej jsem holt já.

Druhý ročník byl zároveň prvním rokem, v němž jsme brali pravidelnou měsíční výplatu. Byla to samozřejmě učňovská výplata, ale potěšila velmi. V tomhle směru jsem měl od mistra přikázáno mlčet o její výši před kamarády. Bral jsem totiž penízky mnohem vyšší. Parťáci nás hodnotili jak děláme a podle toho jsme obdrželi podíly. Kolem osmi stovek měsíčně, to byly pro mě krásný prachy. Na vandrech se hodily ...

Blížil se konec školního roku a s ním zároveň konec tamní pobočky Metrostavu. Co tam prý fungovalo desítky let, to se noví mladí ve vedení společnosti rozhodli zlikvidovat. Tak se stalo, že dílny firmy Metrostav měly být zrušeny do konce léta. Jejich postupnou likvidaci jsme zažívali ke konci našeho školního roku. Upřímně řečeno, bylo nám to docela líto. Zvykli jsme si tu. I když dlouhá cesta metrem bývala nepříjemná, nebylo mi tu vůbec špatně. Navíc hrozilo, že následující rok půjdeme se zbytkem třídy na Libuš, kam se nám vzhledem k její pověsti vůbec nechtělo. Při likvidaci dílen jsme museli pomáhat. Vyneslo mi to od autogenem roztaveného kusu kovové konstrukce skladového přístřešku propálený nárt pravé nohy, který se mi hojil několik týdnů.

V pololetí i na konci druháku jsem vyfasoval z praxe jedničku. Marek prý nechtěl, ale nemohl jinak Rozloučili jsme se, ale naposledy se neviděli. Potkal jsem jej o rok později při závěrečných zkouškách v dílnách na Libuši.

Druhákem jsem tedy prošel, byť s odřenýma ušima v teorii. Ale o tom příště...
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   2.11.2014  |  Přečteno: 1527x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 1x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

9.5.2019 | Vladislav Otomat

Chybí zde tramp By-šukalík, který by strašně chtěl popr ... [více]

9.5.2019 | Grizlák Jirka Hošek z Berouna

Možná schází tramp hudební. Je většinou členem hudební ... [více]

7.5.2019 | Lahvic

To je pravda, to chybí. Leč oprávněně, neboť by neměl k ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 603666
Přístupů dnes : 13
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 1

Kalendář

Dnes je:

Pondělí, 20.5.2019

<<05 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 369 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kde nejraději nocujete?

širákGraf 482
srubGraf 179
převisGraf 198
stanGraf 206
škarpaGraf 178
domaGraf 184
jindeGraf 210

Hlasů: 1644

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144